A popel - I - Pryč

Anotace: Tohle je jedna povídka, kterou jsem kdysi napsal a rád bych v ní pokračoval jako románu. Proto Je to první kapitola.

Na Zemi je celkově hodně věcí, které se dají předpokládat. Padající déšť, havárie v nepřehledné zatáčce…tomu všemu říkáme náhody. Ale pořád je můžeme předpokládat. Pak tu máme ještě jinou skupinu náhod, jež je předpokládat skoro nemožné. Padající sledi, mimozemšťané ve vašem obýváku a soused, kteří získá jackpot ve sportce a vám do něj chybělo jedno číslo. Tak přesně jedna taková nepředložená událost právě procházela potemnělou chodbou a sklesle se rozhlížela, kam teď. Ona událost byl chlapec ve věku asi patnácti let ve světle modrém pyžamu a erárních papučích. Jeho bledou pleť překrývaly splihlé polodlouhé černé vlasy. Ty zakrývaly oči v pravdě neobvyklém odstínu zlaté barvy. V těchto očích se nyní právem zračila zmatenost a beznaděj. Již potřetí šel špatným směrem a byl nucen již potřetí objevovat krásy šedě natřené ocelové stěny. Orientační smysl jeho věrným společníkem evidentně nebyl. Proto se opět otočil a vydal se opačným směrem a ani trochu mu nebylo podezřelé, že tuto stěnu potkal již potřetí. Jak již potřetí se otočil doprava, pak doleva, pak zase doprava, rovně….až nakonec stál před výchozím bodem své poutě. Tou byla šestiúhelníková místnost, jejíž stěny tvořily polopropustné plexisklové desky. Při letmém pohledu na stěny jste mohli vidět pouze sebe, což pro člověka nijak zvlášť šokujícím dojmem nepůsobilo (a to se člověk od člověka, uher od uhru lišilo). Když jste se však na sklo dívali z maximální blízkosti a přitom jste ho jakoby přehlíželi, mohli jste uvidět řadu zeleně polstrovaných křesel, jejichž pás obtáčel celé šestiúhelníkové „akvárium“ jako had, který se zakousl sám sobě do ocasu a zapomněl, kde má hlavu a kde ten ocas. Za ním následoval další had v podobných nesnázích, ale ve vyšším patře a takto jich bylo naskládáno šest. Další neobvyklou výbavou tohoto pokoje se asi před půl hodinou stal zřízenec, který nyní ležel hlavou zabořenou do kovového stolku. Nutno dodat, že stolek z tohoto střetu vyvázl lépe. Chlapec si poklekl ke stolku a prohlédl si muže ležícího na něm a z části pod ním. Nyní však nalezl něco, co předtím neviděl. Z náprsní kapsy jeho montérek vykukoval malý obdélníček bílého plastiku potažený podélně černým proužkem. Chlapec si proužek vzal a schoval si ho ve své vlastní náprsní kapse. Opět se vydal směrem k podchodu vedoucímu z akvária. Když došel na konec tunelu, opět před ním stála ta nechutně kovová zeď, natřená ještě nechutnější šedou barvou. Najednou se mu zatmělo před očima. Zvláštní, protože toto zatmění způsobila zářivka, která se nyní rozsvítila nad jeho hlavou. Výpadek proudu již skončil a doktor nebude moc šťastný, když zjistí, že je jeho oblíbený stolek ozdoben zuby jeho oblíbeného podřízeného. Chlapec zamrkal. Jeho oči změnili odstín ze zlaté barvy do odstínu hnědozeleného. S jasným světlem se mu naprosto změnila perspektiva. Nyní si konečně všiml malé tmavě šedé krabičky, která visela na jedné z těch bočních nechutně šedých zdí. Na rozdíl od předtím vedle ní nyní svítila zelená šipka. Z kapsy vylovil klíč, který sebral zřízenci při druhé obchůzce a zastrčil ho do zámku na krabičce. Ta se s vrznutím otevřela a odhalila čtecí zařízení. Neměl ponětí, co by měl do škvíry zastrčit, pokud tam však něco vůbec zastrčit měl. Zkušebně tedy zastrčil dovnitř kus papíru, roh kapesníku, lem pyžama až nakonec do něj zasunul onu plastovou kartičku. Leknutím odskočil dobré dva metry, když se ona nechutná čelní stěna se sykotem odsunula.
Zhruba o dvě až čtyři minuty později se rozezněly po celé chodbě sirény. Po celém komplexu nyní začali pobíhat lidé v kombinézách, bílých pláštích, montérkách…Na to se však chlapec dobře připravil. Ještě, než poplach vypukl, doběhl na hlavní chodbu, kde stál veliký stůl nejspíš určený pro jeho bývalého chovatele, protože nyní byl prázdný. Ještě důležitější než to, že byl prázdný bylo to, že byl veliký a čelní stranu kryla velká překližková deska. Chlapec se vsoukal do takto vytvořeného prostoru a ve chvíli, kdy k ní ještě pro jistotu přisunul otočnou židli, začalo chodbou pobíhat neuvěřitelné množství lidí. Ovšem pátrání po uprchlíkovi by mělo vypadat organizovaně. Většina z těch lidí tam venku mělo oblečeno bílé pláště nebo montérky a jednomu technikovi ještě trčel z kapsy imbusový klíč. Dávalo to najevo, že o způsobu hledání nezvěstného byl poučen nanejvýš jeden údržbář a ten v oné chvíli pravděpodobně tloukl špačky. To vše chlapec viděl dírou v překližce, kterou tam její bývalý majitel nepochopitelně nechal, nebýt si vědom, že může být použita jako výborná pozorovatelna. To si však chlapec neuvědomoval. Seděl na bobku na zemi, objímaje nohy. Jednou rukou si přidržoval židli a druhou křečovitě svíral kartu. Jeho oči díky přítmí pod židlí nyní slabě zářily.
Asi po deseti minutách si dav profesorů a mechaniků uvědomil, že hledání by mělo probíhat organizovaně. Proto se zformovali do šíleného kolosu vedeného nejspíš oním údržbářem, který třímal vítězně v ruce hasák a ukazoval další směr jejich putování. Ty nejlepší mozky z těch nejlepších univerzit nyní vypadaly jako stádo volů vedené hasákem. Ten nezávisle na vůli majitele ukázal směrem pryč od překližkového stolu a jeho malého tajemství.
Po dalších deseti minutách bylo v radiu dvaceti metrů od stolu naprosté ticho. Chlapec tedy vykoukl zpod stolu. Pryč ze svého pokoje se dostal. Kam teď? Instinktivně (tento instinkt vlastní člověk již od té doby, kdy někdo dostal ten spásný nápad pověsit si nad krám vývěsný štít) se rozhlédl po nějaké ceduli. Ta se nacházela asi dvacet metrů od něj. Velkými černými písmeny na ní bylo napsáno:

