Melien Edhel - XXXVIII. kapitola - část 1/2

Anotace: Thranduil a Nimloth... jak se to mezi nimi vyvine? Omlouvám se za nepřehlednost vnitřní rozmluvy, ale bez kurzívy to holt není ono.

Sbírka: Melien Edhel

XXXVIII. KAPITOLA
„Nimloth… Quena yassen amin (Nimloth... Mluv se mnou)… Mani naa raika (Čehož špatně jest)?“
Thranduil si znepokojeně prohlížel Nimlothinu tvář, jako kdyby doufal, že v hlubinách jejích fialkových očí najde odpovědi na své nevyřčené otázky.
„Ta naa ten´en´ Gildor, ta n´naa (Toť kvůli Gildorovi jest, není-liž pravda)?“ konstatoval po chvilce hořce, když Nimloth i nadále tvrdošíjně mlčela. Po jeho slovech se zamračila.
„Gildor? N´uma (Gildorovi? Ne).“ Spěšně se zvedla z postele a Thranduil ji následoval a postavil se těsně k ní.
„Mankoi san´(Pročpak tedy)?“ naléhal neodbytně. Tentokrát neměl v úmyslu ji nechat jen tak odejít.
Nejdříve se odvrátila, ale vzápětí hrdě pozvedla hlavu a zadívala se mu tvrdě do očí. „Ta naa ten´en´Rowena (Kvůli Roweně)!“
Po jejích slovech se rozhostilo drtivé ticho. Thranduil na ni šokovaně hleděl, bolest v jeho jindy chladných očích ji zarazila. A zranila. Raději se k němu otočila zády a pomalu přešla k oknu.
„Lle keluva sii´ (Odejdeš nyní)? Saes (Prosím)…“ požádala ho a předpokládala, že tentokrát jí vyhoví. Vždyť čím déle se u ní zdržuje, tím větší je nebezpečí, že je tak zastihne Glorfindel. Nebyla si jistá, jestli ho Elrond informoval o Thranduilově přítomnosti v jejích komnatách, a po pravdě řečeno to ani netoužila zjistit. Glorfindel by bezpochyby zuřil…
Ale místo očekávaného klapnutí dveří uslyšela náhle Thranduilův hlas, tak blízko, že ucítila jeho horký dech na tváři.
„Vskutku si přeješ, bych já nyní odešel a již nikdy více tebe nevyhledal? Můžeš mi slíbiti, že pak šťastna budeš? Jest tohle to, čeho vpravdě chceš?“
Nimloth ztěžka polkla. Poznala svá vlastní slova a všechno uvnitř ní křičelo, že ne, její rty přesto zůstávaly pevně semknuté. Co vlastně chce? Teď, když se zdálo, že to, po čem tak dlouho toužila, má na dosah, zmocnily se jí nečekaně pochybnosti. Co když veškeré její sny o nich dvou byly pouze naivními představami a skutečnost bude mnohem přízemnější?
A co když nikoliv? oponoval její vnitřní hlas.
Co když se to ukáže jako osudová chyba?
A co když nikoliv? nedalo jí pokoj její podvědomí. Vždyť pouhý polibek Thranduilův veškerá očekávání tvá předčil…
A co Gildor? Vždyť i k němu přitažlivosti jisté pociťuji... Ve společnosti jeho pocitu mám, že naprosto výjimečnou jsem… Tak pozorně se ku mně správá, jako kdyby pro něho v tu chvíli nikoho důležitějšího nebylo... Ne tak přezíravě a samolibě jako to občas Thranduil ve zvyku mívá!
Tedy za pravdu Glorfindelovi dáváš, jenž vždy tvrdil, že pro tebe Thranduil vhodným není?
Samozřejmě že nedávám! Jenom jistoty míti chci…
Že jen náhražkou pouhou nejsi? Že pro něho jen rozptýlením nebudeš?
Ano…
Kde sebevědomí tvé jest? Odvaha tvá? Ty pouze stínem sama sebe jsi! vysmíval se jí ten hlas. Zlomil tebe snad Glorfindel? Proto nyní váháš? Proč ses tedy pro Gildora dříve nerozhodla a sobě utrpení z uvěznění neušetřila?
Všichni mě od něho zrazují… Glorfindel… Lord Elrond… Ani Lidianna volby mé neschvaluje…
A odkdy tobě na mínění jiných záleží? Hodláš lásku svou zatratiti, pouze by ostatním ses zavděčila? Vskutku pokrytcem takovýmto jsi?
