Melien Edhel - XLIV. kapitola - část 1/2

Anotace: Taaaakže... Lidianna se jde nechat ošetřit a seznamuje se se Saerosem. Thranduil se navrací do paláce... jeho značně pošramocený stav však vyvolává spousty otázek. A přinutí Erestora požádat Finroda o laskavost. Pokud ten s ním ovšem bude chtít mluvit...

Sbírka: Melien Edhel

XLIV. KAPITOLA
Lidianna se nervózně usadila na židli a chabě se pousmála na ellona stojícího opodál. Pomalu začínala litovat svého předsevzetí a to od jeho učinění neuběhlo ještě ani čtvrt hodiny...
Poté, co zanechala Erestora v síni s Finrodem, se vydala do prostor vyhrazených pro léčitele. Nijak zvlášť se jí tam nechtělo, jenže její rána dosud nepřestala krvácet a bodavá bolest, která jí co chvíli projížděla rukou, se také ignorovala čím dál obtížněji. Navíc byla nucena si přiznat, že má Erestor pravdu. Musela si tu vybojovat své místo... Musela se naučit postarat se sama o sebe a nespoléhat jen na Legolase. A ona se rozhodla, že je nejvyšší čas se do toho pustit. Jako první krok si stanovila, že se nechá ošetřit a při té příležitosti se rovnou zeptá, jestli by pro ni neměli nějakou práci, teď, když Nimloth odjela. Kdo ví? Třeba zjistí, že má pro péči o bylinky talent...
Takhle odhodlaná byla aspoň zpočátku, když rázně kráčela chodbou do léčitelského křídla, a odmítala si byť jen připustit možnost, že by její rána opravdu vyžadovala šití. Jakmile však dorazila na místo a střetla léčitele, jenž měl zrovna službu, její optimismus se poněkud vytratil. Ne, že by se k ní choval vyloženě hrubě, ale už jen ten pohled, který na ni vrhnul, když mu musela vysvětlit, co se jí vlastně přihodilo, jí bohatě stačil. Nicméně se snažila chovat i nadále přátelsky a předstírat, že vůbec nic nemístného nezaznamenala.
Jeho další slova však už ignorovat nešla. „Nu... Možná bych nejprve s princem Legolasem o tomto promluviti měl...“ poznamenal přezíravě, jako kdyby před sebou měl malé dítě, které není svéprávné. A co víc, otočil se k ní zády a klidně pokračoval v drcení bylinek v kamenném hmoždíři, což byla činnost, ze které ho prve vyrušila.
Lidianna se zamračila. Takovéto přijetí opravdu nečekala! Nepředpokládala, že se k ní budou chovat jako k nějaké princezně, avšak ani to, že bude takhle přehlížena!
„Jak se jmenujete?“ zeptala se neutrálně, neboť tušila, že hněvem by tu beztak ničeho nedosáhla a navíc jí nepřipadalo rozumné se hádat s někým, kdo má k dispozici množství ostrých nástrojů a nepochybně i spoustu nebezpečných bylin.
„Saeros, arwenamin (Saeros, paní má),“ řekl stručně, aniž by vzhlédl od své práce.
„Dobrá, Saerosi... Povězte mi, prosím... Asi jsem se spletla, ale myslela jsem, že jsem tu správně u léčitelů...“
To konečně upoutalo jeho pozornost. „Zajisté,“ odvětil s lehce zmateným výrazem.
Spokojeně přikývla, jako kdyby právě potvrdil její podezření. „Tak proč tedy chcete hovořit s mým manželem? Nepoznáte sám, že potřebuji ošetřit?“
Saeros měl dost slušnosti, aby se aspoň začervenal. „Zajisté... Však on by nepochybně zpraven býti měl...“ vypravil ze sebe s obtížemi, jeho dřívější arogantní chování bylo náhle totam.
Lidianna se na něho překvapeně zadívala. Ačkoli se věk u Eldar odhadoval dost obtížně, u tohoto ellona bylo zjevné, že je ještě poměrně mladý, a jeho štíhlá postava prozrazovala, že zřejmě tráví víc času u svého hmoždíře než-li na cvičišti se zbraní v ruce. Byl oděný do jednoduché světle modré róby prosté jakýchkoli ozdob, dlouhé plavé vlasy měl stažené z tváře a spletené do jediného silného copu, tmavé oči plné obav.
