Fantasy world - 16. kapitola

Anotace: Bitva skončila a co se dělo dál? Elanor se chystá domů, Elladan zřejmě klesá pod břemenem vlády a Elrohir se probírá z bezvědomí ...

Sbírka: Fantasy world

Bylo už hodně pozdě večer, když Elladan, dočetl, podepsal a odložil poslední listinu, která ten den vyžadovala jeho pozornost. S úlevným povzdechem se opřel v křesle a zavřel oči. Spát! Alespoň pár hodin spát ... „Zdá se, že unaven jsi, pen-neth!“ Glorfindelův pobavený hlas ho probral z letargie. „Ode dne, kdy správcem mne jmenoval jsi, snad nespal jsem, meldir!“ odvětil mu, aniž by se na něho podíval. „Toho líto mi jest, Elladane, však dobře víš, že volby jiné neměl jsem!“ Glorfindel si ho s obavami prohlížel. „Vína tohoto okus, snad síly trochu tobě dodá!“ s těmito slovy postavil na stůl skleněnou karafu plnou rudé tekutiny. Elladan na ni se zájmem pohlédl. „Dorwinion?“ otázal se zvědavě svého přítele, ale ten jen potřásl hlavou. „Miruwor, pen-neth, Miruwor!“ nalil jim číše a mlčky si připili. „Raději Orky měsíc celý pobíjel bych, než den další úředničinou touto strávil!“ svěřil se Elladan svému příteli, sotva polkl první doušek. „Otec tvůj též činnost tuto v oblibě nemá!“ uchechtl se Glorfindel, pak ale zvážněl. „Což připomíná mi, již dopis jeho četl jsi?“ Elladan přikývl. „Čehož tedy s Elanor učiniti hodláš, pen-neth?“ Mladší Elf si povzdechl. „Rozhodnouti nedokáži se, zda ji za útěk onen ztrestati či obejmouti, že naživu jest!“ Glorfindel pokýval hlavou. „Ona trestu nepochybně zasluhuje, však statečnosti jisté prokázala a pravdou jest, že kdyby chlapcem byla, rozhodnutí Elrondovo zcela jiné bylo by!“ pronesl zlatovlasý válečník zamyšleně. „Tím jist tak nebuď si, meldir! V pravdě postoj otce našeho k ní ochranitelský jest, však já domnívám se, že skutečnost, že ona dívkou jest, ho nijak neovlivnila! Jako s potomkem jediným, jenž ze svazku Estel a sestry mé vzešel, Ada stejně s ní jednal by, i kdyby chlapcem byla!“ Elladan se odmlčel a opět si lokl lahodného nápoje. „Však čehož ty nyní učiníš, pen-neth? Rozhodnouti musíš a to co nejdříve! Já rád bych ji zpět do Imladris poslal, neb dojmu mám, že Elanor toho zde nesvědčí! Vzpomínky zlé ji trápí a také sil svých přepíná! Jako by prohřešek svůj prací odčiniti chtěla! Aredhel s ošetřováním Elrohira pomáhá, i léčitelům ostatním k ruce jest! Však k lordům zdejším otevřeně nepřátelsky správá se! Jen málo spí a jídlu také času mnoho nevěnuje ...“ Tmavovlasý Elf jen stěží skryl úsměv nad tím, jaký měl Glorfindel o Elanor přehled. „Za dny dva posla k otci vyslati hodlám, Elanor k němu připojiti se může! Jistě lepší bylo by, kdyby otce o stavu Elrohirově osobně informovala!“ dodal Elladan po chvíli přemítání. „To nápad dobrý jest, pen-neth!“ dostalo se mu souhlasného přikývnutí. Jen obav mám, že ona pramálo nadšena bude! problesklo Glorfindelovi hlavou.

Aredhel tiše otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Přes tvář jí přelétl spokojený úsměv. Její pacient pravidelně oddychoval a Elanor klimbala v křesle u jeho lůžka. Elfka k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno. „Elanor ...“ jemně s ní zatřásla. „Raději do komnat svých by ses odebrati měla!“ navrhla jí tiše. „Ne!“ Elanor prudce potřásla hlavou. „Zůstanu tady! Co kdyby v noci něco potřeboval ...“ Aredhel si v duchu povzdechla. „Elanor, já u něho setrvám a tobě slibuji, že o strýce tvého postarám se!“ ubezpečila ji rezolutně. „Ty odpočinouti sobě potřebuješ! Již nyní na hranici sil svých stojíš!“ snažila se ji přesvědčit. „A k čemu dobré bude, když sebe k smrti vyčerpáš?“ Elanor se na ni unaveně usmála. „Tak zlé to se mnou není, Aredhel! Jsem jenom unavená ...“ jen stěží potlačila zazívání. „Koho přesvědčiti pokoušíš se? Mne či sebe?“ zeptala se jí Aredhel klidně. „Či snad Glorfindela?“ Elanor na ni vytřeštila oči. „Proč myslíš, že právě jeho?“ ohradila se dotčeně, ale Aredhel neoklamala. „Neb vidno jest, že tobě na mínění jeho velmi záleží, Elanor!“ odpověděla klidně. „To se pleteš! Je mi úplně jedno, co si o mě myslí ...“ protestovala Elanor okamžitě, ale Aredhel ji přerušila. „Vím, že citů svých obáváš se, Elanor, však dospělou již jsi a tudíž zcela přirozeným jest, že sobě partnera vhodného hledáš. Na tom ničehož špatného není ...“

Elanor na Aredhel ohromeně zírala. Copak je to tak vidět?! Najednou ji polilo horko. Jestli si toho za tak krátkou dobu všimla Aredhel, tak bylo naprosto vyloučené, aby to uniklo dědovi a strýcům! Elanor cítila, jak rudne. Co budu dělat?! přemýšlela horečnatě, ale žádné řešení ji nenapadalo. Zvláště když věděla, že Aredhel má pravdu. Ale jen z části! Ano, měla Glorfindela ráda, to ano, ale ... Partnera?! „Copak by mě chtěl?“ ani si neuvědomila, že promluvila nahlas. „A proč by tebe odmítati měl?“ nechápala Aredhel. „Proč asi?“ hlesla Elanor smutně. „Copak nevíš, co všechno jsem Legolasovi dovolila ...“ zahanbeně odvrátila pohled, aby její kamarádka neviděla slzy, které se jí draly do očí. „Elanor ...“ Aredhel si před ní klekla a povzbudivě stiskla její dlaně ve svých. „Tys volby jiné neměla! A jista si jsem, že Glorfindelovi tohoto dobře známo jest! Také myslím si, že on na cos takového stejně nehledí! Pokud k tobě čehosi cítí, tak minulost tvá ho odraditi nemůže!“ Elanor se na ni s nadějí podívala. „Opravdu si to myslíš?“ Aredhel kývla. „Ovšemže! A dojmu mám, že on k tobě více než přátelství pouhé cítí!“ Elanor se rozbušilo srdce. Kéž bys měla pravdu! Jenže pak si vzpomněla na tu noc, před Glorfindelovým odjezdem. Byl k ní něžný a pozorný, ale druhý den se k ní choval chladně a takřka beze slova vysvětlení odjel! Elanor při té vzpomínce pevně stiskla zuby. Jeho tehdejší chování ji bolelo mnohem víc než všechny výprasky od Legolase dohromady. „Mýlíš se, Aredhel!“ oznámila jí studeně. „Necítí ke mně nic! Snad jen povinnost jako k vnučce svého vládce! Ale to je všechno!“ ukončila jejich rozhovor a rázně vstala. „Jestli tu zůstaneš, tak bych si opravdu ráda šla na chvíli lehnout a trochu se prospat!“ Překvapená Aredhel se zmohla jen na přikývnutí. „Děkuji ti, Aredhel! Přijdu zase ráno, ano?“ Elanor spěšně opustila pokoj, aby Aredhel neviděla, že pláče ...

