Invisible ( 21. )

Anotace: Pardon, že teď nepíšu, ale neměla jsem hrozně dlouho počítač a mám před maturákem, takže docela stresing :D

Sbírka: Invisible

Vytřeštěně jsem pozorovala zmučenou tvář tý holky. Dlouhé prstence světlých medových vlasů jí splývaly po drobných zádech a ruce se jí neuvěřitelně třásly. Najednou uskočila o krok dozadu a pistoli si přitiskla ke spánku.
„Teď už budete vědět, co je to odpor…do konce svého života,“ zašeptala nenávistně do prázdného prostoru před sebou a stiskla kohoutek. Nepatrný pohyb vyvolal ránu tak strašlivou, že jsem vyděšeně uskočila dozadu a narazila do Erika.
Prudce jsem se otočila a vyletěla z tý malý dusný místnosti pryč. Žaludek se mi obracelo naruby a před očima se mi stále míhalo její bezvládný tělo. Měla jsem být ráda, že jsem neviděla, jak se jí rozstřík mozek, nebo něco takovýho, ale uměla jsem si to docela dobře představit.
Erikova starostlivá ruka mi dopadla na záda a připadalo mi, jako by vážila přinejmenším metrák. Kolena mi podklesla a jí si přitiskla obličej na kovové příčky zábradlí.
„Am? Am co je?“
„Udělalo se mi špatně,“ zahuhlala jsem a žaludek se mi znovu rozhoupal. Zvažovala jsem, jak dlouhou cestu bych musela uběhnout, než bych našla nejbližší záchody, když mě přerušily hebké prsty na mém čele, které stíraly kapky ledového potu.
„To bude dobrý…dýchej,“ šeptal mi Daniel tiše do ucha a já najednou cítila, jak se mi opravdu dostává trochu vzduchu do plic.
„Potřebuju do umýváren!“
Erik mě rychle chytnul pod pravým ramenem a pomalu táhnul ze schodů. Z druhý strany mě opatrně podpíral Daniel a rozčíleně si cosi mumlal.
Nevnímala jsem ani jednoho z nich. Proč proboha vidim ve svý hlavě sebevraždy? Proč musim snášet zírání na něčí smrt? Proč?!
„Zvládnu to,“ houkla jsem a dovrávorala na dívčí záchody.
Vysíleně jsem se nahnula nad jedno z umyvadel a pořádně si opláchla obličej studenou vodou.
„Co se stalo?“
Uklidňovací proceduru typu: nádech, výdech a ledová voda, jsem musela provést ještě jednou, než jsem mu dokázala odpovědět.
„Viděla…viděla jsem jednu holku…zastřelila se tam nahoře.“
Nohy se mi hrůzou zase podlomily a kdyby mě Daniel nepřidržel, nejspíš bych bolestivě dopadla na zem.
Z očí mi konečně začaly proudit slzy a já se mu bezmocně rozvzlykala v náručí. Pevně mě k sobě přitiskl a společně jsme se sesunuli po vykachličkovaný zdi.
Pod rukama jsem cítila jeho pevný hedvábný tělo a konečně mi bylo trochu líp. Nebo se spíš moje pozornost upoutala na něco jinýho, než na vidinu tý mrtvý holky.
„Co tu vůbec děláš?“ popotáhla jsem a marně se snažila zadržet čerstvej příval slz.
„Dávám na tebe pozor.“
„Aha“
„Chceš tu zůstat, nebo půjdeme pryč?“ zeptal se po chvilce ticha a i přes věcnost a lhostejnost v jeho hlase, mi srdce poskočilo radostí.
„Vem mě pryč prosím.“
„Dobře,“ zašeptal a rukama mi jemně třel paže.
„Možná…možná by jsme si mohli udělat výlet…“
„Kam?“
„Našel jsem toho člověka co o vás ví.“
Trochu nechápavě jsem přemýšlela o čem to proboha mluví, ale pak mi to konečně docvaklo. Daniel našel muže, který věděl, kdo jsou Videre.
„Dobře.“
Pomalu mi pomohl na vratké nohy a jemně si omotal svou ruku okolo mého pasu. Asi to bylo jen kvůli tomu, abych nespadla, samozřejmě, ale tohle gesto mi zase pocuchalo tlak.
Erik nervózně postával před dveřmi a vypadal značně provinile, když jsem se dopotácela k němu.
„Am fakt promiň, nechtěl jsem…no…promiň.“
„To je dobrý. Omluvíš mě na hodinách? Pojedu domů.“
„Jasně a pojď, hodím tě k vám.“
Danielův stisk v mém pase nepatrně zesílil.
„To je dobrý, potřebuju čerstvej vzduch. Za chvilku zvoní, tak běž na hodinu.“
Nerozhodně si mě změřil a s povzdechem přikývl.
„Proč jsi mě tam vůbec bral?“ zeptala jsem se zvědavě, když mě přidržoval ze schodů.
„Je to místní…no, řekněme tragédie. Nahoře se před dvaceti lety zastřelila jedna holka. Povídá se, že jí jeden učitel sexuálně obtěžoval a ona to prostě psychicky nezvládla.
„Teď už budete vědět, co je to odpor…“ konečně mi bylo jasný co tim ta blond holka myslela. Její odpornej učitel jí znásilňoval!
Znechuceně jsem se otřásla a znovu se mi udělalo špatně.
Erik se tvářil, že je mu hodně proti srsti nechat mě jít samotnou, ale se zvoněním mě konečně pustil na vylidněný parkoviště a já se zhluboka nadechla.
