Anaefové - III. kpt.

Anotace: Fiktivní místo, fiktivní lidé a fiktivní čas. A další fiktivní děj.

Sbírka: Anaefové - putování

Stařešina se nevýslovně rozzuřil.
"Chyťte ji, svažte ji, upalte ji, jenom s ní prosím vás něco udělejte!" běsnil, až někteří dostali obavy, aby ho neklepla pepka.
"Bohužel, ale nemám zájem. Potřebuju poradit jen nějakou hezkou stezku na západ." Po nějaké chvíli stařešina pochopil, že tohle mu nevyjde.
"Kdy já se jim konečně dostanu na kobylku?" otázal se poněkud zkormouceně a usedl. "Vždyť už se o to snažíme kolik generací!" Nakonec jeho tvář dostala poněkud živější barvu, ale Ean se to moc nezamlouvalo, protože to vypadalo na nějakou lišárnu.
"Dej se támhletudy mezi těmi kopci," mávl stařešina rukou, "a potom přes tu pláň. Tudy to bude nejlepší." Jen co dořekl, zatvářil se znuděně a zmizel. Stejně se zařídila i Ean, ačkoliv jí starcův výraz nešel z hlavy. Vesnici opustila nijak ve spěchu, ale přesto dost rychle, aby se případně někdo nepřipravil a nedělal potíže, o což opravdu nestála.

Nevypadalo to ale, že by vesničané něco chystali. Přesto se raději několikrát přesvědčila, že jí nikdo nesleduje. Namířila si to přesně směrem, který jí byl udán, a vypadalo to, že ji čeká příjemná cesta. Nikde ani stopy po něčem nebezpečném, což ovšem neznamenalo, že tam nic takového není. Kopce byly větší a delší než se zdálo, a tak na planinu dorazila až po obědě, který si ovšem ještě nedala.

Jen co sešla z kopců a pustila se po planině, dostala takový zvláštní pocit. A to jako když jí někdo sleduje. Nebyl to ale takový ten dojem, že to, co jí sleduje, jí to zabije, jak jen bude moci. Byl to takový ten pocit, který máte, když víte, že se někde poblíž skrývá nějaký kamarád, který na vás bafne a pokusí se vás vyděsit k smrti. Ovšem ať hledala, jak chtěla, nikde nikdo. Nakonec usedla pod jeden z nízkých, řídce roztroušených stromků, a dala se do pozdního oběda.

"Hmmm, oběd." ozvalo se najednou. Ean ztuhla, neboť nebyla sto určit, odkud zní ten hlas a čí vlastně je. "Obídek. Sice trochu pozdě, ale přeci jenom ano. I když možná bych to mohl označit za brzkou svačinu?"
"No fajn," zamumlala Ean pro sebe, "přesně tohle jsem potřebovala. Jseš si jistý, že vypadám doopravdy tak chutně?"

***

"Jak to myslíš, s tím "Nevypadám chutně?", nechceš mi říct?" Ozvalo se zase někde. "Něchtělas snad říct "Nevypadám hezky?"?"
"Jen jsem měla dojem, že mě chceš posvačit." Odpověděla Ean a vyvolala slabý proud magie, který měl za úkol ji zneviditelnit. Je to přeci jenom lepší, pokud proti vám stojí neviditelný nepřítel. Její pokus byl ale zmařen tak silnou magii, že jí proběhla až konečky prstů. Ean se zachvěla. Kdo jen může být v magii TAK silný? Určitě se jí něco zdá.
"Já tady vůbec nejsem." zašeptala si pro sebe, aby se uklidnila.
"Vážně?" ozval se znovu hlas."Na to, že tu vůbec nejsi, je tě tady až moc."
"Já se jen zdám." zašeptala Ean. S kým si to tu vlastně takhle povídá?
"Se mnou." odvětil hlas znovu. On čte myšlenky, napadlo hned Ean. Ale to přece nejde!
"Ne, tvoje myšlenky opravdu nečtu. Kdyby ses ale na sebe podívala, viděla bys, že se ti všechny ty otázky zračí na tváři pomalu ještě dřív, než tě napadnou."

Ean prudce vyskočila na nohy. Téměř v tom okamžiku se ozval odněkud zpoza křoví hluk, který se změnil v šum někde nad hlavou. Ean zvedla oči, ale zaregistovala už jen něco leského, co se prohnalo těsně nad hlavou. Ean vytáhla meč, ale příliš pozdě. Očekávaný náraz sice nepřišel, protože ona věc těsně nad její hlavou zvedla svůj let, Ean se ale přesto dosti zapotácela. Tvor přistál za jejími zády.
"Ten meč můžeš klidně zandat, k ničemu ti nebude. Kdybych ti chtěl něco udělat, už bych to udělal, a pokud ti budu chtít ublížit někdy v budoucnu, udělám to, ať se budeš bránit nebo ne." Po tomto povzbuzení se Ean zvedla a otočila se, ačkoli meč nezandala.

