Beze cti - 9. kapitola

Anotace: Magdalena těžce nese svoji odpovědnost za smrt nezvaných návštěvníků a Randal se jí snaží pomoci ...

Sbírka: Beze cti

Nechápal jsem, co má za problém. „Jestli ti to pomůže, tak za to až tak nemůžeš!“ prohodil jsem k ní smířlivě. Jistě, štvalo mě, že se prozradila, ale musel jsem uznat, že jsem jí tak docela nevysvětlil, co a hlavně proč po ní chci. Vždycky jsem zapomněl, že teprve nedávno opustila brány kláštera. „Jak to?“ vzhlédla ke mně. „Dobrou půlhodinu nás sledovali, než se objevili. A kolik kupců chodí pěšky? A samo? A kteří z nich vypadají jako zápasníci?“ Povedlo se mi potlačit ironii, která se mi drala na rty. Aspoň jsem si to myslel. „Ale …“ zamyslela. „To nebyli kupci, že ne?“ zeptala se zaraženě. Když ji člověk popostrčil správným směrem, tak jí to poměrně rychle spínalo. Přikývl jsem. „A kdo tedy?“ očividně ji to zajímalo. „Lesní bratři.“ odpověděl jsem po pravdě. „Cože?“ vyjevila se. „Lupiči!“ vysvětlil jsem trpělivě. „Ale my přece nic cenného nemáme …“ Povzdechl jsem si. „Ale máme. Tebe!“ Několik vteřin na mě zírala s pusou dokořán, pak její tváře získaly nachový odstín, který byl dokonce vidět i v záři plamenů. „Ale no tak, Magdi! O těhle věcech snad něco víš, ne?“ Pro změnu pobledla. „Sestry říkaly, že je to … hřích!“ Nemohl jsem si pomoct a rozesmál jsem se. „Jistě, jako všechno příjemné!“ Zahanbeně se odvrátila a mě okamžitě smích přešel. Rozhodně jsem jí nechtěl ublížit. Ani se jí nějak dotknout. Natáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po vlasech. Ucukla. „Nebreč! Já to nemyslel zle …“ Popotáhla a já si připadal jako naprostý mizera. Z náhlého popudu jsem si k ní přisedl a objal ji. Zpočátku se bránila, ale pak toho nechala a opřela si hlavu o mé rameno. Hodnou chvíli jsme seděli mlčky, než promluvila tichým hlasem. „Musíte si o mně myslet, že jsem hloupá, ale jak mám znát věci, o kterých se mnou nikdy nikdo nemluvil? Nebo jen zběžně … Maminka umřela, když mi bylo něco málo přes čtrnáct … a strýc mě pak poslal do kláštera … Copak za to můžu? Já tam nechtěla … prosila jsem ho, ať si mě nechá doma, že budu klidně pracovat jako děvečka, ale on o tom nechtěl ani slyšet! A sestry byly přísné … nejdřív jsem se pokoušela utéct, ale pokaždé mě chytily …“ Neušlo mi, jak se slabě zachvěla. Bezděky jsem ji k sobě pevněji přitiskl. Trochu se napjala, ale pak se uvolnila. Z neznámého důvodu mě to potěšilo. „ … a já se rozhodla čekat na vhodnější příležitost, jenže ta nepřicházela a dny plynuly. Ze dnů se stávaly týdny a z týdnů měsíce … a pak jste přišel vy. A vytáhl mě odtamtud a já měla obrovskou radost! Jenže … jsem vám jen pro smích!“ Smutek z jejího hlasu přímo čišel a já se cítil ještě hůř. „Nejsi mi jen pro smích!“ pokusil jsem se ji utěšit, ale ona potřásla hlavou. „Ale jsem!“ po tvářích jí tekly slzy jako hrachy. „To není pravda, Magdi! Hele, nejsem zvyklý na holky jako ty!“ přiznal jsem. „Ty, co znám, vyrůstaly na ulici a tohle všechno mají v krvi! Prostě jsou omlácené životem, víš? Ty jsi úplně jiná … taková …“ hledal jsem vhodná slova. „ … čistá … nevinná …“ K mé úlevě přestala plakat a pozorně mi naslouchala. Bylo to dost zvláštní. Opodál ležela těla mužů, které jsem zabil, a snažil se jednomu zmatenému a bezbrannému děvčeti vysvětlit, že jí nepohrdám. Ale život už je někdy takovej, ne? Počkala, až ztichnu a pak na mě upřela ta svoje černá kukadla, ve kterých by se jeden mohl beznadějně ztratit, kdyby si nedal pozor. „Nechci vám být na obtíž …“ zamumlala. „To taky nejsi! Celou cestu ses starala o dřevo, ne?“ Trochu se pousmála. „To nic není … Vy jste toho dělal mnohem víc než já!“ „Jistě, ale já jsem na to zvyklý!“ Znovu posmutněla. „Magdaleno, nic ti nevyčítám!“ řekl jsem pro jistotu, aby zase nezískala dojem, že není dost dobrá. „Od dětství trávím většinu času na cestách, takže mi to ani nepřijde! Uvidíš, že si na to taky zvykneš!“ Udiveně na mě pohlédla. „To myslíte vážně? Jsem přece … jenom holka, ne?“ „No a? Proto přece nejsi o nic horší! Jen to budeš mít o dost těžší! Ano, můžeš si najít manžela, starat se mu o domácnost a rodit mu děti! A doufat, že tě nebude mlátit moc často!“ Uznávám, že jsem v tomto ohledu byl dost ovlivněn neradostnými zkušenostmi Bereny. A nechtěl jsem, aby Magdalena dopadla stejně. V duchu jsem si přísahal, že pokud by se to, Bůh nedopusť, stalo, tak z toho hajzla vymlátím duši. A pěkně pomaloučku! „Nebo si žít po svém! Teď jsi volná a můžeš se rozhodnout, co chceš a co ne! Nemusíš brát na nikoho ohled! Jsi ještě mladá a nemáš kam spěchat! Jo, a když budeš chtít, tak ti s tím rozhodováním pomůžu! A ostatní určitě taky!“