ilian - 9. kapitola

Anotace: Stalo se, nemělo se stát...

Sbírka: ilian

Prolétli vodní branou. Jezerní hladina se po jejich výstupu rozvlnila, ale skoro to na sobě nedala znát. Pochmurná šedivá obloha je okamžitě praštila. Ostrý vítr je nepříjemně překvapil.
„Tak jsme zase tady.“ pomyslela Chloe.
„Zastavme se ještě u Agathy.“ navrhla Melan, „Ona a její lid už čekají, až se objevíte a bude ráda, když se u ní všichni zastavíme. Bydlí nedaleko.“
„Ano,“ souhlasil Lajla, „bydlí na okraji tohoto pohoří. Je to naše dobrá přítelkyně.“
„Veďte nás,“ zaburácel drak, „hlavně ať nás nikdo nevidí.“
Chtěl se už pohnout z místa. Je si vědom nebezpečí, na které je opakovaně upozorňoval Cedrik. Vůbec by jej taky nepřekvapilo, kdy je zrovna teď někdo pozoroval. Tuto myšlenku ale raději hned zahodil. Nechce na něco takového myslet, dokud se to nestane.
Vydali se tedy na vzdušnou cestu. Letí raději svižně, nemají strach, že by se unavili, protože beztak neletí daleko a cestou si ještě odpočinou u Agathy. Zatím bez jakékoli známky nebezpečí přeletěli skalnaté kopce. Ty skončily jako když utne a před nimi se objevil divoký les. I z výšky je vidět, že je moc starý a pamatuje mnoho věků.
„Teď se držte za námi.“ křikl na Danaela Lajla.
Sletěli tedy z výšky níž ke korunám stromů neznámého lesa. Chloe z toho nemá dobrý pocit, ale dvojčata očividně vědí, co dělají. Stromy se rozestoupily a skupina přistála na malém palouku. Chloe zůstala zatím sedět na drakově hřbetě a společně pozorují, jak se Melan vydala k jednomu z okrajních stromů.
„Šanar dé zeno.“ řekla a zároveň se dotkla kůry stromu.
Ta slova mají takovou sílu, že z jejích úst zazvonila více než obvykle a ve vzduchu se odrážela, dokud se okolo stromu neobjevily točité schody, které vedou do jeho koruny.
„Je to Agathino kouzlo. Bez něj bychom se nahoru nedostali.“ vysvětluje bílý muž.
„Vždyť vy přece kouzlit neumíte.“ oponuje Chloe, právě seskočila z draka.
„Neumíme,“ usmál se Lajla, „ale ta SLOVA tu moc mají.“
Stoupají po schodech nahoru. Stupně jsou z větví, tlustých i drobných a nejsou na nich slyšet žádné kroky. Nahoře je v koruně stromu postavený domek, který je větvemi dobře maskovaný. Je malý a uvnitř se skrývá jen jedna místnost. Tmavá, ale útulná. Voní tu byliny a nějaké jemné kadidlo. Všude po stěnách visí pytlíky s bylinkami a různé látky, které se pohnou, když kolem nich někdo projde. Agatha na ně čeká. Žena vypadá jako divoška. Je to čarodějka a léčitelka lesních lidí. Šamana lesních lidí. Po celém těle má vyobrazené fialové ornamenty, voluty, čáry a znaky a taky různé runy. Je to přirozený pigment tohoto lidu, ale jen čarodějka má toto zbarvení uspořádané do obrazců. Agatha má husté černé kudrlinkaté vlasy, které má dlouhé asi po ramena. Oblečení má prosté. Kolem beder má jen pruh látky a sukně je tvořena z pruhů látek, který má uvázané u pasu. Z husté kadeře ji navíc splývá několik pramenů, zapletených, a na nich má navlečené korály.
„Dlouho tomu, co jsem v mém domě uvítala někoho z venku.“ pozdravila je žena, „Děti lidu Tunakh, elfka a drak.“ prohlédla si příchozí.
Mluví pomalu, jakoby přemýšlela během toho, co mluví. Její oči jsou magicky fialové a jejich pohled způsobuje jakousi hypnózu, takže člověk poslouchá, co říká a na nic jiného se nesoustředí.
„Jsme na krátké pouti a nechtěli jsme zůstat napospas nežádoucím očím.“ vysvětlila jí Melan.
