Fantasy world - 8. kapitola

Anotace: Elanor se stěhuje. Glorfindel má nemilou návštěvu a opouští Imladris. Elanor a její rodina pořádají piknik.Prosím, omluvte případné překlepy, dneska nějak špatně vidím :-)!

Sbírka: Fantasy world

Elanor váhavě přešlapovala před bývalými pokoji své matky. Už před několika dny jí Elrond řekl, že tyto místnosti byly vyklizeny. Také jí oznámil, že by velmi ocenil, kdyby se na ně co nejdříve zašla podívat a sdělila mu, jaké případné změny či úpravy by si v nich přála provést, než se do nich nastěhuje. Více se o tom nezmiňoval, ale ona cítila, že netrpělivě čeká, až to udělá. A tak tu teď stála a snažila se přinutit, aby zmáčkla kliku. Bylo jí jasné, že tento čin opět změní její život. A ona už měla dost všech těch změn, které se v něm odehrávaly. Nejdřív Legolas zničil její domov, když konečně nalezla bezpečí u Glorfindela jako jeho schovanka Freya, tak se ho pak byla nucena vzdát a jako Elanor si znovu zvykat na věci kolem sebe a teď se má vzdát i Glorfindelovy blízkosti ...
Zhluboka se nadechla a otevřela dveře. Zavřela oči a vešla dovnitř. Po několika krocích se zastavila a takřka bázlivě se rozhlédla kolem sebe. Nacházela se ve velkém pokoji, který byl zařízen jako přijímací salónek. Stěny byly světle fialové a na několika místech na nich visely nádherně vyšívané tapisérie, znázorňující výjevy ze stvoření Ardy. Elanor nepochybovala o tom, že žena, která je vytvářela, nad nimi musela strávit spoustu hodin. Po levé ruce měla vchod na malou terasu a několik oken, z nichž bylo vidět do zahrady. Nábytek v místnosti byl vyroben ze světlého dřeva. Všechny jeho úchytky byly umně vyřezávané a ona přistoupila blíž, aby si je mohla lépe prohlédnout. Ke svému úžasu zjistila, že představují stylizovaný strom, v jehož koruně září hvězda. Gondorský bílý strom a imladrijská pěticípá hvězda! Se slzami v očích se dívala na spojené emblémy svých rodičů. Ještě nikdy neviděla tak jemnou práci. Musela si přiznat, že elfští řemeslníci jsou zřejmě zručnější než ti lidští. V protilehlé stěně byly pootevřené dveře do další místnosti a Elanor tam zvědavě nakoukla.
Ložnice byla zhruba stejně veliká jako předcházející pokoj. Díky světle žluté barvě na zdech působila vzdušně a přitom útulně. Elanořinu pozornost okamžitě přitáhla velká postel zhotovená z ebenového dřeva, které ještě někdo pečlivě naleštil, takže se v jeho povrchu skoro viděla. Postranní sloupky podpíraly nebesa, jež byla, stejně jako lůžkoviny, vyrobena z temně rudého hedvábí protkávaného zlatými nitkami. Na první pohled se zdálo, že bez ladu a skladu, ale při pozornějším zkoumání se ukázalo, že vytvářejí stejný motiv stromu a hvězdy jako byl v předpokoji. Kromě lůžka zde byly nějaké nízké komody, jedna velká truhla, malý toaletní stolek se zrcadlem a pohodlná pohovka s dvěma křesly a stolkem. I z tohoto pokoje se dalo vyjít na terasu. Ani v jedné z těchto komnat nechyběl velký krb.
K těmto velkým místnostem patřily ještě dvě menší - koupelna a šatna. Obě vybavené vším potřebným. Od skříní a skříněk nejrůznějších druhů a typů až po zrcadla, nad jejichž vyřezávanými rámy se Elanor tajil dech. Vrátila se do salónku, kde si sedla do křesla u krbu a zamyslela se. Oceňovala s jakou pečlivostí a láskou její příbuzní pro ni zařídili tyto pokoje, ale moc se jí sem nechtělo. Nepřipadala si tu doma. A navíc, tak daleko od Glorfindela! Věděla sice, že jeho oficiální pracovna je jen kousek odsud, ale také jí bylo známo, že zlatovlasý kapitán v ní moc času netráví ...

„Znamená snad návštěvá tvá zde, že již rozhodnutí svého učinila jsi?“ Polekaně sebou trhla, když zaslechla tichý hlas svého dědečka, který se nečekaně objevil vedle ní, a bez váhání se posadil do druhého křesla. „Ne ...“ Elanor potřásla hlavou. „Jen jsem se tu chtěla trochu porozhlédnout, ada ata (dědečku)! Doufám, že ti to nevadí ...“ tázavě se na něho zahleděla. „Ovšemže ne, Elanor, vždyť sám tebe o toto žádal jsem!“ povzbudivě se na ni usmál. „Nuže, čehož tedy pokojům těmto říkáš?“ Upřel na ni svůj pronikavý zrak a ona měla pocit, že se jí jím propaluje až do morku kostí. „Jsou nádherné ... možná až moc ...“ Elrond ji rázně přerušil. „Nesmysl! Nezapomeň, že princeznou gondorskou jsi! A i vnučkou mojí, což z tebe paní Imladris činí!“ vzal ji za ruku a zadíval se jí do očí. „Elanor, na Ardě celé ničehož, čehož tobě odepřel bych, není!“ Elanor ztěžka polkla. „Já ...“ rozpačitě si odkašlala. „Děkuji ti, ada ata, ale ... já si to nezasloužím ...“ Elfský lord ji pohladil po tváři. „Elanor, věz, že dětí několik již vychoval jsem a tedy lépe než ty posouditi mohu, čehož zasloužíš si a čehož nikoliv!“
Elanor znovu zvlhly oči slzami, a tak raději sklonila hlavu, aby je neviděl. Chápala, jak moc ji má rád. Stejně tak i Elrohir s Elladanem. Přála si, aby jim dokázala nějakým způsobem za všechno poděkovat. Tolik jim chtěla udělat radost! Napadlo ji jen jedno. „Ráda bych se sem zítra nastěhovala, pokud souhlasíš ...“