Aredhel si sedla do uvolněného křesla a zamyšleně svraštila čelo. Proč jen nálada její tak rychle změnila se? To nechápala. Každému přece muselo být jasné, že kapitán imladrijských sil k Elanor cítí mnohem víc než jen pouhou povinnost! A jen slepý by si nevšiml, jaké city ona chová k němu! Aspoň Aredhel stačil jediný pohled do Elanořiných očí, když mluvila o Glorfindelovi, aby poznala, že mladá gondorská princezna je až po uši zamilovaná do toho znovuzrozeného Eldy. „Kterak tobě závidím! Tohoto mne nikdy nepoštěstilo se!“ Už jako malá holka toužila po tom, aby jednou měla manžela, kterého by milovala a který by na oplátku miloval ji. Valar jí toho ale odepřeli. Místo laskavého muže dostala tvrdého válečníka, jenž na ni pohlížel jako na jednoho ze svých vojáků. Prostě jí velel a ona poslouchala ... Proč jen Elanor šanci na štěstí své odmítá? Světlovláska bezděky zavrtěla hlavou. Cožpak ...
Její pozornost upoutal Elrohir, který sebou neklidně házel na lůžku. Přesedla si na okraj postele a naklonila se k němu. „Ššš ...“ konejšivě na něho mluvila, zatímco namáčela plátno v misce s chladnou vodou. Jemně mu otírala čelo. Najednou si uvědomila, že hledí do jeho otevřených očí. Strnula uprostřed pohybu a zadržela dech. Netušila, jak bude reagovat na její přítomnost. Měla ještě v živé paměti temperament jeho bratra i pohrdavý výraz, který měl on sám ve tváři, když ho zahlédla přijíždět na nádvoří. „Mani … naa … essa … en … lle (Kterak jméno tvé zní)?“ Hlas měl chraplavý a tak tichý, že ho slyšela jen díky svému elfskému sluchu. „Aredhel.“ špitla. „Lle … caela … vanima … essa (Jména pěkného máš) …“ Aredhel cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Chvíli trvalo, než mu odpověděla. „Diola lle (Děkuji), heruamin!“ špitla rozpačitě. Pomalu položila mokrou žínku na podnos, jenž stál na nočním stolku, a začala se zvedat, aby se vrátila zpátky do křesla, ale on ji chytil pevně za ruku. Zaskočila ji jeho síla, kterou by rozhodně od někoho v jeho stavu neočekávala. „Uuma (Ne) ... uuma ... kela (Nechoď pryč) ...“ Očividně to měl být příkaz, ale Aredhel bylo jasné, že postrádá hodně ze své obvyklé říznosti. Nicméně, něco v jeho tónu nebo spíš očí ji přinutilo mu vyhovět. Váhavě usedla zpět na lůžko a nejistě si prohlížela svého pacienta. „Mne ... nemusíš ... se ... obávati ...“ zašeptal, než znovu ztratil vědomí. Ale ani pak nepřestal svírat její dlaň.

„Manke lle merna (Jak si přeješ), toror´en ataraamin (bratře mé matky)!“ Elanor bez nadšení přikývla.
Ráno ji vzbudila služebná, která jí sdělila, že lord Elladan si s ní přeje ihned mluvit. Rychle se tedy umyla, oblékla a zamířila do královy pracovny, kterou pro sebe zabral její strýc. Cestou jí bušilo srdce jako splašené, protože si vybavila, kolikrát si pro ni takto nechal poslat Legolas, aby jí oznámil nějakou další změnu v jejím životě! Došla ke dveřím, na které lehce třesoucí se rukou zaklepala. Měla dojem, že opět prožívá své nejhorší noční můry. Ulevilo se jí, když místo výsměšného Legolasova hlasu uslyšela Elladanův. Vešla dovnitř a usedla do křesla naproti svému strýci, který si ji pozorně prohlížel. „Kterak spala jsi, Elanor?“ otázal se jí starostlivě. Elanor věděla, že mu určitě neuniknou její opuchlé oči ani tmavé kruhy, jež měla pod nimi. „Ne moc dobře ...“ přiznala rozpačitě. Bála se, že se začne pídit po důvodu, ale on jen pokýval hlavou. „Elanor ...“ vzal ji za ruku a upřeně se jí zahleděl do tváře. „Myslím, že domů vrátiti by ses měla! A to co nejdříve!“
Elanor sebou při jeho slovech škubla. Jen to ne! prolétlo jí myslí. Nechtěla opustit zraněného Elrohira a Aredhel! O tom, že chtěla oddálit setkání s dědečkem, ani nemluvě! „Ne ...“ začala, ale cosi v Elladanově pohledu ji varovalo, aby se mu nepokoušela odporovat. Za dobu, co spravoval Mirkwood, si všimla, jak hodně se podobá svému otci. Oba, když to bylo třeba, byli naprosto neoblomní. Pryč byli ti milí a laskaví Elfové, stali se z nich přísní a nesmlouvaví vládci, kteří dokázali pouhým pohledem přimět k poslušnosti každého ve své blízkosti. „Manke lle merna, toror´en ataraamin.“ Elanor bez nadšení přikývla. Strýc se zatvářil spokojeně. „Dobrá tedy! Dne zítřejšího na cestu vydáš se ...“ Elanor na něho překvapeně vykulila oči. „Už zítra?!“ Tak brzy?! „Ani si nestihnu sbalit věci a ... ani se pořádně rozloučit ...“ protestovala srdnatě. „Nevšiml jsem si, že přátel toliko bys zde měla! Netajíš mi snad něčehož, tinu en´seler´amin (dcero sestry mé)?“ Elladan tázavě pozvedl obočí v dokonalé imitaci svého otce. „Ovšemže ne!“ zoufale se snažila nebrat na vědomí horkost, jež se jí rozlévala po tvářích. „Jak tě jen něco takového mohlo napadnout?!“ Elladan se polohlasně zasmál. „Tedy důvodu žádného není, bys zde déle zůstávala!“ Pak však opět zvážněl. „Také dne zítřejšího poselstvo do Imladris odjíždí a já chci, bys sebou doprovod silný měla ...“ Ozvalo se rázné zaklepání a vstoupil Finrod, který se omluvně na Elladana usmál. „Líto mi jest, že rozhovor váš rodinný přerušiti musím, však čehosi důležitějšího pozornosti tvé vyžaduje, Elladane!“ Elanor okamžitě využila příležitosti a měla se k odchodu. „Zítra za slunce východu připravena buď, tinu en´seler´amin!“ zarazil ji Elladanův přísný hlas. „Jistě!“ nedokázala skrýt podráždění, které se jí vloudilo do odpovědi. Pokývla Finrodovi na pozdrav a spěšně opustila pokoj.

