Až za hrob (6.)

Anotace: část šestá...No, tak příště už by se možná mohli dokopat k cestě a kdo ví, třeba i trošku dál... :)

Sbírka: Až za hrob

Znova jsme se prodírali lesem a nad hlavou nám nepřestávalo hřmít. Byla jsem mokrá jak myš, ale šla jsem Gertovi v patách a on zase mluvil a mluvil.
„Vážně mě to mrzí, Mai. Já to neudělal schválně.“ Ujišťoval mě. Asi mu nedošlo, že kdyby to schválně udělal, plazil by se tu teď bez mozku, ale nějak jsem neměla moc náladu na spílání nějakýmu úchylákovi, kterej se baví tim, že mi motá hlavu, tak jsem jen zamručela, jako už tolikrát během posledních několika hodin a dál jsem šla v jeho stopách. Slyšela jsem jeden z jeho dramatických povzdechů a koutky se mi samy zpitvořily v náhražce úsměvu.
Plahočit se do města by nebylo zas tak strašný, ale byl tu pořád ten problémek s cestou. Gert nejen že doma zapomněl baštu, ale nezvládnul ani poznačit na jeho mistrovsky zpracovaný mapě, kdeže je cesta, která k městu vede. Uzounká pěšina, která kdysi spojovala chatu a hledanou trasu už dávno zmizela, protože nějakej myslivec, kterej tu bydlel a měl tu na to dohlížet, se ráno zanořil mezi stromy a večer se vynořil z jinýho směru. A pěšinka se po čase neužitečnosti ztratila. No taky bych se tu jen tak neválela, že jo…