Elrond měl na okamžik dojem, že ho šálí sluch. Nevěřícně zíral na Elanor. „Nějak špatně tobě rozuměl jsem, tinu en´tinuamin! Řekla jsi, že dne zítřejšího do komnat těchto nastěhovati se hodláš?“ zeptal se jí klidně, což ho stálo nemalé úsilí. „Ano ...“ plaše na něho pohlédla. „Ale jestli je to moc narychlo ...“ Elrond nedokázal potlačit úsměv, který mu přelétl přes rty. „Nikoliv, Elanor! Jen poněkud mne překvapila jsi! Doufám, že pomoc moji neodmítneš!“ vesele na ni mrkl.

Elanor se na něho pousmála. Milovala chvíle, kdy se smál. „To určitě ne, ale nerada bych tě zdržovala od něčeho důležitého!“ Elrond se trochu zamračil. „Elanor, ničehož důležitějšího než rodina a přátelé pro mne není! Tohoto již všimnouti sis mohla!“ lehce ji pokáral. Elanor se k jeho údivu zvedla a přešla k němu. „Já vím, ada ata! Jen jsem tě chtěla poškádlit, tak se na mě nezlob!“ Vtiskla mu polibek na tvář. „Ach tak! Tedy nedotknutelnost svoji pro tebe ztratil jsem?“ přitáhl si ji blíž a usadil na opěradlo křesla. „Nechápu, co tím myslíš?“ Elanor se na něho zmateně zadívala. „Přemýšleti tedy zkus, tinu en´tinuamin!“ Elrond přísně svraštil obočí. „Kdopak místo cukru soli strýcům svým podstrčil a oni čaj svůj jím ochutili si? Kdopak času svého obětovati neváhal, by temtýmž do pokojů jejich cvrčků dal a oni pak noc celou hledáním jejich strávili?“
Elanor na něho vytřeštila oči. Ani ve snu by ji nenapadlo, že o tom ví! Dávala si přece dobrý pozor, aby ji nikdo neviděl a byla si jistá, že ani jeden z postižených si nešel stěžovat! „Já ...“ Našla v sobě dost slušnosti, aby provinile sklopila hlavu. „Nezlob se na mě!“ Elrond ale pozvedl její obličej, takže se mu musela dívat do tváře. „Chování tohoto pro lady právě nejvhodnějšího není, tinu en´ tinuamin!“ napomenul ji vážně. „Promiň mi to ...“ hlesla tiše. „Je mi to líto ...“ K jejímu úžasu se ale tlumeně zasmál. „Ale není, tinu en´tinuamin, neb rodičům svým povahou podobáš se! Lítost svoji předstíráš, bys trest zmírnila!“ Elanor pobledla. „A jaký bude ten ... trest?“ zeptala se třesoucím hlasem. Elrond si dobře všiml změny v jejím chováním. „Ze strany mé žádný, však opatrna buď a na pozoru měj se, neb strýcové tvoji zcela jistě mincí stejnou tobě oplatiti budou chtíti!“

Bylo již hodně pozdě večer, když Glorfindel dokončil rozpis služeb na příští týden a s úlevným povzdechem ho odložil na hromadu dalších listin. Při pohledu na ně se kysele ušklíbl. Měl pocit, že od té doby, co se stal velitelem imladrijských vojsk, stále jen něco vyplňoval, pročítal nebo psal! Kdyby se mu o tom tenkrát Elrond zmínil, tak by okamžitě vyskočil na Asfalotha a uháněl, jak nejdál by to šlo! Pohodlně se opřel v křesle a protáhl se. Oči mu zalétly k oknu. Škoda noc takovouto uvnitř tráviti! Rozhodl se, že se půjde projít. Oblékl si svrchní tuniku, kterou si kvůli většímu pohodlí sundal, a vydal se na nádvoří, odkud zamířil do zahrad u východního křídla paláce. Cestou potkal několik stráží a nepřítomně jim odpověděl na jejich pozdravy. Došel až k jezírku, kde usedl na lavičku a nechal přírodu, aby ho ukolébala do reverií. Okouzleně naslouchal stromům, v jejichž korunách se proháněl vlahý vánek, a ony tak díky němu rozmlouvaly. Vyprávěly si o věcech dávno minulých, o hrdinských činech, jichž byly svědky, i o přísahách milenců, jež vyslechly ... Glorfindel se najednou probral ze svého snění a zaposlouchal se do nočního ticha. Tentokrát však nehledal staré zkazky, ale něco konkrétního. Něco na co ho upozornily jeho smysly zostřené mnoha boji ... Někdo se blížil k místu, kde se seděl! Bez sebemenšího zvuku se zvedl a skryl se ve stínu mohutného platanu, jehož větve se skláněly skoro až k vodní hladině. Neznámý přicházel od paláce. Glorfindelovy bystré uši zachytily, jak občas tlumeně zanadával, když o něco zakopl. Zlatovlasý kapitán pozvedl oči k nebesům a vyslal tichou prosbu k Valar, aby tento nešika nikdy neprojevil zájem stát se vojákem. V případě tomto by dlouho naživu nezůstal! Za několik vteřin se neznámý objevil v jeho zorném poli a on v něm ke svému úžasu poznal Elanor! Ihned vystoupil ze stínu a počkal, až k němu došla. „Aier ...“ oslovil ji tiše, aby ji nepolekal, ale ona při zvuku jeho hlasu nadskočila, polohlasně vyjekla a kdyby ji pohotově nezachytil, tak by nejspíš rovnou po hlavě spadla do jezírka. „Odpusť! Nechtěl jsem tebe vylekati!“ prohodil k ní omluvně.

