Temnota-šílenství (č.39)

Anotace: Moc se omlouvám za tak obrovské zpoždění. Poslední dobou mám v hlavě úplně jiné věci a na psaní jsem neměla ani pomyšlení... Přesto doufám, že se někdo najde a přečte si již tuto 39. kapitolu.

Půl roku uběhlo od doby, kdy se ujal vlády Beron. A půl roku stačilo zničit celou Temnotu. Bylo až k neuvěření za jak krátkou dobu stihlo jedno město zahubit téměř celé lidstvo na Zemi. Procházeli jsem jedním z milionů opuštěných měst a slunce, které jsem zas po dlouhé době stráveně v Temnotě mohla spatřit, mi nemilosrdně ukazovalo spoušť, jenž tu zbila. Ulice prázdné, chodníky prorůstající trávou, domy s vyvrácenými dveřmi a rozbitými okny a všude vládlo absolutní ticho. Jen tu a tam bylo slyšet zazpívat nějakého ptáčka, ale zvuk aut a hluk lidí pospíchající do práce nebo děti s úlevou vycházející ze školy, nikde slyšet nebylo.
Ta spoušť by na mě nezapůsobila tak silně, kdybych ty prázdné ulice neznala a lidi co zde chodívali, každý den nepotkávala. Byl to skoro rok s co jsem byla nucena odtud utéct a přesto, když teď stojím před mým bývalým domem, kde jsem strávila své dětství, zdálo se mi, jako by to byl někdo jiný kdo tu žil.
Gear se začínal nudit a šťouchl do mě čumákem a vytrhl mě tak ze vzpomínek a chmurných myšlenek.
„Pojď na lov, třeba ještě něco nejdeme.“ přemlouval mě. Ne že by jsme potřebovali jíst, ale z nějakého mě neznámého důvodu Geara strašně bavilo pomáhat Temnotě do hrobu. Povzdechla jsem si a vydala se za ním.

Do Temnoty jsem se vrátili až ráno a proto mi chvíli trvalo, než si moje oči opět zvykly na tmu, jenž panovala tady. Gear nás přepravil ze Zemně přímo do našeho bytu. Ležel na lehátku, mezitím co jsem se vzpamatovávala z přesunu a u nohou mu ležela jakási obálka.
„Sew, otevři to prosím tě a rovnou to i přečti.“ požádal mě. Sebrala jsem dopis a opřela se mu o rameno. Byla zapečetěna rudým voskem z něhož vystupovalo velice dobře zřetelné A.
„Amélie nám píše.“ oznámila jsem mistrovi. Vlastně to ani nikdo jiné být nemohl. Od té doby co jsme byli uvítat Berona jako nového vládce Temnoty jsem se s Amélií a jejím mistrem Fonrem vídali téměř pravidelně. Měla jsem ji celkem ráda, i když patřila do trochu jiné věkové kategorie, bylo jí kolem dvou a půl tisíce let.
„Hm, že by nás opět zvala na partii šachů? Mohli by vymyslet něco nového.“ zívl otráveně Gear. Otrávený byl poslední dobou pořád a otravný ještě víc, také z tohoto důvodu jsem s vděkem přijímala pozvání od Amélie, kdy jsem se alespoň na chvíli mohla vymanit z jeho společnosti. Moc dobře jsem věděla z čeho jeho chování pramení. Snažil se na sobě nedat znát své znechucení nad obyvateli Temnoty a především nad sebou. Uvědomění si, že ho zajímá co se kolem něj děje, mezi obyčejnými smrtelníky, bylo pro něj pokořující. I přes to jsem nedokázala podrážděně si nevzdechnout.

Znuděně jsme se s Gearem ploužili jednou z mnoha chodeb centrální budovy a nepromluvili ani slovo. Bylo to neuvěřitelné jak se může někdo takhle nudit, když jen pár desítek metrů od něj bojovalo celé město o přežití.
V půli chodby jsme se zastavili a otočili se čelem ke zdi, nijak se nelišící od jakékoliv jiné. Gear se neobtěžoval být zdvořilí a rovnou jí prošel. Já bych si takovou opovážlivost vůči Fonrenovi nikdy nedovolila, ale já jsem byla na rozdíl od Geara obyčejná smrtelnice. I když zas tak obyčejná asi nebudu. Problesklo my hlavou, když jsem si vzpomněla na Améliin nemalí věk. Kolika let se asi můžeme dožít?