Naproti ní seděl zlatozelený drak a díval se na ní. Tohle tedy vážně nečekala.
"Ahoj, já jsem Geirn. A ty?"
"Ean." odpověděla Ean. "I když jsem měla ze začátku dojem, že jsem tvůj oběd."
"No dovol," urazil se Geirn, "jsem snad nějaký stilken? Já své oběti dávám sníst jiným." Ean netušila, co si má vlastně o tom myslet, ale vzhledem k tomu, že před sebou měla draka, zachovávala si určitý odstup. "Doufám, žes to nevzala vážně." řekl Geirn a vydal ze sebe něco, co připomínalo smích.
"Po mě zbydou tak akorád ohlodané kostičky, nic, co by ještě mohl někdo sníst. Ono na těch králících moc masa není. A klidně můžeš pokračovat v jídle, povídat si můžeme potom celou cestu."
"Ty chceš jít se mnou?"
"Ne."
"Tak proč říkáš ..."
"TY chceš jí se MNOU. Tak dělej, nemůžeme tu přece trčet věčně!"

***

Bylo hezké odpoledne. Ptáci švitořili, mušky poletovaly, prostě klid a mír. Zcela normální den. Přesně tohle si myslel i jeden orel, který poletoval nad planinou a hledal potravu. Ovšem zdálo se, že se náhle v letu poněkud zasekl a vykulil oči, pokud se to tak u ptáků dá říct. Jeho ptačí mozeček začal rotovat zběsilou rychlostí. Tento orel měl totiž dojem, že vidí draka, jak pomalu poletuje vedle anaefské dívčiny a zdálo se mu, že slyší, jak si povídají. Tohle bylo moc i na ubohého orla. Vydal skřek, který by se dal přeložit jako "zatracený polední slunce, asi mám úžeh", a zmizel někde dole v keři.

Musíme vzít s povděkem, že se na daném místě nenacházelo více orlů, protože potom by asi celá populace skončila ve stínu s úžehem. To, co orel viděl, totiž halucinace nebyly. Jak už je nám známo, byla to Ean a Geirn. Byli živí, posunovali se slušnou rychlostí směrem na západ byli zabráni do dialogu.

"Vážně mi neřekneš, proč bych se tebou měla chtít jít?" otázala se asi po padesáté Ean svého společníka. Drak si jen něco zabroukal a začal ve vzduchu s nadšením kličkovat. Ean byla naprosto zmatená. Takhle by se přeci drak chovat neměl! A zdálo se, že ona s tímto stavem věcí nemůže dělat vůbec nic, což ji poněkud deprimovalo. Ovšem po delším uvážení bylo nutno říci, že přítomnost draka s sebou nese spíše klady než zápory. Může to například eliminovat potyčky s Lidem nebo všemi ostatními, kterým se Anaefové nebo ona nebudou zamlouvat.

Hodiny ubíhaly. Uběhlo jich tolik, že to vyplnily celé tři dny pochodu. Planiny jsou veliké. Mezitím si Ean na toto podivné uspořádání zvykla. Drak vždy našel nějakého králíka, kterého Ean mohla poobědvat, a jinak se projevoval jenom tak, že povídal, nebo zkoušel vzdušnou akrobacii.

Když se Geirn zvedl vysoko do vzduchu a zmizel za keři, Ean tomu nedávala nějaký zvláštní význam a v klidu pokračovala v cestě. Po celé cestě planinami nikoho nepotkali, a tak není divu, že Ean přestala dávat pozor. Proto přehlédla bandu nepříliš jemných mužů, kteří se skryli za keři. Když zaregistrovala pohyb, bylo už pozdě. Byla uprostřed kruhu, tvořeného šípy. "Být tebou bych ten meč nechal tam, kde je, kočičko." Prohlásil jeden z majitelů luku a šípu. "Než bys ho vytáhla, byl by z tebe cedník, což by byla škoda."

Tohle nechala Ean bez odpovědi a přemýšlela, jak z téhle šlamastiky ven.
"Co ode mne vlastně chcete?" zeptala se, ale nedělala si žádné iluze, že tohle pomůže.
"Určitě v to, co chceme, bude zahrnut ten vak, meč a určitě i spousta dalších věcí. Včetně tebe." Právě když Ean zapřemýšlela, jaká magie by byla nejlepší, ozval se potichu, a zjevně jen v její hlavě, Geirnův hlas: "Dělej, co chceš. Můžeme se dobře pobavit. Já tě tady jistím." Tohle Ean dodalo nejen odvahu, ale i smysl pro humor.
"Myslím, že mě chtít nebudete. Já jsem děsivá." Několik mužů vyprsklo smíchy.
"Už vám ze mě vstávají vlasy hrůzou na hlavě!"
"Co to prosím tě meleš za … a a a …. Á!?" Ean nelhala. Vlasy všem mužům stály na hlavách jako hřebíky. Další sprška magie změnila luky a šípy v gumové a rozstepovala mužům boty.
"Neumějí Anaefové používat magii?" zeptal se ten nejmenší a pokusil se zastavit své nohy, které právě vyklepávaly nějaký složitý rytmus.
"Umí? A tys to věděl a neřekl? No počkej!" zařval jejich dosavadní mluvčí a pokusil se na ubožáka vrhnou. Nepovedlo se. V té chvíli totiž zasáhl Geirn a poslal muže na cestu. Jejich boty zastepovaly doplňující se rytmus a vydaly se pryč, následovány jejich vlastními majiteli a jejich nadávkami. Geirn se snesl vedle Ean. "No to se ti povedlo!" zasmál se. "Až dojdou do nějaké vesnice, přejde je to. Bylo to ale znamení, že se blížíme k obydleným končinám. Budeme si muset dávat dobrý pozor."