Ne…
Tedy bojuj přec za to, v co věříš! Pokud nevzchopíš se, Thranduila navždy ztratíš!
Možná již ztratila jsem ho… Vždyť od příjezdu mého mne zcela přehlíží! Kdybych sama ho nevyhledala, on by toho nejspíše neučinil!
Možná důvodů pro chování své měl. Proč jeho se neotážeš?
„Nimloth?“ Thranduil se zlehka dotkl její paže. „Proč váháš, pokud Gildor zájmu tvému se netěší?“
„Neb…“ odmlčela se a snažila se najít vhodná slova. „Neb nezdá se mi, že bych se zájmu tvému nadále těšila,“ dokončila nakonec spíše vyhýbavě.
„Ty přec víš, že Glorfindel přítelem mým jest… Věru těžké pro mne jest, důvěry jeho zraditi. A dříve, než-li bych toho učinil, já jist si býti musím, že tys mi stále nakloněna.“
Thranduil byl rád, že k němu Nimloth stojí zády, i tak pro něho bylo obtížné vést tento rozhovor. Obzvláště po tom šoku, co mu způsobila, když vyslovila její jméno. Rowena… Proč ho to vlastně tak překvapilo? Elrond i Glorfindel byli s celou tou záležitostí dobře obeznámeni a pokud je s Nimloth chtěli odloučit, těžko by pro to našli lepší záminku. Pouze doufal, že nezašli příliš do podrobností, udělal tehdy několik věcí, na které nebyl právě pyšný…
„Učinila jsem snad něčeho, co by tebe o opaku přesvědčiti mohlo?“ dožadovala se téměř dotčeně.
Hořce se pousmál. „Když pominu, že zpráv od tebe jsem žádných během nepřítomnosti tvé nedostal a ty v barvách Gondolinu oděná zde chodíš, pak také výhrad ke společníkovi tvému mám. Já vás náhodou v knihovně a pak též na cvičišti zahlédl a nemohu říci, že by pohled ten mne potěšil!“
Nimloth si povzdechla. Tolik zbytečných nedorozumění! Vždyť Gildor se jí jen snažil pomoci… A i když jejich setkání v knihovně nebylo zrovna příjemné, aspoň si nechal své domněnky pro sebe a neprozradil nic Glorfindelovi, za což mu byla vděčná. Také na ni udělalo dojem, s jakou sebejistotou se vyslovil. Nebylo mnoho jedinců, kteří by k něčemu podobnému měli potřebnou odvahu. Elrondovi synové, oba zdatní válečníci, o ni projevovali jistý zájem, ale stačilo pár slov od Glorfindela, aby zanechali svých pozorností a nadále se k ní chovali pouze jako k sestře. Příliš ji to nermoutilo, neboť i když je měla ráda, ani jeden z nich se nemohl vyrovnat Thranduilovi. Všechno bylo tehdy tak jednoduché… A cožpak už není? Proč teď vlastně váhá?
Otočila se k němu. „To ničeho neznamenalo. A barev gondolinských jsem obléci musela, by Glorfindel mi přijeti dovolil. Kvůli němu jsem ni příležitosti neměla, bych tobě čehos vzkázala,“ vysvětlovala opatrně. Nechtěla toho prozradit příliš. Jednak se styděla za to, že nebyla schopná vzdorovat Glorfindelovi a nechala se od něho zavřít, a také nechtěla riskovat, že by ho Thranduil kvůli tomuto činu konfrontoval. Již jednou se kvůli ní bili a ta zkušenost jí bohatě stačila.
Avšak Thranduil již dříve vycítil, že se přihodilo něco závažného a nehodlal se nechat tak snadno odbýt.
„Mani marte e´Imladris, Nimloth (Čehož se v Imladris přihodilo, Nimloth)? Mani naa lle nurtien tuulo´amin (Čehož přede mnou skrýváš)?“
Pokusila se na rtech vykouzlit co nejpřesvědčivější úsměv. „Ničeho. Však přese snahu mou veškerou se mi ho přesvědčiti nezdařilo.“
„Toho mne nepřekvapuje, neb on tvrdohlavým velmi jest.“ Zkoumavě si ji přeměřoval. „Mani umuva lle uma sii´(Čehož nyní učiníš)? Zdá se, že Glorfindel by ničeho proti Gildorovi jako choti tvému nenamítal. Zřejmě ni ty...“
Její nucený úsměv rychle pohasl. „Čehož tímto naznačuješ? Já nikterak ho nepovzbuzovala!“
„Ni jsi ho neodmítla!“
„Thranduile... Proč mne takto obviňuješ?“ Nevěřícně potřásla hlavou. Přišel snad za ní, jen aby jí vyčítal nějaké domnělé prohřešky? Jí, která mu byla po celou dobu věrná a nikdy na jiného ani nepohlédla? Co si o sobě vlastně myslí?!