Zamrkala jsem a vyhnala takové nedůležité otázky z hlavy. I kdybych si hlavu lámala sebevíc, neměla jsem šanci dostat na ni odpověď. Zvedla jsem ruku a třikrát zaklepala na stěnu. Vždy jsem si myslela jak Gear nenávidí návštěvy, ale na Fonrena zdaleka neměl. Ten si pro jistotu ani dveře udělat nenechal. Jakmile jsem zaklepala, už jsem neváhala a vstoupila dovnitř, aniž bych čekala na vyzvání.
Fonreův byt byl o něco málo menší než ten Gearův, ale již první zběžný pohled vám prozradil, že zdejší obyvatel má rád pohodlí. Na zemi byl měkký koberec hnědé barvy, u mramorového krbu s uměleckými rytinami se nacházeli dvě démoní lehátka potažené pravou kůží a kolem po stěnách byli pověšené různé obrazy, také tu byl bohatě zdobený nábytek a různé sošky a drobnosti. Na můj vkus to tu bylo až přeplácané. Nahlas bych to však v životě neřekla. Fonren byl na svou sbírku uměleckých děl náležitě hrdý a byl schopný mě za jakoukoliv urážku jeho pokladu zabít. Všechny ty sochy a obrazy by měli mít dost vysokou cenu, ale pro mě to byli jen čmáranice a hroudy kamení.
„Sew! Drahoušku, to jsem ráda, že jste nás s Gearem navštívili.“ zvolala Amélie hned jak jsem vešla a vřele mě objala na uvítanou, mezitím si Gear již vyskočil na volné lehátko naproti Fonrenovi. Šachy už byli připravené na stolku mezi nimi a figurky z drahých kamenů byli rozestaveny. Jako obvykle Gear dostal zelené - nefritové a Feron modré - safírové.
„Jak se vede,Geare?“ zeptal se Fonren a začal hru tahem pěšáka.
„Tak jak vždy. Ten hluk z ulice je nesnesitelný..“ zavrčel dotazovaný.
„Pravda ale nemusíme dlouho čekat a už nebude nikdo kdo by nám demonstroval pod okny.“ zlověstně se uchechtl.
„Doufám, že ta chvíle nastane brzy. Nechtěl bych tu způsobit nějaké krveprolití.“ přímo před očima jsem viděla hromadu mrtvých těl před branou do centrální budovy a v ústech jsem měla chuť krve.
Polekaně jsem sebou trhla a mrkala jak blázen, ve snaze zahnat tu představu, která očividně nebyla moje. Gear mi poslal omluvný pohled. Moc dobře věděl jak mě naše propojení mysli děsí a snažil se hlídat si svou mysl. Někdy na to vak zapomínal.
Sedla jsem si na zem vedle lehátka na kterém ležel a tiskla si nohy k hrudi. Celá jsem se chvěla, ale snažila jsem se to skrýt. Nikdo nemusel vědět, že mám strach. Strach z toho, že splynu zcela s
Gearem. Co se semnou pak stane? Budu to ještě já? Rozhodla jsem se správně? Neměla jsem raději zůstat s Vlkem? Mysl mi zaplnili pochybnosti. Dívala jsem se na Amélii jak spokojeně leží u Fonrena a podřimuje na jeho přední tlapě. Tento obrázek dokonalého soužití mi byl jedinou útěchou.
Trochu jsem se zklidnila a snažila se zahnat všechny své obavy. Nechtěla jsem na tu věc myslet. Zbaběle jsem se rozhodla nechat věci plynout a zapomenou na to co mě trápí. Věděla jsem, že to není zrovna nejlepší přístup, vlastně se tím vůbec nic nevyřešilo, ale bylo to nejednoduší.
Přemohla mě únava, jak fyzická, tak psychická. Lov byl vyčerpávající a mé tělo si to začínalo uvědomovat. Vyšplhala jsem se ke Gearovi a lehla si podobně jako Améla naproti mně. Jeho jemný dotyk srsti a teplo které z něj vyzařovalo mi dodávalo pocitu bezpečí. Natáhl se přese mě aby mohl táhnout, stejně jako Fonren pěšcem a při tom mě mírně zalehl. Jeho obrovská váha na mě spočinula, ale ne tolik aby mě drtila. Jen tvořila zeď mezi mnou a všemi těmi starostmi a obavami, které mě poslední dobou zaplavovali. Byla jsem před vším dokonale schovaná.
