"My book"

Anotace: Sci-fi příběh. Zatím bez názvu...

1

Johny běžel městem a hledal vhodný úkryt, nějaké příjemné klidné místečko, kde by si mohl odpočinout a nabrat síly, které mu s každým uběhnutým metrem ubývaly tak rychle, že si chvílemi myslel, že se zastaví, sedne si na cestu a bude čekat. Bude čekat na to, až ho ti debilové z FBI zastřelí, tak jako zabily jeho ženu a jeho dvě děti. Ach ty děti. Sáře byli teprve čtyři a Tomymu sedm. Co jim jen udělaly? A co jim udělal on? Jak tak přemýšlel a přemýšlel, najednou zjistil, že leží v kaluži své vlastní krve s kulkou v hlavě a nad ním se sklání ti tři zkorumpovaní magoři, kteří s napětím čekají až chcípne. Až chcípne jako pes, který uštvaný hladovou zvěří čeká schoulený v trávě na svou již nevyhnutelnou smrt. Ano, ano, takový je jeho osud. Už nikdy nebude moci vniknou za temných a příjemných letních nocích do své krásné mladé ženy. Už nikdy nebude moci dávat dobrou noc svým dětem. Už nikdy. Už nikdy.
,,Johny, Johny, probuď se miláčku, vždyť celý hoříš, co je ti? Tomy, prosím tě podej mi telefon, musíme zavolat doktora, tatínkovy není dobře.“
,,Mami, mami, co je tatínkovy?“ volala malá Sára.
,,Nevím broučku.“
,,Tatínek umře?“
,,Ne, ne zlatíčko, tatínek teď jen potřebuje hodně odpočívat, to bude v pořádku. (Doufám, jen ať už je tady ten zatracený doktor.)“
Johny, jeho žena Susan a děti Tomy a Sára. To jsou Whitovy. Příjemná malá rodinka, která už několik let žije v krásném, ale trošku zapadlém městečku jménem Jamestown v Severní Dakotě. Díky Johnynu poměrně vysokému platu si tady mohli dovolit pěkný útulný domek na kraji města, na který však ještě stále splácejí hypotéku.
Johny je dvaatřicetiletý, všemi uznávaný mladý novinář, který pracuje pro místní deník News James. Dalo by se říct, že jeho práce je jeho koníčkem. Vždycky chtěl být novinář. Už jako malý chlapec pořád běhal s notýskem v ruce a byl vždy u všeho, co se v jeho okolí dělo. Byl hodně chytrý a všímavý a rodiče na něj byli vždy hodně pyšní. Později spíš vlastně jen jeho otec Bill. Jeho matka Sarah, po které pojmenoval také svou dceru, tragicky zemřela při autonehodě. Stalo se to jednu horkou letní noc, Johnymu bylo tehdy teprve necelých devět let. To léto bylo tenkrát opravdu výjimečně horké, už snad celé dva týdny sužovala Nevadu téměř čtyřiceti stupňová vedra. Whitovi žili na venkově a tak jako všechny okolní rodiny se živili zemědělstvím. Půda již byla za těch čtrnáct dní celá vyprahlá a všichni čekali na déšť jako na spasení. Nikoho ale ani ve snu nenapadlo, že by ten již tak dlouho očekávaný déšť mohl přinést takhle tragickou událost. Jak ale brzy zjistili, mohl. Všichni tři se tehdy ve skvělé náladě vraceli z oslavy narozenin strýčka Sama, bratra Johnyho