Srdce bojovnice - 56. díl

Anotace: Trest pokračuje... muhehehe :-)

Sbírka: Srdce bojovnice

Princ neúnavně pokračoval ve zdobení mých zad načervenalými pruhy a já čím dál tím více ztrácela nad svým tělem kontrolu. Drobné šimrání, které jsem zprvu pociťovala, se mezitím změnilo v třepetání snad tisíců motýlích křídel, a já jsem musela zatnout zuby, abych se ubránila občasnému zavzdychání. Nedokázala jsem ale plně potlačit ten neodbytný pocit prázdnoty, který se mě pozvolna zmocňoval, ani jsem nemohla zcela ignorovat vlhko mezi svýma nohama, jenž se každým okamžikem zvětšovalo.
Rozpačitě jsem přešlápla a snažila se zaujmout nějakou méně vyzývavou pozici, protože poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby si princ povšimnul mého žalostného stavu v případě, že by se mi již na látce kalhot objevily nějaké tmavé skvrny.
„Nehýbej se!“ okřiknul mě Thranduil přísně a na chvíli přestal s vyplácením. Využila jsem toho a zhluboka se nadechla.
„Pokud se nepřestaneš vrtět jako malá holka, pak si tě přehnu přes koleno a udělím ti výprask, jaký zasluhuješ! A na holou!“ varoval mě a já se po jeho slovech zachvěla.
Ne strachem... ale vzrušením, neboť ta představa, jakkoli ponižující, mi připadala neuvěřitelně lákavá. Ale bylo mi jasné, že něco takového nesmím dopustit, pokud si chci zachovat své místo v armádě a aspoň zbytky důstojnosti.
„Ano, pane... odpusťte...“ vypravila jsem ze sebe přerývaně a snažila se setrvat na místě bez sebemenšího hnutí.
Jenže ta představa, jak ležím téměř nahá na princově klíně, mě nenechávala klidnou. A to ani mou mysl, ani mé tělo. Pro jistotu jsem se snažila nenápadně přisunout jednu nohu k druhé, už jen proto, že mi připadalo, že v této poloze přímo žadoním o to, aby se mě princ zezadu tvrdě zmocnil. A nebo to bylo jenom mé bláhové přání? Moje nenaplněná touha byla nyní natolik silná, že hraničila s bolestí. Tolik jsem potřebovala nějaký dotyk... tolik jsem potřebovala jeho...
Ta myšlenka mě poněkud probrala z mého omámení. Copak skutečně toužím po tom, aby si ze mě nějaký velitel zase udělal svou děvku? To mi nestačila ta zkušenost s Daeronem? Měla bych být ráda, že o mě princ jako o ženu zatím neprojevil ani ten nejmenší zájem. Naopak se zdálo, že mě ani jako elleth nebere. Jistě... mělo by mě to těšit... jenže mě to na druhou stranu i značně zlobilo. Co mají ty druhé, co já nemám? Dokonalé vystupování... krásné šaty... ženské záliby... To vše mi vždy připadalo směšné a zbytečné, ale nyní... Žádný div, že princ raději půjde za nimi, co by ho také mohlo přitahovat na elleth oblečené do vojenské uniformy?
Vzápětí jsem se zarazila. Proč se nyní lituji? Copak jsem horlivě neusilovala o to, abych tu uniformu směla nosit? Stačí mi snad tak málo k tomu, abych ji ze sebe chtěla strhnout a navléci se do směšných dámských šatů s vlajícími rukávy jen proto, abych zaujala prince? Jsem skutečně tak povrchní a směšná i sama sobě?
Znovu jsem pomalu pohnula nohou, ale tentokrát jsem si za to vysloužila mírný úder přímo přes zadek.
„Chceš mi tu snad zatančit?“ otázal se princ kousavě a přejel mi bičem po vnitřní straně levé nohy. „Ještě jsem s tebou neskončil a ty už se chystáš k odchodu?!“ prohodil ostře.
Ucítila jsem jemné poklepání po stehnech a pochopila jsem, že se mám opět rozkročit. Neochotně jsem tak učinila a lehce se zachvěla, když mě znovu přetáhl bičem a tentokrát mé pozadí tolik nešetřil.
„Nedovedeš chvilku stát klidně?!“ napomenul mne a opakoval ránu se stejnou silou. „Říkal jsem ti již, jak mám rád disciplínu... ale ty nedokážeš splnit ani takový jednoduchý rozkaz!“
Zavřela jsem opět oči a pokoušela se myslet na Belega, abych se dokázala aspoň trochu sebrat, jenže princovy údery, kterými mě častoval, mi v tom značně bránily. Nohy se mi začínaly slabě třást a bylo čím dál tím obtížnější uvažovat rozumně. Zabořila jsem nehty do měkkého dřeva stolu a zoufale si přála, aby do mně princ prudce vniknul a bez slitování mě drsně pomiloval.
Na okamžik jsem si dopřála sladkou představu toho, jaké by to asi bylo, a tentokrát už mi k mému zahanbení vyklouzlo tiché ale o to dychtivější zasténání.