Společný projekt Fakulty Genetického inženýrství a Fakulty Psychologie Plzeňské Univerzity

Pod ní pak stálo mnohem většími písmeny toto:

VÝZKUMNÉ ODDĚLENÍ NEOGENETICKÉ REGRESE

Od nápisu směřovala velká červená šipka, která ukazovala směrem ke stolu. Zároveň k němu vedla i tlustá červená čára táhnoucí se po podlaze. Ta končila u dveří vedle stolu. Na nich byla úplně stejná cedulka jako na zdi ovšem v menším vydání. Zděšeně zjistiv, že jeho poctivě připravovaný plán útěku (připravený během prvních třiceti sekund výpadku proudu) končil přesně v okamžiku, kdy sblížil jednoho do ruda rozvztekaného zřízence s jedním modře studeným stolkem. Rozhodl se tedy vydat po černé čáře, která vedla těsně vedle jeho čáry a která vedla přesně na opačnou stranu, než byl národ velkého hasáku. Po cestě potkal pouze jeden automat na kávu a to jen proto, že se o něj přerazil, když se otáčel po čáře, která se nyní prudce stáčela do strany. Zmatený, vyděšený a propocený padl tedy na zadek. Před ním se rozprostírala vzhledově úplně stejná cedule s tím rozdílem, že na ní bylo napsáno toto:

Společný projekt fakulty Genetického inženýrství, Matematickofyzikální
fakulty a Zoologické fakulty Plzeňské Univerzity
VÝZKUMNÉ ODDĚLENÍ GENETICKÉHO ŘEŠENÍ
TRANSPORTU EUKLIDOVÝM PROSTOREM.