Elanor se převalovala v posteli a ne a ne usnout. Nakonec to vzdala a vstala. Aniž by se zdržovala oblékáním do něčeho vhodnějšího, tak jen v noční košili vyšla do zahrady. Koho by tam taky takhle pozdě mohla potkat! Bezmyšlenkovitě kráčela ke svému oblíbenému místu u jezírka. Ačkoliv byl úplněk, tak měsíční světlo jen málo pronikalo skrz koruny stromů, a ona kvůli tomu každou chvíli o něco zavadila bosou nohou. Bolelo to a ona nedokázala potlačit svoje rozčarování. Jak je možné, že všichni ostatní v domě jsou schopní chodit úplně tiše, zatímco ona ne?! Dobře si pamatovala, jak se k ní kolikrát Elladan nebo Elrohir přikradli a pak si z ní dělali legraci, že asi musí být zamilovaná, když je neslyší ... To nejhorší na tom bylo, že nebyli daleko od pravdy! Stále častěji myslela na jistého zlatovlasého Eldu, na jeho modré oči a hluboký smích ... Z celého srdce si přála, aby ji k sobě přitiskl, ale ne jako když ji učí bojovat ... Aby ji políbil, ne na čelo jako její příbuzní, ale přímo na rty ... Když ji někdo oslovil, tak by se v ní krve nedořezal. Vykřikla, zakopla a nebýt toho neznámého dozajista by skončila ve vodě mezi lekníny. Zvedla oči ke svému zachránci a připadala si jako v ráji. Předmět jejích úvah ji držel v náručí a rozhodně nevypadal na to, že ji hodlá v nejbližší době pustit, což jí ani v nejmenším nevadilo. Bez váhání mu ovinula paže kolem pasu a přitulila se k němu.
„Nečekala jsem tě tady!“ zašeptala do jeho tuniky, ale byla si jistá, že ji slyší. „Ani já tebe! Na procházku dosti pozdě jest, aier! A na tebe též chladno, neb chvěješ se!“ Cítila, jak si jeho prsty pohrávají s jejími vlasy. „Chybíš mi ...“ vylétla z ní první věc, co ji napadla. Byla si jistá, že ji tváře hoří rozpaky. „Vskutku? Cožpak dne každého mne nevídáš, aier?“ Vzal ji za bradu a lehce jí zaklonil hlavu, aby se jí mohl podívat do tváře. „Ale jen na cvičišti nebo u večeře ...“ postěžovala si smutně.

Glorfindel tam jen tak stál a upřeně ji pozoroval. Hodně se změnila za těch posledních pár měsíců. Z dítěte se stala ženou a on si byl této proměny velmi dobře vědom. Věděl, že k ní něco cítí od prvních okamžiků, co ji poznal, ale to něco stále rostlo a nedopřávalo mu klidu. Ačkoliv se tomu zprvu bránil ze všech sil, tak si byl nucen přiznat, že ji miluje. Když se s tím smířil, tak ho štvalo jen jedno. Že Elrond to poznal dávno před ním! Bál se ale, že Elanor k němu podobné city nechová. Že její náklonnost k němu je jen projevem vděčnosti, kterou k němu cítí. Tato obava ho sžírala až do onoho dne, kdy ji poslal s Elladanem a Elrohirem cvičit lukostřelbu. To, co tehdy spatřil v jejích očích, ho přesvědčilo. Tedy spíše se poprvé odhodlal tomu uvěřit ... A teď ji má ve svém objetí, jsou sami pod zářící lunou, která od nepaměti přeje zamilovaným ... „Do pokojů svých vrátiti by ses měla!“ sdělil jí zastřeným hlasem. Věděl, že pokud tu s ním ještě chvíli zůstane, tak se neovládne, políbí ji a potom ... A to nechtěl! Tedy takhle ne! Se zatajeným dechem sledoval, jak mlčky potřásla hlavou. Pohladil ji po tváři. „Aier, cožpak nevíš, k čemu to spěje?“ zeptal se jí tak tiše, že mu sotva rozuměla. „Vím ... a chci to! Mám tě ráda, tak mě, prosím, neodháněj!“ „Aier, tohoto moudrým není! Elrond přítelem mým jest! A ty příliš mladou pro mne jsi ...“ Nevěděl, zda se pokouší přesvědčit ji nebo sám sebe.

Elanor zdrceně sklonila hlavu. Udělala ze sebe naprostého hlupáka! Myslela si, že by o ní mohl stát! Možná kdysi, ale určitě ne po tom, co spala s Legolasem! „Chápu! Nejsem pro tebe dost dobrá, ne po tom, co jsem s ním spala ...“ Už se nedokázala ovládat a po tvářích jí začaly téct slzy. „Pusť mě, ať se můžu vrátit domů ...“ zarazila se. Jak by mohla nazývat domovem místo, kde si o ní ten, koho miluje, myslí, že je děvka?! „ ... do paláce!“ opravila se spěšně.

