Forsaken - 97. díl

Anotace: Další díl - fresh and crispy from my bakery. ;-) Izabela dělá menší pokus... na Rielovi :-D

Sbírka: Forsaken

Riel mlčky přikývl, ale nepřestával si mě podezíravě přeměřovat. Nejspíš přemejšlí, jestli si neměl pro jistotu napustit vanu ledový vany na další chlazení svýho rozpálenýho těla... Koutky mi zacukaly potlačovaným smíchem.
„Už teď začínám litovat, že jsem souhlasil...“ zamumlal, aniž by ze mě byť na okamžik spustil oči.
„Pozdě!“ udělala jsem na něho něco, o čem jsem doufala, že je pořádně potměšilej výraz, ale pak jsem si vzpomněla, že mám nejspíš ještě make-up rozpatlanej všude po obličeji, a mý ďábelský já se trochu zklidnilo.
Pomalu jsem natáhla ruku a dotkla se dvěma prsty Rielovy tváře. Nic. Soustředěně jsem přimhouřila oči a zkusila na ni přitisknout celou dlaň. Zase bez výsledku. Přesunula jsem se na druhou stranu a netrpělivě jsem přejížděla po jeho kůži. Cítila jsem jeho krátké strniště, ale to bylo asi tak všechno.
„Je to docela příjemný,“ ozval se Riel, kterej zvědavě sledoval mý počínání.
To byl teda fakt bezvadnej nápad! pomyslela jsem si v duchu. Nejdřív mu vyčtu, že na mě sahá, a pak ho tu ohmatávám sama! Jenže jsem opravdu chtěla přijít na to, co ty vidiny byly zač.
„Můžeš se zkusit zas přisát k mýmu krku?“ zeptala jsem se ho a sama jsem se divila, o co ho to vlastně žádám.
„Nestačí ti ta podlitina, co už máš?“ podotkl skoro starostlivě.
„Tak buď tentokrát něžnej!“ odsekla jsem. „Chci zjistit, co ten můj stav vyvolalo!“
„Myslíš, že za to mohlo ožužlávání tvýho krčku, jo?“ opáčil a znělo to skoro dotčeně.
„To nevím.“
„Ještě jsi mi neřekla, co se vlastně stalo...“
„Něco jsem viděla...“ přiznala jsem. „Ale nevím, co to bylo. Možná, kdybych to spatřila znova...“
Riel další vysvětlení nepožadoval a celkem ochotně se opět sklonil k mýmu krku. Jeho hřejivý rty něžně laskaly mou dosud prochladlou kůži a já na okamžik docela zapomněla, kvůli čemu jsme se do týhle akce vůbec pustili. Zlehka jsem ho objala kolem zad a přitiskla se k němu blíž. Mý tělo se hlasitě dožadovalo jeho dotyků a já měla co dělat, abych se ovládla a nezasténala. Krucinál, co je to se mnou?! Jak mě může vzrušovat upír, kterej je tak nesnesitelnej a nevychovanej jako Riel?! Možná je to jenom tím, že už jsem se dlouho nemilovala... jo, to bude ono... Akorát nějaká blbá nevybitá sexuální frustrace. Možná jsem měla požádat Marcella, jestli by mi s tím nepomohl... Jenže potíž byla v tom, že ačkoli byl galantní a pohlednej, tak na mě nepůsobil tak jako Riel. Tomu se teda říká pech!
„Už něco vidíš?“ zašeptal Riel a jeho horkej dech pohladil mý ucho.
„Zatím ne...“
Natáhla jsem pravou ruku a začala s ní šmátrat po jeho hlavě. Nedalo mi to, abych přitom nevyužila příležitosti a nezatahala ho během tý prohlídky za vlasy a pak ještě za ucho. Odpověděl tím, že zesílil svůj stisk na mým krku. Nebylo to vůbec špatný…
„Možná bychom se měli svlíknout a vlízt si zas do vany,“ navrhnul Riel po chvilce lehce zastřeným hlasem. „A nebo do postele…“ dodal vzápětí.
Vytrhla jsem se mu a poodstoupila od něj. „Ty z toho máš úžasnou srandu, co?!“ vyprskla jsem na něho pobouřeně.
„Samozřejmě že ne, já tvůj pokus beru naprosto vážně,“ oznámil mi a tvářil se u toho kupodivu i docela vážně. „Ale ve vaně jsme leželi na sobě. Takový detaily bys neměla opomíjet.“
Potřásla jsem hlavou. „Tím to nebylo, leželi jsme na sobě dýl, ale ta vidina se objevila až potom, co ses do mě zakousl.“
Zamračeně jsem na něho zírala, skoro jako kdyby za to všechno mohl jen on, a pro jistotu jsem ho znovu pohladila po obou tvářích, čelu i vlasech. A pořád nic.
„Jestli chceš, můžeš mi udělat i masáž zad,“ ozval se Riel a odtáhl se ode mne, aby si dal další hlt kafe.
S povzdechem jsem se usadila ke stolu a zabořila hlavu do dlaní. „Připadalo mi, jako kdyby to mělo nějakej význam… Proč jinak bych to viděla?“ zamumlala jsem, zdrcená tím, že jsem pro ten mimořádnej úkaz nenašla žádný vysvětlení.
„Hm.“ Riel se stále ještě věnoval svýmu kafi, jako kdyby to byla ta nejdůležitější věc na světě. Měla jsem chuť na něj něco křiknout, ale ovládla jsem se.
„Víš co?“ ozval se znenadání. „Zavolám Alexovi. Třeba tvoje máma měla podobný vidění. Což mi připomíná…“
Riel odložil hrnek na linku a začal šátrat ve svý bundě. Úplně jsem cítila, jak se mi krev vytrácí z obličeje. Ten jeho mobil… Nejistě jsem se zadívala na kapsu svejch úplně promočenejch kalhot a bylo mi jasný, že jestli si Riel nekupuje speciální telefony pro potápěče, tak už si z něho zřejmě nezavolá. Nervózně jsem se kousla do spodního rtu a s obavama jsem čekala na jeho reakci.