„Saerosi... Legolas o tomhle ví, poslal mě sem,“ sdělila mu Lidianna o něco mírnějším tónem. „Pokud mi nevěříte, tak se ho můžete osobně zeptat, ale nejdřív mě, prosím ošetřete.“
Saeros se zatvářil ještě úzkostlivěji než předtím. „Ošetřiti... jistě... Však já...“ Plaše těkal očima po místnosti a důsledně se vyhýbal jejímu pohledu. „Možná bych snad raději pro léčitele vrchního dojíti měl... On zkušeností větších má...“
To ji znepokojilo. „Copak je to tak vážné? Vždyť je to jen řezná rána. Stačí to jen vyčistit a ovázat, ne?“
Saeros mlčel, hlavu skloněnou k zemi.
„Je to tak, ne? Vždyť to není ani příliš hluboké, jen to trochu bolí...“
Už se ani nesnažila skrývat své obavy. Je možné, že je její stav závažnější, než se domnívala? Co když kvůli tomu přijde o ruku? Hořce zalitovala, že tu teď není Nimloth. Její jemná a starostlivá péče by se jí moc hodila... V duchu si vzápětí vynadala. Cožpak se ani na chvíli neobejde bez něčí pomoci? Je opravdu tak neschopná? Ve svém světě žila sama v malém bytě, dokázala si nakoupit, uvařit a vyprat, včas platila účty a nikdy nechodila pozdě do práce a rozhodně nebyla na nikom závislá. Co se to s ní tady stalo? Kvůli pohodlí obětovala svou svobodnou vůli a nechala se hýčkat a opečovávat jako kdyby opravdu nebyla nic víc než malé děcko. Jistě, bylo to tak mnohem jednodušší, ale kam se poděla její sebeúcta? Když se na sebe podívala, byla znechucená osobou, která se z ní za tak krátkou dobu stala. Slaboch... Není nic víc než slaboch... Stačí pár hezkých slov a dárků a ona bez odporu udělá vše, co si Legolas přeje. Žádný div, že ji pak nikdo nebere vážně. Žádný div, že už o ni ztratil zájem, vždyť každá hračka jednou omrzí a ona pro něho nic víc neznamenala. Tolik by potřebovala si s někým promluvit... s Nimloth... nebo s Glorfindelem... Ale po jejich odjezdu jí nezbyl už nikdo, komu by se mohla svěřit se svým trápením. Zamrzelo ji, že si Nimloth ani nenašla čas, aby se s ní rozloučila, nicméně chápala, že měla ráno zřejmě úplně jiné starosti. Najednou se cítila strašně unavená... Nejraději by se zavřela do komnat, které pro ni Erestor nechal připravit, a prospala zbytek dne... nebo klidně i zbytek týdne, beztak ji nikdo postrádat nebude. Jenomže to by ji nejdřív musel Saeros ošetřit...
S novým odhodláním se na něho zadívala. „Dobře... Pokud se o to tedy nemůže postarat Vy, mohl byste sehnat někoho, kdo to zvládne?“¨
„Čehož kdo nezvládne?“ ozvalo se znenadání ode dveří a Lidianna si tiše povzdechla. Ten nesmlouvavý hlas mohl patřit jedině Erestorovi a ona tolik doufala, že to tu zvládne vyřídit sama, než se její učitel opět objeví. Nicméně si musela přiznat, že zatím se moc daleko nedostala...
„Heru Erestor (Lorde Erestore)...“ Saeros se uctivě poklonil a vypadal ještě zkroušeněji než předtím. „Já velice se omlouvám... Lady Lidianna sem přišla a já...“ Mladý ellon se zdrceně odmlčel.
„Ano?“ pobídl ho Erestor netrpělivě. Na takovéhle zdržování neměl vůbec náladu. Potřeboval se jen ujistit, že se Lidianně dostalo odpovídajícího ošetření, a pak hodlal ihned vyhledat krále Thranduila a požádat ho, aby ho uvolnil ze svých služeb.
Saeros opět zahanbeně sklonil hlavu. „Já obávám se, že zkušenosti mé péči o Edain nezahrnují, lorde Erestore. Co když byliny, jež použiji, pouze stav její zhorší?“
Lidianně se ulevilo, když jí došel pravý důvod jeho otálení, ale Erestora podobné výmluvy očividně nezajímaly.