Glorfindel šokovaně hleděl na dívku ve svých pažích. Teprve teď si uvědomil, jak jí jeho váhání muselo vyznít! Jak tě jen cos takého napadnouti mohlo?! Elanor se mu pokoušela vytrhnout, ale to nehodlal dovolit. Rozhodně ne teď, když ho obvinila z ... čeho vlastně? Z toho, že jí pohrdá? Že ji nenávidí? Bez okolků sjel jednou rukou na její zadeček a přimáčkl ji k sobě, druhou jí zabořil na temeně hlavy do vlasů a přimkl své rty k jejím v dlouhém, ale navzdory okolnostem něžném polibku.

Elanor se rozšířily oči údivem, když ji Glorfindel začal líbat. Nejprve se chtěla bránit, ale po chvíli sebou přestala házet a jen si vychutnávala slastné pocity, které se v ní probouzely. Když pak Glorfindel polibek ukončil, tak zklamaně zavzdychala a tázavě na něho hleděla. „Elanor, důvod jediný, proč váhal jsem, jest, že tebe nijak zraniti nechci! Přese všechno, čím prošla jsi, v očích mých nedotčenou zcela jsi, melamin (lásko moje), proto na tebe spěchati nechci! Chci, bys času dostatek na rozhodnutí své ponechala si!“ vážně se jí díval do očí. „Elanor, já starší mnohem než ty jsem! Navíc dne každého v boji zabit býti mohu! Zvaž tedy, zda kohosi vhodnějšího neměla bys najíti si ...“ Elanor mu položila ukazováček přes rty. „Amin mela lle (Miluji tě), Glorfindel!“

Glorfindel měl dojem, jako by mu spadl ze srdce obrovský kámen. Nedokázal si vybavit, kdy naposledy slyšel tuto větu. Napadlo ho, že asi nikdy. „Aier ...“ zašeptal, než podnikl další sladký útok na její ústa. Tentokrát se nijak nebránila. Naopak, vyšla mu vstříc a instinktivně rozevřela rty, čehož ihned využil a začal naléhavě třít svůj jazyk o její. „Ach ...“ zasténala a ochotně se mu přizpůsobila. Glorfindel, aniž by přerušil polibek, ji vzal do náručí a zamířil k paláci.
Přes terasu vešel rovnou do její ložnice. Teprve tam odtrhl své rty od jejích a postavil ji na nohy. Beze slova rozvázal tkanici jejího výstřihu a nechal její noční košili spadnou na zem. „Lle naa vanima, aier (Nádhernou jsi)!“ zašeptal obdivně, než sklonil hlavu a vzal do úst jednu její bradavku.

Elanor se s tichým zavzdycháním prohnula v zádech a zabořila prsty do jeho blonďaté hřívy. Celý pokoj se s ní točil a byla podivně slabá v kolenou. „Glorfindele ...“ Jmenovaný se přestal věnovat jejím ňadrům a opatrně ji přenesl na postel, kde ji položil na bělostné prostěradlo. Pak od ní odstoupil a s očima upřenýma do její tváře si přetáhl přes hlavu svrchní tuniku, vzápětí i spodní, elegantně skopl boty a začal si rozvazovat šněrování u kalhot ... Najednou jí vyschlo v krku a odvrátila pohled. Bude to stejné jako s Legolasem?

Glorfindelovi neušlo, jak se jí vytratila barva z tváří. V duchu zaklel. Tohoto předvídati měl jsem! Zase si zavázal šněrování a sedl si na okraj lůžka. „Aier, maa ie´amin (Na mě pohlédni)!“ požádal ji a odhrnul vlasy, které jí spadly do obličeje. „Amin hiraetha (Odpusť), Glorfindel ...“ hleděla na něho a na tvářích se jí leskly slzy. Odolal touze je slíbat, místo toho je něžně setřel palcem pravé ruky. „Elanor, toť chybou mojí bylo, nikoliv tvojí! Dovol mi, bych noc tuto tobě věnoval!“ Váhavě přikývla, ale jemu bylo jasné, že neví, co si má pod touto nabídkou představit. Jemně ji položil na záda, sám se natáhl vedle ní, podepřel se na lokti a volnou rukou začal hladit její křivky. Prsty přejížděl přes její bradavky a bříško, pak přes vnitřní stranu stehen a zase se vracel stejnou cestou zpátky. Pozorně při tom sledoval její reakce. Zprvu ležela strnule se zavřenýma očima, ale pak se pod jeho zkušenými dotyky uvolnila. Neubránil se spokojenému úsměvu, když zaslechl její tiché zasténání, které ale nemělo s bolestí nic společného. Naklonil se k ní a začal ústy laskat hroty jejích ňader. Rukou vklouzl mezi její stehna ... „Glorfindele ...“ otevřela oči a překvapeně k němu zvedla hlavu, když se jí tam poprvé dotkl. „Ššš, aier! Nebraň se mi, melamin! Nech mne, bych tobě potěšení dal!“ K jeho radosti si opět lehla a dokonce trochu poroztáhla nohy. Její důvěru odměnil sladkým polibkem a zase se vrátil ke své původní činnosti. Používal každý trik, který se ve svých dvou životech naučil, a Elanor se během několika málo minut doslova svíjela rozkoší pod jeho pozornostmi. Nakonec se její tělo napjalo jako tětiva luku a za okamžik se s hlasitým výkřikem zhroutila zpět na lůžko, kde zůstala ležet a těžce oddychovala.
Glorfindel si lehl na záda, majetnicky si Elanor přivinul ke svému boku a přetáhl přes ně přikrývku. Ze všech sil se snažil nemyslet na to, jak těsné jsou teď jeho nohavice.

