Fantasy world - 5. kapitola

Anotace: Elanor se setkává s imladrijským knihovníkem. Domů se také vracejí Elrondovi synové. A začínají se dít věci ...

Sbírka: Fantasy world

Elanor se zdálo, že Glorfindel je u lorda Elronda už celou věčnost! O čem si tam asi povídají? Určitě o ní ... Chodbou se začínali trousit Elfové, kteří na ni vrhali zvědavé pohledy. Musím pryč! Nejdříve se chtěla vrátit do Glorfindelových komnat, ale ty byly daleko, skoro na druhé straně paláce! Určitě by jich cestou potkala mnohem víc! Bezděky se zachvěla a rozhlédla se kolem sebe. Jen kousek od ní byly zavřené dveře, jimiž zatím nikdo nevešel, ani neodešel. Váhavě k nim popošla. Co když ... Dolehl k ní hovor několika Elfů a to rozhodlo. Otevřela je a proběhla do pokoje za nimi. S úlevou se o ně opřela a zatajila dech.
Místnost, do které se dostala, byla obrovská knihovna. Těžké brokátové závěsy lemovaly dvě okna, kterými sem pronikalo denní světlo. To ale nedokázalo osvětlit celý prostor, proto zde bylo několik masivních železných svícnů, jejichž svíčky svým měkkým jasem doplňovaly ostrý sluneční svit. Podél stěn stály police plné knih a nejrůznějších svitků. Uprostřed pokoje majestátně trůnil velký dubový stůl a kolem něho bylo rozestavěno osm židlí s vysokými opěradly. Pak tam byly čtyři menší stolky s pohodlně vyhlížejícími křesílky. Nechyběly tu dokonce ani pojízdné schůdky! Elanor se bezmyšlenkovitě vydala kolem polic a okouzleně si prohlížela zlatem zdobené hřbety. Po některých opatrně přejela prstem, jako by se bála, že se pod jejím dotykem rozplynou. Milovala knihy, svitky a staré mapy! Její pozornost upoutal skoro nečitelný nápis. To není možné! Neměla ani ponětí, že ta kniha doopravdy existuje! Radostně ten svazek vytáhla a pohodlně se s ním uvelebila v jednom z křesel. Ztratila pojem o čase a dychtivě hltala stránku za stránkou ...


Erestor odložil pero a protáhl se. Nad tou smlouvou proseděl skoro celou noc a stále s ní nebyl hotov! Postrádal Elladana, který mu ochotně vyhledával potřebné informace. Tedy pokud zrovna netrénoval s Elrohirem nebo Glorfindelem nebo kterýmkoliv jiným bláznem ve zbrani! Erestor měl toho zlatovlasého Elfa rád, ale domníval se, že by udělal lépe, kdyby nenutil Elrondova mladšího syna plýtvat talentem na cvičišti! S povzdechem se zvedl a prošel přímo do knihovny. Hned na prahu se zarazil. Na druhé straně u stolku zády k němu seděla nějaká dívka. Byla tak zaujatá četbou, že si jeho příchodu ani nevšimla. To mu dalo dostatek času si ji prohlédnout. Došel k názoru, že ji tady nikdy neviděl. V duchu si vybavil obě delegace, které momentálně dlely v Imladris. Kováři od Osamělé Hory a obchodníci z Rohanu. Tajemná návštěvnice rozhodně nevypadala jako rohanská dívka, tím méně jako trpaslice! Popošel k ní blíž. „Mani naa essa en lle (Kterak jmenuješ se)?“

Elanor sebou trhla, když zaslechla něčí hlas. Polekaně se otočila. Skoro nad ní stál vysoký Elf oblečený v dlouhé šedivé róbě. Modročerné vlasy měl zapletené po stranách, aby mu nepadaly do obličeje, zbytek volně splýval až k pasu. Vyskočila na nohy a couvala před ním. „Já ...“ škobrtla a kniha, kterou před sebou držela jako štít, jí vypadla z rukou. Volné listy se rozlétly po podlaze. „Mani naa lle umien?!“ Nerozuměla mu ani jediné slovo, bylo jí však jasné, že ho to příliš nepotěšilo. „Já ... jsem nechtěla ... Opravdu ... Promiňte!“ podařilo se jí vypravit skrz strachy sevřené hrdlo. „Ty jazyka elfského znalá nejsi?“ upřel na ni své černé oči. „Jen málo ...“ hlesla roztřeseně. Přikývl, jako by to vše vysvětlovalo, a dal se do sbírání rozházených stránek. Vůbec si jí nevšímal. Elanor přišlo divné tam jen tak stát, zatímco on uklízel nepořádek, který způsobila ona. Váhavě si klekla naproti němu, aby mu pomohla. Zalétl k ní zvláštním pohledem, ale nijak to nekomentoval. Sebral všechny listy ve svém dosahu a přešel ke stolu, aby je srovnal do desek, které vzal sebou. I Elanor byla brzy hotova a nejistě se mu postavila po bok. Pracovali mlčky, dokud vše nebylo na svém místě.
Erestor zaklapl knihu a vrátil ji zpět na polici. Nenápadně si přečetl její název a zvědavě pohlédl na tu dívku. Odhadl, že je jí něco kolem šestnácti let a tím více jeho zájem vzrostl. Bylo vyloučené, aby tu byla sama. Byl si ovšem stoprocentně jist, že v Imladris nebyli žádní lidé, ke kterým by mohla patřit! „Kterak jméno tvé zní?“ otázal se jí znovu. „Freya.“ odpověděla tiše. Úzkostlivě se vyhýbala pohledu na něho. Bylo zřejmé, že z něho má strach. To ho zarmoutilo. Miloval vše živé a nesnesl pomyšlení na to, že se ho někdo či něco bojí. „Víš, že jméno tvé kdys bohyni mocné náleželo?“ zeptal se jí s hřejivým úsměvem na rtech. „Opravdu?“ vykulila na něho oči. „To jsem nevěděla ...“ zajíkla se, jakoby se sama lekla své smělosti. „Erestor jsem, knihovník zdejší.“ To byla pravda. Vždycky se cítil spíš knihovníkem než Elrondovým rádcem, i když jím byl už mnoho yénů. „Freyo, od rána časného pracuji, co řekla bys tomu, se mnou snídani pozdější dáti si?“ Musel si přiznat, že ho zajímá čím dál tím víc. „Já ...“ Elanor váhala. Sice jí byl sympatický, ale jeden nikdy neví! „Kdos tebe snad očekává?“ Jeho otázka jí připomenula, jak se sem vlastně dostala. Z tváří se jí vytratila barva. „Glorfindel ...“ vydechla.