Aredhel mlčky sledovala staršího léčitele, jak si prohlíží Elrohirova zranění. „Toho vskutku dobře nevypadá!“ mumlal se zachmuřenou tváří a znepokojeně se po ní ohlédl. „Vím, že s Elanor u něho střídáš se! O tobě nepochybuji, však jista si jsi, že ona pokynů všech tvých řádně dbala?“ Aredhel se zamračila. Vůbec se jí nelíbilo, co naznačoval! „Ovšemže! Elanor strýce svého velmi miluje a o něho starostlivě pečovala!“ odsekla mu ostřeji, než se na někoho v jejím postavení slušelo. Starší Elf pokýval hlavou. „Když tohoto říkáš, tedy tomu věřiti budu! Pak však důvodu nevidím, proč on takto pomalu léčí se!“ povzdechl si a začal nanášet hojivou mast na popáleniny, které stále ještě slabě mokvaly. Aredhel jen bezmocně pokrčila rameny. Ani ona si to neuměla vysvětlit. Trávila u Elrohirova lůžka skoro všechen svůj čas a věnovala mu maximální možnou péči, ale jeho stav se lepšil jen velmi pomalu. Léčitel nakonec přiložil i nový obvaz a opláchl si ruce. „Kterak králi daří se?“ otázala se ho nesměle. „Jen pozvolna tělo jeho uzdravuje se, Aredhel, však obávám se, že duše jeho navždy zmrzačena jest!“ odpověděl jí, než odešel.
Aredhel uložila věci na místo a znovu se posadila do křesla, aby dále držela stráž u svého pacienta. Slunce dávno vyšlo a zvědavě nakukovalo do pokoje a po Elanor zatím nebylo ani vidu ani slechu. To světlovlásce nijak nevadilo. Ráda sedávala sama u jeho postele, protože si ho tak aspoň mohla prohlížet bez obav, že se to někomu bude zdát nevhodné či nemístné. Překvapovaly ji zranitelnost a síla, jež z něho vyzařovaly. Toliko choti mému podobáš se, přesto zcela jiný jsi! Jak jen tohoto možno jest? Bezděky natáhla ruku a něžně mu přejela prsty po čele ...

Sotva Elanor opustila Elladana, tak se vydala do léčitelského křídla, aby vystřídala Aredhel, jak jí slíbila. Cestou potkala několik Elfů, kteří ji uctivě pozdravili. Už si na to zvykla, ale poprvé ji to přivedlo do nemalých rozpaků, neboť nevěděla, jak by s nimi měla jednat. Zvláště s těmi, kteří ji kdysi s takovou chutí ponižovali! Chovala se k nim chladně až vyloženě nenávistně. Musela si ale přiznat, že pohrdání, které jim dávala tak otevřeně najevo, jí nepřineslo pražádný klid ani úlevu. Naopak. Cítila se mnohem hůř a styděla se sama před sebou, že klesla na jejich úroveň! Copak jsem opravdu stejná jako oni?! Pohroužena v tyto neradostné myšlenky došla až k Elrohirově pokoji a otevřela dveře. „Are ...“ zarazila se a překvapeně vytřeštila oči. Její kamarádka se skláněla nad jejím strýcem a velmi starostlivě ho hladila po čele. Rozhodně ne jako léčitelka! pomyslela si Elanor a lehce se usmála.

Aredhel sebou trhla a polekaně vzhlédla ke gondorské princezně. „Já ...“ rozpačitě si odkašlala. „Jen zjistiti chtěla jsem, zda horečky nemá!“ trochu se vzpamatovala z překvapení, jež jí způsobilo Elanořino nenadálé objevení. Ta se na ni však přátelsky zazubila. „Samozřejmě! Co jiného, ne?“ Světlovláska se začervenala. „Co tebe zdrželo?“ zeptala se, aby změnila téma. „Elladan se mnou chtěl mluvit ...“ najednou měla v krku knedlík. „Posílá mě zpátky do Imladris ... už zítra ...“ vypravila ze sebe přiškrceně. Aredhel jen zamrkala. To rychlým velmi jest! „Toho líto mi jest! Chyběti mi budeš ...“ pronesla bezmyšlenkovitě. „Avšak zcela jistě tohoto pro tebe nejlepším bude! Vím, že ty zde pohodlně necítíš se ...“ snažila se utěšit Elanor. Ta se jen smutně usmála. „To máš pravdu, ale nechci tě tu nechat samotnou! A Elrohira taky ne ...“ Aredhel jí jemně sevřela loket. „Elanor, mne ničehož zde nehrozí! Já doma tu jsem, na toto zapomínati neměla bys!“ upozornila ji tiše. „A jednou z těch, kdož tobě mnoho zlého způsobili, jsem ...“ Elanor ji rázně přerušila. „To není pravda, Aredhel, a ty to víš! Pomáhala jsi mi a chránila jsi mě, jak se dalo! Nemysli si, že nevím, že tě tenkrát zbil kvůli mně!“ odmlčela se, aby se popadla dech. „Jsi moje kamarádka a ... já tě mám moc ráda!“ Plavovlasá Elfka cítila, jak jí vlhnou oči. „Elanor ...“ zašeptala a pevně ji objala. „Ty mne též drahou velmi jsi!“ Elanor opětovala její objetí a i do jejích očí se začaly drát slzy.

Elladan nesouhlasně svraštil obočí, když se jeho neteř dostavila na nádvoří oděná do černých nohavic, šedivé haleny a kožené vesty sahající do půli jejích stehen. Neunikly mu ani dýky, jež měla v pouzdrech na zádech. Byl si dobře vědom pozornosti, kterou tím vzbudila mezi přihlížejícími mirkwoodskými Elfy. Podle jejich zákonů bylo zcela nepřípustné, aby si spořádaná a ctnostná žena vzala na sebe něco podobného, natož aby se v tom objevila na veřejnosti! Ať si o tom on sám myslel cokoliv, tak nechtěl vyvolávat zbytečné napětí mezi Imladrijskými a Mirkwoodskými. „Šatu vhodnějšího zvoliti mohla jsi, tinu en´seler´amin!“ napomenul Elanor rozmrzele, jakmile se k němu přiblížila na doslech. Elanor bylo okamžitě jasné, co měl její strýc na mysli. „No a? Jestli jim vadí, co mám na sobě, tak se na mě nemusejí koukat, ne?“ odsekla mu vzdorovitě, protože se na něho stále ještě byla naštvaná. V hloubi duše uznávala, že má pravdu a jedná správně, to jí ovšem nebránilo, aby mu alespoň nenaznačila, co si o jeho rozhodnutí myslí. „Elanor! Při jednání každém třeba jest, toho druhého pochopiti a odlišnost jeho respektovati!“ odvětil Elladan klidně a přísně si svoji neteř přeměřil. Dobře věděl, že se tak oblékla úmyslně, aby všem ukázala, jak moc pohrdá jimi a jejich zvyklostmi. „Aha ... Takže schvaluješ, co mi udělali? Protože i to je součástí jejich odlišnosti, víš?“ zeptala se ho Elanor nevinně a vykročila k Rochelle, jež na ni čekala opodál. Elladan se prudce nadechl, ale vzápětí ji hrubě popadl za loket a otočil čelem k sobě. „Přes koleno nejraději tebe přehnul bych!“

