Juliin deník - 42. díl

Anotace: Počet tipů u minulého dílu mě moc nepřesvědčil, že bych měla pokračovat - už to nečtete jako dřív, ale hádám, že je to kvůli dlouhé pauze... Byla bych ráda, kdybyste mi dali komentářem nebo tipem najevo, jestli má ještě cenu psát dál :)

Sbírka: Juliin deník

Začínal ve mně sílit pocit, že zase nevím, co se kolem mě děje. Nick přešel ke mně a chystal se se mnou přemístit zpět do chalupy. Já jsem se ani nepohnula.
„Co? Budete se rozhodovat beze mě??“ zamrkala jsem nevěřícně.
Všichni se po mě nechápavě podívali.
„Celou dobu mi tvrdíte, že jsem důležitá a že by beze mě Spojenectví nemohlo fungovat a teď, když se má něco rozhodnout, tak mám odejít?“
„Julie...“ začal Nick.
„Nemám snad pravdu?“ rozhořčila jsem se. „Ne že bych po nějakém rozhodování zrovna toužila, ale aspoň bych u toho mohla být! Když už všechno tohle zakouším, mívám šílené sny, slyším hlasy a vůbec – vytrhli jste mě z mého normálního života, chcete tady po mě, abych zachránila váš ujetý svět patronů, ale nakonec si stejně všechno uděláte po svém, že jo?!“
Sama jsem nevěděla, co to tady plácám. Divila jsem se, kde se ve mně najednou vzalo tolik vzteku. Vždyť přece o nic moc nešlo; vlastně mi bylo ukradené, o čem se bude rozhodovat a jestli u toho budu nebo ne... Jen mi to celé možná už začínalo „lézt na mozek“. Během posledních pár dnů jsem nabyla vědomí, že jsem pro ně důležitá a zřejmě jsem se toho pocitu nehodlala jen tak vzdát – to byl možná právě ten důvod mých náhlých výčitek.
„Julie, holčičko,“ ujala se slova Kathrin.
Zvedla jsem obočí. Holčičko? Nějaká holčička vám sotva najde Smaragd.
„Poslouchej mě,“ pokračovala. „Ty JSI důležitá. Nechceme tě stavět na vedlejší kolej, jak ti to možná připadá. Měli jsme v plánu probrat všechno s tebou, jenomže teď... Viděla jsem tvář toho muže a bohužel to není jen tak někdo. Je to velice nebezpečný temný. Musíme se nejdřív poradit, jak budeme postupovat, abychom tě ohrozili co nejméně. Věř mi, že musíme být opatrní. Není to legrace.“
Střelila jsem pohledem po ostatních, abych zjistila, jestli s ní souhlasí. Hayle měl svraštěné čelo a nejspíš usilovně přemýšlel, kdo donutil Kathrin tak náhle změnit plány; Nick jen rozpačitě postával vedle mě a očividně nevěděl, co si má myslet; a Teddy se pro jistotu soustředil na špičky svých bot a předstíral, že se ho to vůbec netýká.
„No jistě... Myslím, že mi nezbývá než vypadnout,“ řekla jsem nakonec.
„Jsi rozumná,“ usmála se Kathrin.
Začínalo mi být čím dál víc trapně a přála jsem si být už co nejdřív pryč.
„Nickuu?“ šeptala jsem úpěnlivě a pohledem ho prosila, ať mě odsud vysvobodí.
„Dobrá, nebudeme už ztrácet čas,“ promluvil nakonec.
„Počkej ještě,“ zarazil ho Hayle.
Nick se po něm tázavě podíval.
„Budeme tě tady potřebovat,“ řekl mu tiše. „Vrať se co nejdřív.“
Nick kývl a potom už mě chytil za ruku a než jsem se nadála, všechno se s námi zatočilo. Když jsem konečně zase ucítila pevnou zem pod nohama, věděla jsem, že jsme jinde – v chalupě Doskočilových.
„Fajn a co budeme dělat teď?“ zeptala jsem se, jakmile jsem se jakžtakž vzpamatovala z toho poněkud zvláštního způsobu cestování.
Vyšli jsme z tmavého pokoje na chodbu. Nick se poškrábal na nose.
„Dá se říct, že teď máš volno.“
„No né! Já mám taky nárok mít volno?“ zvolala jsem ironicky.