otce. Na půli cesty, zrovna když projížděli lesem, se ale rychle zatáhlo a strhl se silný liják. V tu chvíli se ještě mohli radovat, že konečně prší, kapky deště se však brzy proměnily ve smrtící kroupy velikosti golfových míčků, a ty začaly ostře bombardovat jejich nádherné nové auto. Překvapený Bill neudržel řízení a celou pravou polovinou svého vozu, kde se právě nacházela Johnyho matka, to napálil do jednoho z mohutných stromů, které tuhle lesní cestu lemovaly. Sarah byla na místě mrtvá, Johny se svým otcem vyvázli „jen“ s pár zlomeninami, které však nebyly nijak vážné, a z kterých se brzy zotavili. Z čeho se však zotavili mnohem později, byla smrt Sarah. Johnyho otec si dlouho dával vinu za smrt své ženy právě sobě, i když ho Johny i všichni ostatní blízcí příbuzní stále utěšovali, že za to nemohl. Oba dva nesli tuto tragickou událost velice špatně, snad půl roku to u nich doma vypadalo jako v domě duchů. Pořád jen mlčky chodili po bytě a se slzami v očích vzpomínali na chvíle radosti a štěstí, které tady spolu prožívali, když ještě Johnyho matka žila. Bill začal znovu kouřit, přestal před třemi lety právě kvůli Sarah, ta mu totiž vždycky říkala: „Zlato, ty cigarety tě jednou přivedou do hrobu.“ A nakonec měla také pravdu. Johnyho otec zemřel před půl rokem na rakovinu plic.
Se Susan už jsou spolu téměř deset let a stále jim všechno skvěle klape. Asi by jste jen těžko hledali podobný pár, který se ještě po deseti letech miluje tak stejně, jako před svatbou. Susan je o dva roky mladší než Johny. Ti dva se spolu seznámily se v jednom baru, kde předtím Susan dělala servírku. Teď je s dětmi doma a stará se o domácnost.
Doktor, který ten večer přijel k Whitovým se jmenoval George Wilson. Byl to příjemný starší pán, který toho měl, co se medicíny týče, už hodně za sebou. Wilsona znaly Whitovy už z dřívějška. Asi před rokem se v nemocnici staral o Tomyho, který když se učil jezdit na kole, spadl, ošklivě si poranil hlavu a byl z toho mírný otřes mozku. A teď je tady znovu, aby se přišel podívat na Johnyho.
„Co je mu, doktore?“ zeptala se celá rozechvělá Susan, když si zrovna utírala své slzami smáčené oči. Nikdy před tím totiž Johnyho neviděla v tak špatném stavu, jako dnes a v duchu tajně doufala, že už se jí takový pohled v budoucnu nikdy nenaskytne.
„No jo mladá paní, nevypadá to sice na nic vážného, ale raději si ho na pár dní odvezeme, abychom zjistily něco víc.“
„Jak myslíte, doktore.“
Johnyho odvezli do nemocnice ve čtvrtek 9.dubna v 18:30 s vysokou horečkou doprovázenou silnými bolestmi hlavy, na které si Johny při převozu a následně i v nemocnici stěžoval. V důsledku toho byl také podroben důkladnému lékařskému vyšetření.