Elanor si při pohledu do jeho očí uvědomila, že překročila hranice. Nepochybovala o tom, že kdyby byli sami, tak by svoji hrozbu splnil. Ztěžka polkla. „Amin hiraetha (Omlouvám se), Elladan ... saes!“ prosebně mu hleděla do tváře. „Nechtěla jsem se tě dotknout ... opravdu!“ Elladan si povzdechl. „Elanor ... Raději zemřel bych, než tobě ublížiti nechal bych! A kdyby možným to bylo, Valar požádal bych, by čas vrátili, bych utrpení tvé na bedra svá převzíti mohl!“ Elanor zahanbeně sklopila hlavu. „Já vím ... Odpusť mi ...“

Elladan nic neříkal, jen si ji pátravě prohlížel. Viděl, že ji to opravdu mrzí. Po chvíli ji k sobě přivinul a vtiskl jí něžný polibek do vlasů. Pak ji od sebe jemně odstrčil. „Ty povahy ohnivé jsi, tinu en´seler´amin! Však pamatuj, že slovy stejně jako mečem raniti můžeš! A zranění tato bolestivější mnohem jsou než ta, která čepelí způsobena jsou!“ Elanor přikývla. „Nyní již nasednouti měla bys, by ostatní na tebe čekati nemuseli!“ připomněl jí vážně. „Dáš na sebe pozor, viď?“ zeptala se ho cestou ke své klisničce. Ta již neklidně přešlapovala na místě. „Ovšemže, Elanor! A na Elrohira a Glorfindela též!“ spiklenecky na ni mrkl a pobaveně pozoroval, kterak jí zrůžověla líčka. „Diola lle!“ špitla. „A kde vlastně je ...“ rozpačitě zmlkla. „Povinností naléhavých má! Mne však požádal, bych tobě jménem jeho šťastné cesty popřál!“ Neušlo mu, jak zklamaně protáhla obličej. „Hm ... tak ho ode mě pozdravuj!“ s těmito slovy nasedla. Elladan kývl na velitele doprovodného oddílu. Ten pozvedl paži a na toto znamení se celá skupina vydala na cestu do Imladris.

Elrohira vzbudilo slunce, které mu svými hřejivými paprsky hladilo tvář. Pomalu otevřel oči a zmateně několikrát zamrkal. Poslední, co si pamatoval, byl dusivý dým a nesnesitelný žár. S požitkem se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, který dovnitř proudil otevřeným oknem. Zvědavě jím vyhlížel ven, kde se právě rodil nový den. Bezděky se pousmál, když zaslechl, jak ho ptáčci nadšeně vítají. Pak mu zrak sklouzl na křeslo, jenž stálo hned u jeho lůžka, a zadržel dech. Kousek od něho seděla ta nejkrásnější Elfka, kterou kdy viděl. Měla na sobě světle modré šaty a dlouhé stříbřitě plavé vlasy jí v neuspořádaných vlnách splývaly až k pasu. V mysli mu vytanula představa širé pláně pokryté bělostným sněhem, od kterého se odráží sluneční svit. Zarazilo ho, že spala se zavřenýma očima. Kdopak tebe tak znavil? pomyslel si zvědavě. Choť či milenec tvůj snad? Využil jejího spánku a dále si ji prohlížel. Její alabastrová pleť ostře kontrastovala s rudými rty, které v něm vzbudily touhu po jahodách ... Natáhl k ní ruku, neboť ho najednou napadlo, že je jen pouhým snem.

Aredhel sebou prudce trhla a posadila se vzpřímeně. Polekaně se zadívala na svého pacienta, který se na ni pobaveně usmíval. Nejistě se hleděla na jeho prsty, jež jemně svíraly její zápěstí. Chtěla se mu vysmeknout, ale něco v jeho oříškových očích jí v tom zabránilo. Hodnou chvíli tam jen tak seděla a snažila se nalézt vhodná slova. „Ehm ...“ odkašlala si rozpačitě. „Lle tyava quel (Dobře se cítíte), heruamin?“ vypravila ze sebe nakonec. „Amin naa tereva (V pořádku jsem)!“ dostalo se jí odpovědi pronesené nečekaně silným hlasem. „Lle tanaka (Jist si jste)?“ otázala se ho sarkasticky. Strávila u jeho lože příliš mnoho času a byla si příliš dobře vědoma vážnosti jeho zranění, než aby mu uvěřila. „Faina amin (Pusťte mne), heruamin!“ požádala ho klidně. „Mankoi (Proč)?“ podezřívavě si ji měřil. „Dozajista doušek vody chladivé by ocenil jste!“ odpověděla mu a opětovala jeho pohled. „Hmm ... však polibku tvého ještě více ...“ zamumlal s očima upřenýma na její ústa. Aredhel cítila, jak jí hoří tváře. „Lle lakwenien (Žertujete), heruamin?!“ nevěřícně na něho zírala. „Amin naa (Žertuji)?“ začal ji stahovat k sobě. Nevěděla, co má udělat. Jedna její část jí radila, aby se proti takovému troufalému chování ostře ohradila, ale ta druhá ji naopak ponoukala, ať ho sama políbí, dokud má možnost. Nakonec zvítězil její zdravý rozum. „Tampa tanya (S tím přestaňte), heruamin!“ vykřikla, rázně se mu vytrhla a promptně odstoupila do bezpečné vzdálenosti. „O důvěrnosti vaše zájmu nemám!“ dodala ještě rozohněně, ale dlaní si rozpačitě uhlazovala neexistující záhyby na sukni.