Když se Elanor vzpamatovala, tak mu položila dlaně na holou hruď, přitiskla se k němu a své nohy propletla s jeho. Ze své pozice si nemohla nevšimnout, že Glorfindela jeho činnost nenechala zcela chladným. „Ty se mnou nebudeš ... víš, co myslím ... prostě ...“ Umístil něžný polibek do jejích vlasů. „Ne, neb řekl jsem, že noc tato jen tobě patřiti bude, melamin!“ Znovu ji zlehka políbil. „Usnouti zkus, neb jistě unavena býti musíš!“ Elanor ho bez námitek poslechla. Zavřela oči a za několik okamžiků spala, jako když ji do vody hodí. Zlatovlasý Elda ji pozoroval s úsměvem na rtech a i jeho mysl se brzy vydala na cestu do snových krajin.

Sluneční kotouč již začal svoji pouť po obloze, když Glorfindel procitl ze svého snění. Nespokojeně se zamračil. Obvykle vstával před východem slunce! Jeho lehké podráždění ale okamžitě zmizelo, jakmile mu zrak sklouzl na dosud spící Elanor. Ta byla přitulená k jeho boku, hlavu měla položenou na jeho hrudi a její malá ruka spočívala na jeho rameni. Sluneční paprsky dopadající na její tvář jí propůjčovaly takřka nadpozemský nádech. S tichým povzdechnutím ji opatrně položil vedle sebe. Rozespale otevřela oči. „Glorfindele ...“ Usmál se na ni a pohladil ji po vlasech, které ji halily jako hedvábný závoj. „Odejíti musím, aier, neb práce mnoho před sebou mám!“ Navíc nerad bych, by kdosi mne v ložnice tvé přistihl! dodal v duchu pro sebe. Oblékl se a vtiskl jí letmý polibek na čelo. „Hezkého dne tobě přeji, aier!“ zamířil ke dveřím, ale pak se rozhodl, že bude lepší, když odejde stejnou cestou, kterou přišel. Vyšel tedy na Elanořinu terasu, sestoupil po schodech do zahrady a kolem malé jídelny se vydal na hlavní nádvoří a odsud do svých komnat.

Glorfindel si v koupelně svlékl lehce pomačkaný oděv a dopřál si spěšnou koupel, po které zašel do šatny, aby se znovu ustrojil. Splétal si vlasy, když zahlédl její odraz v zrcadle vedle toho svého. Prudce se otočil. Stále jen kousek od něho a hleděla na něho s netajenou nenávistí. „Oběť další sobě hledáš, lorde Zlatého květu?!“ Zapotácel se a ustoupil o krok. „Čehož jí nabídnouti můžeš?!“ zeptala se jeho návštěvnice mrazivě. „Ty, jenž všem kolem sebe jen bolest a smrt přinášíš?!“ Zlatovlasý Elda sebou při jejích krutých slovech trhl, jako by dostal ránu bičem. „Proč mne býti nemůžeš nechati? Toho, čehož stalo se, již mnohokráte hořce litoval jsem ...“ zašeptal unaveně. V jejích jantarových očích se zlostně zablesko. „Litoval jsi?!“ Mávla rukou a Glorfindel viděl na zemi ležícího mladíka, jehož hruď byla proklána několika šípy. On sám ale ještě žil, bolestivě naříkal a volal jeho, Glorfindela, aby mu pomohl ... Mávla podruhé a na stejném místě leželo zkrvavené ženské tělo potlučené pádem z hradeb. „O lítost tvoji nestojím! Nedovolím, bys šťasten byl! Nikdy!!“ Po tomto výbuchu se trochu uklidnila a usmála se na něho. Glorfindel cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. „Nezapomeň, že život křehkým velmi jest! Tohoto však sám dobře znáš, není-liž pravda?“ otázala se ho sladce. Ledová ruka mu sevřela. „Nech ji být, slyšíš?! Věc tato pouze mezi námi dvěma jest!!“ Pomalu zavrtěla hlavou. „Tys také ohledů na city mé nebral! Jen na tobě rozhodnutí, zda žíti bude či ne, jest, lorde Zlatého květu!“ Pomalu před ní klesl na kolena. „Nech ji být, Lothiriel! Život můj vezmi si, ale ten její ušetři ...“ Jeho zoufalství na ni neudělalo žádný dojem. „Pamatuj, jen ty sám o tomto rozhodneš!“ S těmito slovy zmizela stejně náhle, jako se objevila. Ještě dlouho po jejím odchodu klečel na podlaze s tváří skrytou v dlaních. „Toho tobě nedovolím! Slyšíš, nedovolím!!“ vykřikl do prázdného pokoje. Odpovědí mu bylo výsměšné ticho ... Glorfindel se rázně zvedl a třesoucíma se rukama dokončil zaplétání svých vlasů. Bylo mu naprosto jasné, co musí udělat.

Elrond překvapeně zvedl hlavu, když do jeho pracovny vstoupil Glorfindel. Na první pohled bylo patrné, že něco není v pořádku. Jeho přítel vypadal, jako by prožil nějaký těžký otřes. „Čehož stalo se, meldir?“ otázal se ho starostlivě, ale imladrijský kapitán jen potřásl hlavou. „Ničehož, Elronde, jen na čas nějaký odejeti musím, bych hlídek našich pohraničních zkontroloval! Pryč asi týdny dva budu! Lindir již instrukcí svých obdržel, tudíž nepřítomnost má nijak by projeviti neměla se!“ Elrondovi bylo jasné, že mu Glorfindel neříká všechno, ale znal ho dost dlouho na to, aby věděl, že pokud Glorfindel sám nechce, tak se k řeči nedá přinutit. „Dobrá tedy! Však opatrn buď! Sám nejlépe víš, že bezpečno na hranicích mirkwoodských právě není!“ Zlatovlasý Elda přikývl a s lehkou úklonou opustil Elrondovu pracovnu.