Ty bolesti hlavy ho trápily už nějaký čas, asi dva nebo tři týdny, byly ale slabé, a proto se s nimi nikomu nesvěřoval, dával je za vinu namáhavé novinářské práci. Přibližně před stejnou dobou se mu ale také začaly zdát i ty podivné sny, zvlášť jeden, který se neustále vracel a dnes v noci tady v nemocnici se mu zdál opět.
Johny stál sám na neznámém místě obklopený hustou mlhou, takže vlastně ani nemohl odhadnout, kde přesně se právě nachází, ale měl pocit, že stojí uprostřed podivné, prázdné místnosti, vlastně si tím byl na sto procent jistý, nevěděl sice jak, ale byl. Hustou mlhou k němu pronikala silná oslepující záře. Ale odkud se jen vzala? Tak jako si byl jistý, že stojí v místnosti, věděl, že místnost nemá žádná okna, tak sakra odkud ta záře a proč se mu ten zatracený sen pořád vrací?
Všechna vyšetření proběhla ještě ten večer a za několik hodin byly všechny výsledky hotové. Ráno okolo sedmi hodin, když k němu přišel doktor, seděl Johny na posteli a díval se z okna. Bylo krásné jarní ráno a silné paprsky ranního slunce nekompromisně pronikaly do jeho pokoje. Pozoroval vrabce, kteří stále přeletovali ze stromu na strom a poslouchal jejich nádherný zpěv. Cítil se krásně, hlava ho už nebolela, jen byl trošku unavený. Nic nenasvědčovalo tomu, že by s ním nemělo být něco v pořádku.
„Dobré ráno.“
„Dobré ráno, doktore.“
„Už vám je lépe?“
„Mnohem, doktore, není snad něco v pořádku?“
Doktor se posadil vedle něho, zamyšleně se na něj podíval a začal:
„Pane White, abych řekl pravdu tak opravdu nemám tušení co by s vámi mohlo být, je to dost podivné, ale podle všech vyšetření jste absolutně zdravý, sám tomu nerozumím, protože ještě včera večer jste vypadal opravdu hodně špatně. Je tady však možnost, že ty bolesti mohly být způsobeny vaší narušenou psychickou rovnováhou. Nemáte náhodou v poslední době nějaké problémy v práci nebo v rodině?“
„Ne, doktore, všechno je v pořádku.“
Řekl to i přesto, i když moc dobře věděl, že všechno zas tak úplně v pořádku není. Jsou tady přece ještě ty sny. Bože, ty sny. Ale co vlastně znamenají? A proč ho vždy, když se mu zdají, tak šíleně rozbolí hlava?
„V tom případě… Pane White, posloucháte mě?“
„Ano jistě, promiňte, jen jsem se trochu zamyslel.“
„V tom případě bych vám mohl poradit jen to, aby jste víc odpočíval a dopřával si delší a vydatnější spánek, je totiž dost možné, že jste jen opravdu hodně přepracován.“
Jakmile se s ním doktor Wilson rozloučil, aby šel navštívit další své pacienty, vstal Johny z postele a začal nervózně přešlapovat po pokoji. Pořád dokola si pokládal ty dvě otázky, které mu teď vrtaly hlavou víc než cokoli jiného, čím se kdy jako novinář zabýval. Ani na jednu z nich si však nedokázal odpovědět, a tak tam jen tak stál a dál pozoroval poletující vrabce.

