Na scestí 2.

Anotace: ...

Kapitola 2. – Návštěvníci

Rozrazila jsem dveře, kde už na mě čekal Brandine. A vedle něho mistr.
„Jak jste mohli!“ Zaječela jsem.
„Úplně normálně,“ odpověděl mi klidně mistr. Zaťala jsem ruce v pěst a zavřela oči, abych se uklidnila.
„Mohla jsem ho zabít!“ Ukazovala jsem na Brandina, který se za Mistrovými zády strašlivě tlemil.
„Na všechno jsem dohlížel, nic se nemohlo stát.“
„Mohlo! Co kdyby se mu nepovedlo se přeměnit!“
„Co se to tu děje?“ Stan sešel z prvního patra a nechápavě nás pozoroval. I Cecil vyšla z kuchyně, ruce měla od nějakého těsta a všechna pozornost se upírala na mě.
„Jen jsme chtěli Ali donutit k lovení,“ ušklíbl se Brandin.
„Neměli jste právo mě pokoušet!“ Zlostně jsem si ty dva měřila.
„Ne!“ Zahřměl Mistr. „Tys neměla právo vystavovat členy tohoto domu nebezpečí. Čím víc bys žíznila, tím víc by oni byli před tebou v nebezpečí!“ Konečně mi došla slova. Bezmocně jsem těkala po místnosti, dožadujíc se mlčky nějakého zastání, ale všichni mlčeli. Protože to byla pravda. Všechno co řekl ve dvou větách. Plačky, naštvaná sama na sebe jsem vyběhla schody, prolítla kolem Stana až do druhého patra a pak žebříkem na půdu. Jejím předěláním vznikly dva pokoje. Můj a Brandinův. Zalezla jsem si k sobě a rozbrečela jsem se. Měla jsem zlost na všechny, ale hlavně na sebe.
„Otevři,“ slyšela jsem za dveřmi otrávený hlas mého kamaráda. Mlčela jsem.
„Já tě chápu,“ ozval se Don.
„My tě chápeme,“ opravil ho Tommy.
„Já tě sice nechápu, ale otevřít bys mohla,“ začala se dožadovat Nika.
„Běžte pryč,“ prosila jsem je.
„To nepůjde,“ zavýskl Don.
„Já jsem tu taky,“ přidal se ztišeným hlasem Alec.
„Ty běž pryč,“ zpozorněla jsem.
„Jestli neotevřeš ty dveře, tak tam Alec vnikne a otevře nám,“ hrozil mi Tommy.
„Přestaň!“ Okřikl ho Brandin. „Nikdo k tobě nevnikne.“ Ujišťoval mě. Jenže v tom se za dveřmi ozval rozrušený šepot a dohadování. Zírala jsem na škvíru pod dveřmi. Nebyla velká, ale i tak stačila na to, aby Alec provedl to, co uměl.
„Opovaž se!“ Zvýšil Brandin výhružně hlas. To už se pod dveřmi začala protahovat bezbarvá tekutina hustější konzistence. Naštvaně jsem se rozeběhla ke dveřím a začala jí velkou encyklopedií motýlů zatlačovat zpátky. Nakonec se stáhla.
„To bylo kruté,“ stěžoval si Alec a nakonec nejspíš odešel, protože jsem slyšela, jak říká něco ve smyslu, že tohle nemá zapotřebí.
„Otevři Ali,“ domlouvala mi Nika. „Přestaň trucovat.“
„Víte co, nechte jí být,“ prohlásil Brandin nevrle. „Jdeme dolů,“ oznámil mi. „Tu kuklu ti nechám tady u dveří na stolku.“ A pak bylo ticho. Po chvilce jsem ale pocítila nutkání napít se vody. Ano, i my upíři musíme čas od času pít, dokonce dost často. Ne všechny povídačky o nás jsou pravdivé. Vlastně většina z nich jsou naprosté nesmysly. Pláčeme, můžeme utrpět různá zranění, pijeme vodu (hodně vody), pak je tu ta věc s lovením. Upíři by měli pít lidskou krev. A taky jí pijí. Většinou ale chtějí zůstat v utajení, takže se spokojí s málem. Ani nemusí člověka zabít. Někteří to ale dělají.