„Glorfindel?!“ Erestor jen zamrkal. „Čehož společného s ním máš?“ Rozhodně neočekával, že v hovoru s ní zazní jméno velitele imladrijských vojsk! „Je to můj poručník ... Měla jsem na něho čekat na chodbě a určitě si bude myslet, že jsem mu utekla ... Bude se na mě zlobit! Už musím ... Omluvte mě!“ Chtěla kolem něho proběhnout, ale on ji pohotově chytil za ramena. „Uklidni se, Freyo! Jist si jsem, že Glorfindela obávati se nemusíš! Snad někdy ruku na tebe vztáhl?“ zeptal se podezřívavě. „Ne, to ne!“ popřela rozhodně jeho obvinění. „Je ke mně moc hodný a já ho mám ...“ rozpačitě ztichla. Erestor pobaveně sledoval, jak jí červenají líčka. „Ráda?“ dokončil její větu. Zrudla ještě víc, ale statečně přikývla. „Freyo, nikdy za city své nestyď se! Dovol mi, bych tebe k němu doprovodil. S pomocí mojí snáze ho najdeš ...“ Pustil ji a galantně jí přidržel dveře. Vděčně se na něho usmála. „Diola lle, heru Erestor (Děkuji vám, lorde Erestor)!“ Připojil se k ní a vedl ji chodbou do západního křídla. „Pověz mi, pročpak právě knihu tamtu vybrala sis?“ Odpověď, kterou dostal, ho překvapila. Řekl jí to a jako by tím prolomil všechny její ochranné bariéry. Začala mu vyprávět o knihách, které četla, i o těch, jež by teprve chtěla přečíst. Udivoval ho její přehled, který byl u někoho tak mladého takřka neuvěřitelný! Zajímalo by mne, kterak Glorfindel k ní přišel?!

Glorfindel šel rychlými kroky a Elrond měl co dělat, aby mu stačil. Zlatovlasý válečník cedil mezi zuby nadávky v několika jazycích tak plynule, že vládce Imladris jen zíral. Neměl ani tušení, že jeho kapitán vládne takovými lingvistickými znalostmi! „Uklidni se, meldir! Zmizeti nemohla, snad jen někam odskočila si ...“ Dostalo se mu takového pohledu, že raději zmlkl. „Snad na procházku k vodopádům? Či do zahrad vyšla si?“ Glorfindelův sarkasmus byl nepřeslechnutelný. „Možno jest ...“ dodal po chvíli, ale zarazil se uprostřed věty a s nevěřícně rozšířenýma očima ukázal před sebe. Elrond se podíval naznačeným směrem a ztuhl také. Z velké jídelny se vynořil Erestor, kterému po boku kráčela Elanor. Očividně byli zabráni do zajímavého rozhovoru ... „Menelmara (Dobré nebe)!“ pronesl Glorfindel polohlasně. „Ed´ i´ ear ar´ elenea (U všech hvězd a moří)!“ uniklo zaklení i užaslému Elrondovi. „Freyo!“ zavolal hlasitě Glorfindel, který se vzpamatoval první.

Elanor vyděšeně pohlédla na Glorfindela. Ten stál jen několik metrů od ní a tvářil se velmi rozčileně. Otevřela ústa, ale Erestor ji předešel. „Na ni nehněvej se, meldir! Kdybys dlouho ji čekati nenechal, tak by v knihovně útočiště hledati nemusela!“ tmavovlasý Elf zpražil svého přítele hned v úvodu. „A pak laskava tak byla, že společností svojí mne poctila! Což jen vkus její dobrý dokazuje, neb o čem s vojákem rozmlouvati dá se?“ Erestor si nenechal ujít příležitost pozlobit svého přítele.

Glorfindel nevěděl, jestli ho má praštit za to, jak si ho dobírá, nebo obejmout za to, že si tak rychle získal Elanořinu důvěru! Naštěstí mu přišel na pomoc Elrond. „Mírniti se zkus, Erestore, sic Freya dojmu nabýti může, že poručníka svého poslouchati nemusí!“ Úsměv, který mu pohrával na rtech, popíral jeho vážný tón.

Elanor je zmateně sledovala. Měla neodbytný dojem, že jí něco uniklo. Rozpačitě si odkašlala a okamžitě se ni upřely tři páry očí, ale ona vnímala jen ty modré. „Byla jsem … v knihovně ... Nezlob se ...“ K její neskonalé úlevě potřásl hlavou. „Toť v pořádku jest, Freyo! Nehněvám se, jen příště věděti mi dej, neb o tebe strachoval jsem se!“

Erestor jen zalapal po dechu. Ne nad tím, co jeho přítel pronesl k Freye, nýbrž nad tím, co z něho vyzařovalo. Kdyby to nebylo absurdní, řekl by, že Glorfindel k ní chová náklonnost! A rozhodně ne jako ke své schovance! Zalétl pohledem k Elrondovi, který ale nevypadal, že by si toho všiml.

Elrond se rozhodl, že je nejvyšší čas, aby do celé této záležitosti zasvětil svého rádce. „Erestore, hodí se, že tebe zde náhodou střetl jsem! Rád bych, bys do pracovny se mnou šel, neb cosi naléhavého s tebou probrati musím!“ Erestor souhlasně kývl. „I já s tebou čehosi projednati musím, meldir!“ Pak se obrátil k vedle stojící dívce. „Freyo, pokud knihu onu dočísti chtíti budeš, rád velmi tebe v knihovně přivítám!“ Elanor se na něho s rozzářenýma očima usmála. „Diola lle, heru Erestor ...“ Erestor ji ale přerušil. „Erestor farnuva (Erestor zcela postačí), Freya!“

Glorfindel měl co dělat, aby skryl své překvapení. Elrondův první rádce nenabízel své přátelství právě často! Vždy se choval zdvořile, avšak naprosto chladně. Jen jeho nejbližší přátelé, ke kterým se Glorfindel ke své neskonalé radosti počítal, znali jeho přátelskou povahu a úžasný smysl pro humor. Ulevilo se mu, že si Elanor získala Erestoru náklonnost. Plán Elrondův tak snáze vyjíti může!