2

Hned druhý den co Johnyho odvezli do nemocnice se Susan rozhodla, že vezme děti a svého manžela navštíví. Už od rána byla ale celá rozhozená, pořád přemýšlela, co by mohlo s Johnym být, za posledních deset let se u něj totiž s ničím podobným nesetkala.
Po obědě okolo jedné hodiny, tak jako každý den, zajela do školy vyzvednout Tomyho. Tomy chodí do první třídy. Je to chytrý modrooký klučina, který až na to, že si někdy neuklidí v pokoji, je velice hodný, zbožňuje své rodiče a oni zbožňují jeho. Tak jako Sáru, nejmladší z Whitových a samozřejmě miláčka rodiny.
Když přijely před Tomyho školu a Sára spatřila svého bratříčka, začala volat: „Tomy, Tomy, pospěš si, jedeme za tatínkem, honem.“ Tomy naskočil do auta, pozdravil maminku a pak se všichni vydali k nemocnici.
Do nemocnice dorazily až za nějakou tu čtvrthodinku, protože v tu dobu byl ve městě největší provoz a nemocnice ležela až na druhém konci města, než byla Tomyho škola.
„Dobrý den, prosím vás, kde tady u vás leží John White?“
„Vy jste jeho žena?“
„Ano!“
„Počkejte chvíli prosím, hned se podívám. Aha, tady to máme, John White, přivezen včera večer, druhé poschodí pokoj číslo 22.“
„Děkuji.“
„Nemáte zač, mladá paní.“
Výtah odvezl Susan a její dvě ratolesti do druhého patra Jamesovy nemocnice, na kterém měl být Johny. Ale jak byla Susan nervózní, chvíli ji trvalo, než se dokázala náležitě zorientovat v té sněti chodeb a dveří, kterých bylo na tomhle patře požehnaně, a než našla ten správný pokoj, pokoj číslo 22.
„Ahoj miláčku, jakpak se cítíš?“
„Už mi je líp, lásko.“
„To jsem ráda. Volal ti Andy a ptal se proč jsi dneska nepřišel do práce, řekla jsem mu, že jsi v nemocnici, a že mu potom zavoláš.“
V tom je však přerušila Sára, která se vrhla Johnymu kolem krku.
„Podívej, tati, co jsem ti namalovala.“
Při pohledu na Sářin obrázek, na kterém byla namalována celá Whitovic rodina, jak stojí před jejich krásným domkem, Johnymu vytryskly slzy. Vzpomněl si totiž na nádhernou dovolenou, kterou před rokem všichni čtyři strávily na pláži v Californii.
„Tati, proč pláčeš?“
„To nic broučku, je to nádherný obrázek.“
Johny objal obě své ratolesti a podíval se na Susan.
„Sue, musíme si promluvit.“
Susan z Johnyho výrazu pochopila, že něco není v pořádku. Vždycky to totiž poznala.
„Děti, počkáte na mě chvíli venku, hned za vámi přijdu.“
Děti se rozloučily se svým otcem a odešli na chodbu. Susan se posadila na židli naproti Johnymu, vložila mu své ruce do jeho dlaní a upřímně se ne něj podívala.
„Co je, lásko?“
„Víš, Sue, je to hodně divné, doktor mi řekl, že mi svým způsobem vlastně vůbec nic není, a že můžu být jen přepracovaný, ale podle mě budou mít ty bolesti nějakou podivnou souvislost s těmi sny.“
„S jakými sny? Nikdy ses mi o žádných snech ani bolestech nezmínil.“
„Já vím, Sue. Z počátku byly ty sny jen hodně krátké a bylo jich strašně málo, takže i ty bolesti byly hodně slabé, ale čím pak byly ty podivné sny delší a živější, tím víc mě potom bolela hlava. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, ty bolesti totiž vždycky rychle ustaly a já jsem se potom cítil stejně úplně normálně, jako by mi nic nebylo. Tak jako teď. Je to sice záhada, ale cítím se báječně, a to jsem ještě včera myslel, že snad umřu bolestí.“
„No dobře, ale proč si mi nic neřekl?“
„Bylo to hodně zvláštní a já byl z toho celý zmatený, promiň, ale nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“
„To je v pořádku, ale slib mi, že příště už mi všechno povíš.“
„Slibuju.“
„Jo, abych nezapomněla, tohle jsem našla dneska ráno ve schránce, ještě jsem to nečetla, takže absolutně nevím, co by to mohlo být, ale je to až z Nevady a je na tom tvé jméno.“
„Díky a teď už běž, Sue, děti na tebe čekají a já bych měl zavolat Andymu.“
„Tak pa ,lásko, miluju tě.“
„Já tebe taky, pa.“
Susan Johnyho něžně políbila a odešla za dětmi.