Tak tomu bylo rozumět ještě méně. Jediná část, které rozuměl, byla černá šipka, ukazující k dveřím a dalšímu prázdnému stolu. Důvodně odmítl pohárek kávy, který mu nyní automat nabízel a vyškrábal se na nohy. Právě včas. Za zatáčkou se již řítil dav, který mezitím změnil vůdce z hasáku na logaritmické pravítko. Chlapec vtrhl do dveří a přibouchl je za sebou. Stál nyní v temné místnosti. Byla zde naprostá tma, avšak jemu to nevadilo. Velikost místnosti odpovídala asi 2x4x3 metry (šířka, délka, výška). Byla to vlastně spíš taková zmenšená chodba. Konec místnosti byl zakončen úplně stejnou šedou stěnou, s jakou se již dnes počtvrté (a doufal, že i naposledy) setkal. Nyní se však již nenechal oklamat. Otevřel tmavě šedou krabičku a do připravené zdířky zasunul kartu. Stěna se s sykotem odsunula. Vstoupil dovnitř. Tato místnost byla o porovnání větší. Lemovaly ji široké stoly s maličkými klíckami. Na jednu z těchto klecí se zadíval. Pobíhala v ní v rámci svých možností malá černá myška. Úplně obyčejná, pomyslel by si čtenář, nebýt těch pahýlků vyrůstajících ze zad. Najednou klec zajiskřila. Na boku klece byl upevněn malý digitální budík. Jeho číselník se právě rozhodl, že nebude ukazovat nic jiného než nuly. Klec jiskřila stále více až najednou ustala. Chlapec se zadíval na zčernalou klec a překvapivě zjistil, že něco mu na jejím vzhledu (kromě toho, že byla poněkud tmavšího odstínu), nesedělo. Chyběla podstatná součást. Myš. Po několika minutách jednoduše usoudil, že se vypařila, což při stavu klece bylo více než pravděpodobné. Šel tedy dále. V další místnosti nalezl ještě něco neobvyklejšího. Byla o dost menší a z jedné strany byla s tou předchozí oddělena sklem. To na zemi ho však zvlášť překvapilo. Byl tu nakreslen jakýsi terč. Červenočernými pruhy pásky směřoval ke středu. Na středu jeden vtipálek profesor Zdá se z dlouhé chvíle napsal bílou krycí fixou jedno slovo. BINGO!
Asi třicet centimetrů od BINGA dostala červená páska takový nazelenenalečerný nádech. Jednalo se o hromádku popela, ze které se stále ještě kouřilo. Nepotřeboval vyšší dívčí, aby mu bylo jasné, co byla ta hromádka ještě před deseti minutami zač. Když ho již přestalo bavit šťourání v zuhelnatělých ostatcích hlodavce, přešel do další místnosti. Nyní se nacházel v jakýchsi kotcích. Po straně se tu nacházely dva velké výběhy. Jeden prázdný a jeden…
Uvnitř výběhu se koulelo něco, co by nedokázal přirovnat k ničemu, co doteď viděl (A to, že toho za svůj život viděl málo tu nehrálo roli, protože by to bylo k ničemu, i kdyby toho viděl hodně). Štěně. V rohu kotce se choulilo zvíře na první pohled strašně podobné štěněti vlka. Proti této hypotéze hrálo však hned několik faktorů. Zaprvé: velikost. Pokud to mělo být štěně vlka, tak striktně nedodržovalo kynologické standardy, protože velikostí se rovnalo plně vzrostlé doze. Zadruhé: Srst. Tak té úplně pozbývalo. Namísto ní ho celé pokrývala vrstva černého peří. Na hřbetě a hlavě převážně uhelně černé letky. Na břiše pak popelavě šedé chmíří. Druhá neobvyklost, peří zákonitě vedla k neobvyklosti třetí. Křídel. Z kloubů nad předními nohami mu vyrůstala křídla. Ta se svou šířkou táhla až k zadním stehnům a rozpětí měla dobré tři metry. Tato křídla, nejvíce připomínající křídla orlí nyní ležela splihle podél svého majitele, který vytřeštěně sledoval ty dva zářící objekty vynořující se ze tmy. Nestačilo, že musel přes sklo sledovat svou blízkou budoucnost, kdy bude použit jako projektil pro prostorové střelecké závody, ale ještě tohle. Tvor vyděšeně zaječel, doufaje, že to ty dva objekty poleká. Nepolekalo. Jen si to nyní šinuly přímo k němu.