Elanor vycházela ze zbrojnice, když zahlédla Glorfindela, který se připravoval k odjezdu! A podle vaku u jeho sedla to vypadalo, že na delší dobu! Váhavě k němu přistoupila. „Ty odjíždíš?“ zeptala se ho bez jakéhokoliv úvodu. „Měl jsi mi o tom říct!“ dodala lehce vyčítavým tónem. „Tobě řekl jsem, že válečníkem jsem a povinností svých mám, Elanor!“ sdělil jí stroze, aniž by se na ni podíval. „Glorfindele ...“ vydechla šokovaně. Otočil se k ní a upřel na ni chladný pohled. „Dobu nějakou zde nebudu, však o výcvik svůj obávati se nemusíš, neb Elrohir s Elladanem ho převezmou! Již s nimi o tomto hovořil jsem ...“ Elanor měla pocit, že jí s každým dalším slovem vráží dýku do srdce. Copak pro tebe minulá noc nic neznamenala?! Tohle přece není možné! Jako ve snách pozorovala, jak se vyhoupl na Asfalotha a pobídl ho do trysku. Co jsem udělala špatně? Proti její vůli se jí začaly oči zalévat slzami. Naprosto nechápala, proč se k ní Glorfindel chová tak odtažitě ...

Elladan se zarazil uprostřed slova, když na druhé straně nádvoří uviděl svoji neteř, jak stojí u stájí a vypadá, že se každou chvíli rozpláče. Artanis se zamračila, když se jí nepřítomně omluvil a vzápětí ji nechal stát mezi dveřmi. S trochou žárlivosti sledovala, jak se téměř rozběhl k opodál stojící dívce. Pak si ale uvědomila, kdo to je. Oddechla si a vrátila se do kuchyně, aby tam pomohla s přípravou oběda.

„Elanor, čehož stalo se?“ Elladan se jemně dotkl jejího ramene. Podívala se na něho očima plnýma slzí. „Odjel! A vůbec nic mi neřekl! Choval se ke mně, jako bych byla někdo úplně cizí!“ Objala Elladana kolem pasu a rozplakala se. „Ššš, tinu en´seler´ amin (dcero sestry mé).“ Neměl sice nejmenší ponětí, o čem to Elanor mluví, ale přivinul ji k sobě a konejšivě hladil po zádech. Takhle je našel Elrohir, který byl na cestě k terčům, aby vyzkoušel novou tětivu svého luku. *Čehož jí stalo se, tororamin?* otázal se znepokojeně svého bratra, neboť už dlouho neviděl Elanor plakat. Ten jen pokrčil rameny. *Tušení nemám, gweniaur (bratře starší)! Zdá se, že někdo kamsi beze slova vysvětlení odjel a jí tohoto líto jest!*

Elanor se za chvíli uklidnila a odtáhla se od Elladana. Teprve teď si všimla, že se k nim připojil i Elrohir. Oba bratři si ji zpytavě prohlíželi. Omluvně se na ně usmála. „Promiňte! Připadám si jako naprostý hlupák ...“ Elladan ji gestem přerušil. „Omluv tvých netřeba, tinu en´seler´amin ...“ „Raději řekni nám, čehož tebe tak rozrušilo?“ otázal se jí Elrohir s podivným výrazem v očích. Co jim jen mám říct? „Já ... Vlastně nic ... Byla to jen hloupost … Opravdu!“ Snažila se, aby se jí nechvěl hlas. „Elanor, proč ...“ Elladan položil ruku na Elrohirovo předloktí a sotva znatelně potřásl hlavou. *Nenaléhej na ni, tororamin!* Starší z bratrů pochopil. „ ... proč se mnou lukostřelbu svoji procvičiti nezajdeš? Jist jsem si, že toho tobě prospělo by!“ Elanor bez váhání souhlasila. Cokoliv je lepší, než kdyby pokračoval ve svém vyptávání! Ze zkušenosti věděla, že se nedá pokoj, dokud se nedozví, co chce! „Jen si skočím pro svůj luk! Počkáš tady nebo mám přijít za tebou?“ „Návratu tvého zde vyčkám, tinu en´seler´amin!“ Elanor přikývla a rozběhla se do svých komnat.

Uplynulo pár dní od Glorfindelova odjezdu a Elanor se už trochu vzpamatovala ze šoku, který jí způsobilo jeho chladné chování. Elrond jim jen při večeři sdělil, že Glorfindel odjel na kontrolu stráží, a že bude nějakou dobu pryč. Jinak se nikdo o zlatovlasém kapitánovi nezmínil a Elanor neměla odvahu se ptát ...

*Mírni se! Elanor válečníkem není, bys takto na ni útočil!* Elrohir zachytil Elladanovu znepokojenou myšlenku, ale rozhodl se ji ignorovat. Prudce máchl svým mečem a vyrazil Elanor jednu z jejích dýk. Ta odlétla vysokým obloukem a dopadla k nohám Elronda, který právě vycházel z paláce.