Elanor se smíšenými pocity sledovala oba odcházející lordy. Glorfindel jí sice řekl, že se na ni nezlobí, ale přesto se obávala jeho reakce. „Promiň mi to, prosím! Opravdu jsem nechtěla ...“ Glorfindel si ji přeměřil pohledem. „Ty vězněm mým nejsi, časem svým dle libosti své vládnouti můžeš a také kam chceš jíti! Jen rád bych toho dříve zvěděl, nikoliv proto bych tebe kontrolovati chtěl, nýbrž proto bych se o tebe obávati nemusel!“ Dívala se na něho jako vystrašené zvířátko, které očekává, že ho každým okamžikem začne bít. Teprve za dlouhou chvíli zvolna přikývla. „Slibuju, že už se o mě nikdy nebudeš muset bát ...“

Glorfindel sice přikývl, ale v hloubi duše o tom pochyboval, protože věděl, že si o ni bude dělat starosti, jakmile mu zmizí z dohledu. „Čehosi tobě ukázati chci ...“ Raději změnil téma a otevřel dveře, u kterých stáli. „Dle příkazu Elrondova toto komnaty tvé budou!“ Gestem ji vybídl, aby vstoupila.

Elanor ho poslechla a zvědavě se rozhlédla kolem sebe. Nacházela se v menším pokoji, jenž byl zařízen jako pracovna a přijímací pokoj dohromady. Byl tam psací stůl se židlí, několik skříněk a v rohu krb, před kterým stála nižší pohovka, dvě křesla a stolek. Na zdech byly zavěšeny obrazy s motivem krajiny. Po pravé ruce měla jedny dveře a v protější stěně byly další. „Ty po pravici tvé do ložnice vedou, těmi naproti do koupelny dostaneš se.“ Vešla do ložnice, aby si ji také prohlédla. Byla zařízená jednoduše. Lůžko, dva noční stolky, nějaké skříňky a nezbytný krb s pohovkou, křesly a stolkem, podobně jako v předpokoji. Na stěnách visely malby nějakých květin.

Glorfindel si všiml, že Elanor nějak posmutněla. Posadil se na pohovku a poklepal vedle sebe. Mlčky si k němu přisedla. „Čehož stalo se, aier?“ otázal se jí laskavě. Povzdechla si. „Všechno je tady tak cizí ...“ Zlehka ji objal kolem ramen a přitáhl si ji blíž. „Na paměti měj, že pokoje tyto dříve jako hostinské používaly se! Jist si jsem, že vbrzku rázu osobitějšího jim dodáš!“ snažil se ji povzbudit, ale ona jen potřásla hlavou. „Vždyť tu nic nemám!“ odporovala mu smutně. „Nepatřím sem a ...“ Glorfindel jí rázně skočil do řeči. „Toho brzy změní se, aier! Imladris domovem tvým bude a ty zde se tak cítiti budeš! Jen času trochu tomu dej! Uvidíš, že místo toto i obyvatele jeho zamiluješ si!“ Přitulila se k němu a položila si hlavu na jeho hruď. „Snad máš pravdu! Maminka mi často vyprávěla o Imladris ... Jak je tu krásně a slibovala, že sem někdy zajedeme ... Ale tatínek měl vždy moc práce ...“ Mlčky jí naslouchal a snažil se přijít na něco hezkého, co by jí řekl. „Elanor, věz, že vše, čehož v moci mé jest, učiním, bys tu šťastná byla!“ Zvedla k němu oči plné slz. „Diola lle (Děkuji ti), Glorfindel!“

Uběhlo několik týdnů od jejich příjezdu do Imladris a Elanor si zvolna zvykala na nové okolí. Musela si přiznat, že Glorfindel měl pravdu, když říkal, že si tohle místo zamiluje. A totéž se týkalo i jeho obyvatel. Zpočátku se jich stranila, jak jen mohla, ačkoliv jí Glorfindel výslovně řekl, že si přeje, aby se s nimi stýkala co nejvíce. Vždy si našla nějakou výmluvu a tak to pokračovalo po několik dní. Jednoho rána si ji však vládce Imladris povolal do své pracovny.

V Elanor byla malá dušička, když vešla dovnitř. Bylo to poprvé, co zde byla sama bez Glorfindela a doslova se jí třásla kolena. Lord Elrond seděl za svým stolem a vyzval ji, ať si sedne, že se jí bude za chvíli věnovat. Elanor tak měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Měl dlouhé černé vlasy, které si, narozdíl od většiny Elfů, které znala, nezaplétal, ale nechával volně splývat po ramenou. Jeho čelo zdobila jednoduchá čelenka, která mu přidržovala neposlušné prameny, aby mu nepadaly do očí. Nosíval dlouhé róby, které ještě zdůrazňovaly autoritu, jež z něho vyzařovala. Za několik minut odložil stránku, kterou četl, a upřel na ni přísný pohled. „Důvodů jakých máš, že jídel společných neúčastníš se, Freyo?“ Ztěžka polkla. „Já ... Žádných, lorde. Jen jsem ... unavená. Moc unavená ...“ zoufale hledala odpověď, kterou by ho neurazila. „Pokud zdráva necítíš se, navrhuji, bys léčitele naše navštívila! A to co nejdříve!“ Elanor se vyděsila. Vzpomněla si na své setkání s léčitelem v Mirkwoodu. „To není potřeba, lorde! Nic to není ...“ Se zatajeným dechem sledovala, jak se zvedl a přešel před stůl, o jehož hranu se pohodlně opřel. Založil si ruce na prsou a mlčky si ji prohlížel. „Freyo, vím, proč tohoto činíš!“ promluvil znenadání. Elanor sebou při zvuku jeho hlasu trhla a cítila, jak bledne. „Ty úmyslně společnosti straníš se, však jist si jsem, že otec tvůj nechtěl by, bys takto pro něho truchlila! Mladá jsi, smutek svůj tobě život celý zkaziti nenech!“ Jeho starostlivá slova jí vehnala slzy do očí. Raději sklopila hlavu, aby je neviděl. „Promiňte!“ hlesla tiše. „Vím, že tohoto pro tebe lehkým není, však věz, že čas lékem nejlepším jest!“ Připadalo jí, že tohle už od někoho slyšela. „A pokud dojmu máš, že památku otce svého zradila bys, kdybys více společenskou byla, tedy nařízení mého slyš!“ Jeho tón nabyl na formálnosti, která ji donutila podívat se na něj. „Den každý večeře společné zúčastníš se! Sic s Glorfindelem o chováním tvém nevhodném pohovořiti si nucen budu!“ Jen to ne! Rozhodně nechtěla, aby Glorfindel měl kvůli ní nějaké problémy! „Jak poroučíte, lorde!“ Lord Elrond se vrátil zpět do křesla. „Dobrá tedy! Nyní po práci své jdi!“ Propustil ji a znovu se začetl do toho svitku ...

