Invisible (12.)

Anotace: A je to tu...Jackův večírek ( sice jenom začátek, ale aspoň jsme se na něj už dostali :D )

Sbírka: Invisible

Trochu nervózně jsem se přeměřila v zrcadle. Na Jackově párty jsem nechtěla nijak vyčnívat a tenhle večer jsem neměla právě moc náladu na nějaký elegantní oblíkání. Otrhaný džíny, černý tílko s jednou z upírek od Victorie Francés a obyčejný černý kecky toho byly jasným důkazem. Trochu posměšně jsem se podívala na svojí koženou kabelku. Kostlivec, který se na ní šklebil se shodou okolností jmenoval taky Jack…och jak symbolické!
Bez špetky nálady, energie nebo humoru jsem se domátožila do obýváku, kde už byl rozvalený Erik. Nestačila jsem se ani naštvat. Na to jsem byla až moc vyklepaná.
„To jdeš v tomhle?“ přeměřil si mě táta nevěřícně a trochu šokovaně si prohlédl tu ošoupanou a děravou džínovou nádheru na kterou jsem byla fakt pyšná.
„Jo…něco špatně?“
„Eriku nebudeš se za ní stydět?“ zasmál se trochu kousavě na můj účet a Erikův úsměv mě utvrdil v tom, že se stydět opravdu nebude. Aby taky jo, když to tílko mělo tak blbě hlubokej výstřih!
„Můžeme jít?“
Němě jsem přikývla a nasoukala se do sáčka, který mi galantně podržel.
Tak jo…bylo snadný nechat se Erikem obskakovat, který holce by se tohle nelíbilo? Vlastně každá normální by se takovýho kluka držela zuby nehty, zvlášť když to byl takovej boreček jako Erik, ale já o své normalitě začala dost pochybovat. Přece se nemůžu zblbnout do ironickýho blbečka, kterej ani nevim jak vypadá, je to pošuk co si skočil tudíž se právě řadí do duchařský kategorie a kterej se na mě vybodnul a nejspíš si šel hledat lepší neviditelnou společnost?!
Trochu vztekle jsem zatřásla hlavou. Debil jeden…nechá mě tu a sám si vezme roha!
Pořád dosti nakaděná jsem vlezla k Erikovi do auta a zapla si pás. Neměla jsem páru kde Jack bydlí, ale byla jsem fakt ráda, že se nemusim táhnout pěšky.
„Tak co, těšíš se?“
„Hmm…jo.“
„Tam kde jsi předtím bydlela…pořád někdo takovýhle večírky?“
„Ne.“
„Je to fakt paráda. Jack Smart je těmahle akcema proslulej.“
„Hmm…bezva.“
Dobře, dalo by se říct, že tahle jednostranná konverzace by mi měla připadat když ne směšná, tak aspoň smutná, ale já v tu chvíli cítila tak hroznou apatii, že jsem necítila nic a bylo mi fakt buřt, že si o mě Erik nejspíš myslí, že jsem vypatlaný pako.
Vila před kterou jsem zastavily byla až na druhym konci města a byla tak snobská, až se mi z toho zvedl kufr. Zevnitř už se ozývala hlasitá hudba a všude po zahradě se poflakovaly hloučky lidí. Co to sakra poslouchaj…techno?! Snad ani nemusim říkat, že se mi zvedl kufr po druhý. Ten kluk je bez vkusu!
Erik mě rychle vzal majetnicky za ruku a táhl za sebou hlavní bránou.
„Ta hudba není zrovna nic moc, ale tak za hodinku už se toho chopí někdo lepší, uvidíš,“ přesvědčoval mě nadšeně, jako by věděl na co jsem myslela a já klopýtala za tim poděsem, kterej rozdával úsměvy na všechny strany. No sakra s čim já se to tahám?!
Vevnitř to bylo snad ještě horší než venku. Tak jo, vim že to teď vypadá, že jsem naprostej antivečírkovej jedinec, kterej nechápe dobrou zábavu se spoustou hrozný muziky a ještě hrošího pití, ale já za to nemůžu. Zlatý koncerty, kde si člověk dá pivo, vezme glády a jde řádit.
Než jsem se stačila alespoň trochu zaklimatizovat strčil mi Erik do ruky kelímek s pitím a táhl kamsi dál. Hlavou mi probleskla vzpomínka na pár béčkovejch americkejch komedií, kde kluk vždycky najde volnej pokoj, zatáhne si tam tu svojí a pak jí přinejmenším přidusí polštářem, aby moc nekřičela.
„Kam jdeme?“ křikla jsem na Erika, ale ten jen ukázal kamsi do další místnosti.
Přesně v ten moment se mi naprosto šílenou rychlostí rozbušilo srdce. Jasně, nejsem žádnej posera, ale došlo mi, že chce najít Jacka. Přeci jen, byl to hostitel a Erik vypadal jako typ člověka, kterej hostile vždycky najde a když nic víc, tak pozdraví.
No bezva! Co teď? Zdrhyng?
A zase tu byla ta moje pekelná zpomalenost, kdy mi valná část potřebnýho času na útěk vypršela a já byla postavená před hotovou věc.
Musela jsem trochu zaklonit hlavu, abych viděla do tváře klukovi přede mnou. Byl asi o hlavu vyšší než já a usmíval se tak, jako by se mu právě splnil životní sen, že mě může konečně vidět.
„Ahoj Jacku…díky za pozvání. Mimochodem tohle je Amanda je tu se mnou.“
Erikův hlas mě lehce vytrhnul z toho tupýho civění. Trochu křečovitě jsem Jackovi oplatila úsměv a stiskla nabízenou ruku. Nečekaně si mě přitáhl blíž k sobě a sklonil se tak, aby mi jeho rty jemně zavadily o levé ucho.
„Vím co jsi zač Videro, zatím se bav, ale pak si tě najdu!“
Tak jo…byla v tom cítit výhružka nebo ne?!
Rozklepaně jsem sebou cukla dozadu, ale on se jen lehce ušklíbl a odešel kamsi do tý rozlehlý haly, kterou jsme právě s Erikem přišli. A co sakra znamenalo to Videro??