Forsaken - 96. díl

Anotace: Dávám to sem už dnes, ale je to vlastně sobotní díl :-)

Sbírka: Forsaken

Nejsem si jistá, jestli jsem nejdřív otevřela oči a pak teprve začala sténat bolestí a nebo naopak, ale každopádně jsem ležela na gauči, upřeně zírala do stropu a procítěně úpěla.
„Konečně ses probrala,“ ozval se někde vedle mě Rielův ustaranej hlas. To mě celkem zaujalo vzhledem k tomu, že si ze mě ještě před chvilkou chtěl udělat svačinu. A nebo to nebylo před chvilkou? Jak dlouho už jsem vlastně mimo?
Sáhla jsem si na krk, i když tenhle pohyb ještě zhoršil zuřivý tepání horlivejch permoníků v mý hlavě. Očekávala jsem, že budu mít celou dlaň zamazanou krví, ale neulpěla na ní kupodivu ani kapička, a to místo, kam se mi předtím Riel zakousnul, bylo, aspoň pokud jsem mohla posoudit takhle pohmatem, dost oteklý ale nic horšího. Ale stejně jsem se na toho pošahanýho upíra nepřívětivě zamračila, přičemž jsem zaznamenala, že si od našeho posledního setkání stihnul oblíct kalhoty a triko. Škoda...
„Už ti úplně přeskočilo nebo co?!“ vyjekla jsem naštvaně a pomalu se posadila.
Mokrý oblečení se mi nepříjemně lepilo na tělo a děsně studilo. Nedokázala jsem pochopit, proč od tý doby, co Riela znám, každej můj ohoz vezme tak rychle za svý.
„Rád bych tě upozornil, že s tím kousáním sis začala ty!“ odsekl můj ochránce podobně rázně a zvedl se z podlahy, kde předtím klečel. „Pokud se máš ráda, tak si dávej pozor na pusu, protože já ti tohle trpět nebudu!“ oznámil mi a namířil si to do kuchyně.
Okamžitě jsem vyrazila za ním. Stál u linky zády ke mně a očividně si vařil kafe a mě naprosto ignoroval, což mě samozřejmě dopálil ještě víc.
„Pozor na pusu, jo?!“ křikla jsem na něho. „To by sis měl spíš dávat ty! Myslíš si snad, že se od tebe nechám jen tak olizovat a osahávat?!“
Beze spěchu se ke mně otočil. „Nezdálo se mi, že by sis stěžovala!“ prohodil samolibě.
„Jak bych taky mohla, když jsi měl jazyk v mý puse!“
„Tys měla zas ten svůj v mý a taky ti to nevyčítám!“
„Seš fakt nemožnej!“
„A co s tím uděláš, praštíš do mě zas bleskem?!“
„Kdybych to uměla, tak už je tu z tebe dávno jenom hromádka popela!“
„Jo? A ty se pak sama postavíš Arielovi a jeho kumpánům?“
„To budu stejně jednou nejspíš muset! Myslela jsem, že právě na to mě máš připravit! Jenže tobě se líbí, když jsem na tobě závislá, co?!“ obvinila jsem ho dost důrazně.
„Byla bys radši závislá na Marcellovi, co?!“ ušklíbl se na mě.
„Jo, byla! Ten má aspoň nějaký způsoby!“
„To si dovedu představit... Hádám, že se ti od něho z auta ani nechtělo.“
„Tohle je fakt ubohý!“
„Jo, to je. Hlavně to, jak sis fakt myslela, že ti chci minimálně ukousnout hlavu. Důvěra už se jaksi vytratila, co?“ prohodil tónem jako kdyby to všechno byla jenom moje vina.
„A kdo říká, že jsem ji k tobě vůbec někdy měla?! Sorry, ale tu si nezískáš tím, že se mě budeš snažit utopit!“ zaprotestovala jsem hned.
„Dělal jsem to pro tvý dobro,“ konstatoval pouze Riel a obrátil se ke mně zas zády, aby si zalil kafe. Zadoufala jsem, že se při tom třeba opaří, ale tohle se zřejmě stávalo jen mně.
„Ani ses mě neobtěžoval zeptat, jestli nechci taky kafe!“ předhodila jsem mu dotčeně. „A jak jsi to myslel s tím, že pro mý dobro?!“
„Jestli jsi chtěla kafe, tak sis měla říct. Nečtu myšlenky,“ zpražil mě odměřeně. „A pro tvý dobro to bylo, protože jsem doufal, že tak v tobě probudím nějaký další schopnosti. Jako se to náhodou podařilo tam venku. Očividně disponuješ silami, o kterých nemáš zatím ani tušení.“
„Co se vlastně stalo?“ hlesla jsem tiše, unavená z toho zbytečnýho dohadování. Stejně to zase vůbec nikam nevedlo. Bylo jasný, že já a Riel se prostě nesneseme. Z neznámýho důvodu mě to docela mrzelo. Možná proto, že byl tak zatraceně přitažlivej... Ale snášet ty jeho arogantní nálady?! Ani náhodou!
„To jsem doufal, že mi řekneš ty.“ Riel si usrknul horkýho kafe a pátravě si mě prohlížel. „V jednu chvíli ses se mnou prala jako o život a v tu následující jsi prostě zůstala bezvládně ležet, jako kdybys zničehonic omdlela.“
Automaticky jsem si založila ruce na prsou. Pro jistotu. „Já nevím o nic víc než ty,“ prohlásila jsem, protože jsem dosud netušila, co ty moje představy měly vlastně znamenat.
Byla to něčí minulost? A nebo budoucnost? Byla jsem já tou dívkou, která tam přišla? A nebo jsem naopak byla tím vězněm? A nebo se mě to vůbec netýkalo? Zatím jsem do minulosti nahlédla dvakrát, ale pokaždé to bylo prostřednictvím snů. Tohle ale bylo něco docela jinýho.
Zamyšleně jsem se na Riela zadívala. „Můžu něco zkusit?“ otázala jsem se ho váhavě.