Srdce bojovnice - 80. díl

Anotace: Co se ještě událo v lese? A k tomu jako tip Mecano: Hijo de la Luna. Tak snad se vám to bude líbit. :-)

Sbírka: Srdce bojovnice

Původně jsem se chtěla proti tak neomalenému chování důrazně ohradit, ale pak jsem se ke svému údivu přistihla, jak Thranduilovi jeho polibek téměř zoufale vracím. Naše jazyky se střetly a třely se o sebe jako kdyby na tom závisely naše životy a když mi vzápětí ještě zajel rukou pod tuniku a hladil mě po holé kůži, vytratil se můj odpor docela.
V tu chvíli jsem si pouze přála, aby ten okamžik trval věčně, protože jsem aspoň pro tentokrát nemusela nad ničím přemítat. Jenom jsem si vychutnávala princovy dotyky a měla nezkrotnou chuť z něho strhnout oblečení a divoce se s ním pomilovat. A podle té tvrdé boule, která mě tak neodbytně tlačila, byl na tom nejspíš podobně.
Když pomalu, téměř neochotně ukončil náš polibek a vzal mezi zuby můj spodní ret, měla jsem pocit, že se samou rozkoší rozplynu. Nikdy jsem netušila, že by to mohlo být natolik vzrušující. Aniž bych si to pořádně uvědomovala, objala jsem Thranduila kolem zad a žádostivě jsem se proti němu vzpínala. Nechtěla jsem už být rozumná, chtěla jsem jeho... aspoň pro tento večer...
Neměla jsem žádnou jasnou představu o tom, co se bude dít dál, ale rozhodně jsem nepočítala s tím, že se princ znenadání zvedne a pak ke mně natáhne ruku. Chopila jsem se jí a nechala se vytáhnout na nohy, ale neubránila jsem se tomu, abych se na něho zmateně a lehce ublíženě nezadívala.
„Copak, Riel? Doufala jsi snad, že mě porazíš?“ zeptal se mě Thranduil natolik vyrovnaným hlasem, že jsem začala mít pochybnosti o tom, co mě to vlastně předtím tlačilo do stehna.
„To by mě ani na okamžik nenapadlo, pane!“ odvětila jsem odměřeně a moje vzrušení kvapem opadalo.
„Skutečně? Ale to je velká chyba! Nemůžeš přece na někoho zaútočit bez víry v to, že zvítězíš! Pak se nemůžeš divit, že jsi skončila tak, jak jsi skončila. A kdybys proti sobě měla někoho jiného, pak bys mohla dopadnout ještě hůř.“
„Takže o tohle tu šlo, pane? Udělit mi další lekci?“ otázala jsem se a k mému znechucení to znělo značně žalostně.
Thranduil se sehnul pro mé dýky a zručným pohybem mi je zasunul zpátky do pouzder. „Ne, jen jsem chtěl znovu ochutnat tvé rty. Koneckonců vítěz si vybírá odměnu.“
„Tohle jsem tedy pro Vás?!“ vyjela jsem na něho dotčeně. „Pak bych Vás chtěla požádat, abyste si pro příště laskavě podobné jednání odpustil!“
„Rozumím tomu dobře, že nenamítáš nic proti činu jako takovému nýbrž proti důvodům, které mě k němu vedly?“
„Vy si, pane, myslete, co chcete! Jen se ke mně chovejte stejně jako k ostatním mužům! Nechci žádné výsady a odlišné zacházení!“ ohradila jsem se ostře, protože se mi nezamlouvalo, jak překrucuje to, co jsem právě řekla. A nejvíc se mi na tom nezamlouval fakt, že měl nejspíš pravdu.
„Opravdu?“ Thranduil se zatvářil značně skepticky. „Myslím si, že teď nejsi tak docela upřímná, ale jak jsi prve řekla, tak si můžu myslet, co chci. Každopádně si přeji, abys pravidelně trénovala i s Amrasem, ne s mečem ale proti jeho meči. Do budoucna by se ti to mohlo nadmíru hodit.“
„Nezmínil jste se, že se oni pavouci ohání meči, pane!“ odvětila jsem odměřeně. „A nebo mě snad hodláte podrobit další zkoušce?“
„Zkus znít méně dychtivě, Riel, abych ti uvěřil, že ti to bylo skutečně zcela proti mysli. Protože takhle to vypadá spíš jako nabídka. Pokud mi řekneš, co si přeješ, pak ti to můžu splnit i bez toho, abych ti nejprve musel podkopával nohy.“
Takhle to tedy bylo... Zdálo se, že princ odmítá udělat další krok, dokud mu k tomu nedám svůj výslovný souhlas. Netušila jsem, co ho k tomu vedlo, jestli ohledy ke mně a nebo jenom jeho arogance, ale tím byla celá tato situace vyřešená, neboť já byla odhodlaná držet si ho co nejdál od těla a tudíž bych si raději ukousla jazyk, než abych mu prozradila, jak moc mě přitahuje. Právě teď mě sledoval s výrazem, jako kdyby opravdu očekával, že to udělám, a z té jeho sebejistoty se ve mně opět vzedmula vlna hněvu a vzdoru.
„Přeji si, abyste se pro příště zdržel podobných důvěrností, pane. Chci Vám sloužit, jak nejlépe to dovedu, ale jako voják a nic jiného,“ pronesla jsem pevně a byla hrdá na to, že se mi při tom ani nezachvěl hlas.
Předpokládala jsem, že se mi bezprostředně po tomhle sdělení uleví, ale nestalo se tak. A když princ vzápětí přikývnul a ujistil mne, že mé rozhodnutí plně akceptuje, pak jsem se cítila ještě mnohem hůř. Jako kdyby to byl on, kdo mne odmítl.