„V pořádku?“
Nechtěla jsem před ním vypadat jako chudinka, která nic nevydrží, tudíž jsem zmobilizovala všechny svoje síly a silou vůle se do tváře snažila dostat alespoň trochu klidu.
„Jo...v pohodě.“
„Já vim, že není.“ Povzdechl si utrápeně a dost nečekaně si mě přitáhl k boku a políbil do vlasů. „Ten chlap ti třeba pomůže Amando…třeba existuje něco, jak ty…vize zastavit.“
S povzdechem jsem přikývla. Čerstvý vzduch mi konečně dovoloval myslet alespoň trochu racionálně, ale Danielova blízkost tohle racionální myšlení zase nepatrně rozmlžovala. Připadala jsem si neuvěřitelně zmatená a nervózní. Teprve po chvilce jsem si uvědomila z čeho to zděšení a nervozita pochází.
Vyděšeně jsem se zastavila.
“Amando?“
Do očí se mi samovolně nahrnuly slzy, což jsem vůbec neměla v plánu. Sakra to mě musí pořád vidět jenom jak řvu?!
Rychle jsem zamrkala a zhluboka se nadechla. Trochu to pomohla, ale ke klidu jsem měla ještě hodně daleko.
„Víš…až toho chlapa najdem…“
„Ano?“
„Řekne mi, jak se…jak mám posílat duše sebevrahů…tam kam patří,“ dolovala jsem ze sebe s námahou a ruce se mi při tom neovladatelně třásly. No, je možný jsem se třásla celá.
„Nejspíš ano?“ odpověděl zmateně. Netušil na co tim narážím a já nevěděla, jestli je to dobře, nebo špatně.
„No…až to budu vědět…budeš chtít…“ hlas se mi zlomil a kdybych se znovu zhluboka nenadechla, nejspíš bych začala hystericky vzlykat a na kolenou ho prosit, aby to nedělal. Jenže byl duch už 56 let, což je docela dlouhá doba. Měla bych pochopit, kdyby chtěl, abych ho odlifrovala někam do záhrobí, smrti, nebo prostě tam, kam patří, ale mě se tahle myšlenka neuvěřitelně příčila.
„Co budu chtít?“ vyjevil se upřímně a lehce mi stiskl ramena.
Bezmocně jsem pokrčila rameny. „Abych tě poslala tam kam patříš? Kam by jsi šel, kdyby si neskočil z toho mostu…záhrobí, novej život, nebe…já fakt nevim.“
„Aha.“
Kdybych v tu chvíli neměla žaludek jako na vodě a zrovna něco jedla, nejspíš by mi zaskočilo. Takhle jsem jen zalapala po dechu. Aha? To je všechno co mi k tomu řekne?!
“Ptám se jen z profesionálního hlediska. Nechci tě do ničeho nutit.“
A taky proto, že jestli odejdeš, tak mi nejspíš roztrháš srdce na tisíc malejch kousíčků, který se už nikdy nezberchaj!!!
„Ne? A kdybych chtěl odejít?“
Srdce se mi vylekaně rozbušilo. Připadalo mi, že jsem znova bledá jak zeď a žaludek se mi přetáčí, jako ždímanej hadr.
„Já…nechci, aby si trpěl. Takže…kdyby si to chtěl…udělala bych to pro tebe,“ připadalo mi, jako bych říkala něco strašně obtížnýho nebo strašně sprostýho. Ani jedno vám nejde moc lehce ze rtů a musíte v podvědomí zápasit o každý slovíčko.
„A ty bys chtěla co?“ zeptal se a jeho nečitelný a nesnesitelně neutrální hlas mi zvedl tlak.
„Na mě nezáleží,“ odsekla jsem naštvaně a hodlala se vytrhnout z jeho sevření a pokračovat v cestě, ale nepustil mě.
„Mě na tobě záleží, proto chci slyšet, co by si nesla líp. Jestli můj odchod nebo moje další setrvávání v tvé blízkosti.“
Nad volbou slov, který si vybral k vyjádření, toho co chtěl říct, jsem se moc nezastavovala. Přeci jen, bylo mu přes šedesát, něco z dřívějška v něm zůstat muselo. V tu šílenou chvilku mi proběhlo myslí, jestli bych mu náhodou neměla vykat nebo tak něco.
„Sakra Danieli…tady jde o tebe, ne o mě! Ty musíš vědět, jestli tu chceš ještě pár neděl zůstat nebo ne!“ zhluboka jsem se nadechla a po očku se rozhlédla okolo sebe, jestli už na mě někdo vyjeveně nekouká, nebo nevolá horkou linku psychiatrie.
Nikde, díky bohu, nebyla ani noha, tudíž jsem mohla pokračovat v tý šílený debatě ze který jsem měla nervy na dranc.
„Navíc můj názor znáš…“ hlesla jsem bezmocně.
„Právě proto, by bylo správný, kdybych nadobro odešel,“ zamumlal nešťastně a z ničeho nic mě pustil.
Naslepo jsem natáhla ruce před sebe, ale nebyl tam. Neviděla jsem ani červený čáry jeho těla ve vzduchu. Možná to bylo sluncem, že ho moje oči nedokázaly rozeznat…nebo prostě jen nechtěl abych ho viděla…
„A…ty chceš odejít?“
Ticho, který mě obklopovalo bylo neúnosný.
„Neřekl jsem, že chci…jen, že by to bylo vzhledem k okolnostem správný,“ zamumlal opět těsně u mého obličeje a já instinktivně natáhla ruce a narazila jimi do jeho těla. Pod prsty se mi pohnulo několik jeho svalů…vzhledem k umístění to byly nejspíš břišáky.