Elrohir se zasmál a Aredhel z toho zvláštně zamrazilo v zádech. „Manke lle merna (Kterak přejete si), arwenamin (paní má)! Však pokud názoru svého změníte, stačí jen za mnou přijíti, arwenamin!“ vrátil jí elfský princ její dřívější zdvořilá oslovení

Aredhel cítila, jak opět rudne. Jen nevěděla, zda hněvem nebo studem. Jak tohoto dovolovati může si?! Čehož jen o mne myslí si?! Také se ho na to mírně zvýšeným hlasem otázala, ale on se jen vesele zašklebil. Měla sto chutí něco mu hodit na hlavu a utéct z místnosti. V duchu začala litovat, že se už probral. V bezvědomí byl tak ... bezbranný a vypadal jako malé ztracené štěně, kterému by nikdo nedokázal ublížit. Bez váhání ho i s tímto poznatkem seznámila. Zahleděl se na ni se šibalskými jiskřičkami v očích. „Haf, haf ...“ Koutky úst mu podezřele cukaly.To na ni bylo moc a pohár její trpělivosti přetekl. Beze slova namočila žínku v misce se studenou vodou a bez ceremonií mu ji připlácla na čelo. „Vy horečku zcela nepochybně máte!“ Než se Elrohir vzpamatoval z jejího náhlého útoku, s hlasitým prásknutím dveří odešla.

Elrondův starší syn za ní hleděl s otevřenými ústy. Nechápal, proč se tak rozčílila, ale neušlo mu, že měla v očích slzy. A to rozhodně nechtěl. Čímpak tebe tak dotkl jsem se?! Připadal si, jako když byl malý a provedl nějaký žert, který ale nedopadl tak, jak si představoval. V takových případech obvykle nastupoval otec, aby ho usměrnil. Jak rád by snesl jeho výčitky či trest, jen kdyby se pak na něj už ta dívka nezlobila. „Aredhel ... Amin hiraetha ... saes ...“ Najednou se cítil nesmírně sám ...

Erestor si přečetl zprávu, kterou před chvílí přinesl poštovní holub, a rozběhl se do Elrondových soukomých pokojů. S klepáním se nijak nezdržoval a rovnou vtrhl dovnitř. Svého přítele nalezl ne zcela ustrojeného a vysloužil si za to jeho ne právě vlídný pohled. „Erestore ...“ Elrond chtěl ještě dodat cosi o tom, jak se mají jeho synové umět chovat, když ani jejich učitel nerespektuje základní pravidla slušného chování, ale byl hrubě přerušen. „Čti!“ Erestor mu podával malý kousek papíru a Elrond ho rychle přelétl očima. „Dík Valar vzdán budiž, že Elanor v pořádku jest!“ vydechl vládce Imladris s úlevou. Erestor souhlasně přikývl. „Však čehož s Elrohirem jest?“ Elrond zachmuřeně svraštil obočí. Elladan psal, že jeho bratr byl zraněn v boji, ale že je o něho dobře postaráno. „Elladan jistě napsal by, kdyby toho cosi závažného bylo, meldir!“ pokoušel se Erestor uklidnit svého přítele, ale i on sám měl pochybnosti. Pokud to jen zranění neškodné jest, tak Elladan by o něm jistě nezmiňoval se ... Z výrazu Elrondovy tváře bylo jasné, že ho to také napadlo.

Glorfindel si zamyšleně prohlížel šachovnici a nakonec se rozhodl pro tah střelcem. Teď byla řada na jeho protějšku, kterému se na čele objevila nespokojená vráska. „Tah tento vskutku odvážným velmi jest, heru Glorfindel! Však pověsti vaší hoden!“ Zlatovlasý válečník se potěšeně pousmál. „Diolla lle, haran (král) Thranduil!“ lehkou úklonou hlavy poděkoval za kompliment. „Titul tento již více mne nenáleží!“ mirkwoodský král se hořce pousmál. Smutek v jeho hlase se odrážel i v jeho očích. Glorfindel mu okamžitě odporoval. „Tohoto pravdou není a jist jsem si, že vám tohoto též známo jest! Stále vládcem říše své jste a lid váš vás potřebuje a k vám jako k naději své jediné zrak svůj toužebně upírá!“ Thranduil sklopil hlavu a prošedlé vlasy mu skryly obličej. „Tohoto snad kdysi bývalo! Čehož jim nabídnouti mohu, já stařec, jehož tělo i mysl zlomené jsou?“ zašeptal sotva slyšitelně.
Imladrijský kapitán dlouhou chvíli mlčel. Neuniklo mu, že se Thranduilova ramena lehce chvějí. Co měl říct muži, jehož vlastní krev uvrhla do temného žaláře? Co říct vládci, jehož království jeho potomek přivedl do války, kterou pak ještě navíc prohrál? A jak zmírnit bolest otce, který ztratil svého jediného syna? Vzhledem k tomu, že Tranduil byl válečníkem, Glorfindela napadlo jediné. „Heruamin (panu můj) ...“ oslovil ho tiše. „Bolest vaše pochopitelnou jest, však vy jí poddávati nesmíte se! Legolas zlého mnoho učinil a na vás jako na otci jeho jest, by činů jeho jste se napraviti pokusil!“ Mirkwoodský Elf k němu zvolna zvedl hlavu. „Kterak skutků jeho hrůzných napraviti dá se? Kterak životy zmařené vrátiti mám? Gondor obnoviti nelze a s ním sláva věku tohoto zanikla! Možností jedinou dcera Aragornova jest, neb ona dědičkou jeho jest, však po tom, kterak Legolas s ní zacházel, pochybuji, že ona ochotna by byla pokračovatele rodu Elessarova povíti! Jak s vědomím, že syn můj svět náš zničil, vyrovnati mám se? Nejlépe bude, když říši svoji opustím a na Západ odcestuji!“
Glorfindel se zhluboka nadechl. Bylo mu jasné, že se pouští na velmi nebezpečnou půdu. Kde jen Elladan jest, když ho potřebuji? „S tímto vám poraditi nemohu, heruamin!“ sdělil mu rázně. „Však jako král vy povinností svojí vázán jste a jí vyhnouti nemůžete se! Jistě do Valinoru odplouti můžete! Však dle názoru mého způsobu tohoto jen zbabělci volí!“ V duchu prosil Celebrían za odpuštění, ale věděl, že by jistě pochopila, proč to řekl.

Thranduil sebou trhl, jako by ho místo ostrou kritikou Glorfindel zasáhl bičem. „Tedy zbabělcem mne nazýváš?!“ otázal se zlověstně. Glorfindel si s potěšením všiml, že jeho obvinění krále rozčílilo natolik, že mu začal tykat. Toho znamením dobrým jest! „Tak jest, neb jen zbabělci před odpovědností svojí utíkají!“ V pokoji se rozhostilo tíživé ticho, přerušované jen praskáním ohně v krbu.

