Forsaken - 100. díl

Anotace: Teda... výroční díl :-) Tenhle je o Šípkové Růžence, kávě a meči skoro jako od Hatori Hanza.

Sbírka: Forsaken

Nový den začal nadmíru příjemně. Za prvý mě nikdo netahal z postele vytrvalým řevem o rozcvičce a pak vzbudit se přitulená k nádhernýmu exempláři chlapskýho těla má vážně něco do sebe. Naneštěstí můj exemplář byl už taky vzhůru, a tak jsem ho nemohla náležitě obdivovat.
„Už jsem si říkal, jestli nejsi náhodou Šípková Růženka,“ poznamenal Riel, když si všimnul, že na něho koukám.
„A kdyby jo, co bys udělal?“ zeptala jsem se zvědavě. No, ale především proto, že jsem doufala, že využije mý narážky k tomu, aby mi dal pusu.
Výraz, kterej se mu objevil na tváři, hovořil o tom, že mu to došlo. „To nevím... uvařil ti kafe?“ navrhnul přesto nechápavě.
„Přidej ještě snídani a možná to se mnou pohne,“ odvětila jsem a snažila se nedát najevo, že jsem zklamaná.
„Snídani dáme až venku, tady toho k jídlu moc není. Navíc je už čas, abychom se zas pohnuli o dům dál.“
Riel vytáhnul paži, na který jsem až do tý doby spokojeně spočívala hlavou, a vstal. Nenápadně jsem ho aspoň okukovala. Úplně jako prvotřídní zoufalec. Vůbec bych si nestěžovala, kdyby tu se mnou ještě nějakou tu chvilku poležel.
„Udělám zatím to kafe, tak koukej, ať zas neusneš, nebo ti ho vypiju,“ oznámil mi a zamířil pryč.
„Nebude ani písnička na dobrý ráno?“ domáhala jsem se neodbytně.
„Nebuď náročná!“ houknul na mě už z kuchyně, protože jsem vzápětí uslyšela, jak napouští vodu do konvice. „Jestli chceš písničku, tak zazpívej sama. Beztak je teď řada na tobě.“
„Hm, to určitě,“ zamumlala jsem polohlasně. „Takovej horor by nerozdejchal nejspíš nikdo...“
Hodila jsem na sebe svý úžasný super-moderní khaki oblečení, který má tu výhodu, že všechny kousky spolu dokonale laděj, a odšourala jsem se do kuchyně.
Riel postával u linky a už upíjel kafe z velkýho hrnku. Druhej byl připravenej na stole pro mě. Posadila jsem se a vděčně jsem usrkla horkou tekutinu. Brr! Zajímalo by mě, jestli si na tu odpornou nakyslou chuť někdy zvyknu.
„Můžeš si tam zkusit dát sójový mlíko, ještě nějaký zbylo,“ navrhnul mi Riel a postavil přede mě láhev, kterou vylovil z lednice.
„Díky.“ Nalila jsem to do hrnku radši všechno a s úlevou jsem pozorovala, jak se černá barva kafe mění na sametově hnědou. Zkusila jsem to. „Jo, je to lepší.“
„Fajn.“
Riel už mezitím svý kafe dopil a právě si připínal pouzdro s katanou. Fascinovaně jsem ho sledovala. Sice byl už oblečenej do černejch kalhot, přilýhavýho trička s dlouhým rukávem a těžkejch bot, ale i tak to byl moc hezkej pohled.
„Odkud máš tu zbraň?“
„Jeden od nás je vyrábí,“ odpověděl Riel neurčitě a oblíknul si bundu. Nejspíš proto, abych mu dál neokukovala jeho hračku.
„Takže to není Hatori Hanzo?“
„Je mnohem lepší. Náš mistr měl koneckonců spoustu času k tomu, aby svý umění vybrousil k dokonalosti.“
„A s tímhle můžeš zabít anděla? Myslím teda jako dočasně?“ zajímala jsem se.
Riel vytáhnul katanu a zálibně se zadíval na její ostří. „S tímhle zabiješ cokoli. Nevím přesně, z jaký směsi kovů je to vyrobený, protože to mistr úzkostlivě tají, ale kromě jinýho to obsahuje stříbro. A to andělé nesnáší. Ostatně...“ Zatímco mluvil, vytáhnul z opasku jednu ze svých hvězdic. „... tohle je čistý stříbro.“
„Myslela jsem, že stříbro vadí upírům.“
„Ne, to je jen taková propaganda od těch druhých. Znáš to... chyťte zloděje, křičí zloděj... A tak rozšířili fámy, že nám vadí stříbro a že nás jde zabít jenom kůlem do srdce. A přitom jsou to oni, který jsou takhle zranitelný... Buď do nich nasázet hodně stříbra a nebo jim probodnout srdce, to jsou jediný věci, který na ně platí. Já jim rád dopřávám oboje najednou.“
„A dostanu pak taky nějakou takovou zbraň?“ zjišťovala jsem.
„Zatím radši ne. Jsi částečně anděl, a tak si nejsem jistej, co by se stalo, kdyby ses náhodou řízla.“
„Fajn, takže když narazím na anděly, tak mám dělat co? Ječet a utíkat?“ prohodila jsem kousavě.
„Začnem nejdřív se základy sebeobrany. Předpokládám, žes nikdy do žádnýho kurzu nechodila, co?“ Riel katanu zas zasunul do pouzdra a skoro útrpně na mě koukal.
„Ne.“
„Výborně.“ Zřejmě už si představoval všechnu tu námahu, kterou na mě bude muset vynaložit.
„Ještě mi řekni...“ ozvala jsem se zamyšleně. „Jak zabiješ upíra?“