Byla mi pekelná zima, bolela mě hlava a les kolem se mi zdál stejnej, jako před půl hodinou. Kdyby se mi tak povedlo pořádně Gerta probodnout něčim, co mám po kapsách v okamžiku, kdy se otočí, aby mi oznámil, že umřem hlady, měla bych pokoj, ale našla jsem jen pár jízdenek z doby, kdy jsem ještě vypadala i voněla jako člověk a mohla jsem jezdit do školy, ale těma ho asi nesejmu…no..leda bych mu je narvala do chřtánu a zadusila ho…/Český Krumlov – Tábor, 63 korun…Levná smrt pro levnou děvu/…pomyslela jsem si a musela jsem se zasmát, i když mi to moc nešlo. Otočil se, jako by byl na pérko.
„Jsi v pořádku?“ optal se ledabyle, ale kulil při tom očiska, jako vlk na Karkulku. Vypadalo to, jako by mu měly vypadnout…/Třeba má skleněnky/ napadlo mě, což vyvolalo další cize znějící smích. Zadívala jsem se na Gerta, jako bych netušila o čem mluví. Zvedla jsem obočí a vykročila jsem někam mezi stromy.
„Hrabe ti z hladu?!“ křiknul za mnou spíš zvědavě, než naštvaně.
„Pročpak se ptáš?“ otočila jsem se akorát včas, abych viděla, jak po mně kouká…/skoro jako masovej vrah, fakt že jo/..další zasmání…
„Já jen, že ty nečekaný výbuchy smíchu mě trochu děsí, navíc jsi hrozně bledá a nejedla jsi nejmíň čtyřiadvacet hodin.“ Pokrčil rameny, „možná, že se ti to nezdá, ale když ti hrábne, nebudu se tomu vůbec divit.“
„No, tak teď jsem klidná.“ Ujistila jsem ho. Trocha ironie ve vypjatých chvílích neuškodí. V žaludku mi křečovitě zakručelo, a tak jsem se zase dala do pochodu.
„Zastav frajerko.“ Špitnul Gert natolik podivným chraplákem, že jsem ho dokonce i poslechla.
„Co je?“ optala jsem se ostražitě, ale puberťácky znuděnej tón jsem si prostě nedokázala odpustit. Jen zavrtěl hlavou.
„Poslouchej.“
Přešlápla jsem z nohy na nohu a pod podrážkama mi začvachtalo.
„Co mám slyšet?“
„Když nezmlkneš, tak nic!“ odseknul dost hnusně a já jsem k němu popošla, abych jednou provždy zbavila tenhle moc príma svět jeho přítomnosti. Už už se mi prsty obtáčely kolem jeho krku, když mě čapnul, přidržel mi paže podél boků a zavelel: „Zavři oči!“
„Tak to teda ne! Tohle už tu jednou bylo!“ vyhrkla jsem a snažila jsem se mu vykroutit. S podivným povzdechem mě pustil ze spárů a já jsem rychle popošla dva kroky stranou.
„Tohle je teda blbej trik na balení naivek, víš to?!“ zamručela jsem jedovatě a kabonila jsem se na něj, zatímco si brousil prsty po několikadenním strništi.
„Zavři oči?! Kdes to sakra slyšel? Ve filmu pro pamětníky?!“ horovala jsem.
„Už to slyšíš?“ zeptal se jen.
„Ne!“ Odsekla jsem spíš na truc, aniž abych se nesnažila něco zaslechnout.
„Tak si vzpomeň na něco černobílýho a zavři oči.“ Zamumlal úplně tichounce, až jsem měla pocit, že se mi to jen zdálo.
„Jo, takže muchlování v plánu nemáš! Fajn…tak co třeba tohle: Vybalíš na mě ať zaklapnu víka, a pak se někam odplížíš, budeš mě pozorovat a další dva dny se mi tlemit, kdykoliv si vzpomeneš na to, jak jsem tu pobíhala a hystericky vyřvávala tvý jméno. Proč si myslíš, že to fakt udělám? Kvůli tvejm krásnejm očím?!“
„To těžko,“ zakřenil se, „mám je skleněný.“
„Tak přece.“ Pousmála jsem se.
„No tak Mai, věř mi trochu. Tak já tě budu držet za ruku, abys věděla, že tu jsem. Nic víc, nic míň. No fakt, nekecám.“ Dosvědčil sám sobě a podíval se na mě, jako na jeptišku.
„Tak dobře.“ souhlasila jsem a sledovala jak hbitě přiskočil a drapnul mě za ruku. Prsty se nám automaticky propletly, jako hlavy sedmihlavý saně s kocovinou.
„Zavři oči.“ Zašeptal a jeho dech se mi otřel o ucho, čímž mi stvořil tak dokonalou husí kůži na krku, že by mi jí záviděla nejedna právoplatná husa.
Semkla jsem víčka. Soustředila jsem se jen na zvuky, i když mi to dělalo značný potíže vzhledem k tomu, že se mě nějakej kluk odvážil vzít za ruku… S hrůzou jsem si uvědomila, že už je to skoro rok, co se o to někdo pokoušel naposledy.
„Poslouchej.“ Špitnul… Další husí mejdan, tentokrát na hřbetu pravý ruky…
Neslyšela jsem nic, kromě zoufalýho ptačího řevu, trošky hřmění a Gertova dechu. Všude kolem kapala a šplouchala voda, jak se na nás snášela další potopa světa.
„Co slyšíš?“ ozvalo se mi tak blízko u ucha, až jsem měla pocit, že se mi zase v hlavě začaly ozývat ty dva hlasy.
„Nic…jen..jen vodu.“ Řekla jsem po pravdě. Gert mě rázem pustil. „No vidíš!“ zajásal a vykročil někam mezi stromy. Vykulila jsem bulvy. Ničemu jsem nerozuměla a Gert očividně nebyl ochotnej udělit mi nějakou vodohospodářskou lekci místo pohádky na dobrou noc.
„A co to znamená?“ zeptala jsem se hlasem kreslenýho lemura, aby to nevyznělo tak stupidně. Kreslenej lemur si může dovolit ledacos, ale mně by to bez výsměchu neprošlo.
„No, jestli si dávala pozor, tak z tohohle směru,“ bodnul prstem někam do porostu, „je to šumění hlasitější, takže tam bude potok, nebo řeka. No a kde je řeka…“
„Tam je řeka.“ Dopověděla jsem bez přemejšlení a vzápětí jsem rukou udělala gesto zamykajících rtů, na znamení, že může pokračovat.
„A kde je řeka, tam bude i cesta, ne?“ zavrtěl trošku hlavou a našlápnul kupředu. Ale já jsem zůstala stát. Co já se tu budu snažit. Buď mi to vysvětlí jako člověku, kterej nechal příručku malýho skauta v druhý hlavě, a nebo mu tu na truc umřu vysílením. Může si vybrat. To byla dost férová nabídka.