Vyšla jsem přede dveře a sebrala darovanou kuklu a schovala si jí u sebe v pokoji. V kuchyni byla jen Cecil a Stan. Oba na mě jen pohlédli a věnovali se své práci. Odkašlala jsem si a zamířila k ledničce. Do sklenice jsem si nalila vodu a na jeden zátah ji hltavě vypila. Po krvi je vždycky větší žízeň. Jednou jsem dostala chuť na kolu. To jsem ještě nevěděla, co to se mnou udělá. S chutí jsem se jí napila. Bylo to tak odporné, že jsme ji nejen vyprskla ven, ale dlouhé hodiny jsem klečela na záchodě a zvracela krev. Potom jsem jen zesláble ležela v pokoji a nemohla se téměř hýbat. Málem jsem umřela, kdyby mi Mistr nepřinesl čerstvou krev. Jak jinak lidskou. Ta zvířecí by mě v tu chvíli nepomohla. Od té doby už jen vodu.
„Co to pečeš?“ Zeptala jsem se Cecil, když vylévala těsto do formy. Bylo mi to jedno, stejně jsem to nemohla ochutnat, ale jen aby řeč nestála.
„Ani nevím, nějaká nová bábovka. Starý rodinný recept,“ pousmála se. Zadívala jsem se na její dokonalou krásu. Vypadala jako víla. A Stan byl stejně tak krásný. Nikdo neví, odkud jsou, proč se nás ujali. Proč se vůbec nebojí. Ani jsme nevěděli jestli to jsou lidé. Ale nevyzařovali žádné anomálie, jako ostatní.
„Na co myslíš?“ Zadívala se na mě Cecil a já odtrhla zrak od její tváře.
„Myslím na dovolenou,“ plácla jsem a nevěděla, jak velký rozruch to způsobí a kolik událostí tím spustím.
„Ty?“ Zvolala překvapeně. „Vždyť ty stěží vytáhneš paty z domu a chceš jet na dovolenou?“ Pokrčila jsem rameny.
„No teda Ali,“ zavrtěl hlavou Stan. „Překvapuješ čím dál víc.“
„Ale vždyť je to skvělý nápad, drahý,“ hájila mě.
„Cože?“ Zarazil se Stan, který to ani trochu nebral vážně. Vždyť já taky ne! Jen Cecil se toho nápadu chytla.
„No jistě dovolená! Potřebujeme ji. Na chvíli si všichni odpočineme, nabereme nové síly! To je vynikající nápad, Ali!“ Radostí mě objala a pak vyrazila z kuchyně, aby můj nápad rozšířila mezi ostatní obyvatele domu.
„Tys tomu dala,“ Stan svěsil hlavu a následoval svoji manželku.
„To jsem tomu dala,“ ještě pořád vyvedená z míry jsem tupě dosedla na barovou židli a vstřebávala nové události. Banda nebezpečný podivínů si vyrazí na dovolenou? Třeba to ostatní zavrhnou, utěšovala jsem se myšlenkou.
Ze shora se ozval nadšený jásot. A moje poslední naděje se rozplynula jako pára nad hrncem. Víc jsem to zkonit nemohla, víc už to totiž ani nešlo. Ze zoufalé nálady mě vytrhl jen zvonek u dveří, od zadních dveří. U těch zvonili vždy jen ti, kteří nechtěli být spatřeni. Další podivíni. Pomalým loudavým krokem jsem šla obhlédnout situaci.
„Pojďte dál,“ vyzvala je Cecil. A všichni přítomní se rozestoupili, aby mohli návštěvníci dovnitř. Celkem tři. Dva nějací podivní muži. A malý chlapec, který se bojácně schovával za jejich pláště. Po mé pravici se objevil Mistr. Apaticky jsem vzhlédla.