Elanor trávila většinu svého času v knihovně. Lord Elrond jí nařídil, aby byla k ruce Erestorovi, který vypadal docela potěšeně. Sice měl vysoké nároky a vše vyžadoval co nejrychleji a co nejlépe, ale skoro každý den si vyšetřil chvilku času, aby si s ní u šálku čaje popovídal. Po počátečních rozpacích ho požádala, jestli by ji neučil elfštinu, čemuž k její neskonalé radosti vyhověl. Ukázal se být přísným učitelem, který jí neprominul ani tu nejmenší chybičku. K jejímu údivu se také lord Elrond občas připojil k jejich posezení. Byl stejně nesmlouvavý jako Erestor. Třeba desetkrát ji nutil vyslovovat jedno slovo, dokud nebyl spokojen.
Co se Glorfindela týkalo, tak toho vídala mnohem méně, než by si přála. Snažil se plnit svůj slib, ale jak brzy zjistila, byl to velmi zaneprázdněný Elf. Vstával před východem slunce a, než se zbytek domácnosti probudil k životu, měl už vyřízenou hromadu lejster, které se mu vždy přes noc zázračně objevily na stole. Pak následovala porada s lordem Elrondem a někdy i s Erestorem. Elanor z nich měla radost, protože postávala u spojovacích dveří s knihovnou a okouzleně naslouchala jeho melodickému hlasu. Pak odcházel na cvičiště, kde obvykle zůstával celé dopoledne. Občas se vkradla do jeho soukromé pracovny, z jejíchž oken ho tajně pozorovala. Fascinovaně sledovala s jakou lehkostí vládl svým mečem. Nikdo se mu nevyrovnal! Někdy se stávalo, že se během civčných soubojů zpotil a svlékl si tuniku ... Obědval ve své pracovně, zatímco ona většinou v knihovně s Erestorem nebo sama.
Elanor měla nejraději večery. Podle Elrondova příkazu chodívala do jídelny. Později se dozvěděla, že je určená jen pro rodinu lorda Elronda a jeho nejbližší přátele. Vždy byli přítomni lord Elrond, Erestor a Glorfindel. Rychle si uvědomila, jak hluboké přátelství tyto tři Elfy pojí. Uvolněná a neformální atmosféra, která během těch společných jídel panovala, byla přímo balzámem na její duši. Líbilo se jí, jak se její společníci měnili. Přes den to byli přísní lordi, kteří rozhodovali doslova o všem v Imladris a nikdo si jim nedovolil odporovat. Elanor však brzy pochopila, že ne kvůli strachu z nich, ale kvůli jejich zkušenosti a moudrosti. Nicméně, večer to bývali veselí a příjemní společníci, kteří si jeden druhého dobírali dobrosrdečnými žerty. Někdy se jí do nich pokoušeli vtáhnout, ale ona se nedala. Žertovat s lordem Elrondem se nehodilo, Erestora nechtěla provokovat a Glorfindela prostě nedokázala úmyslně zlobit. Stále se v koutku duše bála toho, že by se mohl urazit a přestat si jí všímat. Jen při tomto pomyšlení se jí dělalo špatně od žaludku. Raději by, kdyby ji zbičoval, než tohle!

Slunce už dávno vyšlo, když se Elrohir probudil. Slastně se protáhl a obrátil se na druhý bok. Není nad to, v posteli své vlastní spáti! Uplynulé týdny strávil spolu s bratrem v Lórienu a vrátili se teprve včera pozdě v noci. Jednalo se o každoroční povinnou návštěvu, na které trval jejich otec. Kdyby to záleželo na Elrohirovi, tak by tuto říši zařadil mezi tak lákavá místa jako třeba Mordor! Stejně tak i Elladan.
Celeborn, jejich děd a vládce Lórienu, byl velmi konzervativní. To se ještě zhoršilo po Galadrielině odjezdu do Valinoru. Elrond Půlelf, jejich otec, byl sice také přísný, ale také byl laskavý a nesmírně tolerantní. Jasným důkazem toho bylo, že se oba jeho synové dožili dospělosti. Aspoň tak to tvrdila většina obyvatel Imladris.
Elfský princ se ještě chvíli převaloval, než se rozhodl vstát. Vychutnal si teplou koupel, oblékl si čisté šaty a pečlivě si zapletl své havraní vlasy. Dával přednost jednoduchému, leč praktickému účesu. Jeden dlouhý cop, místo obvyklých drobných copánků. Ještě si upravil opasek s dýkou a vyšel ze svých komnat na hlavní nádvoří. Mířil právě ke stájím, aby se podíval na svého koně, když ji zahlédl. Kráčela proti němu, slunce jí prosvětlovalo temně rudé vlasy, její světlá pleť ostře kontrastovala s tmavě zelenou barvou jejích šatů. „Quel amrun (Dobrého rána)!“ pozdravila ho zvesela a pospíchala dále. „Quel amrun!“ odpověděl a užasle za ní hleděl. Neměl ani tušení, kdo ta dívka je, ale něčím ho přitahovala. Okamžitě zapomněl na cíl své cesty a vydal se pomalu za ní. Vešla postraním vchodem do paláce a k jeho úžasu zmizela v Erestorově pracovně. Erestor?! Čehož ten s ní společného míti může? Nenápadně se přiblížil ke dveřím, které za sebou ta neznámá jen přivřela. „A nezapomeň, že informace tyto do oběda nutně potřebovati budu!“ Možno jest, by pomocnicí jeho byla? V tom případě ji upřímně litoval. Znal Erestorovu posedlost prací. „Budu se snažit, Erestore! A budeš mít odpoledne čas, abys ...“ Elrondův syn zamyšleně svraštil obočí. Neznal žádnou ženu v Imladris, která by měla dovoleno se k jeho někdejšímu učiteli takto důvěrně chovat! Jeho zvědavost rostla. Milenkou jeho jest? Ne, to bylo příliš neuvěřitelné! Tedy snad příbuznou jeho? To se mu taky nezdálo. Po špičkách se přesunul do knihovny, kde se skryl za jeden za závěsů.