„Mai?“ ozvalo se odněkud zleva.
„Ano?“
„Proč tam pořád ještě stojíš?“
„Znáš to, gravitace.“
„A myslíš, že bys mohla jít za mnou?“ začínal znít mírně netrpělivě, ale taky dost zmateně. Hmm…zadostiučinění..
„To nejspíš nepůjde.“ Odvětila jsem s výrazem nehorázný lítosti a snažila jsem se přijít na to, kde se ve mně tohle herecký nadání bere. Ze křoví se vynořila Gertova postava mířící přímo ke mně. „A můžeš mi prozradit,“ spustil za chůze, „ kteráže věc ti na celém šírém světě, kromě gravitačních zákonů, brání v pohybu?!“ optal se a studánky se mu zablejskaly, jako by se v nich přelila voda.
„Tak za prvý:“ plivla jsem po něm, „nechce se mi plazit se tady lesem, když nemám tušení, proč by nás šplouchání zavedlo k cestě.
Za druhý: protože jsem tu s týpkem, kterýmu bych nejradši ufikla hlavu a strčila jí jeho koním do stáje, nebo postele, výběr je na každé klisně.
A konečně za třetí: Proč se tu mám mořit, ploužit se končinama plnýma vody, a nakonec tu stejně chcípnout? To si tady radši dřepnu, ustojim pár halucinací z hladu, nebo sežeru muchomůrku, udělám cokoliv, jen když nebudu muset jít někam, kde s největší pravděpodobností není nic než les. Když to zabalit, tak aspoň s noblesou, ne?!
No a poslední bod programu: je mi jasný, že mě chceš udolat, až budu polomrtvá, tak mě podřízneš a opečeš si jednu z mých hýždí nad mým, ještě teplým srdcem!“ Promiň, ale skutečně má smysl někam jít?!“
Zlostně jsem si ho měřila, stejně jako on mě. Já jsem právě dokončila svůj excelentní výkon, takže řada byla na něm, ale on se nějak odhodlaně netvářil. Zvednul obočí, až mu zmizelo pod mírně hošanskou ofinkou a prohlásil: „Ty nemáš tušení, co maj řeka a cesta společnýho, viď?
„Ne, to nemám.“ Připustila jsem značně neochotně, ale on tu byl ten chytrej, já jsem si mohla tupost dovolit.
„Tak fajn,“ nadechnul se a spustil: „když ve středověku ještě lidi jezdili v kočárech, nebo na koních, bývaly cesty podél řek, nebo potoků, prostě u nějaký vody, aby se koně mohli napít a odpočinout si. No a když se pak lichokopytníci přesunuli pod kapotu, některý cesty zmizely, ale jiný vydržely. Ta, která by měla bejt tady poblíž stopro nezmizela. Dost dobře by to nezvládla vzhledem k tomu, že po ní pořád někdo courá a navíc jsem po ní chodil s tátou asi tak..no..před pár lety.“ Uzavřel úžasnou vzdělaneckou přednášku a zadíval se na mě jako nebezpečně chlípnej rektor. „Chápeš?“ zeptal se, aby se ujistil, že i moje tupounství má svoje hranice. Přikývla jsem.
„Stáváš se mým vzorem, fakt že jo, začínám tě pomalu obdivovat. Tiše, nenápadně, ale neodvratně.“ Zazubila jsem se a tentokrát jsem vykročila do toho pralesa jako první.
„To já tebe taky.“ Ozvalo se mi za zády. „Tvoje představení bylo dokonalý, ale prosím, už nikdy nečti Kmotra! Uříznutá koňská hlava v posteli…jak se ti takový věci vůbec můžou líbit…“mumlal si spíš pro sebe. „Přísahej, že už tu knížku nikdy neotevřeš.“ Rozkázal.
„Jo, fajn ty koňomile…přísahám.“ Zaskuhrala jsem. „Až příště dostanu chuť na Kmotra slibuju, že se na něj vrhnu ve filmový podobě…“