Invisible ( 14. )

Anotace: Za případný chyby se omlouvám, je to psaný narychlo ;)

Sbírka: Invisible

„Slečno? SLEČNO!!!“
Konečně jsem zavřela pusu a otřela si uslzené oči. Nade mnou se skláněl podivnej strejda a vyděšeně si mě měřil. Malej oříšek, co ho měl na vodítku ke mně přicupital a začal mě vytrvale očmuchávat, což mě probralo úplně.
„Jsi v pořádku?“ optal se starostlivě a viditelně se mu ulevilo, že už nehysterčim.
„Jo,“ zachraplala jsem a v krku mě nepříjemně zaškrabalo. Ty jsi ale blbka Amando viď? Řveš tu jak na lesy a zítra budeš mluvit, jak prvotřídní alkoholik s letitým vychlastaným hlasem.
Nemotorně jsem se vyškrábala na nohy a chtělo se mi zavřít oči, jen abych nemusela vidět tu tmu a hloubku, kam před chvilkou ten kluk skočil. Jenže problém byl v tom, že on tam dole neležel. To kvůli čemu jsem tak vytrvale vřískala nebylo doopravdy. Nebo vlastně bylo, ale toho kluka jsem viděla jen ve svý hlavě…jako dávno zapomenutou vzpomínku, na kterou jsem si najednou vzpomněla a byla tak živá, jako bych jí někdy opravdu viděla.
Je možný, že jsem viděla Daniela? Že ten krásnej smutnej kluk byl on??
Vypadala jsem nejspíš značně připitoměle, jelikož mi ten chlápek netrpělivě zamával rukou před očima.
„Nepotřebuješ pomoct? Kde bydlíš?“
„Ne děkuju,“ vyhrkla jsem s trhnutím a bez dalšího slova se otočila a znovu se dala do běhu. Připadala jsem si trochu jako Forrest Gump…ten byl taky přes to běhání a já právě měla namířeno v tom mírnym poklusu přes celý město.
Na běhání a všeobecně sport jsem nikdy nebyla, tudíž jsem vydusala ten šílenej smrťáckej kopec k centru a tam se zhroutila na nejbližší lavičku. Zběžně jsem koukla na hodinky a upřímně mě vyděsilo, že už jsou dvě ráno. To jsem byla u Jacka tak dlouho?? Nebo na tom mostě?
Bez dalších odkladů jsem se znovu zvedla a s největším sebezapřením se vydala ztichlým městem. Tu a tam jsem ještě potkala pár lidí a minulo mě několik aut, ale jinak bylo všude nezvyklé ticho. Najednou jsem si vzpomněla na Erika a trochu ustrašeně vytáhla z kapsy od saka mobil. Deset nevyzvedlejch hovorů a pět pološílenejch zpráv…noo má dobrý skóre chlapeček. S povzdechem jsem vytočila jeho číslo.
„Amando ksakru kde jsi??!“ zařval do telefonu nepříčetně a bylo slyšet kvílení brzd, jak nejspíš šláp prudce na pedál.
„Na cestě domu. Promiň, že jsem tak utekla, ale…“
„Promiň? Už tři hodiny šílim strachy!!“
„Měla jsem na telefonu tichej režim,“ pípla jsem kajícně.
„Kde jsi?“
„U divadla, ale…“
„Počkej tam, za minutku tě vyzvednu,“ přerušil mě nesmlouvavě a zavěsil. Se svěšenými rameny jsem se došourala k silnici a kecla si na obrubník. Smutně jsem si přitáhla kolena až k bradě a v hlavě si stále přehrávala ten nádhernej úsměv se kterým si Daniel vzal život. Dobře, nevěděla jsem jistě, že to byl Daniel. Vlastně jsem si ani nemohla být jistá, jestli jsem si náhodou celou tu vizi nevsugerovala. Přeci jen, na tom mostě spáchal Daniel sebevraždu, třeba mi z toho dočista hráblo a teď jsem si vštípila jen mojí verzi toho, jak to mohlo být… Jenže všechno to vypadalo tak opravdově…on vypadal opravdově! I přes tu strašlivou bledost z něj dýchal život, všechny ty emoce a odhodlání to skončit.