Elanor si poznamenala údaje, které měla vyhledat, a prošla do knihovny, zatímco Erestor si pro něco odskočil do svých komnat. Na okamžik se zastavila a zhluboka se nadechla. Milovala vůni voskových svící a knih. Pak položila seznam na stůl uprostřed pokoje a přečetla si první položku. „To bude tamhle ...“ pronesla polohlasně sama k sobě. Přitlačila si pojízdné schůdky a vylezla po nich až nahoru. Našla požadovaný svazek, ale nemohla na něho dosáhnout. Byl moc vysoko. Postavila se na špičky a natáhla se, jak nejvíc to šlo ... Zakolísala, ztratila rovnováhu a ... s tichým vyjeknutím dopadla do něčí náruče.

„Opatrnější bys býti měla, děvče!“ Zděšeně hleděla do tváře černovlasého Elfa, který se na ni pobaveně usmíval. „Pusťte mě, prosím!“ Ale on jen zavrtěl hlavou. „Kdepak, krásná neznámá! Neb tebe zachránil jsem, tak odměny své požaduji!“ Nicméně, ji postavil na nohy. Ruce jí ale nechal ovinuté kolem pasu. „Jakou odměnu?“ zeptala se ho roztřeseně. Tlumeně se zasmál. „Polibek tvůj mi postačí!“ Vyděšeně sledovala, jak se k ní začal sklánět. „Ne!“ vykřikla divoce a v panice mu zaryla nehty do obličeje. Sykl bolestí a pustil ji. „Čehož ...“ Zbytek Elanor neslyšela, protože se ihned otočila na podpatku a vyběhla z knihovny, jako by jí za patami hořelo. Elrohir se po chvilkovém váhání vydal za ní ...

Glorfindel zamyšleně kráčel chodbou, když do něho někdo vrazil. Jen hekl a mechanicky zachytil neznámou osobu, aby zabránil jejímu pádu. „Čehož to činíš?!“ otázal se podrážděně. Teprve teď si uvědomil, kdo to je. „Freyo ... Čehož stalo se?“ zeptal se okamžitě, jak jí pohlédl do očí. Takovou hrůzu v nich už jednou viděl! Třásla se tak, že nebyla schopna ani promluvit. Jen mlčky ukázala za sebe. Pohlédl naznačeným směrem. „Freyo, nikoho tam není!“ uvolnil své sevření a otočil ji, aby se sama mohla přesvědčit.

Elrohir zahnul za roh a zpomalil. Několik metrů od něho stál Glorfindel s tou dívkou. Zdá se, že vskutku dobře znají se! Usoudil tak z toho, jak ji zlatovlasý kapitán držel. Přišlo mu, že docela majetnicky. Nadechl se a otevřel ústa, aby promluvil, ale ona se Glorfindelovi vytrhla a pokračovala ve svém úprku. „Počkej přec! Jen mluviti s tebou chci ...“ Znovu se dal do běhu, ale daleko se nedostal.

Glorfindel neměl ani ponětí o tom, co se tu odehrávalo, ale rozhodl se rychle. Popadl běžícího Elrohira za paži a tvrdě ho přirazil ke zdi. „Proč dívku onu pronásleduješ?! Čehož jí provedl jsi?!“ zeptal se ho přímo. „Glorfindele, uklidni se! Ničehož jsem jí neučinil!“ odsekl mu Elrohir, který neodhadl vážnost situace. Zlatovlasý kapitán si ho podezíravě změřil. „Tedy proč tak vyděšeně před tebou utíkala?!“ Mladší Elf se pokusil shodit Glorfindelovy ruce, ale ten si toho nevšímal. „Na něco ptal jsem se!!“ zasyčel mu Glorfindel zblízka do tváře a svá slova doprovodil pořádným zacloumáním.

Elrohirovi konečně došlo, jak veliký má problém. Glorfindel ho držel pevně a jeho jindy modré oči byly ocelově šedé. To bylo neklamným znamením, že zuří. „Jen trochu s ní žertoval jsem ...“ vypravil ze sebe nakonec stísněně. „Kterak?!“ hlas staršího Elfa byl mrazivý. „Polibek její získati jsem chtěl ...“ přiznal elfský princ rozpačitě.

Glorfindel šokovaně hleděl na svého někdejšího žáka. Elrondovi synové byli sice dvojčata, ale měli zcela rozdílnou povahu. Elrohir byl divočejší a urputnější než jeho bratr. Mnoha dívkám však jeho sebevědomé až arogantní chování imponovalo. Nicméně, pokud dotyčná neměla zájem, tak ji k ničemu nenutil. „Ona o pozornost tvoji nestála ...“ pronesl s očima upřenýma na krvavé šrámy na Elrohirově tváři. Ten přikývl. „Prosté ne by však také stačilo!“ postěžoval si. Velitel imladrijských vojsk se uklidnil jako mávnutím kouzelného proutku a pustil svého zajatce. „Ani nevíš, jak rád jsem, žes ji střetl, pen-neth (mladíku)!“ sdělil užaslému Elrohirovi, než ho nechal bez vysvětlení stát na chodbě a vydal se pryč.

Elanor doběhla do své ložnice a zabouchla za sebou dveře. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se trochu uklidnila. Zaplavila ji vlna vděčnosti ke Glorfindelovi. Jen bozi vědí, co by s ní ten neznámý Elf udělal, kdyby tam nebyl! Její pozornost přitáhlo tiché praskání. To bylo divné, protože si byla jistá, že ráno, než odešla, oheň uhasila. Přešla ke krbu a prudce vydechla. Hořely tam plameny! A nejen to! Proplétaly se v divokém tanci, který ji naprosto uchvátil. Bezmyšlenkovitě k nim natáhla k ruku. Ohnivé jazyky vylétly vzhůru jako útočící had! Polekaně ucukla, ale ony se ihned snížily a ztratily něco ze svého jasu, jako by se omlouvaly. Nevěřícně vytřeštila oči a zkusila to znovu. Tentokrát opatrněji. Plameny se pomalu zvedaly k její dlani, až se jí dotkly. Zachvátil ji neznámý pocit ...