Gear vytáhl jeden ze svých drápů a posunul pěšce o dvě políčka. Pak se zas odklonil a já jsem zas byla o něco zranitelnější. Nešťastně jsem se k němu přitiskla. Nechápala jsem co se to semnou poslední dobou děje. Neustále jsem se bála, aniž bych pořádně věděla z čeho. Snažila jsem se to před Gearem skrýt. Byl už takhle nešťastný, nepotřeboval ještě další důvody proč se trápit a proto jsem využila chvíle kdy byl zcela pohlcen hrou. Povzdechla jsem si a zavřela oči. Hledala jsem ve svém nitru odkud se ta všechna úzkost ve mně bere. První co mě napadlo, bylo mé prohlubující se spojení s Gearem, ale když jsem nad tím tak uvažovala. Musela jsem si přiznat, že tím to nebude. Ano, cítila jsem nejistotu ohledně toho, zda je to správné, ale to nebylo ono. Ten strach a úzkost, která mě nenechala spát byla silnější. Rozechvívala mi celé nitro. Bylo to absurdní, bát se něčeho aniž bych věděla čeho. Pátrala jsem dál. Bála jsem se o Temnotu? Ano, ale jen když jsem na ní myslela a to jsem nedělala zrovna často. Tak čím to je? Zhluboka jsem se nadechla. A ta stísněnost, jako by se tím nádechem dostávala ještě víc. Co když ty pocity nejsou vůbec mí? Napadlo mě náhle. Že by na mě tak mocně působila atmosféra ve městě? Zadívala jsem se na Geara, který se soustředěně mračil, avšak čas od času, jako by vůbec nebyl přítomen, se díval z okna až ho musel Fonren zakašláním vrátit zpátky na zem. Fonren však na tom nebyl o moc lépe. Jeho vždy klidné a flegmatické chování náhle bylo roztěkané a nervózní. Museli cítit to co já. Proklínala jsem se, že jsem až do teď nepřišla na to co mě tak trápí. Ta předtuch něčeho děsivého mě doslova ubíjela. Hluboce ponořena do svých myšlenek jsem si ani neuvědomovala dění kolem sebe.

Bum! Srdce se mi divoce rozbušilo a všechny svaly na těle se polekaně napjali. Vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe a snažila se uvědomit si, co se to sakra stalo. Ležela jsem na měkkém huňatém koberci mezi lehátkem a šachovým stolkem.
S námahou jsem se posadila a rozpomínala se. Pamatovala jsem si jak Gear hrál šachy s Fonrem a já uvažovala nad tím, jestli mohu cítit atmosféru města a pak jsem musela usnout. V zátylku jsem ucítila ostrou bolest. Musela jsem se skutálet z lehátka a prašti se do hlavy. Proč mě nevzbudil? Rozčilovala jsem se. Nechal mě tu a neřekl mi ani slovo. Nevděčník! Zjištění, že mě tu nechali ležet a k tomu ta nepříjemná rána do hlavy na probuzení mi ani za mák nepřidala už tak na dost blbé náladě.
Mezitím co jsem se škrábala na nohy a potichu nadávala, především na Geara, rozhlížela jsem se, jestli tu neuvidím alespoň naše hostitele. Místnost byla však dokonale prázdná. Kam se všichni poděli? Fonren s Amélii téměř nikdy neopouštěli své pokoje, ale nyní po nich nebyla ani stopa. Začínala jsem mít obavy. Nebuď hloupá, co by se jim tak mohlo stát? Jsou přeci nejmocnější v celé Temnotě! Byla jsem úplně mimo, stejně jako posledních pár měsíců.
Bezmyšlenkovitě jsem se vydala do Gearových pokojů. Z chaosu, který jsem v sobě měla jsem mohla zešílet. Jestli pak o tom ví i Gear? Zastavila jsem se a za tápala jsem po něm ve svém nitru. Oddechla jsem si, jeho mysl byla uzavřená. Udělala jsem dva kroky dopředu a znovu se prudce zastavila se srdcem bušícím na poplach. Tohle není normální. Blesklo mi ospalou myslí. Jeho mysl nebyla uzavřená, ale zabarikádovaná. Vždycky mi nechával skulinu, kdybych se s ním chtěla spojit, ale teď, ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem k němu proniknout.
Rozeběhla jsem se, i když jsem nevěděla kam, nechala jsem se vést instinktem. Doběhla jsem do přijímacího sálu a tam jsem to uslyšela. Výkřiky plné strachu a zděšení. Zastavila jsem se těsně před dveřmi na ulici. Váhala jsem. Opravdu chci vědět co se tam děje? Ne, nechtěla. Prošla jsem dveřmi.
