Forsaken - 136. díl

Anotace: Izabela se dozvídá něco víc o domě, ve kterém právě přebývá. Ale líbit se jí to asi nebude...

Sbírka: Forsaken

Jako první mě napadlo, že jsem mu jenom špatně rozuměla. „Prosím?“ vzhlédla jsem k němu tázavě od svýho talíře, na kterým jsem právě prováděla brutální pitvu krůty.
„Kdysi jsem tu žil,“ osvětlil mi Marcell stručně a jako kdyby náhle ztratil veškerou chuť k jídlu, odložil příbor a otřel si ústa do ubrousku. „Je to už dost dávno...“
„Takže tenhle barák je tvůj?“ zeptala jsem se, i když mi na tom až zas tak nezáleželo. Jenom bych tím získala aspoň trochu jistoty, že táta nejede v něčem nezákonným, ale to bylo tak všechno.
„Ne, patří Alexandrovi,“ odvětil Marcell a dopřál si doušek vína.
Nějak mi připadalo, že mu povídání na tohle téma není zrovna dvakrát příjemný, což mě vzhledem k mý přirozený zvědavosti a nově nabytý podezíravosti zaujalo.
„Takže tu bydlel s mámou, když byli ještě spolu?“
„Ano.“
Pousmála jsem se. „Muselo se jí tu líbit, vždycky milovala krásný věci.“
„To je pravda,“ přisvědčil Marcell skoro zasněně. „Podílela se na zařizování interiérů a také parku. Naplnila to tu jenom samými prvotřídními věcmi. Ale nějak při tom pozapomněla, že domov je také o něčem jiném.“
„Tys tu bydlel s nima?“ vyzvídala jsem dál.
Přikývnul.
„A to už jsem byla na světě? Žila jsem tu taky?“
„Ne, nikdy předtím jsi tu nebyla. Než ses narodila, Alexander koupil ten domek, ve kterém bydlí dosud. Tvrdil, že se tam cítí lépe než v tomhle mauzoleu. A pak… zdálo se mu to bezpečnější. Já tu ještě nějakou dobu zůstal… dokud to bylo vhodné.“
„Proč by to mělo bejt nevhodný?“ nechápala jsem.
Marcell chvilku váhal, ale pak promluvil. „Už jsi slyšela o Nejvyšších?“
„Jo, od Riela. Táta prej patřil k nim.“
„Riel je zřejmě sdílnější než Wikipedia,“ poznamenal nesouhlasně. „Ale hovořil pravdu, Alexander byl opravdu jedním z nich. Pochází z hodně starého a váženého rodu a tohle sídlo dostal k tomu postu. Tudíž když ho tak náhle a zcela nevděčně opustil, pozbyl právo ho užívat.“
„Takže jsme se sem přece jen vloupali?!“ skočila jsem mu netrpělivě do řeči. „Schovává mě před upíry v baráku, kterej patří upírům?!“
Marcell se pousmál. „V tom právě tkví ta genialita. Alexander se tohohle sídla vzdal, ale ostatní Nejvyšší ten dar nikdy nepřijali zpět, protože považovali jeho abdikaci pouze za dočasnou. Tudíž prakticky vzato jsme se sem nevloupali, neboť tu jsme s jeho svolením.“
„No dobrá, takže na nás nikdo nezavolá policajty, ale co když sem ti Nejvyšší pošlou nějaký svý komando?“ nepřestávala jsem se znepokojovat. Tohle tušit, tak jsem v noci tak klidně nespala!
Podvědomě jsem rukou sjela ke svýmu přívěsku a sevřela ho pevně v dlani, jako kdyby mě mohl nějakým způsobem ochránit.
„Nejvyšší nemají tušení, že se tu někdo zdržuje. Po mnoho let to tu bylo zavřené. Alexander se před nimi tehdy zařekl, že už sem nikdy nevkročí, a on není znám jako někdo, kdo by podobné sliby dával nadarmo.“
„Aha.“ Logiku to bezesporu mělo, ale stejně jsem se tu definitivně přestala cítit bezpečně. „A jak dlouho tu mám jako zůstat?“
„Tak dlouho jak bude zapotřebí,“ odpověděl Marcell vyhýbavě. Zřejmě už ho mý vyptávání přestalo bavit, protože se zvedl a začal si oblíkat kabát.
„Bezva,“ poznamenala jsem.
Přesně, co jsem potřebovala… Bejt úplně sama v reprezentativním upířím sídle! Už jsem se nemohla dočkat, až nastane noc a z rakví ve sklepení se vynoří nějaký krvelačný potvory! Jenže vzápětí jsem si neochotně připomněla, že já jsem teď jednou z nich.
„A Riel přijde kdy? Přece mě tu nenecháte docela samotnou!“ zaprotestovala jsem a bylo mi naprosto ukradený, že zním jako malý děcko, co se bojí bubáků.
„Nic ti tu nehrozí,“ odbyl mě Marcell a zamířil k východu. Cestou mu tlumeně zazvonil mobil a on ho stručně vyřídil pár slovy, aniž by vůbec zpomalil. Neušlo mi ale, že se mu během toho hovoru mihnul na rtech spokojenej úsměv.
„Že ne?!“ vyjekla jsem. „A jak si můžeš bejt tak jistej?! Možná je Riel právě teď u Nejvyšších a radí jim, kam si mají pro mě přijít!“
„No, v tom případě bych musel zítra obědvat sám,“ prohodil Marcell nevzrušeně a zas mě zamknul v tom mým přepychovým vězení.
Nenamáhala jsem se odporovat, beztak by to bylo marný. Ale neubránila jsem se tomu, abych si náhle nepřipadala skoro jako v kleci u Viktora.