Královy modré oči plály hněvem a Glorfindel nepochyboval o tom, že kdyby měl dost síly, tak mu tu šachovnici narazí na hlavu! Thranduil byl všeobecně známý svým temperamentem a Elrondův kapitán byl z duše rád, že ani léta strádání tělesného i duševního ho o něj úplně nepřipravila. Za dobu jeho rekonvalescence si zvykl ho i s Elladanem navštěvovat každý den, aby ho informovali o nejnovějších událostech v jeho říši. Během těchto formálních setkání se mezi nimi začalo pomalu rodit přátelství a Glorfindela mrzelo vidět svého nového přítele takhle zlomeného. I když, pokud mohl soudit podle Thranduilovy hry v šachy, tak zůstával stále tím tvrdým válečníkem, kterým kdysi býval.
Po několika minutách, jež Glorfindelovi připadaly nekonečné, se Thrandúil lehce pousmál. „Ty vskutku taktikem mistrným jsi! Dobrá tedy! Cíle svého dosáhl jsi! Slovo mé máš, že Ardu neopustím a všehož, čehož v silách mých bude, učiním, bych zlo, jenž syn můj napáchal, alespoň trochu napravil!“ Glorfindel se také usmál. „Rozhodnutí toho vás zcela hodno jest, haran Thranduil ...“ Mirkwoodský král ho zarazil zdviženou pravicí. „Thranduil farnuva ( Thranduil postačí), Glorfindel!“ Ten přikývl. „Diola lle, Thranduil! Amin hanta ta (Oceňuji toho)!“

Elrohira vyrušilo zaklepání na dveře. „Tula e´ (Vstupte)!“ vyzval neznámého návštěvníka a pak už jen udiveně sledoval Aredhel, jak mu beze slova na postel pokládá podnos s jídlem. „Již dosti pozdě jest a vy dnes takřka ničehož nejedl jste! To zdraví vašemu nikterak neprospěje!“ oznámila mu neochvějným hlasem. „Kterak tohoto tobě známo jest?“ otázal se jí překvapeně. „Léčitelkou jsem a tudíž o stavu vašem informací vyžaduji!“ zněla její strohá odpověď. Sedla si do křesla a přísně se na něho zadívala. „Jezte, dokud to teplé jest!“ vybídla ho a pohodlně se opřela. „Počkám zde, až dojíte, bych podnos znovu odnésti mohla!“
Elrondův syn si jako ve snách nabral první lžíci polévky a s očima upřenýma na plavovlásku začal jíst. Stále nemohl uvěřit, že je zpátky u něho. Po tom nešťastném ránu, kdy se probral a hned ji svým chováním urazil, pochyboval, že se tu ještě někdy ukáže. Elladan mu sice s potutelným úsměvem nabídl, že mu ji nechá přivést, ale Elrohir to odmítl. Cítil, že vina je na jeho straně a tudíž nemá právo na ni nijak tlačit. V duchu si ale předsevzal, že jakmile mu bude lépe, tak ji vyhledá a omluví se ... A ona teď za ním přišla sama ... Hrozně rád by se zeptal proč, ale obával, co by mu odpověděla. Její zmínka o tom, že je léčitelkou a jen proto se o něho zajímá, ho z neznámého důvodu zabolela. Nicméně, jedl pomalu, aby si mohl její společnost, byť mlčela jako ryba, užívat co nejdéle.

Aredhel ležela v posteli s očima upřenýma na strop a nedařilo se jí upadnout do reverie. Do svého starého pokoje se vrátila hned po pohřbu svého manžela. Přenést sem těch pár věcí, jež si chtěla ponechat, jí nezabralo ani den. Měla sice právo nadále bydlet v jejich společných komnatách, ale ty se jí za prvé zdály moc velké a za druhé na toto období svého života chtěla co nejdříve zapomenout. Jak jí ovšem říkaly kamarádky, mohla dopadnout mnohem hůře, a ona jim musela dát za pravdu. Mohla taky skončit jako manželka někoho z těch hrubiánů, kteří si tak libovali v ponižování a bití svých žen. Teprve teď s odstupem času si uvědomovala, jak naivní byl její nápad, že se u léčitelů ukryje před nežádoucími nápadníky. To ještě mladou velmi byla jsem ...
Vzpomínka na léčitele jí připomněla její povinnosti. Proč jen se tak choval?! Podrážděně si přitáhla přikrývku až k bradě. Ale ani to nezabránilo, aby se jí v mysli neobjevila Elrohirova tvář a v uších jí nezazněl jeho hlas. Přes to všechno, co říkal, měl laskavé oči. A ty ji pronásledovaly v bezesných nocích. Stále na sobě cítila jeho zraněný pohled, když od něho tak rychle odcházela. Snad tak přehnaně reagovati neměla jsem! Po dnech tolika v horečkách strávených procitne a já místo, bych s trpělivostí a pochopením se k němu správala, tak málem ho udeřila jsem! Věru, pěknou to léčitelkou jsem! A pak ho opustila jsem a požádala, by kdos jiný o něho pečoval! Styděla se sama před sebou. Nechápala, proč se jí jeho slova tak dotkla. Stejně tak ji přece mohly urazit jeho ruce, které ji osahávaly, když mu měnila obvazy a přikládala obklady na jeho horkem sužované tělo! A jaké tělo! Nádherně urostlé, na prsou pokryté lehkým popraškem chloupků, které mu v úzkém proužku pokračovaly přes břicho až ...
Dost! okřikla se Aredhel rázně. Už jen ta představa stačila, aby se jí vztyčily bradavky a neúprosně se dožadovaly její pozornosti. Cožpak tohoto normálním jest?! Snažila se ignorovat ten tupý tlak v nich, ale nebylo to nic platné. Za chvíli celé její tělo spalovala touha po dotecích a něžnostech ... po jeho dotecích a jeho něžnostech! Nakonec to vzdala a rukou si váhavě zajela do klína. Musela pevně stisknout zuby, aby aspoň trochu ztlumila své hlasité zasténání. Och, Valar ... Poroztáhla nohy o něco víc a začala rychle pohybovat prsty ... Její boky ožily svým vlastním životem a vycházely vstříc jejím pohybům ... Přerývavě dýchala, místností se nesly její slastné vzdechy ... „Ner (Více) ...“ pobízela sama sebe zastřeným hlasem. Prsty zrychlily a ona se napjala v očekávání ... připadalo jí, jako by se svět kolem ní vzdaloval ... soustředila se jen na jediné ... rychleji ... rychleji ... Najednou bylo po všem. S hlasitým zalapáním po dechu klesla zpět na lůžko. Celá se chvěla a na kůži jí perlily drobné kapky. Trvalo několik minut, než se její dýchání ustálilo a ona byla zase schopná uvažovat. Hlavou jí vířily tisíce otázek, ale než na ně dokázala nalézt uspokojivé odpovědi, tak ji přemohla únava.
Následující ráno, dopoledne i část odpoledne bezcílně bloumala palácem i zahradami a snažila se utřídit si myšlenky. Jedna její část jí radila, aby na to, co se odehrálo v noci, nemyslela, ale ta druhá zase trvala na tom, aby to všechno pochopila. Proč tohoto s manželem svým nikdy nepoznala jsem? Proč Elrohir ve snech mých zjevuje se? Jak to, že na něho téměř bez ustání mysleti musím? Valar, proč jen mi klidu dopřáti nehodláte?! Nakonec se rozhodla, že jí třeba pomůže, když objekt své touhy bude vídat. Snad ji to pak přejde. K její úlevě se jí nikdo moc nevyptával, když se objevila v léčitelském křídle s tím, že se zase vrací ke svým povinnostem. Těm několika málo zvědavcům stačilo jako vysvětlení pár nezřetelně zamumlaných vět, v nichž se vyskytovala slova jako manžel, smrt a pohřeb.
A tak tu teď seděla a pozorovala Elrohira, jak poslušně polyká hovězí vývar. Potěšilo ji, že se s ní nepřel, ale něco jí říkalo, že to nebude dlouho trvat. A vlastně se toho už nemohla dočkat ...