„Saerosi, já nemyslím, že by rody Edain a Eldar natolik odlišné byly, tedy alespoň po stránce anatomické nikoliv. Postupuj, jako kdybys před sebou jednoho z rodu našeho měl. Lady Lidianně jistě více otálení tvé než-li ošetření uškodí.“
Saeros pokorně přikývl a konečně přistoupil k Lidianně a opatrně prozkoumal její ruku. Pak vrhnul kradmý pohled na Erestora a když zjistil, že ten ho stále ještě s přísným výrazem sleduje, rychle se vydal pro léčivou sůl běžně užívanou jako dezinfekce. Připravil slabý roztok a čistým kusem plátna jemně vyčistil poraněné místo. K jeho úlevě se lady Lidianna zdržela jakýchkoli protestů, i když podle pevně semknutých rtů a sevřené pěsti druhé ruky bylo zřejmé, že jí to zrovna příjemné není. Jakmile omyl všechnu krev a mohl si ránu lépe prohlédnout, usoudil, že se nevyhne ještě horší proceduře. Jen si nebyl jistý, jak jí tu nepříznivou zprávu sdělit.
„A čehož se děje nyní?“ vyštěkl Erestor, když viděl, že Saeros opět stojí bez hnutí.
„Já obávám se, že zde šití zapotřebí bude...“ zamumlal mladý léčitel nešťastně.
„Tak? A proč se do toho tedy nepustíš? Neříkej, že nití navléknouti neumíš!“
Lidianna si všimla, jak Saeros zaťal zuby a pocítila k němu nečekané sympatie.
„Lorde Erestore, já oceňuji Váš zájem, ale zdá se, že máte spíše naspěch a já bych Vás nerada déle zdržovala. Jsem si jistá, že Saeros se o mě dobře postará, přece jen je to léčitel a ví, co dělat.“
Erestor si znechuceně odfrkl. „Kdyby on věděl, čeho činiti, pak by toho již učinil!“ Popošel k oknu a zadumaně se zahleděl ven. Nepamatoval si, že by ho někdy tak příšerně bolela hlava, ani když dříve vedl celodenní jednání s trpaslíky. Ovšem ani ty nebyly duševně natolik náročné jako rozhovor, který měl s Finrodem před chvílí v síni. Ne, že by trval dlouho.. to ne... Pár slovy dokázal během několika okamžiků zničit vše, co mezi nimi kdy bylo... Ironicky se ušklíbl. Očividně jeho schopnosti řečníka nijak neutrpěly nedostatkem cviku. Stále nemohl zapomenout Finrodův dotčený výraz, když mu potvrdil, že si opravdu myslí, že jeho zájem byl pouhý kalkul. Tmavovlasý kapitán otevřel ústa, jako kdyby chtěl něco říct, ale ihned je zase zavřel a jen nevěřícně potřásl hlavou.
´Namaarie, Erestor (Sbohem, Erestore),´ rozloučil se krátce, než se otočil k odchodu.
Erestor měl silné nutkání ho zastavit, požádat ho o odpuštění, vysvětlit mu, že nic z toho nemyslel vážně, že má pouze strach... Avšak nic z toho neudělal. Pouze tam stál a díval se, jak jeho přítel mizí z jeho života.
„Zatraceně!“ procedil tiše mezi zuby.
Věděl, co by teď potřeboval... Uchýlit se do své pracovny a důkladně prozkoumat zásobu dobrého vína, kterou tam měl. Jenže tušil, že tentokrát by tam žádnou úlevu nenalezl. Ne potom, co v ní strávil tolik času s Finrodem. Prožili spolu mnoho příjemných chvil a to vše bylo nyní nenávratně pryč. Je na sebe pyšný? Jeho život teď přece bude bezpečnější a jednodušší... Jenže také mnohem prázdnější... Je tohle opravdu to, co si tolik přál? Vybavil si jejich společné chvilky... když ho Finrod učil bojovat... když ho uklidňoval poté, co obdržel dopis od lorda Elronda, kterým mu sděloval, že má zůstat v Mirkwoodu... když spolu v jeho komnatách nesčetněkrát hráli šachy natažení na kožešinové předložce před krbem... když ho Finrod utěšoval potom, co přišel o svého Glorfindela... když ho ve vinném sklepě políbil...
Tolik vzpomínek... A to bylo také to jediné, co mu po něm zbylo... Zahnal ho stejně jako jeho otec zahnal tenkrát jeho. Jejich motivy byly sice odlišné, nicméně skutečností zůstávalo, že se opět ocitnul sám.