Vládce Imladris pohlédl na svého staršího syna a vnučku, kteří spolu trénovali šerm. Ustaraně svraštil obočí. Elrohir na ni zle dotíral a nutil ji ustupovat ... Ne, to se mu vůbec nelíbilo! Nadechl se, aby jejich zápas rázně ukončil, když v tom Elanor klopýtla a spadla na záda. Jeho syn neváhal ani setinu vteřiny, sedl si jí obkročmo na boky, pevně sevřel její ruku s dýkou ve své a přitiskl jí ostří svého meče na krk.

Elanor se snažila shodit Elrohira ze sebe, ale jeho váha jí znemožnila veškerý pohyb. Chvíli se pod ním zmítala, ale pak to vzdala. „Lepšíš se, tinu en´seler´amin!“ Elrohir ladně vstal, zastrčil meč do pouzdra a pomohl Elanor na nohy. Koutkem oka zahlédl, jak se k nim blíží Elladan a otec, který se zlověstně mračil. *Problém máš, tororamin!* Toho si byl vědom i bez Elladanova upozornění. „Elanor, k večeři převléknouti se jdi!“ Elanor chtěla něco říct, ale Elrondův hlas nepřipouštěl odpor, a tak se poslušně vydala do paláce. Elladan se k ní připojil. Tušil, že bude lepší, když Elrohirův rozhovor s otcem proběhne beze svědků.

„Kterak vysvětliti si mám, že sám na tvrdost Glorfindelovu k ní stěžoval sis a nyní stejně, ne-li ještě tvrději, s ní jednáš?!“ Elrond přísně si měřil mladšího Elfa. Elrohir se ale nezalekl. „Ada, vím, čehož tobě řekl jsem, však od doby, co ji učím, jednání Glorfindelovu lépe porozuměl jsem. Představiti si nedokáži, by čehosi jí stalo se a z důvodu tohoto chci, by zbraň svoji dokonale ovládala!“ Díval se na svého otce a doufal, že mu porozumí. „Ada, raději tisíckráte zemřel bych, než jakkoliv jí bych ublížil!“ Tmavovlasý lord lehce pokýval hlavou. Něco podobného slyšel od Glorfindela, když s ním tehdy mluvil o Elanořině výcviku ... „Kterak, dle názoru tvého, vede si, nin-ion?“ zeptal se Elrohira zvědavě. Ten se pousmál. „Den ode dne lepší jest, Ada! Rychlá, nebojácná a útoky její vtipu nepostrádají! Jist si jsem, že až zkušenosti nabyde, nebezpečnou velmi stane se ...“ „Vskutku?“ Elrond jen stěží zakryl své překvapení. Elrohir rozhodně nebyl z těch, kteří by překypovali chválou na své žáky. „Ada, jen nerad proti ní v boji skutečném stál bych!“ pronesl jeho syn rozhodně.

Stříbrovlasý lord v duchu zaklel. Byli na cestě už několik týdnů a jeho už to celé začínalo unavovat. Byl zvyklý vládnout z pohodlí svého talanu a ne se harcovat po nějakých prašných cestách kamsi do horoucích pekel! Proč se jen Celebrían musela vdát tak daleko?! Zvláště když měl pro ni vyhlédnutého znamenitého manžela, který bydlel jen co by lukem dostřelil od jejich královského sídla! A pak si přijde ten proklatý Peredrel a všechno mu zhatí ... „Heruamin?“ Celeborn se zahleděl na svého pobočníka, jež se k němu připojil. „Za hodin pár my do Imladris bychom doraziti měli!“ Vládce Lórienu nedokázal potlačit úlevný povzdech ...

Lord Elrond se zády opíral o mohutný kmen vzrostlého dubu a s úsměvem na rtech pozoroval svoji vnučku, jak na kostkovaný ubrus vyndává věci z velkého proutěného koše, který sem přinesli jeho synové. Ti se právě opodál věnovali koním. Ráno za ním přišlo celé trio do pracovny a požádalo ho, jestli by s nimi odpoledne nejel na malý piknik. Jak tam tak stáli, měl pocit, jako by se vrátil do doby, kdy byla Arwen naživu a žila s nimi v Imladris. Samozřejmě souhlasil. Neušlo mu, že si dali na přípravě opravdu záležet. Nechybělo nic. Bylo tu studené pečené maso, sladké i slané pečivo, ovoce, zahlédl dokonce i láhev svého oblíbeného vína. Také počasí se vydařilo. Slunce svítilo, ale díky mírnému vánku nebylo horko a opodál zurčel potůček, který se vléval do velkého jezera, jehož břeh si vybrali k uspořádání tohoto rodinného posezení.

Elrohir spiklenecky mrkl na Elladana. Elrond se zájmem sledoval, jak se jeho starší syn připlížil k prostřeným věcem a v nestřeženém okamžiku rychle sebral velký kus jablkového koláče. Byl sice jako blesk, ale Elanor ho přesto zahlédla. „Hej ... Počkej, až to bude hotové!“ okřikla ho bez váhání. „Ale já hladov velmi jsem!“ zamumlal přistižený kajícně na svoji obhajobu. „To není omluva! Jedl jsi oběd, stejně jako my ostatní ...“ Elrond s Elladanem se hlasitě rozesmáli. Elrohir se k nim přidal. Všichni tři dobře znali důvod jejího rozčilení. Byl prostý. Bála se, že na ni nezbude! Tento dezert totiž milovala a byla ochotna se o něj kdykoliv a s kýmkoliv poprat!