Glorfindel chápal, jak Elanor musel ten incident vyděsit, ale osobně byl rád, že k němu došlo. Její reakce na Elrohirovo chování byla sice trochu přehnaná, ale potěšila ho její odvaha. Zlehka zaklepal na dveře jejího pokoje, aby ji ještě více nevylekal. Nedostalo se mu žádné odpovědi, tak to zkusil znovu, trochu hlasitěji. „Freyo? Vím, že tam jsi!“ Chvíli bylo ticho, ale pak se přece jen ozvala. „Není zamčeno ...“ Bez váhání vešel dovnitř. K jeho překvapení stála u krbu a vypadala jako v nějakém transu. „V pořádku, aier?“ otázal se znepokojeně. Otočila k němu hlavu a několikrát zamrkala. „Ano ... Nic mi není ...“ Nevěřil jí, ale nechtěl na ni tlačit. Usadil ji do křesla a sám si sedl naproti ní. „Povíš mi, proč tvář Elrohirovu poškrábala jsi?“ Všiml si, jak pobledla. „Aier, nijak tebe za to, žes bránila se, kárati či dokonce trestati nechci!“ dodal okamžitě, aby ji uklidnil. „Jen rád zvěděl bych, čehož stalo se.“ Povzbudivě se na ni usmál.

Elanor mlčela a uhýbala očima. Teď, když si v klidu prošla událost v knihovně, zjistila, že se vlastně nic nestalo. Dokonce by tomu Elfovi měla ještě poděkovat, že ji chytil, protože jinak by si ošklivě natloukla. „Ehm ... Já ... nechtěla jsem mu ublížit ... jenom jsem se lekla ... a ...“ soukala ze sebe rozpačitě. Najednou ji něco napadlo. „Co když si půjde stěžovat lordu Elrondovi?“ zděšeně se zadívala na svého společníka. Ten se jen vesele ušklíbl. „Toho obávati se nemusíš, aier! Elrohir od tebe lekci, jež dávno zasluhoval, dostal! A jista si buď, že vše, co v silách jeho bude, učiní, by původ zranění svých zamlčel!“ Elanor se ulevilo. „Kdo to vlastně je?“ zeptala se zvědavě. „Syn Elrondův a tedy strýc tvůj! On i bratr jeho, Elladan, noc tuto z Lórienu navrátili se ...“ „Strýc?! Jak se mu budu moct podívat do očí?“ vyjekla zoufale. „V čem problému vidíš, aier?“ hrál si Glorfindel na nechápavého. „Přece jsem ho poškrábala ...“ „A toho tobě hlavu těžkou činí?“ Elanor kývla. „Aier, strýcové tvoji oba bojovníky jsou. Věz, že mnohokráte zranění vážnějších měli, než ty nehty svými způsobiti dokážeš! Nicméně, reakce tvá poněkud prudká přišla mi, aier!“ vytkl jí jemně. „Jako bys o život bojovala!“ Vzal její dlaně do svých. „Elanor, zde tobě nikdo neublíží! Pokud chování něčí tobě zamlouvati se nebude, stačí jen slovně mu to najevo dáti!“ Elanor zahanbeně sklonila hlavu. Sama si byla vědoma toho, že to přehnala. „Je mi to líto! Prostě jsem dostala strach a ... Chtěla jsem jen, aby mě pustil!“

Glorfindel pokýval hlavou. Tak se chovali nezkušení vojáci. Snadno zpanikařili, začali se bezhlavě bránit ... a prohrávali. Jejich zuřivost jim nebyla nic platná. „Vždy hlavu chladnou si zachovati musíš! Nech strach svůj, by smysly tvé pouze bystřil, nikoliv je ovládal! Pamatuj, že jen ten, kdo kontrolu naprostou nad sebou má, v boji obstáti může!“ Elanor si smutně povzdechla. „Tohle všechno vím, ale k čemu mi to je? Pokaždé, když se do takové situace dostanu, na to zapomenu ...“ Glorfindel pokýval chápavě hlavou. „Toť jen otázkou výcviku jest, aier!“ Jen stěží potlačil úsměv, když na něho vytřeštila oči. „Ale kdo by mě jako děvče učil?“ Pustil její ruce a vstal. „Já sám, pokud zájem měla bys! To, že dívka jsi, nevadí mi, neb v Gondolinu ženy bojovnice zjevem nijak neobvyklým nebyly! Však varovati tebe musím, aier! V případě, že nabídku moji přijmeš, úlev žádných ode mne nečekej!“ založil si ruce za zády a mlčky ji pozoroval.

Elanor na něho ohromeně zírala. Víš vůbec, co mi nabízíš?! Svobodu! A taky schopnost si ji uhájit! „To myslíš vážně?“ zašeptala nevěřícně. „Tak jest, aier!“ Elanor váhala. Podvědomě tušila, že toto rozhodnutí změní celý její život ...

Zlatovlasý kapitán jí dával čas na rozmyšlenou. Na obličeji se jí odrážel zmatek, ale stačil mu jediný pohled do jejích očích, aby poznal, jak mu odpoví. Myslím, že dýky a luk skvěle k tobě hoditi se budou, aier! „Rozhodneš-li se, kde mne nalezneš, víš!“ Tvářil se, že chce odejít. „Počkej!“ Tázavě se k ní obrátil. „Já ...“ Elanor se nadechla. „Chtěla bych, abys mě učil! Ale asi mi to moc nepůjde ...“ dodala omluvně. „S tím starostí si nedělej! Toť záležitostí mojí jest! Od tebe jen snahu očekávati budu!“ Vyskočila na nohy. „Kdy začneme?“ otázala se ho dychtivě. V duchu se usmál. Zdalipak nadšení tvé tebe brzy neopustí? O tom však pochyboval. Byla tvrdohlavá po Arwen a paličatá po Aragornovi. „Věděti tobě dám! Zatím na paměti měj, že trpělivost pro válečníka nutností jest!“ Elanor zklamaně svěsila ramena a Glorfindelovi to neušlo. Vzal ji za bradu a pevně se jí zadíval do tváře. „Nikdy o slovech mých nepochybuj, Elanor! Chci, bys v knihovně knihy, jejichž seznam tobě večer dám, přečetla ...“ „Proč?“ vylétlo z ní udiveně. „Elanor, příkazů svých zvyklý vysvětlovati nejsem! Pokud žačkou mou býti chceš, bez otázek plniti je budeš! Rozuměno?!“ zamračil se na ni přísně. „A ... ano.“ špitla zaraženě. „Dobrá! Dále chci, bys více jedla, neb stále ještě slabá jsi! A vhodného šatu si zhotoviti necháš! Nohavice a tunika stačiti budou ...“ Otevřela ústa, aby protestovala, ale vrhl na ni takový pohled, že raději mlčela. Začínala chápat, že to asi nebude tak snadné, jak si představovala.