3

Hned potom co Susan opustila jeho nemocniční pokoj, popadl Johny telefon. Andrew Weller byl Johnyho kolega z práce a samozřejmě také velmi dobrý přítel. Johny znal Andyho od té doby, co se přistěhoval sem do Jamestownu. Tehdy to byl právě on, který mu pomohl najít práci v místním deníku. Whitovi a Wellerovi se také hodně často navštěvovali. Andyho žena Lucy si velice dobře rozuměla jak se Susan, tak s dětmi a vždycky, když si Susan potřebovala někam na delší dobu odskočit něco vyřídit nebo nakoupit, Lucy jí Tomyho a Sáru s radostí pohlídala. Sama totiž žádné děti neměla, i když si je s Andym vždycky hodně přály.
„Čau, Andy.“
„No čau, Johny, dost že voláš, Sue mi řekla, že jsi prý v nemocnici, co ti proboha je? Už se po tobě scháněl šéf, máme tady dneska dost velkej chaos. Člověk celej rok čeká, až se tady v tom zapadákově konečně něco pořádnýho semele, no a když se už konečně něco pořádnýho semele, tak jeden z našich nejlepších novinářů nepřijde do práce!“
„Víš, Andy, já vlastně taky vůbec nevím co mě je, a neví to pravděpodobně ani doktoři.“
„To si snad děláš prdel, ne? Jak to jako myslíš, že neví co ti je?“
„No prostě to neví. Včera večer mě s vysokou horečkou a silnou migrénou odvezli sem do nemocnice a dneska mi řekli, že jsem prý asi úplně zdravý.“
„No dobře, a víš aspoň přibližně, kdy by tě jako měli pustit?“
„Pustí mě prý už zítra, ale stejně zůstanu asi ještě pár dní doma, navrhl mi to sám doktor a koneckonců dovolenou jsem už neměl ani nepamatuju.“
„Jak myslíš, už musím končit, všichni tady dneska po mě něco chtějí, ale určitě se za tebou v brzké době zastavím a popovídáme si. OK?“
„OK.“
„Tak zatím.“
Jak Johny pokládal telefon zpátky na bílý nemocniční stolek, všiml si oné obálky, kterou mu jeho žena přinesla a pomyslel si, že na ní vlastně skoro úplně zapomněl. Uchopil ji a začal si ji pomalu prohlížet. Kromě Nevadského razítka a Johnyho jména s adresou na ní nebylo nic zvláštního, proto absolutně netušil, co by mohla obsahovat. Vlastně ani pořádně nevěděl proč nad tím tak uvažuje, jindy by obálku samou zvědavostí okamžitě roztrhl, aby se co nejdříve dozvěděl, kdo a co mu píše. Dnes měl ale takový zvláštní nepopsatelný pocit, který mu jaksi nedával odvahu obálku rozlepit. Při důkladnějším prohlížení totiž zjistil, že zas tak úplně obyčejná, jak se na první pohled zdála, zase není. Něco neobvyklého na ní přece jen bylo. Byla totiž z hodně kvalitního papíru, v takových obálkách většinou obyčejné dopisy nechodí, i adresa byla velice úhledně napsaná, dokonce až příliš. Co to jen může znamenat? V tom se však zarazil a pomyslel si, že už asi musí být opravdu hodně přepracovaný, když ho už napadají takové hlouposti. Zhluboka vydechl a obálku jedním silným škubem roztrhl. Vyndal z ní kvalitní, úhledně složený dopisní papír a pustil se do čtení. To co se však z dopisu dozvěděl, pro něj bylo natolik překvapující, že z toho málem přestal dýchat. Bylo tam totiž napsáno asi toto:
Vážený pane White,
dovolujeme si Vás informovat o skutečnosti, jež se objevila v souvislosti s úmrtím Vašeho pana otce Billa Whita. Zjistili jsme, že Váš pan otec, jenž před necelým půl rokem zemřel, vlastnil, mimo majetek, který jste již po něm zdědil, ještě jednu nemovitost na území státu Nevada, poblíž svého trvalého bydliště. Domníváme se, že jste o této skutečnosti dodnes nic nevěděl, neboť jste se o přepis této nemovitosti dosud nepřihlásil. Dostavte se proto, prosím, co nejdříve tuto nemovitost převzít, neboť v opačném případě propadne tato nemovitost státu. Zároveň také, prosím, přijměte naši srdečnou omluvu, že jsme Vás o těchto faktech informovali s takovým zpožděním.
Děkujeme za pochopení.
S pozdravem
James Deemouter

Johny čekal cokoli, ale určitě ne dopis od soukromého právníka svého otce, který mu před půl rokem pomáhal zařídit všechny okolnosti okolo Billova pohřbu a následného přepisu majetku. A už vůbec ne, že se bude jednat o nějaký otcův dům, o kterém neměl ani potuchu. Johny si s Jamesem velmi dobře rozuměl, nebyl totiž jenom poradce, který radil jeho otci ve všech právních záležitostech, ale byl také Billův velice dobrý přítel, proto bylo dost podivné, že o tom domě sám nic nevěděl. Pořád neuměl pochopit, proč mu otec nic neřekl. Co ho vedlo k tomu, tajit takovou dobu vlastnictví nějakého obyčejného domu?

