Temnota-nová vláda (č. 41)

Anotace: Tak další pokráčko...

„Co prosím?“ zmateně jsem zamrkala.
„Moc dobře víš, že Gear není žádný svatoušek.“ zamračil se. „Vždyť nás všechny zmasakruje!“ otřásl se nad tou myšlenkou.
„To by neudělal a já bych to ani nedovolila!“ oponovala jsem.
„Vy dva jsem se tak dlouho hledali až jsem se našli. Vždyť jsem úplně stejní. Vrhnete se na všechno co se jenom hne.“ zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „Nedívej se na mě tak. Jen si vzpomeň co jsi dělala před pár minutami.“ znechuceně se ušklíbl.
„No a?“ urazila jsem se. „Jen jsme chtěli pomoct Beronovi dokončit jeho dílo. Měl bys být vděčný, že jsme se rozhodli vzít věci do svých rukou a zachránit vám tak zadek od jisté záhuby.“ s naštvaně přimhouřenýma očima jsem čekala na odpověď.
„Kdyby se Beron nedostal vůbec k moci, nikdy by tato situace nenastala!“ v hlase mu byla slyšet hořkost. Zarazila jsem se. Dloubl ve mně pocit viny.
„Jestli narážíš na to, že jsem vám nepomohla…“ začala jsem pomalu, neboť jsem až teď viděla zlost, která se v něm probouzela. „Je jednoduché vysvětlení. Ta vaše válka se mě s Gearem, ani démonů celkově, netýkala.“ dívala jsem se mu do očí.
„Mohla si přimět svého pána aby za nás bojoval alespoň z přátelství ke mně! Nebo jimi nejsme? Či si tak málo vážíš svých přátel?“ naklonil se ke mně a všechna ukřivděnost a obvinění na mě shlédla z jeho modrých očí.
„To by nemohl, alespoň si to myslím.“ tentokrát se zarazil on.
„Proč? Vždyť je jedním z nejmocnějších!“ smutně jsem si povzdechla.
„Fonren je silnější, ale o to nejde. Ten by se do ničeho neangažoval. Jenže Gear by hodně zraněný a vyčerpaný. Moern ho držel v zajetí mezitím co jsem byla pryč a mučil ho. Byla jsem ráda, že se mi ho podařilo zachránit. Nehodlala jsem ho vystavit jakékoliv zátěži. Ani teď bych nevolila jinak!“ hlas se mi mírně třásl, když jsem si vzpomněla na Geara bezmocně ležícího na podlaze mučírny, jak se sotva hýbal… Cítila jsem vlhkost v očích a tak jsem uhnula pohledem aby neviděl nějakou nezbednou slzu, která by mi mohla uniknout.
„Byl na tom asi fakt zle.“ všechna zlost se z něj vytratila. „Jak někdo mohl ublížit démonu?“
„Je jeden způsob a Beron na něj přišel a chtěl ho zabít, jenže se mu to nepovedlo. Bohužel se ty věci, s kterými je možno démonu ublížit, dostala k Morenovi a ten je použil aby získal zbylé dýky, které Beron nepoužil k pokusu o vraždu Geara. S pomocí dýk Geara držel v mučírně, kde ho neustále střežili a s jejich pomocí jej mučili. Mě přikázal abych zbylé dýky
našla a přinesla mu je. Samozřejmě, kdybych odmítla, zabil by ho.“
„Tak proto jsi dělala takové scény, když jsem tě nechtěli vzít sebou do Beronova tábora.“
„Hm, musela jsem je najít a když jsem se konečně vrátili, utíkala jsem rovnou do Moernem a…“ hlas se mi nepatrně zatřásl. „Bylo hrozné ho vidět tak bezmocného, unaveného a téměř bez známky života.“ odmlčela jsem se a čekala až trochu odezní ta vzpomínka, která byla tak živá, jako bych ji prožila před minutou. „Nikdy jsem necítila takový hněv a zlobu.“ hrdo se mi stáhlo. Přešla jsem do ochraptělého šepotu. „A stejně tak jsem nikdy necítila takovou radost, když jsem ho zabila.“ pousmála jsem se. Dívala jsem se do chodníku a vybavovala si svůj zápas a to šílenství, které mě zcela pohltilo.
„Víš.“ dlouze se na mě zadíval. „Naháníš mi strach a myslím si, že jsi šílená, ale mám tě rád. Odpustím ti, že jsi nám nepomohla. Protože tě, i když si to nerad připouštím, chápu.“ usmála jsem se a radostně jsme ho objala. „Počkej!“ zarazil mě a mírně se ode mě odtáhl. „Něco po tobě budu chtít na oplátku.“ s obavami jsem očekávala co z něj vyleze, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát. „Nemám ani nějak velké námitky proti vládě Geara. Mám dojem, že teď ani žádná jiná možnost není. Chci tě však požádat, ve jménu našeho přátelství, zařiď aby se mohli mágové znovu vrátit z vyhnanství.“ prosebně se mi díval do očí a viděla jsem v nich i krapek zoufalství. Být ve vyhnanství asi nebyl žádný med. Usmála jsem se a byla jsem ráda, že mu mohu pomoct. S Gearem jsem proti mágům nic neměli.
„Samozřejmě. Nepochybuji, že ti Gear vyhoví. Mágové do tohoto města patří stejně jako všechny ostatní bytost, co tu přebývají.“ jeho unavená a špinavá tvář se rozzářila štěstím a já jsem zas mohla spatřit mého starého Berta. Tentokrát to byl on kdo mě objal, ale s takovou silou až mě zvedla ze země a málem mi rozdrtil všechny kosti v těle.
„Pojď!“ zavelela jsem, když mě konečně pustil a já jsem opět nabrala trochu dechu. „Půjdem se podívat jestli už Gear skončil to jednání.“ šibalsky jsem na něj mrkla.