Elanor stála před zrcadlem a zavazovala si šněrování na živůtku. Prsty se jí chvěly, takže to zabralo mnohem více času, než očekávala. Na klidu jí nepřidal ani Glorfindel sedící v předpokoji. K jejímu úžasu se dostavil do jejích komnat a oznámil jí, že ji doprovodí k večeři. Její původní plán, že na ni nepůjde, tak zkrachoval. Palácem se rozlehl gong, který svolával obyvatele k jídlu. „Elanor! Již času jest!“ Zhluboka se nadechla a vyšla ze šatny. „Glorfindele, nějak mi není dobře! Radši bych měla zůstat tady ...“ Glorfindel se rázně zvedl z křesla, přistoupil k ní a vzal ji za ruku. „Nesmysl! Pojďme a již nemeškejme, neb hladov jsem!“ Rozhodla se, že se s ním nebude přít, ale při první vhodné chvíli požádá lorda Elronda o svolení odejít. „Ať tebe ni nenapadne, před koncem vzdáliti se!“ Glorfindel se jí varovně zadíval do očí. Čteš mi snad myšlenky?! „Jak jsi na něco takového vůbec přišel?“ zeptala se ho s trochu křečovitým úsměvem.

Elrond jen překvapeně zamrkal, když do dveří vešel jeho kapitán, který za sebou víceméně táhl poněkud nešťastně se tvářící Elanor. „Quel undome (Večera dobrého)! Doufám, že na nás počkali jste!“ zahlaholil Glorfindel vesele, jako by na jeho příchodu nebylo nic neobvyklého, a usadil Elanor ke stolu. „Ehm ... Freyo, rád tebe synům svým představil bych!“ Elrond se ze svého ohromení vzpamatoval teprve, až si Glorfindel sedl na své místo. „Pyn neth (Mladíci), toto Freya, schovanka Glorfindelova, jest!“ Elanor zvedla hlavu a s obavami se na ně dívala. „Po levice mé Elrohir jest, po pravici Elladan ...“ Bratři se potěšeně usmáli. „Ctí nám jest, tebe poznati!“ pronesli zároveň. „Potěšení na mé straně!“ zamumlala bez nadšení povinnou odpověď. Elrond pohlédl na Glorfindela. Čehož tu děje se?! Jeho přítel se sotva znatelně pousmál
Sloužící na Elrondův pokyn před každého ze stolovníků položili talíř a pak je tiše opustili. Jakmile Elrond zjistil, jak Elanor málo jí, tak se rozhodl pro tento způsob podávání večeře. Fungoval dobře a ona tak byla nucena sníst alespoň jedno pořádné jídlo denně.

Elrohir si Freyu nenápadně prohlížel. Vypadala jako hromádka neštěstí. Úzkostlivě si hleděla svého talíře a kromě té jediné věty byla úplně potichu. Občas zalétla prosebným pohledem ke Glorfindelovi, ten však zůstával neoblomný. *Zájem svůj lépe skrývati zkus, gweniaur (bratře starší), sic za okamžik malý na ni s ústy dokořán hleděti budeš!* Elrohir sebou trhl, když k němu dorazilo Elladanovo varování. *Tebe snad nezajímá, gwenneth (bratříčku)?* Elladan se v duchu ušklíbl. *Jistě, že zajímá, tororamin (bratře můj)! Však problém drobný tu jest!* Nenápadně pohodil hlavou ke zlatovlasému Elfovi sedícímu naproti jejich otci. *Nevím, zda nadšen by tím byl ...* Elrohir si byl stoprocentně jist, že nebyl. *Ještě stále mi nesdělil jsi, kterak ke šrámům svým přišel jsi? Řekl bych, že ruka její velikostí svojí odpovídá ...* *Chm, pokud věděti toho musíš, tedy pravdu máš ...!* „Pyn neth, chování vaše krajně nevhodným a dosti nezdvořilým jest!“ Otcovo ostré napomenutí přerušilo jejich mentální rozhovor.

Elanor se nechápavě podívala na elfského lorda. Nezdálo se jí, že by jeho synové udělali něco, za co by je měl kárat. „Synové Elrondovi často spolu neverbálně hovoří.“ vysvětlil jí Glorfindel jen tak mimochodem. „Však dobře vědí, že rád toho nevidím! Zvláště ne ve společnosti!“ Bratři měli aspoň dost slušnosti, aby se zatvářili provinile. „Promiň nám, Ada (tatínku)!“ pronesl omluvně Elladan. Bylo nepsaným pravidlem, že se za jejich společné prohřešky omlouval vždy on, byť společným jménem. „Překvapen jsem, že lord Celeborn vám tohoto trpěl?“ napůl se otázal, napůl zkonstatoval Erestor. „Nikoliv, meldir (příteli) ...“ začal Elrohir. „ ... on nás jen natolik nezná, by tohoto všiml si!“ dokončil Elladan jeho myšlenku. Začali se vesele pochechtávat, zatímco jejich otec rezignovaně obrátil oči v sloup. „Vskutku nám chyběli jste!“

Elanor byla rozpolcená. Na jednu stranu odtud chtěla pryč. Stále se obávala, že se na ni Elrohir zlobí. Ale na druhou stranu si musela přiznat, že se jí tady líbí. Kolem stolu se rozproudila živá zábava a ona ke svému úžasu po chvíli zjistila, že se účastní hovoru, do kterého ji vtáhl po jejím boku sedící Elladan ... Po jídle se dvojčata vzdálila do knihovny na partii šachu a pozvala i Elanor. Ta k údivu všech, sebe nevyjímaje, přijala. Elladan jí nabídl rámě a ona se do něho zavěsila, Elrohir jim galantně podržel dveře.