4

O pár dní později už seděl Johny i se svou ženou v autě na cestě do Nevady, aby se o existenci onoho domu přesvědčil na vlastní oči. Johny totiž stále něčemu takovému odmítal uvěřit. Najednou měl před sebou tolik otázek, na které chtěl znát odpověď, že se nemohl už absolutně na nic soustředit. S odjezdem proto ani chvíli neotálel a jen co se vrátil z nemocnice domů, už si začal balit. To se však vůbec nelíbilo Sue. A jak taky mohlo, vždyť se její manžel zrovna vrátil z nemocnice a už by chtěl hned někam jezdit? Má snad odpočívat, ne? S tím vším ale Sue nic nezmohla, Johny si stál tvrdě za svým. Nakonec byla aspoň ráda, že mohla jet s ním a trochu na něj dohlédnout, nebyla si však jistá tím, že dělají zrovna dvakrát správně, když opouštějí děti kvůli prohlídce nějakého podivného domu. Nebála se, že by se jim mohlo něco stát, vždyť se o ně stará Lucy. Měla ale podezřele opravdový pocit, že se dneškem něco mění, že končí jejich krásný život a začíná…
K domu vedla úzká hliněná příjezdová cestička, jenž byla celá lemovaná mohutnými stromy, které dávali tomuhle, na první pohled dost podivnému místu, jistý tajemný nádech. Johny zaparkoval u malého jezírka, které se rozléhalo těsně před domem. Pak oba vystoupili z auta a začali si s ohromným úžasem prohlížet tuhle nádhernou obrovskou, ale už trošku zchátralou vilu. Od jezírka až k domu se táhla dlouhá krásná dřevěná terasa.
Oba se pomalu začali přibližovat k hlavnímu vchodu.
„Miláčku, tohle je opravdu podivné místo, až mi to nahání strach.“
„Neboj, Sue, myslím, že se nemáme čeho obávat.“
„Když myslíš…“
Johny opatrně sáhl na kliku. Bylo odemčeno. Oba byli tak napjatí, že téměř nedýchali. Kolem se rozléhalo hrobové ticho. Dokonce i ptáci jako by ztichli. Držejíc se za ruce pomalu vešli dovnitř. Prvního čeho si všimli, bylo veliké točivé schodiště vedoucí do druhého patra. Bylo už ale dosti ztrouchnivělé, ostatně tak jako většina trámů v podlaze. Při pohledu zevnitř se zdál tento vcelku prázdný dům ještě větší než zvenčí. Nejistě začali procházet jeho rozlehlé místnosti, kterými se šířil podivný neidentifikovatelný zápach.
Zrovna procházeli jednou z místností, která mohla kdysi sloužit jako obývací pokoj. Měla nádherné francouzské okno s výhledem přímo na jezírko a Sue si začala představovat, jak to tady asi vypadalo předtím, když tady byl ještě nábytek a nebyly tady ty nánosy prachu a pavučin. Z jejího snění ji však vyrušily tiché kroky z vedlejší místnosti.
„Johny, slyšel jsi to? Vedle někdo je!“
„Jo slyšel. Může to být jen potulný bezdomovec co tady hledá nocleh, ale raději se schováme.“
„A co když ne?“ řekla Sue tak tichým hlasem, jak jí ti jen strach dovolil. „Johny, já se bojím.“
Kroky začaly sílit a Johny se Sue pochopili, že se ten někdo pomalu blíží k nim. Tak, tak se ještě stačili schovat za mohutné dveře obývacího pokoje, když ta podivná osoba v černé mikině a s kapuci na hlavě nejistě vešla dovnitř. Sue Johnymu křečovitě svírala ruku. Byla strachy bez sebe. Ani jeden z nich tomu člověku neviděl do tváře, ale podle všeho to byl nějaký muž. Onen muž v černém mířil stále nejistým krokem až k francouzskému oknu, kde se náhle otočil. Zrovna ve chvíli, kdy se Sue s Johnym snažili neslyšně vyplížit zpoza dveří ven z místnosti. Johny a muž v černém si vyměnili vyděšené pohledy.
„Sakra Andy, co tady děláš? Pěkně jsi nás vyděsil!“
„Johny, Sue, jste to vy, chvála Bohu! Venku jsem viděl vaše auto, tak jsem si říkal, že budete uvnitř. Musím vám něco říct, jel jsem za vámi hned, jak jsem to zjistil.


To be continued……………..

Copyright © 2005 by Jack W