Náhle něco upoutalo jeho pozornost. Od lesa se k paláci blížil jezdec na černém koni a jeho bystré oči v něm bez obtíží rozpoznaly krále Eryn Lasgalen. Avšak něco tu nesedělo...
Zamyšleně svraštěl obočí, když se snažil přijít na důvod svého znepokojení. Když Thranduil zastavil a značně neobratně sesedl, uvědomil si to. Byla to králova nezvyklá strnulost, která ho prve vytrhla z jeho zamyšlení. Jako kdyby byl zraněný a snažil se pohybovat tak, aby si ještě více neublížil. Zamračil se. Nechápal, jak by v jejich malém izolovaném světě mohl přijít k nějaké úhoně. Ovšem podle toho, jak ztěžka kráčel k bráně, se zdálo, že se mu to přesto nějak podařilo.
„Saerosi, hleď, bys lady Lidiannu co nejdříve ošetřil, možná služeb tvých vbrzku znovu zapotřebí bude!“ přikázal mu briskně a spěšně se vydal ke královým komnatám.
Kupodivu tam dorazil jako první, a tak se opřel o zábradlí a se zájmem sledoval, jak Thranduil pomalu vchází do síně a ještě pomaleji zdolává schody nahoru. Byl na něho strašlivý pohled. Část vlasů měl ztmavlou zasychající krví, jeho oblečení bylo místy značně potrhané a ušpiněné, přes tvář se mu táhl dlouhý šrám a jeho pravé předloktí zdobila ošklivě vyhlížející rána. Víc Erestor z té vzdálenosti rozeznat nedokázal, nicméně si pomyslel, že takhle by ho nezřídili ani Glorfindel s Gildorem, kdyby se do něho pustili najednou.
„Haranamin (Králi můj)?“ zvolal tlumeně, aby na sebe upozornil.
Thranduil k němu vzhlédl a jemu až zatrnulo, když spatřil jeho bolestí staženou tvář.
„Erestore... Ať potřebuješ čehokoliv, jsem si jist, že toho posečkati může!“ vypravil ze sebe přerývaně, lhostejně ho minul a vešel do svých komnat.
Erestor mu nedal ani příležitost, aby za sebou zavřel dveře, a hned ho následoval.
„Dovolte mi léčitele přivolati, haranamin...“ navrhnul, ale Thranduil to okamžitě odmítl.
„N´uma (Ne). Ošetření mi netřeba, věz, že jsem již ran horších v životě svém utržil,“ ubezpečil ho a poté, co odložil svůj těžký meč, usedl opatrně za stůl do křesla. Erestor mu pohotově podal pohár s vínem a on ho s vděčným výrazem naráz vyprázdnil. Pak znaveně zavřel oči a kdyby nebyl jedním z Eldar, domníval by se Erestor, že snad usnul.
„Mani marte a´ lle, haran Thranduil (Čehož se Vám přihodilo, králi Thranduile)?“ nedokázal se ubránit zvědavosti.
Thranduil hned neodpověděl. Sám se ještě docela nevzpamatoval z událostí posledních hodin a nebyl si ani jistý, jestli o nich chce někomu vyprávět. To, že jako hlupák vběhl do pasti, nepovažoval za něco, čím by se mohl chlubit.
„Syn můj se dosud nenavrátil?“ otázal se namísto toho a když Erestor zamítavě zavrtěl hlavou, zachmuřil se.
„Já doufal, že názoru svého přec jen změnil. Když naposledy jeho viděl jsem, on se na hřbetě Celebra stěží držel...“ pronesl téměř ustaraně.
„A čehožpak se jemu stalo?“ zjišťoval Erestor podezřívavě. Podle toho, co mu Lidianna prozradila, se princ doslechl o jejím pobytu v králových komnatách a došel k jednoznačnému závěru. Je možné, že by se kvůli tomu rozhodl počíhat si na svého otce a vyřídit si to s ním? Ne, že by pochyboval o jeho odvaze, ovšem představa něčeho takového mu připadala dost absurdní.
„Nu, řekněme, že nehody drobné jsme měli..“ řekl nakonec král vyhýbavě.
„Bezpochyby...“ zamumlal Erestor, ale více nenaléhal. Věděl, že by to stejně nemělo smysl. Spíš si dělal starosti o Legolase. Pokud se opravdu utkal se svým otcem, jak tomu zatím vše nasvědčovalo, a prohrál, pak se jistě v nejbližších dnech v paláci neukáže. A když vzal v úvahu, v jakém stavu se teď asi nalézá, když sám Thranduil vypadá jako spráskaný pes, neubránil se obavám.
