Srdce bojovnice - 67. díl

Anotace: Riel se jde projít na cvičiště. Na kohopak tam asi narazí? :-)

Sbírka: Srdce bojovnice

Dřív, než jsem se vůbec zmohla na nějakou reakci, princ vyšel na chodbu a zakrátko mi zcela zmizel z dohledu.
Zamračila jsem se. Vůbec jsem netušila, co si o jeho chování myslet, a rozhodně jsem doufala, že ta slova o osobní kontrole vyslovil pouze v žertu. I když představa toho, jak mi svýma rukama přejíždí po těle, byla až nepříjemně lákavá. Zachmuřila jsem se ještě víc, tentokrát jsem se ale zlobila především na sebe. Třeba je to právě to, čeho chce princ svým chováním docílit. Přimět mě, abych mu přiznala, jak moc po něm toužím. A v okamžiku, kdy to udělám, mě propustí z armády.
Znepokojeně jsem se kousla do rtu. Ne, tohle nedávalo žádný smysl. Kdyby mě chtěl propustit, pak už to dávno udělal, Valar ví, že důvodů by pro to měl víc než dost. Jenže pokud mu jde jen o to se se mnou vyspat, proč by si dával tak načas? Vždyť nemohl nepoznal, jak moc dychtím po jeho dotyku.
Zamyšleně jsem se vydala ven, hlavu plnou zmatku a naprosto nevhodných představ o sobě a o něm. Automaticky jsem zamířila na cvičiště, vždycky jsem tam chodila, když jsem se potřebovala odreagovat. Jenže tentokrát jsem se ze značky jenom lítostivě dívala na barevná kola nejvzdálenějšího terče, který jsem používala nejčastěji, a přímo bolestně jsem postrádala svůj luk. Téměř živě jsem si představovala, jak ho svírám v rukou, zkušeným pohybem nasazuji šíp a citlivě napínám tětivu… ještě o trochu víc… a…
„Zpropadeně! Udělal jsem pořádnou chybu, že jsem si vybral lukostřelbu!“ zaklel náhle jeden z mladíků, kteří trénovali lukostřelbu na druhé straně cvičiště, a vytrhnul mě tak z mého snění.
Letmým pohledem jsem odhalila, že ačkoli byl vzdálen od terče jen několik stop, jeho šíp skončil úplně mimo. Ba co víc, ani se nezabodl do něho, nýbrž dopadl neškodně do trávy. Jeho druhové se pobaveně zasmáli a dobrosrdečně ho poplácali po zádech. Ostatně záhy jsem se mohla přesvědčit o tom, že na tom nejsou o nic lépe. Nevěřícně jsem potřásla hlavou. Jak je možné, že tu nemají nikoho, kdo by jim předvedl, jak správně držet luk a zamířit? Prsty mě skoro svrběly, abych ho některému z nich sebrala a ukázala jim, jak se s ním zachází, ale váhala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se mezi ně měla vměšovat.
„Zajímalo by mě, jestli při té podívané trpíš a nebo se dobře bavíš…“ ozvalo se nečekaně za mnou a já sebou polekaně trhla.
Co to se mnou jenom je?! Obvykle se mi nestává, aby mě někdo takhle překvapil zezadu. Nemusela jsem se ale otáčet, abych dotyčného poznala.
„Pouze nechápu, proč tu nemají nějakého učitele,“ zamumlala jsem rozpačitě, protože jsem si najednou připadala jako malé dítě, které bylo přistiženo při něčem nepřístojném.
„Mají. Ale zřejmě se jim nechce zatím věnovat. Doufejme, že je to proto, že chce prozkoumat jejich potenciál…“
Svraštila jsem obočí a pátravě jsem přelétla pohledem celou plochu cvičiště. Až na ten hlouček velice mladých ellyn, kteří se právě pokoušeli posbírat poztrácené šípy, jsem ale nikoho nespatřila.
„Vždyť tu nikdo není!“ namítla jsem lehce rozladěně.
„Skutečně? Nyní jsi mě zklamala, měl jsem zato, že tvůj zrak je lepší. Jenže jeden mnohdy nevidí to, co má přímo před nosem.“
Zachytila jsem v jeho slovech jemnou výčitku a prudce jsem se k němu otočila. „Hodláš mne tu snad soudit?!“ opáčila jsem ostře. „Chápu, že jste se Saerosem přátelé a že ti nepochybně všechno pověděl, ale stejně bych tě ráda upozornila, že ti do toho vůbec nic není!“
Amras se pousmál. „Opět jsi měla nějaké jednání s princem, že jsi tak nabroušená?“ poznamenal ledabyle a ačkoli tón jeho hlasu byl celkem přátelský, udělalo se mi z jeho slov slabo. Je možné, že ví, jak mě princ potrestal? Naivně jsem se domnívala, že si to nechá pro sebe, ale v tom jsem se zřejmě mýlila.
„Musím už jít,“ odbyla jsem ho rychle a vyrazila odtamtud pryč.
K mé úlevě mě nepronásledoval, i když jsem cítila, jak se mi jeho oči zabodávají do zad. Raději jsem si pospíšila, abych se co nejdříve ztratila mezi budovami. Jeho pohledu jsem tím sice unikla, ale svému svědomí jsem tak snadno utéct nedokázala.
Skutečně mě moc mrzelo, že jsem kvůli svému sobectví ublížila Saerosovi a pro prchavý okamžik klidu jsem se připravila o jeho a Amrasovo přátelství. Jenže bylo příliš pozdě, než abych to mohla vrátit zpět. Nenapadal mě jediný způsob, jak to celé napravit, a pomalu se mě zmocňovala panika při pomyšlení na můj trénink s nimi dvěma. Nepochybovala jsem o tom, že využijí všech možností, které jim aréna skýtá, k tomu, aby mi udělili tvrdou lekci.
Začínala jsem mít pocit, že ten dnešní výprask od prince byla jen neškodná zábava. Ten pravý trest zřejmě přijde až zítra…