Lesní žena jim připravila nápoj nevalné vůně, zato lahodné chuti. Nejdříve se vyptávala na Vaerelain a na Cedrika. Nakonec se zeptala na cíl jejich poutě. Když se dověděla, kam má skupinka cestovatelů namířeno, vstala jako ve snách. Tím si získala pozornost všech. Vzala do dlaně nějaký prášek z pytlíku, který ležel mezi mnoha dalšími. Dlaň s práškem před sebou otevřela. Její oči zčernaly. Podivný písek shořel a nad Agathinou rukou se vytvořil jasný obraz kopců a jezer, jakoby to vše bylo z pohledu letícího tvora. Obrazy zpomalily, když proletěly nad pasekou, na kterou přistáli návštěvníci. Obrazy ale letí dál. Čarodějka jim ukazuje cestu! Letí přes les, který záhy končí a před nimi se rozprostřela kopcovitá země. Obraz se přibližuje k vrcholku jednoho z nich, kde se matně rýsuje malý kamenný kostelík. Žena prudce sevřela dlaň a zadívala se, teď už zase fialovýma očima, na cestovatele.
„Siluety těchto kopců jsou odsud vidět tímto směrem.“ mávla Agatha rukou na sever, „Pozor ale,“ dodala, „je to taky směr k sídlu vládců. Směr ke zlu. Ostražitost teď bude na pravém místě.“
Už vstali a vydali se k odchodu, chtějí být co nejdříve tam, ať můžou zase co nejrychleji zpátky.
„Ty draku,“ řekla ještě Danaelovi, „pozor na tvou ještě neobjevenou schopnost od stromu, může tě překvapit.“
Danael na ni chvíli zíral, ale pak mu to došlo, co tím myslí. Kývl na pochopenou a vydal se za ostatními. Sestoupili zpátky na planinu. Je nejspíš poledne, ale přesněji to nedokázal nikdo odhadnout. Na nic raději už nečekali a okamžitě vzlétli do výše. Nad korunami stromů drak pozorně upřel svůj zrak severně a opravdu tam našel ony kopce. Zároveň je tím směrem i větší tma. Ale raději si toho nevšímají.
Od doby, kdy přeletěli les, domov Lesního lidu, viděli jen málo stromů. Letí přes planiny. Danael neustále sleduje krajinu pod nimi. Zároveň ostří zrak do dálky. Je ostražitý. Chloe pozoruje kraj kolem nich a taky využívá své elfí schopností výborného zraku. Ale taky zatím nepřišla na nich neobvyklého.
„Na to, že jsme čím dál blíž zdroje toho zla, je tu nějaký klid,“ pomyslel, „Nelíbí se mi to.“
„Taky z toho nemám nejlepší pocit.“ souhlasí s ním elfka, „Na druhou stranu, třeba máme jen zbytečné obavy a můžeme být rádi, že cesta jde tak hladce. I když je to opravdu moc podezřelé.“
Chtěla jej uklidnit nebo se o to aspoň pokusit, ale její pocit nejistoty přece jen zvítězil. Je neklidná a nevěří ani zdejšímu ovzduší.
Dále plují po obloze beze slova. Své obavy nahlas raději nevyslovují. Každý je ponořen i s obavami do svých ponurých myšlenek. Obzor tmavne a kopce se přibližují. Drak ve vzduchu zastavil.
„Je to ten nízký, že?“ zauvažoval nahlas.
Ani nečekal na jakoukoli odpověď. Přidal na rychlosti, že Lajla s Melan jen stěží stíhají. Neříkají ale nic, jsou rádi, že se můžou po dlouhé době pořádně proletět.
Dosedli na vrchol toho kopce. Před nimi stojí malý kamenný kostelík, přesně jak jej viděli ve vizi. Stojí před ním a prohlíží si jej i okolí kolem nich. Nikdo tam nechce vstoupit dříve než Danael. Nadechl se.
„Tak jdeme.“ řekl nakonec.
Chytl Chloe za ruku, ta mu stisk opětuje. Vydal se vstříc kamennému portálu, který zdobí vchod na posvátné místo. Kostel má jen jednu loď a jednu věž se zvonicí, která je hned nad vstupem. Dovnitř dopadá jen jemné a matné světlo skrz střídmá vitrážová okna. Konec konců, venku není světla o nic víc. Přesto, zdá se, že je tam ještě nějaký záhadný zdroj záře. Jsou tam čtyři strážné sochy, které stojí pod úzkými okny, jsou v šeru, a hlavní socha stojící v čele lodi. To ona jakoby září. Je to obrovská socha krále Narvina ve zbroji. V jedné ruce třímá meč, v druhé ohnivou kouli. Zpoza krále vystupují po stranách dva draci, každý má vnější tlapu položenou na rakvi, která je před celým sousoším. Danael postoupil vpřed.
„Tak přece jen,“ pronesl udiveně polohlasem, „on byl taky drak. Já jsem to po něm opravdu zdědil. Vypadá majestátně, musel to být opravdu dobrý král.“
Celková podoba hrobu vzbuzovala sama o sobě úctu k mrtvému králi. Došli až k sousoší. Na rakvi je nápis, který Danael přečetl:

„Skloň svou hlavu, poutníče,
zde leží Narvin, král,
navěky zůstane všemi milován.
Při obraně i tvého domova
padl v temné bitvě,
tak skloň svou hlavu
a nech jej tiše spát.“

Mladík se podíval znovu na sochu. Téměř neznatelně pokynul králi.
„Kéž bych tě byl poznal, otče.“ zašeptal.
Stále drží elfku za ruku. Lajla a Melan stojí pár kroků za nimi.
„Danaeli, tvůj meč. Září!“ vzkřikla Melan.
Téměř okamžitě se ze soch strážců vydraly výkřiky. Šeptané a přesto křičené. Za nimi se zhmotnila černá skvrna, která se rázem zvětšila a proměnila se v postavu.
„Černý král.“ vyjekla Chloe.
„Osobně.“ zachraptěl.
V okamžiku na ně seslal omračovací kouzlo. Elfka vytvořila štít. Ale nedostatečně brzo. Dvojčata stála před ní. Nestihla je ochránit. Omráčení padli k zemi. Danael využil situace a vrhnul dvě koule do stran na strážce a hned na to jednu velkou na krále. To vše provedl v nesmírné rychlosti, jeho pohyby byly skoro neznatelné. Oba stráži se propadli do víru prachu, král střelu taktak odrazil. Chloe tasila meč a taky vyslala kouzlo na krále. Ten ale tento útok odrazil.
Danael ale otálí, je překvapen tou rychlostí. Je přesvědčen, že právě toto je dar od dryády a zároveň si vzpomněl na Agathina slova. Stejně jej to ale překvapilo. Toho využili protivníci. Dva zbývající strážci se rozběhli proti Chloe. Ta na ně seslala větrnou smršť, která s jedním masivně hodila na stěnu kostelíka. Rozprskl se v prach. Král taky využil toho rozptýlení. Proměnil se v černé cosi. Černá pohybující se šmouha. Bleskově obletěl elfku, která zápolí se strážcem. Chloe odstranila posledního ze hry. Až teď si ale všimla, že král jde hlavně po Danaelovi.
Mladík si to taky uvědomil. Metal po něm koule. Šmouha se jen mistrně vyhýbá. Napadlo jej, že by se proměnil v draka, ale za dané situace to není možné. Není tu dostatek místa pro velké zvíře. Musí se spokojit s tím, co teď může udělat a v čem je nejlepší. Vrhat ohnivé koule. Šmouha se jim mistrně vyhýbá. Tedy až na jednu ránu. Trefil se doslova do černého. Skvrna se zastavila. Vydral se z ní skřípavý zvuk až z toho trne v hlavě. Mladík se ale nedal a vrhl po ní ještě jednu ránu. Chloe se otočila, aby pomohla Danaelovi. Nevšimla si ale ještě jednoho ze strážců, který celou dobu vyčkával ve stínu. Ten ji kopím srazil k zemi. Hbitě si ale s tímto útokem poradila a kouzlem jej odstranila. Černá skvrna se ale s neustávajícím skřípotem vrhla na Danaela. Začala se kolem něj obtáčet, až jej úplně pohltila. Chloe nevěděla, jestli má útočit nebo jen stát. Nakonec na něj seslala smršť listů, ale v tu ránu skvrna zmizela a mladík s ní. Elfka tam zůstala stát sama. Otáčí se, v panice hledá Danaela. Zhluboka dýchá. Pomalu ji dochází, co se stalo. Oči se ji otevřely hrůzou.
„Néé!“ zařvala.
Meč ji vypadl z ruky. Nohy se ji podlamují. Hlava jí třeští. Dlaněmi si zakryla tvář. Co to provedla? Jak jen to mohla dopustit? Jak mohla? Hlavu má plnou výčitek a děsu. Seběhlo se to tak rychle. Čekali tu na ně. Král musel tušit, že sem Danael jednou přijde. Tak tu postavil stráže a čekal, až ten den nastane. Dočkal se. Teď má Danaela ve své moci a Chloe s tím nic nenadělá. Alespoň ne teď. Se slzami v očích si vzpomněla na dvojčata. Ta se už pomalu vzpamatovávala z omráčení. Chloe tedy vyběhla ven.
„Danaeli!“ volá jej, „Danaeli!“
Stále zhluboka dýchá a dívá se kolem sebe. Otočila se směrem ke tmě, která se shromažďuje v dálce nad hradem králů a jako když do uhodí blesk, sesula se na zem.
„Avero.“ stihla ještě pomyslet.