„Nebuď taková. Dobře víš, že musím jít zpátky zjistit, o co vlastně jde. Dokud nebudeme vědět, co dál, nemůžeme nic dělat. Takže ty si teď můžeš prostě v klidu odpočinout.“
„Nechci odpočívat,“ zabručela jsem.
„Dneska je venku tak krásně – můžeš se třeba slunit.“
„Promiň, ale myslíš, že sem, doprostřed lesa, se dostanou nějaké sluneční paprsky??“ zasmála jsem se a ťukala si při tom na čelo.
„Divila by ses. Za chalupou je takové místo, kde není mnoho stromů a slunce tam skutečně svítí. Jdi se podívat a uvidíš.“
„No dobrá. Ty, Nicku... Já vím, že je to hloupé, ale... Myslíš, že by se odsud dal poslat dopis? Slíbila jsem to tetám...“
„Samozřejmě. Dej mi ho, až ho napíšeš, zařídím to.“
„Díky.“
„A teď mě omluv. Měl bych už jít. Čím dřív se to dozvíme, tím lépe. Snad to tady sama zvládneš. Doufám, že nebudu pryč dlouho, ale kdyby přece jenom něco – stačí telepaticky zavolat. Budu na příjmu,“ mrkl na mě.
„Jasně. Vrať se brzo.“
Nevím, co mě to napadlo, ale přepadlo mě náhlé nutkání ho obejmout – jenom tak, nevinné přátelské loučení... Koukal trochu udiveně, když jsem se od něho odtáhla, ale zřejmě mu to nevadilo.
„Tak už jdi,“ pobídla jsem ho.
Vrátil se zpátky do onoho pokoje určenému k přemisťování – to byl zatím jeho jediný účel, o kterém jsem věděla – a já jsem osiřela.
Sešla jsem pomalu dolů do haly a cestou jsem si z kufru vyndala penál a dopisní papíry. Jakmile jsem otevřela venkovní dveře, zaplavilo mě rázem tolik světla, že jsem musela na okamžik přimhouřit oči, než jsem konečně byla schopná zase rozpoznávat svět kolem.
To, že sluneční paprsky obstojně pronikly mezi stromy až k chalupě, bylo důkazem, že slunce dnes pálilo opravdu bravurně. Sundala jsem si mikinu a šla se podívat za dům, jak mi radil Nick. Popravdě jsem ani netoužila najít ještě slunečnější místo než to, kde jsem se právě nacházela. Za pár minut jsem ale spatřila to, co měl Nick na mysli.
Přímo za chalupou byla malá, schovaná terasa. Byla z velké části zcela vystavena slunci, ovšem až na jeden kout, kde jeden opuštěný strom zastával funkci slunečníku. Uprostřed terasy stál dřevěný stůl s lavičkami. Vypadalo to dokonale; přesunula jsem si lavičku do jediného stínu, pohodlně se usadila a chvíli se kochala pohledem na okolí. Vládl tam naprostý klid – perfektní místo pro napsání dopisu.
Rozložila jsem si na kolenou dopisní papír a za okamžik už jsem byla úplně pohroužena do vypisování fiktivních zážitků, které mě ve Francii potkaly.
„Julie...“
Tolik jsem se soustředila na popisování Paříže – bylo to opravdu obtížné, uvážíte-li, že jsem tam nikdy nebyla, – že jsem najednou nevěděla, zda jsem skutečně zaslechla podivné šeptání mého jméno či nikoliv. Zvedla jsem hlavu a zaposlouchala se. Nic se neozvalo, usoudila jsem tedy, že se mi to jenom zdálo.
„Julie...“
Div jsem nenadskočila, protože šepot se ozval znovu. Nyní byl ale o něco zřetelnější.
„Julie...“
Teď už nemohlo být pochyb o tom, že zvuk je skutečný. Rozhlížela jsem se na všechny strany a pátrala, odkud by mohl vycházet, ale nikoho ani nic jsem neviděla.
„Jste... jste také uvnitř mojí hlavy?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
Nepochybovala jsem o tom, že tenhle hlas nepatří k těm, jenž mě mají ochraňovat. Byl úplně odlišný od všech ostatních – mnohem tajemnější a drsnější.
Zaslechla jsem zlověstné uchechtnutí.
A potom se najednou všechno kolem mě ponořilo do tmy.