„Haran Thranduil (Králi Thranduile)... Nemělo by se hlídek vyslati, by jeho nalezli? Jistě ošetření naléhavě jemu zapotřebí jest...“
Thranduil nepovažoval ani za nutné, aby otevřel oči. „Toho netřeba, Erestore. On v pořádku bude,“ zavrhl bez rozmýšlení i tento jeho návrh. „Nyní pokud zde již ničeho neodkladného není, pak bych ocenil, bys mne o samotě zanechal.“
„Haran Thranduil – “ začal Erestor neodbytně, jen aby byl vzápětí zmražen královým pohledem a ještě chladnějšími slovy.
„Neodkladného, Erestore! Toho znamená, že pokud nám mezitím kdos války nevyhlásil, pak bys urychleně komnat mých opustiti měl!“
Erestor se zamračil. „Manke lle merna (Kterak si přejete),“ procedil mezi zuby a s důstojností sobě vlastní se odklidil na chodbu. Za ty yény, které strávil v Thranduilových službách, si už na podobné zacházení zvykl natolik, že už ani nepociťoval nutkání za sebou vší silou přibouchnout dveře. Možná kdyby se mezi nimi zrovna náhodou nacházela králova hlava, tak by ještě změnil názor, ale takhle je akorát tiše zavřel, a pak se opřel o stěnu a rychle zvažoval co dál.
Poté, co Thranduil zamítl, aby se po jeho synovi vyhlásilo pátrání, by nebylo příliš rozumné jednat proti jeho přání. Tedy přinejmenším ne oficiálně...
Avšak kdo by byl ochoten se vypravit po princových stopách a riskovat tak hněv nejen jeho ale i samotného krále, v případě, že ten by se o této neposlušnosti dozvěděl?
Co se jeho týkalo, ani z jednoho si těžkou hlavu nedělal, nicméně bylo nad Eärendilovu hvězdu jasnější, že by dokázal vystopovat leda tak olifanta a to by ještě musel být pořádně vzrostlý! Nemluvě o tom, že na koni už také delší dobu neseděl... a nepochyboval o tom, že jisté partie jeho těla by mu toto více než horlivě připomněly.
Kdyby tu tak Glorfindel byl! zalitoval rozhodně ne poprvé. Ten by prince bez potíží našel a hravě by zvládl čelit i jeho případné zlobě. Jenže kde tomu byl v tuhle chvíli konec!
Pravda... Byl tu ještě jeden ellon, který by se tohoto úkolu mohl ujmout...
Erestor se zamyšleně kousl do spodního rtu. Nebyl si jistý, jestli je to právě dobrý nápad... Vlastně čím déle o tom přemítal, tím více se obával, že se chystá udělat velkou chybu. Jenže v tuhle chvíli žádné jiné východisko neviděl. Samozřejmě také mohl na celou tu věc zapomenout, ale dopředu věděl, že by se mu to nezdařilo. Jako Legolasův učitel měl poměrně dobrou příležitost ho blíže poznat a ačkoliv musel občas sáhnout k trestům, aby ho přiměl k disciplíně, stejně si ho velmi oblíbil. Možná za to mohla i skutečnost, že s ním Thranduil trávil tak málo času, bolestná připomínka toho, jak i jeho vlastní otec zanedbával. Ovšem tam také veškerá podobnost končila, neboť Legolas byl nejen talentovaným diplomatem, ale především rozeným bojovníkem. V určitém smyslu v něm Erestor viděl sám sebe, takového, jakým měl být, aby na něho byl otec pyšný... takového, jakým až příliš dobře věděl, že nikdy nebude. A už jen kvůli tomu nemohl nechat Legolase na holičkách.
Odhodlaně vyšel z paláce a chystal se zamířit do ubytovny vojáků, když před stájemi zahlédl právě toho, koho hledal. K jeho nelibosti však dotyčný ellon právě nasedal na koně a podle objemných sedlových brašen se nezdálo, že půjde jen o malou vyjížďku.
„Finrod, feitha (Finrode, počkej)!“ zavolal na něho, neboť kapitán Eryn Lasgalen vypadal, že ho vůbec nevezme na vědomí a beze slova zmizí.