Forsaken - 124. díl

Anotace: Copak Riel připravil pro Izabel za překvápko?

Sbírka: Forsaken

Kráčela jsem pomalu ke schodišti a snažila se rychle přivyknout na vysoký nestabilní střevíce, který sice vypadaly moc krásně, ale chůze v nich byla poměrně nelehká. A já chtěla působit elegantně a ne si vymknout kotník a nedůstojně se zřítit k zemi.
Jakmile jsem stanula na vrchním schodu, rozhlídla jsem se zoufale kolem, jestli někde náhodou nespatřím Riela. Koneckonců v romantických filmech muž vždycky čeká u úpatí schodiště, ne? Jenže Riel mi chtěl zřejmě dokázat, že jsme v realitě, protože nestál ani tam ani nikde jinde v dohledu. A to by se mi teď zrovna malá opora při scházení hodila.
Nu což, tohle patří holt k emancipaci... Odhodlaně jsem si levou rukou přizvedla sukni a pravou jsem se pro jistotu držela zábradlí. Rychlostí babičky těsně před smrtí jsem bezpečně dospěla až do haly a cejtila, jak mi po zádech teče čůreček potu. Brr! Dostala jsem hned vztek na Riela, že tu nebyl, aby mi pomohl. Vím, že to zní absurdně, ale prostě se mě to dotklo. Kdyby mě snesl v náručí dolů, nemusela jsem se tu potit jako prase.
„Rieli?“ houkla jsem a váhavě koukala doprava a doleva na ty zavřený dveře, i když samozřejmě mohl bejt i kdekoli jinde, barák na to byl dost velkej a to ani nemluvím o tý zahradě, co připomínala spíš městskej park.
Bylo stejně zvláštní, že se táta o tomhle místě nikdy nezmínil, skoro jako by se za něj styděl. Že by ho dostal jako úplatek? To zřejmě naznačoval Riel. Jenže nějak mi to k němu nesedělo, táta prostě nebyl ten typ. A nebo jsem tomu prostě jenom nechtěla věřit. Jsem tak trochu idealista. Jako když pořád odmítám připustit, že Riel svoji holku zabil. Po tom, co mi táta říkal, už moje přesvědčení sice vzalo trochu za svý, ale pořád jsem v koutku duše doufala, že se to třeba ještě nějak vysvětlí. Naděje umírá poslední, že jo.
„Rieli?“ zkusila jsem to znovu a tentokrát jsem zaslechla nějakej zvuk od těch levých dveří.
Opatrně jsem k nim došla a otevřela je, čímž jsem akorát tak odhalila dlouho potemnělou chodbu. Bezvadný… Mohla jsem jenom doufat, že se Riel neusadil zase někde ve sklepě, v těhlech botách bych se tam bez újmy na zdraví určitě nedostala.
Statečně jsem postupovala dál až do malý půlkruhový haly, odkud se dalo vyjít prosklenýma dveřma do zadní části zahrady a nebo projít do dalších místností. Dvě z nich měly zavřené dveře a já se ani nenamáhala zkoumat, co se nachází za nimi, a zamířila jsem rovnou k těm posledním. Ty byly pootevřený a slabej proud světla, kterej se odtamtud plazil ven, mě přímo vybízel k tomu, abych vešla. Nemluvě o tom, že se odtamtud taky linula dost lákavá vůně, která byla ostatně důvodem, proč jsem přidala do kroku a riskovala tak svůj život.
Jakmile jsem vstoupila dovnitř, na okamžik jsem zatajila dech. O tom, že se nalézám v jídelně, nebylo žádných pochyb, už jen kvůli obrovskýmu oválnýmu stolu, kterej tu tomu vévodil a u něhož by se pohodlně najedlo minimálně dvacet lidí. Zhruba tolik židlí bylo také rozestaveno kolem, měly vysoký opěradla, který byly stejně jako sedáky čalouněny něčím, co vypadalo jako vínovej samet se zlatejma výšivkama. Prostředkem stolu se táhnul zlatavej obdélníkovej ubrus, ale byl jenom natolik širokej, aby příliš neschovával ozdobný rytiny umělecky vyvedený v tom hnědočerveným dřevu.
Prostřeno bylo jenom na jedný straně a to pro dva. Všechno už bylo připravený, od jednoduchýho sněhobílýho porcelánu po stříbrně se třpytící příbory a broušený poháry na víno. To se ostatně chladilo poblíž v kbelíku. Někdo dokonce zapálil svíčky v pětiramenném svícnu a ty teď vydávaly příjemný měkký světlo, který ovšem v záři dalšího křišťálovýho lustru poněkud zanikalo. Ještě jsem u jedný boční stěny zahlídla nějakej prosklenej kabinet a tím vybavení týhle místnosti končilo. Víc toho beztak potřeba nebylo a jenom by to kazilo celkovej dojem. A stejně už tu nebyl volnej prostor, kam by se dal další nábytek umístit. Stěna hned naproti dveřím byla totiž celá prosklená a poskytovala nádhernej výhled ven, čehož si byl očividně ten, kdo to tu zařizoval, vědom, protože ji ani nezakryl žádnýma záclonama, pouze v rozích byly nahrnutý těžký zlatohnědý závěsy, nejspíš pro případ, že by si tu chtěl někdo dopřát větší soukromí.
My tu ale dnes měli soukromí víc než dost… A pokud ta pečlivost, se kterou Riel tuhle večeři zařizoval, něco znamenala, pak to bude velice zajímavá noc.
Srdce se mi rozbušilo prudčeji v napjatém očekávání, protože jsem se v tu chvíli konečně rozhodla. Pokud o mě Riel projeví aspoň náznak zájmu, pak mu ochotně vyjdu vstříc. Jak bych taky mohla odmítnout svého Rhetta?