Forsaken - 99. díl

Anotace: Riel zpívá Izabel na dobrou noc... Nevím proč, ale vybavila se mi přitom scéna z Princezny ze mlejna, jak tam nápadníci zpívali u rybníka :-D Ehm... tak Riel zpívá o něco líp, jo? ;-)

Sbírka: Forsaken

Ještě když už jsem ležela v posteli dočista cizí holky, navlečená v její noční košili a přikrytá její peřinou, tak jsem neustále musela přemejšlet o Rielových slovech.
Přání… Co bych si teď přála ze všeho nejvíc? Jasně… Aby byla máma zas se mnou… Aby byla naživu. A měla mě ráda. No… možná, že to poslední už je dost sobecký, ale jinak by to snad šlo, ne?
Kruci… na co mám vlastně něco, co mi údajně může splnit nějaký přání, když si ani nemůžu přát nic pro sebe? To si mám jako přát mír na celým světě? A nebo jídlo pro všechny hladovějící? Copak jsem nějaká miss?! Já chci jenom zpátky svůj život! Nechci už nic vědět o andělech a upírech, o jejich válce a nenávisti! Proč mě jenom nenechaj na pokoji? Čím jsem si vlastně vysloužila jejich pozornost? Že bych opravdu měla nějaký schopnosti díky kterejm jsem pro ně cenná? A nebo je to všechno jenom nějakej blbej omyl?
Omyl, kvůli kterýmu umřela moje máma a Petr... Ačkoli jsem si připadala jako hodně špatnej člověk, nedokázala jsem se už kvůli němu trápit. Spíš mě při vzpomínce na něho jímal vztek. Jak mě mohl tak lacině podvádět?! To jsem pro něho po celou tu dobu vůbec nic neznamenala?! Sebelítost... to je děsněj prevít... Než jsem se nadála, zaštípalo mě v nose a o chvilku později jsem se rozbulela jako želva. Fakt děsná hrdinka... úplná Buffy, říkala jsem si sebekriticky, ale nijak mi to nepomohlo zastavit příval slz, který se mi hrnuly z očí rychleji než voda z protržený hráze. Nebrečím často, ale když už, tak nejsem prostě k zastavení.
Vyla jsem natolik hlasitě, že jsem ani nezaslechla kroky, a proto jsem vyděšeně zařvala, když mi někdo znenadání sáhnul na rameno. Nebejt zamotaná do peřiny, tak jsem nejspíš vyskočila metr dvacet, takhle jsem se jenom zoufale zmítala ve snaze se rychle vysvobodit.
„Nehysterči,“ ozval se Riel a posadil se na okraj postele. Vzápětí jsem cítila, jak mi jemně stírá slzy z obličeje. „Nějakej špatnej sen nebo co?“
„Není to snad jedno?“ popotáhla jsem, ale brečet jsem naštěstí přestala. By mi tak ještě scházelo fňukat před panem dokonalým! Dokonalým a lhostejným! Dokonalým a... oči se mi překvapením rozšířily, když jsem v bledým světle měsíce, kterej nakukoval do pokoje, spatřila jeho nahej hrudník. Páni! Bylo úplně jedno, kolikrát už jsem ho takhle viděla, ten pohled mě prostě nepřestával uchvacovat. Jeho světlá kůže mě přímo vyzývala, abych si ji pohladila... ochutnala...
Zamrkala jsem, abych se trochu vzpamatovala. Proč se v jeho blízkosti neustále chovám jako puberťačka, co nikdy předtím neviděla chlapský tělo? A proč se v jeho společnosti cítím i přes tu jeho nesnesitelnou povahu bezpečně a většinou i příjemně?
„Asi ne, když tu řveš tak, že jsi mě vzbudila,“ poznamenal, ale v jeho hlase jsem nezaznamenala žádnou výčitku. „Tak co se zas děje tentokrát?“
Semkla jsem rty, abych ho neposlala někam. Proč mi rovnou neřekne, že jsem uřvaná malá holka, co mu leze na nervy?! A jemu mám vysvětlovat, co mě rozbrečelo? Proč? Aby se mi vysmál? Aby mi vytknul, že jsem přecitlivělá? Možná jo, ale nikdy předtím se mi nestávalo, aby lidi kolem mě umírali. A k tomu navíc mou vinou. A já nikdy nemusela bejt odkázaná na někoho dočista cizího, kdo mi dává neustále najevo, jak moc jsem mu na obtíž. Jen co jsem si tohle všechno pomyslela, začaly se mi slzy koulet po tvářích znova.
„Izabel, nebul!“ nařídil mi Riel kategoricky. „Jinak budeš mít zejtra opuchlý oči a já tě nevezmu na kuře vindalu, protože by mi pohled na tebe kazil chuť!“
„V tom případě tam budeš muset vzít někoho jinýho!“ odsekla jsem a trochu lítostivě jsem popotáhla, protože jsem samozřejmě ani náhodou nechtěla, aby tam bral někoho jinýho. Hrozně moc jsem tam chtěla jít s ním, jenže to mu přece říct nemůžu, protože by si myslel, že jsem fakt zoufalec. On si to teda nejspíš myslí stejně, ale nemusím ho v tom ještě mermomocí utvrzovat.
„Kdybych tam chtěl vzít někoho jinýho, tak ti to nenabízím. A koukej už spát nebo ti zazpívám na dobrou noc a to budeš teprv řvát hrůzou,“ varoval mě a já se díky týhle stupidní poznámce začala hned cejtit o něco líp.
„Fakt? No schválně, zkus to! Na horory jsem koukala dost často, takže mě hned tak něco nevyděsí!“ vybídla jsem ho. Ne, že bych až tak zuřivě toužila slyšet jeho zpěv, jenom jsem chtěla, aby se mnou ještě chvíli zůstal.
Nebránil se tomu. „Dobrá, řekla sis o to sama,“ podotkl pouze.
Pohodlně se opřel o pelest a mě si prostě přitáhl do náruče. V majetnickým objetí jeho paží jsem se cítila neskutečně dobře. Nenápadně jsem vdechla jeho vůni a spokojeně jsem se vedle něho schoulila, s hlavou položenou na jeho prsou.
Netrpělivě jsem čekala, co mi hezkýho zapěje, tak trochu jsem předpokládala, že to bude něco z Královny prokletých, když mi ji už jednou pouštěl. Písnička, kterou si vybral, mě tudíž naprosto zaskočila. Stejně jako to, že má fakt pěknej hlas.
„And I'd give up forever to touch you
'cause I know that you feel me somehow
you're the closest to heaven that I'll ever be
and I don't want to go home right now
and all I can taste is this moment
and all I can breathe is your life
and sooner or later it's over
I just don't want to miss you tonight…“
Nevím ani, kolik toho vlastně zpíval, protože jsem se touhle kouzelnou melodií nechala brzy ukolébat ke spánku.

Pozn.: Slova jsou z písně Iris od Goo Goo Dolls. Kdo to poznal, má u mě plus :-)