V místnosti se rozsvítilo. Chlapec nyní přistoupil k mřížím výběhu a pohybem karty přes čtecí zařízení klec otevřel. Zvíře se nyní mačkalo v koutě a vyděšeně pozorovalo jeho papuče, protože výše se podívat neodvážilo. Již se napřahoval. Ono to vědělo. Teď ho udeří a ono nebude jak mu moci mu v tom zabránit. Stalo se však něco nečekaného. Napřažená ruka nezrychlila. Jen s lehkostí přelétla poprvé váhavě nad jeho hlavou. Podruhé však už jistě se zabořila do peří na vlkově hlavě. Překvapen vzhlédl a podíval se na svého hosta. Ten se usmíval a dál hladil jeho hlavu a šíji. Neobvyklé na něm bylo, že jeho oči předtím zlaté, pak hnědozelené nyní okouzleně přešly do odstínu něčeho mezi perleťovou a křišťálovou modří. Člověk by řekl, že nyní viděl dvě Země lesknoucí se v záři slunce na kterých nebylo kontinentů. Na každé zemi bylo pouze po jednom kulatém kontinentu černé barvy. Chlapec si sedl. Vlk se vymotal z klubíčka a bez důvodu, jakoby samočinně položil Chlapci svou obrovskou hlavu do klína. Snad pouze chtěl, aby ho dále hladil a prokazoval mu službu, kterou za celou dobu jeho několikaměsíčního života prokázal jen jeden. S vděkem vzpomínal na toho člověka.
Najednou však uklidňující ticho jakoby zavalil všeprostírající se hluk. Desítky kroků se nyní stále přibližovaly. Brzy bylo vidět i bílé pláště. Chlapec přestal psa hladit a jeho oči jakoby mžikem se prolnuly do temné šedi. Pláště se zastavily asi tři metry od nich na okraji výběhu. Z jejich středu se vymanil jeden, třímající injekční stříkačku v ruce. Teď mi ho vezmou, pomyslel si vlk. Vezmou mi ho znovu. Toho, ke komu patřím. Vlk se nyní narovnal, a rozepjal křídla. Chlapec na tuto scénu zmateně pohlédl a zapomněl přitom sundat ruku z vlkova hřbetu. Vedle injekční stříkačky se nyní objevil i hasák a logaritmické pravítko. Tato trojice se statečně přibližovala k nim povzbuzována ostatními. Štěně náhle odhodlaně zavylo. Všichni tři hrdinové statečně uskočili a jali se běžet k východu. Po dlouhé domluvě a třech hrncích kávy se opět odvážili. Chlapec neměl s vlčkem zatím šanci uniknout, protože mezitím byla klec pevně zavřena. Opět se trojice vydala směrem k nim. Chlapec se již připravoval na omamný vliv uspávacích látek, když v tu si uvědomil, že jeho tělo podivně těžkne. Rozhlédl se po místnosti. Stále se opíral vlkovi o hřbet. Ten se mezitím ani nepohnul. Jeho peří nyní začal jakoby odnikud pokrývat černý prach. Ten se blížil i k chlapci a brzy ho pokryl celý. Hasák v nastalém zmatku při pohledu na tuto scénu popadl svůj způsob obživy a mrštil jím po chlapci. Jediné co zasáhl byl vzduch a prach, který udržoval obrysy chlapce a jeho přítele začal vířit po místnosti. Ani jeden tam však nebyli. Zmizeli v hlubinách prostoru a přitom ani jeden z nich netušil kam přesně.