Zdechni [25] !OPRAVENO!

Anotace: [DÉLKA: 2 A4; ŽÁNR: Sci-fi; WEB: http://zdechni-kniha.blog.cz] -> Jen co Angela zahlédla Melisino tělo ležet na ulici pod domem, se zakrytými ústy padla na kolena. Ač se sebevíc snažila zapudit ten nával hořkosti, nedokázala se ubránit bezmocnému jekotu.

Jekot, tak hlasitý, až jí drásal ušní bubínky. A k tomu ta proklatá bolest, kéž by se dokázala hnout – aspoň by se utvrdila v tom, že je naživu. Ležet na posteli ze střepů, to nebyl zrovna ten nejpříjemnější okamžik v jejím životě.

Nebo snad už umřela?

Pokud je tohle cesta do pekel, pak je docela zábavná. Rozhodně zábavnější, než si kdy odvážila jen představit. Krom toho nechutného jekotu dokázala rozeznat i šum vlastní krve proudící v žilách. To by jako jediné znamenalo, že jí srdce stále tluče a tím pádem i pumpuje krev do celého těla. Pokud to ovšem šum krve byl ..

Pracně vybičované mozkové buňky se částečně chopily aktivity. Při pokusu o ten sebemenší pohyb pocítila podivné záškuby odporu, které docela přesně vyjadřovaly myšlenky svalů: „Pohyb? Na to zapomeň holka ..“

//

„Kde je tak dlouho? Musíme už jít ..“ neklidně svraštil obočí Rodger. Prsty přitom poklepával na pouzdro své kožené brašny a pohledem sledoval okolí. Jemu i ostatním bylo jasné, že pokud se do pár minut neodhodlají k návratu, mohlo by to přinést problémy, o které rozhodně nestáli.
„Ty jsi ji neviděla?“ otočil se na Angelu Thomas.
„Ne, hned co jsem si sbalila poslední věci, spěchala jsem za vámi ..“ s obavami v očích si skousla spodní ret. Uvnitř ji začal hryzat neklidný pocit.

V tu chvíli se rozezněl Rodgerův komunikátor. S podivně napnutým výrazem ve tváři stiskl jedno tlačítko.
Ozval se Christianův hlas:
„Právě jsem dostal nové informace. Severní hlídka spatřila armádní jednotky, blížící se k zóně. S velkou jistotou projedou i touto hlavní ulicí. Měli byste rychle zmizet a tím rychle, myslím opravdu pekelnou rychlost!“
Jako by nějakou podobnou událost snad očekával, výmluvný pohled upřel do tváře každého z nich.
„V budově je ještě Melissa, neviděl jste ji?“ zeptal se ihned aniž by komentoval jeho zprávu.
„Melissa? Ne, neviděl, neměla by být už s vámi?.“

„Skvělé, mám toho čekání dost, jdu ji najít ..“ pronesl pevně Duncan a ani v tom nejmenším nečekal na vyjádření ostatních. Shodil těžký batoh na místečko na chodníku, kde byl sníh už dost ušlapaný a rychlým krokem vyrazil ke dveřím staré kliniky.

Krásnou nevinnost postupně se probouzejících ulic pronikl ostrý zvuk tříštícího se skla. O pár sekund později další rána. Tentokrát mnohem tlumenější.

Ten hrozný pocit, který si v tu chvíli zažil každý z nich, se dá nejlépe popsat jen jedinou situací – byl stejně tak nečekaný, jako když vám váš drahý protějšek s úsměvem ve tváři probodne hruď tím nejnaostřenějším kuchyňským nožem. A udělá to tak pomalu, abyste si onu chvíli pamatovali až do konce svého života.

Pár vteřin byli všichni s hrůzou v očích přikováni na místech. Vzápětí se však jako mávnutím kouzelného proutku rozběhli za roh do ulice, kde také stáli tři roboti.
Jen co Angela zahlédla Melisino tělo ležet na ulici pod domem, se zakrytými ústy padla na kolena. Ač se sebevíc snažila zapudit ten nával hořkosti, nedokázala se ubránit bezmocnému jekotu. Slzy se jí spod víček řinuly doslova neskutečnou rychlostí.

*Ne, proboha, ať se mi to jen zdá .. * proudilo Thomasovi hlavou, zatímco spolu s Rodgerem a Duncanem běželi k jejímu bezvládnému tělu.

Ihned poté, co dorazili na místo, začal Rodger nahmatávat tep na krční tepně, ale přes všechen ten stres a mrazem ztuhlé dlaně se nedokázal soustředit.
„Mel, probuď se .. holka neumírej ..“ začal k ní Duncan promlouvat přiškrceným hlasem.

Byl to sice „jen“ pád z druhého patra, ale i ten se při vší šikovnosti přežít nedá. Vše nasvědčovalo tomu, že jejich přítelkyně dopadla na záda, což by bylo samozřejmě mnohem přívětivější, než kdyby si přivodila roztříštění lebky.

„Přiveď Christiana, honem ..“ vykřikl Rodger na Thomase, stále se snažíc nahmatat puls.
Ihned poté, co Thomas odběhl si vyměnili děsivé pohledy. Ani jeden z nich netušil, co v takové situaci podniknout.
Za pár minut už byli natolik schopni racionálně myslet, že začali s aktivním oživováním. Vše, po čem v tu chvíli toužili bylo, ať už ta hrůza skončí. Všechny jejich pokusy se zdály být tak neúčinnými. Vlastní selhání si však nechtěli připustit a tak byli rozhodnuti pokračovat, jak jen dlouho to půjde – aby si nakonec mohli říct, že nezanedbali ani tu nejmenší věc. Těžko říct, zda jim to krmení útěchou pak k něčemu bude.