Forsaken - 83. díl

Anotace: Izabela se snaží zapůsobit na Riela, ale ten rozhodně příliš nespolupracuje. Tak hezké počtení.

Sbírka: Forsaken

Nerozhodně a beze spěchu jsem se tentokrát už zcela oblečená došourala do kuchyně. Riel zřejmě mezitím s pečením skončil, protože teď seděl u stolu a konzumoval palačinky. S povděkem jsem zaznamenala, že mi jich ještě pár nechal na talíři, ze kterýho jsem předtím jedla. Posadila jsem se na svý místo a snažila se rychle přijít na něco geniálního, co bych mu mohla říct.
„Marcell už je pryč?“ vypadlo ze mě nakonec. No, Iz, tohle je fakt geniální...
Riel se na mě podíval přimhouřenýma očima. „Jo. Takže tvoje zkrášlující procedúra byla poněkud zbytečná.“
Lehce jsem se zamračila. Klid... hlavně se nenechat vyprovokovat... Koneckonců si mýho pokusu o vylepšení zevnějšku všimnul a to je přece dobrej začátek, ne? Přinutila jsem se k poněkud křečovitýmu úsměvu. „A nenapadlo tě, že bych se třeba mohla zkrášlovat kvůli někomu jinýmu?“ prohodila jsem rádoby ledabyle a zkusila jsem svůdně zamrkat.
„Doufáš snad, že tím uděláš dojem na Ariela? Nechci tě zklamat, ale na toho nezabrala ani jemná krása tvý matky. Takže vážně pochybuju o tom, že bys ty mohla mít větší úspěch.“
Riel se zakousnul do palačinky a přestal si mě docela všímat. Zaťala jsem zuby, abych se zdržela ostrý reakce. Zmetek jeden upírskej! To je přesně to, co mi ještě chybělo, aby mě někdo porovnával s mámou!
„Takže... co se bude dít teď?“ zeptala jsem se mírným tónem, který mě teda stál hodně velký úsilí.
„Teď se nebude dít vůbec nic. Já si jdu lehnout a ty si tu dělej, co chceš. Jenom se nevzdaluj z bytu, nebudu tě tu nahánět po okolí.“
Tentokrát jsem pro jistotu počítala do deseti, než jsem znova promluvila. „A co bude potom?“
„Další část tvýho výcviku. Zatím ti to teda moc nejde.“
„To mám zas běhat po lese?!“ zaprotestovala jsem dřív, než jsem si uvědomila, že to není tak docela v souladu s mým plánem.
„Možná. Uvidíme.“
Hmm. Zřejmě na to musím jít jinak. Namazala jsem si palačinku marmeládou a stočila ji do ruličky, kterou jsem začala hodně pomalu a, jak jsem doufala, hlavně smyslně jíst.
„Jo, tohle divadýlko by asi Marcell ocenil. Ale míň už to, že ti kus džemu spadl do klína,“ okomentoval mý snažení Riel a zvedl se od stolu, aby odnesl do dřezu špinavý nádobí.
Nejdřív jsem myslela, že jenom blafuje, ale pohled na mý kalhoty mi hned prozradil, že si nevymejšlí. Sakra! Odložila jsem zbytek palačinky zpátky na talíř a radši si šla ten flek vyčistit do koupelny. Samozřejmě, že díky tomu jsem vytvořila mokrou skvrnu o nejmíň trojnásobnejch rozměrech tý původní. A samozřejmě, že to bylo na tom nejblbějším místě.
„Chceš kafe?“ zavolal z kuchyně Riel, zatímco jsem seděla na okraji vany a nešťastně koukala na svý zmáčený kalhoty.
„Jo, díky!“ křikla jsem zpátky.
„A do hrnku a nebo rovnou na sebe?“ zaslechla jsem vzápětí škodolibou poznámku.
„A co takhle na tebe?!“ odsekla jsem naštvaně. Bejt můj tón jinej, tak by se to možná dalo chápat jako součást svádění, ale takhle o tom nemohla bejt ani řeč.
Povzdechla jsem si. Můj původní plán vzal za svý dřív, než jsem ho vůbec mohla začít pořádně realizovat. Jsem fakt úžasná Jezabel. Pohled mi bezděčně sklouznul na nechutnou hromádku mýho původního ošacení, který se dosud povalovalo v rohu místnosti. Jo, přesně takhle jsem se teď cejtila. Poklekla jsem a zamotala ty hadry do uzlíku, přičemž jsem se snažila na ně sahat co možná nejmíň. A pak, aniž bych je pustila, vyklouzla jsem v náhlým impulzu tiše na chodbu a polehoučku otevřela venkovní dveře.
Tak trochu jsem očekávala, že se ke mně Riel okamžitě vyřítí a vynadá mi, co to zas vyvádím, ale když se nic takovýho nestalo, vyplížila jsem se ven a skoro po špičkách jsem seběhla schody až do přízemí. Ačkoli mě nikdo nesledoval, oddechla jsem si teprve, když jsem za sebou zavřela dveře od baráku a nadechla se chladnýho večerního vzduchu. Hrozně jsem najednou zatoužila po procházce, ale věděla jsem, že to není zrovna rozumnej nápad. Došla jsem aspoň ke kontejneru, kam jsem s nechutí hodila svůj náklad, a neochotně jsem zamířila zase zpátky. Když budu mít štěstí, tak se stihnu vrátit, aniž by Riel mou nepřítomnost vůbec postřehnul.
„Ale ale... Kdopak se nám to vydal na výlet a úplně bez dozoru?“ ozval se najednou povědomý hlas a já okamžitě ztuhla.