Elrohir se pustil do pečeného kuřete s brambory, ale stále po očku sledoval Aredhel. Plavé vlasy si dnes zapletla do jednoduchého copu, který jí přehozený přes rameno sahal skoro až k pasu. Na sobě měla bílé šaty s dlouhými rozevlátými rukávy a přes ně svrchní tmavě hnědé se šněrováním na bocích. Musel si přiznat, že jí to velmi sluší. *Toho dozajista řekl bys, i kdyby ničehož na sobě neměla, gweniaur (bratře starší)!* zachytil Elladanovu pobavenou myšlenku. *Neopovažuj se sem nyní vstoupiti, gwenneth (bratříčku)!* vyslal k němu něco mezi hrozbou a prosbou. Nepochyboval o tom, že pokud by se tu Elladan objevil, tak by se Aredhel zvedla a odešla. A to rozhodně nechtěl! *Manke lle merna (Kterak přeješ si), tororamin (bratře můj)!* dostalo se mu Elladanova ujištění. *Však příliš nevyčerpej se!!* Elrohir se rozhodl nechat tuto zjevnou provokaci bez odezvy. Později bude dost času, aby ho za ni ztrestal, ale teď měl na práci důležitější věci.
Mlčky dojedl a způsobně si otřel ústa ubrouskem. Aredhel vstala, odebrala mu tác, který postavila na noční stolek a z koupelny mu donesla misku s vodou, aby si opláchl ruce. „Diola lle, arwenamin!“ poděkoval jí s úsměvem. „Odpočinouti byste sobě měl, heruamin!“ Bez protestů si lehl na záda a nechal se přikrýt. Využil své šance a opatrně ji uchopil za ruku. Dával si však bedlivý pozor, aby ji držel jen zlehka. „Za slova má urážlivá omluvu hlubokou přijměte, arwenamin!“ vrátil se raději k vykání, neboť to se mu nyní zdálo vhodnější. K jeho úlevě přikývla. „Nemluvme již o tom, heruamin! Ni já dokonale nesprávala jsem se!“ přiznala rozpačitě. „To nikoliv, arwenamin! Vy k sobě přísnou příliš jste a ku mně zase shovívavou velmi!“ oponoval jí ihned. Všiml si, že vypadá mnohem půvabněji, když se červená. „Hama (Posaďte se), arwenamin, saes!“ poprosil ji a dvorně políbil hřbet její ruky, než ji propustil ze svého jemného sevření.

Aredhel se váhavě usadila zpět do křesla. Došlo jí, že se spletla. To, že ho vidí, vůbec nepomáhalo! Spíše naopak! Bylo to ještě horší! Srdce jí bilo jako splašené a dlaň, kterou ještě před okamžikem držel ve své, ji pálila jako oheň. Odejíti měla bych! Avšak, ač se snažila sebevíc, nedokázala přijít na žádný viditelný důvod, proč by tak měla učinit. Elrohirovo chování sice mezi nimi navodilo podivně intimní atmosféru, ale nemohla si pomoct, nebyla jí nepříjemná. Nicméně, se jí zdálo, že nastalé ticho je příliš tísnivé. Očima zavadila o knihu položenou na okraji postele. „Vidím, že o stravu duševní vám již kdos postaral se!“ prohodila konverzačním tónem první věc, co jí přišla na mysl. „Toho pravdou jest, však čtení brzy mne unaví ...“

Elrohira najednou něco napadlo. „Laskava toliko byla by jste, arwenamin, a stránek pár mi přečetla? Pokud ovšem čehosi důležitějšího na práci nemáte ...“ nechal to znít do ztracena. „Čehož jiného činiti měla bych, než o blaho vaše pečovati? Léčitelkou vaší osobní přec jsem ...“ odpověděla mu Aredhel okamžitě. Elrohirovi přišlo, že se tím ohání až podezřele často, ale nijak to nekomentoval. Místo toho jí podal onu knihu.

Aredhel ji otevřela na založené stránce ... Ilúvatar, mi pomož! Byla to kniha milostné poezie! A jak podle prvních řádek poznala, tak jistě nebyla určena milencům, kteří si pro sebe ukrádali jen několik vzácných okamžiků denně, jen pár letmých dotyků a dobře skrývaných pohledů ... Pohlédla na Elrohira, jenž si ji upřeně prohlížel. „Něčehož stalo se, arwenamin?“ otázal se nevinně, ale v jeho očích byla němá výzva. „Ničehož, heruamin, jen kdyby mi řekl jste, u verše kterého skončil jste!“ zvedla hozenou rukavici. „Stačí, když slokou druhou začnete!“ Aredhel ztěžka polkla a pustila se do čtení ...

Po několika minutách Elrohir začínal litovat svého impulsivního nápadu. Nemohl se ubránit představám, ve kterých viděl sám sebe na místě toho neznámého mladíka a ji jako jeho milou ... S hrůzou si uvědomoval, že ho to rozhodně nenechává chladným! V duchu nevybíravě zaklel. Čehož jen mne to napadlo?! Rozhodně nečekal, že jeho výzvu přijme! Nepohodlně se zavrtěl, čímž okamžitě upoutal její pozornost. „Heruamin?“ tázavě na něho upřela oči. Ty ještěrko! prolétlo mu hlavou, když zaznamenal její pobavený výraz. „Bolestí snad máte?“ Ty velmi dobře vědoma si jsi, čehož děje se! A já tebe za věcí těchto neznalých považoval! „Nikoliv! Omlouvám se, že tohoto vás čísti nutím!“ zatvářil se zkormouceně. „Jistě nepříjemným velmi vám toho musí býti ...“

Aredhel jen stěží potlačila úsměv. Ty na úkor můj pobaviti chtěl jsi se! Však snadno tak tebe uniknouti nenechám! pomyslela si škodolibě. „Heruamin!“ ohradila se naoko dotčeně. „Bratr váš osobně několikráte na srdce mi kladl, bych vám věnovala se!“ zaklapla knihu odložila ji stranou. „Však okolnosti způsobily, že ve dnech minulých u vás dlíti nemohla jsem ...“ zdařile předstírala lítost. „Nyní tohoto ale napraviti hodlám! A čas svůj veškerý u lože vašeho péčí o vás stráviti!“ naklonila se nad Elrohira a položila mu dlaň na čelo. „Heruamin, vy jen hoříte!“ sdělila mu s šibalským úsměvem. „Hned vám obkladu chladivého přiložím ...“

Elrohir si pomyslel, že místo obkladu by spíš potřeboval studenou koupel, ale moudře si to nechal pro sebe. Se zaťatými zuby snášel, jak mu pečlivě otírá čelo a tváře, ale když se dostala na krk a vypadalo to, že chce pokračovat níž, tak ji rázně chytil za zápěstí. „Již lépe mnohem mi jest, arwenamin! Péče vaše starostlivou velmi jest a důkladnost, s níž povinnosti své věnujete se, vás jen ctí, však co snoubenec či manžel váš řeknou, že vy čas váš veškerý jen mne věnujete?“

