Můj Anděl Strážný - Díl 2.

Anotace: Pokračování. Díl 2.

Myslím, že jsem měl štěstí, že jsem potkal zrovna tu malou partičku. Zavedli mě přímo až k mému domu (ostatně mezi námi, ten barák jsem v životě neviděl). Byl to pětipatrový panelák se žlutou fasádou. Takových domů je okolo dost.
"Tohle je on. Já bydlím úplně nahoře." ukazoval malý Jirka na dům a díval se na mě. "Adresa sedí, takže tady asi opravdu bydlím."
"A vy to nevíte?" zareagovala ta malá holčička a oči jí zářily zvědavostí.
Poklepal jsem se jemně na hlavu (ještě mě pořád bolí) a naučně jsem zpustil : "Musíte si hrát opatrně. Já jsem opatrný nebyl a bouchnul se hodně do hlavy. Ležel jsem kvůli tomu dlouho v nemocnici a teď si nemůžu na nic vzpomenout. Proto nevím, jestli je to můj dům."
Asi to na ně zapůsobilo. Hleděli na mě s otevřenou pusou a neměli slov.
Narozdíl od Michala, ten udělal oči v sloup. Musím to uznat. Bylo to trapný.
"Tak... my už půjdeme." řekl nesměle ten největší kluk a odkráčeli pryč.
Potom jsem tam ještě chvíli stál. Najednou jsem si vzpomněl na Michala a začal jsem se otáčet kde je. Stál za mnou a tajemně se usmíval: "Ty se bojíš co?"
I když měl pravdu, bránil jsem se: "O čem to prosimtě mluvíš?"
"Nemá cenu mi lhát Danieli. Já to poznám."
"No dobře. Trochu se bojím. Jo a přestaň mi říkat Danieli." a otočil jsem se.
Myslím, že na mě vyplázl jazyk, ale nejsem si moc jistý.
"Nadechni se a vykroč pravou." promluvil na mě z mého hrudníku.
"Ááá panebože! Zbláznil ses? To že seš mrtvej neznamená, že mnou můžeš procházet kdy se ti zachce! Někdy se chováš jak malej kluk!"
Najednou mnou celej proskočil a postavil se přede mě. Zpravil si brýle, zkřížil ruce, přestal se usmívat a ztichl. Potom mi hlavou pokynul, abych šel dovnitř. Jo takhle by se měl chovat. A abych nezapomněl určitě nevíte jaký to je, když vámi proskočí duch. Věřte mi, není to nic příjemného. Je to jako by vás propláchl severák. Nebolí to a najednou je vám strašná zima.

V domě hned u schránek stála nějaká stará paní. U noh měla dvě velké tašky a prohlížela si poštu. Perfektní příležitost. Třeba mě znala. Přišel jsem k ní: "Dobrý den. Můžu vám ty tašky vzít nahoru? (doufejme, že nebydlí v přízemí...)
Paní se na mě podívala jako bych byl nějaký otravný hmyz a řekla: "Ještě by jste mi to rozflákal!"
Už už se chystala k odchodu když jsem vzal tašky: "Jestli to rozbiju tak vám to všechno zaplatím a k tomu vydrhnu všechny chodby! Jo... v jakém patře bydlíte?"
Zalapala po dechu: "V druhém..."
Asi s ní nemám moc dobrý vztah. A co teprve ostatní sousedé... brrr radši nemyslet! Poslušně jsem vyšel nahoru a rozhlížel jsem se, kde by mohla bydlet. Na prvních dveřích bylo napsáno Perlička. (Šmarja jak se může takhle někdo jmenovat?)
"Hm. Tady ne takže naproti... Hyblerová. Tady bydlíte?"
Paní stála hned za mnou. Po schodech jí to ještě jde.
"Ano... nestalo se vám něco mladý muži? Chováte se nějak divně."
Položil jsem tašky na zem: "No právěže ano. Měl jsem autonehodu paní Hyblerová víte? Měl jsem vážně poraněnou hlavu a teď si vůbec nic nepamatuju. Tak to bude asi ono." "Takže... vy mě neznáte?"
"Ha ha ha! Přesně tak. Promiňte to se moc nehodí... ani nevím, kdo jsem. A když jsme u toho... nevíte ve kterém patře bydlím?"
Paní Hyblerová se zatvářila smutně a ukázala na dveře naproti: "Vím kde bydlíte pane Perlička... jste můj soused."