„Já se tobě za správání své omlouvati nehodlám!“ vybuchla znenadání. „Tys stejný jako Glorfindel! Též život můj říditi chceš! A přitom práva žádného na to nemáš!“
Chtěla kolem něho spěšně projít a opustit komnaty, ale on byl rychlejší a nekompromisně ji sevřel ve svých pažích.
„Zdá se, že oheň tvůj se opět rozhořel! Tomu vskutku rád jsem, neb odevzdanost tvá mne již unavovati začínala!“ Lehce s ní zatřásl. „Já život tobě zachránil a to práv dostatečných mi dává! Tys má!“
Ani se nepokoušela osvobodit. Jistou část jejího já dokonce rozradostnilo, že je zase v jeho objetí, tolik jí chyběla jeho blízkost, jeho rozhodnost...
„Vskutku?! A ty tohoto též Glorfindelovi sděliti míníš?!“ otázala se provokativně. Tak trochu doufala, že se rozhněvá a nechá ji jít.
Kupodivu se zdálo, že ho její útok spíš pobavil. „A pročpak bych neměl? Já jsem se úmysly svými nikdy netajil! Však tys zřejmě plná pochybností...“ prohodil téměř výsměšně.
„Možná proto, že tobě jako rozptýlení pouhé sloužiti nehodlám!“ vyhrkla bez rozmýšlení.
„Toť téměř jako výrok Glorfindelův zní...“ pronesl zamyšleně. „Však já tebe nikdy za cos podobného nepovažoval. Kdybych pouze cos takého hledal, jistě bych jinde potřeb svých snadněji ukojil.“
Nimloth věděla, že to není pouhé vychloubání. Na dvoře bylo více než dost ellith, které by s ním ochotně sdílely jeho lože a ne jen kvůli jeho postavení. Přesto se jí jeho slova dotkla.
„O tom nepochybuji!“ odvětila chladně. „Proč tedy času svého zde se mnou ztrácíš?!“
„Možná proto, že čas svůj zde za ztracený nepovažuji. Možná proto, že více než toho hledám...“
Thranduil pustil její ruce a držel ji dál na místě jen silou svého pohledu. „Navíc nezapomínej, že my ještě cos dokončiti musíme,“ dodal jakoby mimochodem.
Její nejistý výraz a lehce uzardělé tváře mu nemohly uniknout. Jen nevěděl, jestli by ho to mělo potěšit a nebo by se měl cítit dotčený. Cožpak si opravdu myslí, že chce jen její tělo? Raději předstíral, že si jejího zmatku nevšiml.
„Jižs zapomněla? Přec souboj náš s meči!“ objasnil jí stručně.
„Ach.“ Nimlothiny prvotní rozpaky se v mžiku vytratily. Provinile odvrátila oči.
„Thranduile... Tys na mne jistě nahněván... Já nedivím se tomu... Však... věz, že z úmyslu zlého jsem toho neučinila... Tys vyhráti měl...“
Chvíli mu trvalo, než z jejího nesouvislého proudu slov pochopil, o čem to vlastně hovoří. Jeho souboj s Gildorem... A její výkřik, jenž zvrátil jeho výsledek...
Přinutil se téměř lhostejně pokrčit rameny, i když jen pouhá vzpomínka na tu událost ho stále naplňovala zlostí.
„On pro tentokráte štěstí měl... Však napříště on již natolik šťastliv nebude...“ konstatoval výhružně.
„Ty snad toho zopakovati hodláš?“ otázala se ho nevěřícně. Nechtěla žádné další boje a už vůbec ne kvůli sobě! Cožpak se muži nedokáží obejít bez násilí a nebezpečí? Proč mají pořád potřebu si něco dokazovat?
Cožpak ty téhož nečiníš? ozvalo se opět její svědomí. Nebojovala bys snad s ní o přízeň Thranduilovu?
Ona mrtva jest! odporovala chabě.
A přec se ty tak ohrožena cítíš? Někým kdo dávno ztracen jest?