Skákání pneumatik na kočičích hlavách, mě donutilo zvednout hlavu. Erikův černý Civic zastavil kousek ode mě a já si připadala, jako bych měla nastoupit do auta ke katu Mydláři.
„Ahoj,“ hlesla jsem tiše a krátce mu zašvidrala do obličeje.
Bez toho, aby mi pohled opětoval zařadil rychlost a brzy se dostal nad povolenou rychlost, jak vztekle tlačil nohu na plyn.
Nedovolila jsem si nic říct. Jen jsem tiše seděla a čekala, než konečně zamíří do naší ulice a zastaví před domem.
Rychle jsem se odpoutala a hodlala co nejdřív zdrhnout, ale nekompromisně mě chytil za ruku.
„Proč jsi sakra utekla?!“
Nervózně jsem uhnula očima.
Co mu mám sakra říct? „Potkala jsem stejnýho pošuka jako jsem já. Slyšíme sebevrahy, není to psina? A vytočil mě tak moc, že jsem prostě vzala čáru!“
Ironicky jsem se pousmála. Jo, řeknu mu něco takovýho a rovnou na místě mi dá ránu, abych se nebránila převozu na psychiatrickou kliniku.
„Nějak…nějak jsem se nepohodla s Jackem Smartem.“
Obočí se mu lehce vyklenulo. „Nepohodla?“
„Jo…takže jsem se naštvala a řekla si, že ti nebudu kazit zábavu a půjdu domu.“
Prudce si mě přitáhl k sobě a já měla na chvíli dojem, že se v těch jeho modrejch očích musim zákonitě utopit.
„Proč jsi nešla za mnou? Vyřídil bych si to s tim prevítem Smartem osobně!“
„Popravdě mě to vůbec nenapadlo,“ zamumlala jsem a zkoumavě si ho změřila. „Já myslela, že je to tvuj kamarád?“
Pohrdavě si odfrknul. „Jack Smart je egoistickej mizera a jestli na tebe ještě někdy třeba jen špatně koukne, rozmlátim mu ten jeho filmovej xicht!“
Vyjeveně jsem si ho změřila. Do Erika bych zrovna takovouhle reakci neřekla. Vždycky usměvavý, vtipkující a najednou zatínal nenávistně pěsti a buď se mi to zdálo, nebo si mě přitahoval pořád blíž a blíž.
Dřív než jsem stačila dostatečně rychle zareagovat, zajel mi prsty do vlasů a přitáhl si mojí tvář k té své. Tohle gesto mi připadalo skoro až surově nedočkavé, ale i přesto se mi tělem rozlil takový zvláštní uspokojený pocit.
Se stejnou náruživostí zaútočil na moje rty a nedalo mu ani moc velkou práci, pootevřít je. Cítila jsem, jak mi jeho ruka cuchá zespoda vlasy a prsty má v nich tak dokonale zamotaný, že už je určitě nevyplete.
Po chvilce se jakoby uklidnil a jemně se ode mě odtáhl.
„Už nikdy mi to nedělej! Pokud budeš mít problémy, půjdeš pěkně za mnou, platí?“
Omámeně jsem přikývla – jak taky jinak, když vám najednou způsobí fyzickej i psychickej kolaps kluk, kterýho jste si konec konců zařadili mezi kamarády – a konečně jsem si dostatečně posbírala všechny ty roztroušený myšlenky a pocity, abych se razantně vymanila z jeho sevření, vymotala všechny prsty ze svých vlasů a s omluvným úsměvem vystoupila z auta.
„Dobrou noc,“ zašeptal dřív, než jsem zabouchla dveře a já se utekla skrýt do našeho domu.