Dech mi uvízl v hrdle, když jsem spatřila tu spoušť. Schody, vedoucí do centrální budovy, byli pokryté rudou kapalinou, v které jsem bezpečně poznala krev a hned pod nimi se válelo i pár mrtvol s proraženými lebkami. Zírala jsem na Geara jak se s vrhá na dav, který se zde sešel k demonstraci a Fonren nedaleko něj se bavil stejným způsobem. Nemohla jsem uvěřit svým očím, když stařičká Amélie s hlasitým smíchem skočila nejbližšího upíra a drápy mu oddělila hlavu od těla.
Stála jsem jak přimražená na vrcholu schodů odkud jsem to vše mohla s přehledem sledovat. Teď jsem jen mohla litovat svého rozhodnutí. Proč jsem se sakra neotočila? Asi bych raději měla jít a zapomenout na to čeho jsem nyní svědkem. To bylo moudré rozhodnutí, ale tělo mě neposlouchalo. Nebyla jsem schopna odtrhnout oči od té spouště, co Gear vytvářel. Kam se hnul tam se umíralo. Lovecká vášeň ho doslova pohltila, což byl jediný důvod proč si mě všiml až po deseti minutách, kdy jsem jak kamenný sloup stála u dveří a zírala na něj.
Strnul uprostřed pohybu s očima přikovanýma na mě, stejně jako já na něm. Mladá žena, vyděšeně se krčící pod jeho tlapou využila příležitosti a vzala nohy na ramena. Gear ani já jsem však na ní nepohlédli. Prohlubeň, která mezi námi vznikla mou nejistotou a strachem, se zas o něco zvětšila. Hrozilo, že to křehké pouto co mezi námi ještě zbylo se pomalu zhroutí.
„Sew! Co tu děláš?“ Gear se vzpamatoval první. Jediným skokem překonal všech deset schodů, jenž nás od sebe dělili. „Myslel jsem že spíš.“ snažil se mluvit klidně, jako by se nic nedělo. Nechtěl mě ještě víc vylekat, ale vzrušení ze zabíjení však bylo stejně znát.
„Co tu dělám? Spíš co tu vyvádíš ty?!“ odsekla jsem ledově.
„Nic.“ tvářil se rozpačitě. „Jen jsem si vyrazil na lov.“
„Nic?!“ zeptala jsem se dotčeně. „Tomuhle vyvražďování obyvatel říkáš nic?“ hlas mi vystoupal do nehezkých hysterických výšin. Nastalo ticho. Nevěděl co mi má říct.
„Nechápu co mi chceš vyčítat. Oba jsem lovci.“ podotkl kousavě.
„To možná jsem, ale já na rozdíl od tebe nemasakruju davy!“ po tváři mi sklouzla slza vzteku.
Opět se mezi námi rozhostilo rozpačité ticho a křik umírajících jsem téměř nevnímala, jak jsem se zkoumala Gearovi pocity. Po dlouhé době jsem důkladně nahlížela do jeho nitra a při tom cítila i jeho jak se hrabe ve mně. Trápil se, nedokázal pochopit co udělal špatně. Proč jsem se tak odcizili, také na něj doléhala atmosféra, která zde panovala a teď to duševní vypětí musel někde vybít. Cítila jsem se trochu provinile, že jsem mu nadávala. Vždyť jsem za tuhle pohromu částečně nesla vinu. Zato Gear vybuchl vztekem.
„Vidíš, za všechno můžou oni!“ rozkřikl se na mě. „To oni způsobili ten zmatek. Vždyť ty už ani nedokážeš oddělit své pocity od těch jejich!“ vypadalo to, jako by se každou chvíli chystal skočit ze schodů a vrhnout se na kohokoliv. „Působí na tebe mnohem víc, než jsem si myslel.“ tentokrát se mi podíval do očí a já v nich spatřila obrovskou úlevu. Možná že jsem nedokázala rozeznat co cítím, ale Gear to uměl. Z náhlého popudu jsem se k němu přitiskla a objala ho. A doopravdy, jako by Gearova mysl utvořila kolem té mé štít a já zas mohla jasně myslet. Všechen strach, panika a úzkost odpluli a byla jsem to zas já. Bylo zvláštní jak jsem si byli ještě před minutou tak vzdálení a teď jsme si byli blíž než kdy dřív.
„Pojď. Zbavíme města toho smetí, než se v něm utopíme.“ nečekal na odpověď. Seskočil ze schodů a vydal se pronásledovat jednoho zpola proměněného vlkodlaka. Usmála jsem se a následovala jeho příkladu.