Možná ztracen, však jistě ne zapomenut! podotkla hořce.
Tedy se nejspíš více snažiti musiti budeš!
Však čehožpak bych učiniti měla?
Tebe již jistě něčeho napadne...
A co když nikoliv?
Všeho pouze na tobě záleží...
„Nimloth?“
Jeho hlas ji vytrhl ze zamyšlení. Tázavě na ni hleděl, v jeho výrazu byla patrná netrpělivost.
Nimloth si v duchu rychle dodala odvahy a s mírným úsměvem hlesla: „Pokud šat můj zrak tvůj uráží, proč od něho mně neodpomůžeš?“
Thranduil překvapeně nadzvedl obočí, nicméně dlouho se nerozpakoval. Obratně vytáhl dýku, kterou nosil ukrytou v botě, a jistým pohybem přeřízl šněrování na jejím modrém živůtku. Pak zbraň zastrčil zpátky a pomalu jí ten kus látky stáhl z ramen.
„Vanima (Překrásné)…“ zašeptal měkce, zatímco se kochal její krásou zahalenou pouze do tenkých spodních šatů. Zlehka ji pohladil hřbetem ruky po ňadru.
„Tys šatu bys vůbec nositi neměla… Přímo trestuhodné jest, půvabu takovéhoto zahalovati.“
Nimloth trochu zčervenala, jednak kvůli hladovému pohledu, který na ni upíral, a jednak kvůli jeho obdivným slovům, na něž nebyla zvyklá. Ani jeho dotyk, jakkoli letmý, jí na klidu nepřidal. Přesto byla ráda, že na něho takto působí, a že očividně aspoň na chvíli pozapomněl na svou nenávist ke Gildorovi.
„Věru nemyslím, že ostatní by cos takého schvalovali,“ snažila se zlehčit situaci.
„Jistě… Stejně jako slov tvých předchozích… Otázkou zůstává, zda-li tobě na soudu jejich vskutku toliko záleží…“
Vzal její tvář do dlaně a zkoumavě se jí zahleděl do očí.
„Vždyť Glorfindel stále nesouhlasí, bys ty se mnou byla. A přec jsi za mnou přišla…“ konstatoval, i když v jeho prostých slovech se skrývala více než jedna otázka.
Palcem přejel po jejím spodním rtu, zvolna, jako kdyby ji laskal ústy. „Hmm?“
„Uma (Ano)…“ polkla s námahou a i její stručná odpověď naznačovala více, než by se mohlo zdát.
Thranduilův vědoucí úsměv prozrazoval, že mu to neuniklo. Byl v něm náznak samolibosti, jako kdyby chtěl říct, že si byl jistý, že mu nakonec neodolá. Asi ji to mělo pobouřit, ale nějak se nemohla přinutit, aby jí na tom záleželo. Komu chtěla co nalhávat? Vždyť oba dva dobře věděli, co k němu cítí... Když k ní sklonil hlavu, ochotně mu nabídla své rty k polibku a v očekávání přivřela oči.
„Uuma verya um tanya au´(Neodvažuj se toho znovu učiniti)!“ zvážněl nečekaně. „Vesta ta a´amin (Slib mi toho)!“
„Thranduile...“ zašeptala naléhavě a snažila se ho sama políbit, kupodivu on se nenechal.
„N´vesta n´miqula, Nimloth (Žádný slib, žádný polibek, Nimloth),“ prohlásil nekompromisně.
„Thranduil, uuma yaiwa amin ikotane (Thranduile, nedobírej si mne takto),“ zaprotestovala a lehce se zamračila.
„Amin uuma lakwena (Já nežertuji, Nimloth), Nimloth. Vesta a´amin lle uumuva crona lle oio au´(Slib mi, že už si nikdy znovu neublížíš).“
Po tomhle už otevřela oči docela a raději hned uhnula Thranduilovu vyčítavému pohledu.
„Uunat´marte (Ničeho se nestalo, Thranduile), Thranduil...“ ozvala se rozpačitě.
„Tancave, vee´Valar nae varien lle a´re (Zajisté, neb Valar tebe dnes chránili)! Nan´mani no´tul´re (Však co dne zítřejšího)?“
Thranduil nechápal, jak se Nimloth může tvářit, jako kdyby se nic mimořádného nestalo. Vždyť si chtěla sáhnout na život! Stačilo málo a už by se tu s ní takto bavit nemohl. Jen ta představa byla velmi znepokojivá...