Elanor si založila ruce v bok a upřeně si prohlížela své příbuzné. Ti si z toho však nic nedělali. Dokonce měla dojem, že se strýcové smějí ještě víc! Jen přítomnost dědečka jí zabránila v tom, aby na ně nevyplázla jazyk. Místo toho se na ně jen výhružně zamračila. „Nezlob se na nás, tinu en´seler´amin ...“ vypravil ze sebe Elladan mezi záchvaty smíchu. „Obávati se nemusíš, my porci dvojitou tobě zabaliti nechali ...“ dodal Elrohir a podával jí další košíček. Na Elanor bylo vidět, že svádí vnitřní boj. Bylo naprosto zřejmé, že by mu ho hrdě vrátila, ale nakonec neodolala, vzala si ho a zašklebila se na své strýce. „Děkuji ... ale stejně jste někdy nesnesitelní! Oba dva!!“ neodpustila si prostořekou poznámku.

Bratři se okamžitě přestali smát a jako jeden muž k ní vykročili. „Zdá se, že zapomínáš se, tinu en´seler´amin ...“ „A my tobě způsobů slušných připomenouti museti budeme!“ Ačkoliv se oba tvářili přísně, tak v jejich hlasech zaznívalo pobavení. „Hm ... Myslím, že voda studená by hlavu její horkou trochu ochladiti mohla. Čehož tomu říkáš, tororamin?“ pronesl Elladan zamyšleně. „Či snad v trní vyváleti řádně potřebovala by?“ navrhl Elrohir. Elanor položila koláč na zem a pomalu ustoupila o krok dozadu. „To si nedovolíte!“ zalétla očima k opodál sedímu Elrondovi, který se ovšem rozhodl do jejich sporu nezasahovat. „Tohoto jen mezi vámi jest, tinu en´tinuamin!“ Koneckonců, jeho synové si s ní taky užili svoje a teď měli plné právo jí to aspoň trochu vrátit!
Elanor pochopila, že žádná pomoc nebude. Bez dalšího váhání se otočila na podpatku a rozběhla se pryč, co jí jen nohy stačily. Dvojčata jí nechala několik metrů náskok a teprve pak se vydala za ní. Elrond pobaveně naslouchal jejich hrozbám, co všechno s ní provedou, až ji dostanou do rukou. Ke své obrovské radosti zaslechl i Elanořin smích. Ještě v době nedávné, bys jen při hrozbách těchto v pláč hysterický propukala, tinu en´tinuamin! Pokroku velkého udělala jsi a já na tebe hrdý velmi jsem!

Elanor kličkovala jako zajíc a bratři měli co dělat, aby ji dostihli. Několikrát už to pro ni vypadalo beznadějně, ale vždy se jí nějak podařilo jim uklouznout. Pravdou ovšem bylo, že to ani jedno z dvojčat nijak nepřehánělo se svojí aktivitou ... Nicméně, to byl nakonec Elladan, který ji pevně sevřel v náručí a s vítězoslavným výrazem ve tváři ji nesl k vodě. „Ne! Elladane, ne ... to přece neuděláš!“ Její křik byl přehlušen dosti neelegantním šplouchnutím, když se na nad ní zavřela hladina jezera. Zakrátko se vynořila a prskala kolem sebe vodu. „To nebylo fér! Byli jste na mě dva!“ protestovala srdnatě. Odpovědí jí byl veselí smích přítomných Elfů ...

Celeborn prudce popohnal koně, aby byl od té pobuřující podívané co nejdříve co nejdál! Jak jen Elrond dovoliti může, by synové jeho se služebnou jakousi takto veřejně laškovali?! Tedy když pominul ten fakt, že vůbec dovolil, aby se zúčastnila jejich rodiného výletu! Taková drzost! A neúcta! Ano, neúcta! Jak pak to děvče věděti má, kde místo jeho jest, když synové vládce jejího s ní takto familiárně jednají? Zajímalo by mne, který z vnuků mých na ni myslí si? Z toho, co zahlédl, usuzoval, že nejspíše Elladan, ale u jeho vnuků jeden nikdy nevěděl na čem je. Vždy měli stejný vkus a samozřejmě i názory! A ty se podobaly těm Elrondovým! Zatracený Peredrel!! Byl si jist, že kdyby své vnuky vychovával on, tak by se něco podobného nikdy nestalo! Konečně dorazili na nádvoří, kde je již očekával lord Erestor, Elrondův nejvyšší rádce.

„Lorde Celeborne, dovolte bych vás jménem Elrondovým v Imladris přivítal ...“ už když ta slova pronášel, tak Erestor věděl, že jsou takřka zbytečná. Vládce Lórienu se na něho mračil ze hřbetu svého koně, jako by ho nejraději viděl v Mordoru. „Namáhati nemusíš se, Erestore!“ ani se nesnažil skrýt své podráždění. „Známo mi jest, kterak zeť můj a synové jeho čas svůj tráví!“ Celebornův hlas byl ostrý jako břitva a tmavovlasý Elf si v duchu povzdechl. Všem v Imladris byla známá nevraživost tohoto Elfa vůči jejich vládci. Jen někdy byla vidět více a někdy zase pro změnu méně. „Dovolíte, bych vás do komnat vašich doprovodil? Jistě si po cestě namáhavé odpočinouti chcete. A též o doprovod váš náležitě postaráno bude ...“ Erestor byl vynikající diplomat a jako takový se dokázal vždy ovládat. Na jeho hlasu ani gestech nebylo znát, jak rád by tohoto nadutce hodil do ohně Hory Osudu. Celeborn přikývl a seskočil z koně. Erestor ho bez zbytečných průtahů zavedl do hostinských pokojů, které nechal připravit, jakmile se od stráží dozvěděl, kdo je hodlá poctít svojí návštěvou.