Neskončil. Právě se dostával Beronovi pod kůži. Gear měl dnes náladu na hraní. Schválně dával Beronovi šance uniknout a zas a znova ho chytal jak myš zavřenou v kleci.
Stoupla jsem si ke dveřím poradní síně, kam se chtěl Beron před Gearem schovat sledovala tu zábavnou show. Měla však už brzy skončit. Beron byl celý potrhaný a ne z jedné rány mu tekla krev. Bert to vše pozoroval se zachmuřelým pohledem, ale nic neříkal. Neměl Berona zrovna v lásce.
Konec přišel rychle a pokud bych řekla bezbolestně, lhala bych. Gear si labužnicky olízl krev z drápů a podíval se na nás. Do té doby byl tak zaneprázdněn svou hračkou, že si nás vůbec nevšiml. Zatáhl drápy a přešel k nám. Překvapeně se na Berta zdíval.
„To ten moula byl dokonce tak neschopný, že se mu ani ty mágy úplně vyhnat nepovedlo?“ nechápavě zavrtěl hlavou. „Nechápu jak se vůbec na ten trůn dokázal dostat.“
„Není důležité jak se tam dostal, ale hlavně že na něm už nesedí, pane.“ uctivě se mu poklonil a já měla co dělat abych zakryla úšklebek.
„Svatá pravda! No…“ podíval se na roztrhaného Berona. „Asi by někdo měl uklidit ten svinčík. Jdu se po někom podívat.“ pousmál se. „Teď začínám doufat, že jsem někoho nechali na živu.“ prošel dveřmi a ještě pak jimi prostrčil hlavu nazpět. „Sew, zlatíčko. Mohla by ses prosím tě podívat po Fonrenovi? Nechceme přeci aby nám sežral všechny poddané.“ a pak zmizel. Bert se na mě tázavě podíval.
„Co uděláme teď? Jdeme najít Fonrena?“ zeptal se nejistě.
„Jo, to bychom asi měli. Obávám se, že se s Amélií zrovna nekrotí. Za pár hodin by tu doopravdy nemusela chodit žádná živá noha kromě těch našich.“ otočila jsem se a prošla zdí.
„Hm a jak ho najdeme? Město je obrovské a on může být kdekoli.“ zavřel za sebou dveře od poradní síně a přidal do kroku aby mi stačil.
„Vím jakým směrem se vydali a pak půjdeme za sluchem.“ neviděla jsem v tom žádnou vědu.

Fonrena s Amélií jsem opravdu našli brzo. Křik který vydávala skupinka vychrtlých upírek, které nahnali do kouta, byl slyšet snad i na druhém konci města. Viděla jsem jim na očích, které divoce plály, jak je lov úplně pohltil. Zrovna se chystali k útoku.
„Fonre! Amélie!“ zavolal jsem na ně. Nechtěla jsem jim už dovolit prolití byť jediné kapky krve. „Nechte už toho.“ překvapeně se otočili.
„Proč?“ ozvala se po chvíli Amélie nakřáplým hlasem.
„Gear zabil Berona. Hodlá znovu postavit Temnotu na nohy a to jaksi bez obyvatel nepůjde.“ Fonren a Amélie na mě vytřeštili oči. Upírky zatím využili šance a vzali nohy na ramena.
„Cože?“ Fonren zamrkal a snažil se znovu probudit z vražedného opojení. „Asi jsem špatně slyšel. Gear se stal vládcem Temnoty?“ přikývla jsem. „On se snad dočista zbláznil!“
„Proč by měl?“ zamračila jsem se na něj. „Konečně to tu někdo dá dohromady.“
„Milá zlatá, o tom vážně pochybuji. Proč si myslíš, že jsem se dobrovolně vzdali vlády nad tímto městem?“ pokrčila jsem rameny. „Protože jsem hrozně líná stvoření a vládnutí znamená odpovědnost a spousta práce.“ ušklíbl se.
„To je mi jasné, já nejsem jiná, ale nezdá se i tobě, že už situace tady překročila hranice snesitelnosti?“ zamyslel se.
„Pravděpodobně ano, ale já už jsem příliš stár a vyděl jsem tolik děsivých věcí, že mě už nic nedonutí jednat. Asi máš pravdu. Ale raději si o tom s Gearem ještě promluvím, i když…“ škodolibě se zasmál. „teď už z toho tak snadno nevycouvá.“