„Zdá se, že s nimi dobře rozumí si!“ podotkl potěšeně Erestor. Glorfindel přikývl. „Sám tímto udiven jsem!“ přiznal. „Po setkání jejím nešťastném s Elrohirem obával jsem se, že příliš vyděšenou bude, by s nimi v místnosti jedné schopna býti byla.“ Elrond, který jim naléval víno, po něm střelil očima. „Jakého setkání na mysli máš, meldir?“ Zlatovlasý kapitán se pohodlně opřel v křesle. „On s tebou nehovořil?“ Tmavovlasý lord potřásl hlavou. „Tedy věz, že v knihovně ji střetl a polibku se od ní získati pokoušel.“ Erestor i Elrond zalapali po dechu. „Reakce její zcela zamítavá byla ...“ Glorfindel se nedokázal ubránit lehkému pousmání. „Ty škrábance ...“ zašeptal Erestor šokovaně. „A Elanor? Kterak po incidentu tomto cítila se?“ zeptal se Elrond s obavami. „Otřesena byla, však později mi sama přiznala, že poněkud nepřiměřeně reagovala ...“ Ještě pár minut rozmlouvali, než se vydali do knihovny.

Bratři a Elanor se skvěle bavili. Elladan vyzval Elanor ke hře. Seděli naproti sobě, oči upřené na šachovnici. Elrohir se uvelebil na opěradle Elanořina křesla a radil jí. Starší Elfové se usadili do křesel a se zájmem sledovali jejich hru, každý z nich ponořen ve své vlastní vzpomínky. Nakonec se Elanor a Elrohirovi podařilo zvítězit nad Elladanem, jenž prohlašoval něco o přesile, ale nikdo z přítomných ho nebral vážně.

Elrond pochopil, proč s ním o tom jeho kapitán nemohl mluvit u večeře. „Čehož jsi učinil?! Tys o rozum přijíti musel, meldir!“ Málem upustil pohár, ze kterého právě pil. Bylo už pozdě večer a Glorfindel ho navštívil v jeho pokojích, aby si s ním o něčem soukromém pohovořil. Teď si hověl na pohovce a díval se na něho se stoickým klidem. „Elronde, ona sebedůvěru získati potřebuje ...“ „Proto ji zbraní vládnouti naučiti chceš?! Glorfindele, nechci, by zdraví její jakkoliv ohroženo bylo!“ Tmavovlasý lord se naklonil kupředu a zadíval se pevně do tváře svého přítele. Ten ale jeho hněvivý pohled bez mrknutí oka opětoval. „Rány na těle jejím již zcela zhojeny jsou, však ty v duši její stále trápí ji! Oba dobře víme, že sny zlé ji pronásledují! Stále cizinců obává se a reakce její některé nepřiměřené jsou! Incident s Elrohirem tohoto jen potvrzuje! Strach její ji ovládati naučiti chci. A to, že zbraň používati umět bude, jí rozhodně neuškodí! Nikdy nevíš, kdy schopnost tato hoditi se jí může!“

Elrond se opřel v křesle a zamyšleně naslouchal Glorfindelovým argumentům. Měl pravdu. Elanořino chování opravdu vykazovalo jasné známky strachu. Zvláště když ji někdo nečekaně oslovil. To sebou vždy trhla a její první snahou bylo dostat se od něho co nejdál. Vládce Imladris věděl, že jediný Elf, kterého se nebojí, sedí naproti němu. Neváhal ani okamžik a hned ho se svým postřehem seznámil. „To na pohled první zdáti se může, meldir, však i mne obává se ...“ Elrond potřásl hlavou. „Neřekl bych, že tebe, meldir, spíše toho, že nevoli tvoji vzbudí a ty ji od sebe odeženeš. Ona důvěru nezměrnou k tobě chová, tys jistota její jediná, pokud opustíš ji, svět její zhroutí se!“ Zlatovlasý kapitán se napil vína. „Tohoto vědom si jsem, meldir, a nijak mne skutečnost tato netěší!“ Elrond pozvedl tázavě obočí. „Mankoi (Proč)?“ Glorfindel si povzdechl. „Neboť vojákem jsem a kdykoliv zabit býti mohu!“ Zadíval se takřka prosebně na svého vládce. „Elronde, nemohu a nechci odpovědnost takovouto za ni nésti!“
Tmavovlasý lord si prohlížel svého přítele a rádce v jedné osobě. „Mela lle he (Miluješ ji)?“ zeptal se ho tiše. „Neboť ona tebe zcela jistě!“ Glorfindelovi trvalo několik minut, než odpověděl. „I kdyby tomu tak bylo, city mé nepodstatnými jsou! Náklonnost její jen následkem opuštěnosti její jest! Až zde přátel najde si, tak jistě vytratí se!“ Elrond pomalu zavrtěl hlavou. „Lle naa raika (Ty mýlíš se), meldir! Sám rodičů jejích zmínil jsi a dobře víš, že ni jeden z nich citů svých neměnil!“
Začalo pršet. Zvuk kapek dopadajících na okno byl tím jediným, který se po dlouhou dobu rozléhal Elrondovou pracovnou. Oba elfští lordi seděli beze slova, každý se zabýval svými vlastními myšlenkami. Nakonec to byl Glorfindel, kdo promluvil. „Tedy námitek nemáš, bych ji cvičiti se zbraní začal?“ Elrond rezignovaně přikývl. „Jen opatrn buď, bys ji nevyčerpal! Nezapomeň, že jen z části k Eldar náleží!“ Jeho přítel se pousmál. „Toť pravdou jest, však rod tvůj vůlí neobyčejnou nadán jest! A Aragornův taktéž!“ Rázně se zvedl a zamířil ke dveřím. „Děkuji, žes mi čas svůj věnoval! Quel kaima (Spánku dobrého), meldir!“ I Elrond mu popřál dobrého spaní, ačkoliv tušil, že zlatovlasý kapitán jistě nebude mít klidnou noc.