Forsaken - 95. díl

Anotace: Není radno štvát upíra... Hezké počtení :-)

Sbírka: Forsaken

Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se ke mně Riel sklání, a jen o zlomek sekundy později s naprostou samozřejmostí spojil naše ústa. Nebránila jsem se tomu a dokonce jsem je ochotně pootevřela. Jednak líbal fakt nádherně a pak mi svými rty příjemně zahříval ty moje prochladlý. Bylo vůbec zajímavý, že ačkoli už nějakou dobu ležel v ledový vodě, nemělo to žádnej zvláštní vliv na teplotu jeho těla. A ani na funkce... pomyslela jsem si vzápětí, když polibek prohloubil a já si začínala uvědomovat, že mě něco dost nevybíravě tlačí do stehna.
Zvedla jsem paže a zabořila prsty do hřívy jeho vlasů. Zároveň jsem hladově opětovala jeho útok a dychtivě laskala jeho jazyk svým, jako kdybych se ho nemohla nasytit. Měkce jsem dokonce vzdychla, i když jsem se nedokázala tak docela rozhodnout, jestli je to hraný a nebo na mě skutečně tak působí. Nicméně jsem s uspokojením zaznamenala, že zavřel oči a plně si vychutnává náš vášnivý polibek. To byla moje chvíle...
Naprosto nečekaně jsem mu vší silou škubla za prameny vlasů, který jsem si předtím omotala kolem prstů přesně pro tenhle účel, a než se stihnul odtáhnout, ještě jsem ho dost nevybíravě rafla do jazyka. To ho naučí, zmetka jednoho upírskýho!
Slyšela jsem ho syknout bolestí, ale než jsem si mohla vůbec vychutnat svou pomstu, zakousnul se mi zničehonic do krku. Vyjekla jsem, ale bylo to způsobený spíš šokem, než že by mi až tak ublížil. Navíc to bylo kupodivu i trochu příjemný, což mě obzlášť vytáčelo.
„Nech mě bejt!“ křikla jsem na něho a zoufale se rozhlížela, jestli nemám v dosahu něco šikovnýho, s čím bych ho mohla vzít po hlavě. Jenže k mý smůle všechny ty lákavě vypadající lahvičky na poličkách byly dost vysoko. Sakra... Snažila jsem se na jednu z nich soustředit a když se pod mým upřeným pohledem pomalu vznesla do vzduchu, div že jsem nezačala jásat nahlas. Jenže než jsem jí mohla dodat nějakou rychlost a směr, zesílil Riel svůj stisk zubů a já se neubránila slastnýmu zasténání. Na okamžik jsem polevila v koncentraci a ta prokletá lahvička dopadla s posměšným žblunknutím rovnou do vody. Zatraceně!
Zkusila jsem to ještě s další, ale mezitím se mě až přespříliš zmocnila panika, než abych dokázala něco víc, než ji zvednout pár cenťáků nad drátěnou polici a to jenom na krátkou chvilku. Bylo mi jasný, že tudy cesta nevede. A díky tomu, že Riel drtil mý tělo pod sebou, tak jsem neměla ani šanci zaútočit na nějaký jeho citlivý místo.
I když jsem věděla, jak marný je mý počínání, snažila jsem se ho aspoň trochu odstrčit, samozřejmě že bez valnýho úspěchu. Přesto jsem ve svém zbytečném úsilí nepolevovala, odmítala jsem se jen tak vzdát bez boje. Akorát jsem změnila taktiku a místo škrábání Rielových zad, který mu očividně žádnou větší újmu nepůsobilo, jsem zaútočila na jeho obličej. Nejlepší by samozřejmě bylo zasáhnout oči, ale když máte někoho přisátýho ke krku, pak je to dost nedosažitelnej cíl. Ale zarputile jsem tím směrem máchala pravačkou v naději, že trefím aspoň něco. A pak se to najednou stalo.
Nejdřív jsem si myslela, že asi umírám, protože tehdy vám prej před očima proběhne celej váš život. A tohle bylo něco podobnýho. Skoro jako když vám někdo pustí film. Viděla jsem obrázky a slyšela zvuky, jenom jsem je nedokázala vůbec nikam zařadit. Navíc se to odehrávalo v nějaký dost tmavý místnosti. Rozpoznala jsem jenom, že tam někdo je, cítila jsem bolest a odevzdanost tý osoby. Zdálo se, že je tam uvězněná už delší dobu, docela ztratila víru v to, že se odtamtud ještě někdy dostane. A pak jsem zaslechla, jak se otevírají dveře. V proudu světla, který pronikalo dovnitř, jsem spatřila dvě postavy. Hádala jsem, že jde o muže a ženu, i když jistá jsem si nebyla, protože oba měli přes hlavu přetaženou nějakou kapuci. Ten, koho jsem považovala za ženu, přistoupil blíž, ten druhý zůstával zřejmě na stráži.
*Neboj, dostanem tě odsud…* promluvila a podle hlasu už jsem nepochybovala o tom, že je to skutečně žena. A zněla dost odhodlaně.
*Neměli jste sem vůbec chodit…* odpověděla ta osoba, která tam byla zavřená. Bylo jí špatně rozumět, protože neskutečně chraptěla.
*Nebuď blázen! Přece bychom tě tu nenechali jim napospas!* Teprve teď si žena zřejmě uvědomila, že to s tím zachraňováním zřejmě nepůjde tak snadno. Skoro bázlivě se dotkla okovů, který spoutávaly ruce tý osoby.
*Sakra!* vyklouzlo jí. *Nemaj zámek…*
*Cože?* Nyní se k nim připojil i ten muž, aby sám důkladně prozkoumal pouta. *Proklatě!*
*Takhle byste tu opravdu mluvit neměli…* ozvalo se náhle od východu káravě.
Žena se polekaně otočila. *Ty?! Co tu proboha děláš?*
*Co asi? Plním svou povinnost!* dostalo se jí okamžité odpovědi.
Vzápětí se dveře s tichým ale zato definitivním klapnutím zabouchly a vše se opět ponořilo do tmy.