Aredhel ihned opustila její hravá nálada. Vskutku čehož Ecthelion tomuto řekl by?! Jistě potěšen chováním mým vyzývavým nebyl by! Byla si jistá, že by to neschvaloval a určitě by ji za to potrestal! A jak se zdálo, tak ani Elrohir tím nebyl nadšen. Zahanbeně sklopila hlavu. „Amin hiraetha, heruamin! Odpusťte, prosím, že správáním svým vás obtěžovala jsem! Již tohoto vícekráte opakovati nebude se!“ Na co jen myslela jsem, když ho takto vytrestati chtěla jsem?! Cožpak žena čehosi takového činiti může?! Cítila, jak se jí oči zalévají slzami. Pevně stiskla víčka a pokusila se setřást jeho ruku, avšak marně. „Faina amin (Pusťte mě), heruamin!“ požádala bezbarvým hlasem. „Saes ...“ Ale on ji nepustil. „Hama (Sedni si), Aredhel!“ přikázal jí nesmlouvavě. Bez odporu ho poslechla a sedla si na okraj jeho lože.

Elrohir si hodnou chvíli prohlížel ztichlou dívku a nechápal, čím ji tak rozlítostnil. Rychle si prošel jejich předcházející rozhovor ... Vypadalo to, že se baví přinejmenším stejně dobře jako on ... Pak si to ale něco uvědomil. Jistě, to musí být ono! „Tys blízkého někoho ve válce ztratila, Aredhel?“ otázal se jí tiše. „Chotě svého ...“ zašeptala s očima upřenýma na pokrývku. Teď už chápal dokonale, jakou poznámkou ji ranil. Cožpak mysleti nemohl jsem?! proklínal sám sebe. „Toho líto velmi mi jest ...“ Možno jest, že manžel tvůj čepelí mojí skončil ...
„Nemusí! Svazek náš z lásky uzavřen nebyl!“ pro Aredhel bylo najednou velmi důležité, aby věděl, že svého muže nemilovala. „On krále ... tedy Legolase o ruku moji požádal a on jemu vyhověl! Mne na názor či svolení dokonce ni jeden z nich netázal se!“ Proč jen tohoto tobě říkám?! Tebe toho stejně nezajímá! Nejistě se mu podívala do tváře. Překvapila ji nevíra, kterou tam viděla. „Pravdu čistou říkám vám!“ hájila se chvějícím se hlasem. „Mezi námi citů žádných nebylo ...“ Elrohir ji neskonale něžně pohladil po spánku. „Věřím tobě, Aredhel! Však chotě tvého chápu ...“ Nenechala ho domluvit a prudce vyskočila na nohy. „Jakže?!“ Elrohir ji prudkým trhnutím strhl zpět na lůžko. „Ty ženou krásnou velmi jsi, Aredhel! A oheň tvůj muže neochvějně vábí, stejně jako plamen svíčky můrám činí! Jistě cesty jiné, kterak tebe získati, neviděl ...“ Aredhel na něho šokovaně zírala. „Tedy vy jednání jeho schvalujete?! Že citů mých nikdy v potaz nevzal? Že se mnou jako s majetkem svým nakládal ...“ Po tvářích jí začaly stékat slzy. Cožpak všichni stejní jste?! „Faina amin, heruamin! Odejíti chtěla bych ...“ požádala ho zlomeně.

„Nikam nepůjdeš, dokud mne nevyslechneš!“ Bez ohledu na nepohodlí, které mu to způsobilo, se Elrohir rychle posadil a položil jí ruce na ramena, aby nemohla vstát. Strach a pohrdání, se kterými na něho hleděla, mu působily téměř fyzickou bolest. „Schopen pochopiti jsem, že k tobě mocně přitahován byl! Však nikdy ... nikdy! ... způsobu, jímž tobě vůli svoji vnutil, schvalovati nebudu! Nevím, jakých zvyků muži mirkwoodští mají, avšak já vždy souhlas dívky, o jejíž přízeň ucházím se, vyžaduji! Byť sebekrásnější byla by, prosté ne z úst jejích stačí, bych rozhodnutí jejího přijal, sic mne pranic nelíbilo by se!“ oči se mu hněvivě leskly. „Pokud vskutku obáváš se, že tebe bych se proti vůli tvé zmocniti mohl, tak lepším bude, když o vystřídání léčitelem jiným požádáš!“ pustil ji, ale nepřestal si ji zkoumavě prohlížet.

Aredhel zavřela oči a snažila se uklidnit. V jeho slovech bylo tolik citu ... A nejen to! V hloubi duše věděla, že říká pravdu. Nepochybovala o tom, že dokáže být nemilosrdný, možná až krutý, ale byla si jistá, že by žádnou dívku či ženu k ničemu nenutil. Také viděla, že se ho její nařčení skutečně dotklo. „Amin hiraetha ...“ špitla, ale on ji nenechal domluvit. „O omluvu tvoji nestojím! Mne odpověď tvá zajímá! Doopravdy toho myslíš si?“ Vylekaně sebou trhla, když ji vzal za bradu a pozvedl její obličej, tak aby ho viděl. Přes hněv, jenž z něho sálal, to bylo velmi jemné gesto, které ji dojalo. „Ne ... Tohoto ty schopen nebyl bys ...“ zašeptala se slzami na krajíčku a uhnula očima, ale po chvíli ji cosi přinutilo znovu se zadívat do těch jeho. „Aredhel ...“ jeho hlas byl tišší než závan ranního větříku v korunách stromů. „Tula a´amin (Ku mně pojď)!“ rozpřáhl náruč a Aredhel se mu do ní bez váhání schoulila. Zabořila tvář do jeho havraních vlasů a srdceryvně se rozplakala. Plakala pro ty, které milovala a ztratila, pro všechny své zmařené naděje a sny ...

Elrohir neříkal nic. Jen ji k sobě pevně tiskl a konejšivě hladil po zádech. Nebyl si tak docela jistý, co ji rozplakalo, ale usoudil, že kdyby s tím měl něco společného on, tak by ho jistě nenechala, aby ji takhle objímal. A to mu v této chvíli naprosto stačilo. Napadlo ho, že by takhle mohli zůstat navždy! Líbilo se mu mít ji v náručí ... Její blízkost mu byla nesmírně příjemná ... Zatoužil ji políbit, ale ihned ten nápad zapudil. Přece nezradí tu křehkou důvěru, jež mu právě prokázala! Přesto si nemohl pomoci. Chtěl ochutnat její ústa ... dotknout se jejích vlasů ... cítit její kůži na své ...Ale ze všeho nejvíce ji chtěl chránit ... už nikdy nikomu nedovolit, aby jí ublížili ... K čertu s tím! Ještě nikdy nic podobného k žádné dívce necítil ...