„Jak ti je?“
„Dobře,“ připustila jsem a zahleděla jsem na jeho tvář s bezmezným obdivem. „Poslyšte Mistře, omlouvám se za tu scénu.“
„Nech to plavat,“ mávl rukou a dokonce se pousmál, což u něj byl jev zcela vzácný.
„Znáte některého z nich?“
„Ty jsi vážně neuvěřitelná žačka!“ Sjel mě nasupeným pohledem, po lehkém úsměvu, nebylo ani stopy. „Copak jsi nepoznala toho vpravo?“
„Už jsem se s ním setkala?“ Zeptala jsem se opatrně.
„Ne,“ zavrčel. „Je to upír. Nezachytila jsi snad jeho pach?“
„No ne,“ sklopila jsem hlavu a začenichala, skoro jako pes. „Vždyť upíří pach je přeci“- nedopověděla jsem. Utnul mě jediným stiskem jeho ruky kolem mé paže.
„Tisíckrát slabší než pach čehokoliv, co žije?“ Dodal za mě. „Ale ty jsi upír, máš schopnost to ucítit a rozpoznat jednotlivé pachy různých upírů a také si je zapamatovat, aby sis byla pro příště jistá, že už ses s nimi někdy setkala.“
„To nedokážu,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Ne nedokážeš. Měla by ses víc snažit, jednou se ti to bude hodit. Jednou tak poznáš, kdo tě má na svědomí,“ s tím se otočil a odešel. Nechápala jsem jeho poslední větu. Myslel tím něco konkrétního nebo mluvil hypoteticky?
Cizí upír mě obezřetně sledoval. Když zaregistroval, že se na něj dívám, uhnul stranou a za celý večer už se po mě nepodíval. I já se stáhla, doklopýtala jsem se do svého pokoje, abych měla čas na přemýšlení. Skoro vzápětí, mě ale vyrušilo klepání na dveře.
„Můžu?“ Brandin nahlédl dovnitř. Jeho usměvavá tvář se stáhla vážností, jakmile spatřil můj podmračený pohled. „Ještě se na mě zlobíš? Ale jdi ty, chtěl jsem jen pomoct.“
„Ne o to nejde,“ zamumlala jsem mdle.
„A o co?“ Vešel dovnitř a posadil se do křesla.
„Jsem k ničemu,“ povzdychla jsem si.
„A na to jsi přišla jak?“ Lehce se začal protahovat.
„Cokoliv mi Mistr říká nebo mě učí, si nejsem schopná zapamatovat. Jsem prostě další neužitečnej parazitující upír. Další ubohá příšerka.“
„Jdi do háje,“ zamumlal. „Podívej se na mě. Copak já jsem nějak užitečný?“
„Ale nejsi monstrum jako já.“
„Všichni jsme monstra. Z pohledů lidí všichni. Jestli sis nevšimla, tak jsme malinko odlišní od ostatních. Tady v uzavřené společnosti žijeme vcelku normálně. Užíváme si, máme své povinnosti a starosti. Jako lidé. Jen jsme jiní. Takže pojem monstrum je dost relativní.“
„Dostali jsme lepší šanci než ostatní,“ zahleděla jsem se na něj.
„Jasně,“ usmál se. „Přestaň se litovat. Myslet na to, jak žijí lidé. Žij jako upír a užívej si toho, co z tebe dělá tenhle dům.“
„Plný příšer,“ zachichotala jsem se.
„A ta největší tady sedí a zakaboněně zírá do prázdna. Člověk by si řekl, že jsi jedna z těch podivných upírek z těch přiblblých knih a ne skvělá kamarádka.“ Nabídl mi ruku. „Pojď dolů, nikdo si neví rady, co je ten kluk zač, ani ti co ho přivedli. Měli bychom sledovat, co se bude dít.“ Souhlasila jsem a seběhla s ním dolů.
„A nechceš se napít?“ Klečela u něj Cecil, ale malý kluk jen zavrtěl hlavou.
„Hlavně mu nic nedávej, mohlo by ho to zabít. Nevíme, co může a co naopak ne. Už se vrátil doktor Bee?“ Obrátil se k Tommymu a Donovi. Oba svorně zavrtěli hlavou.
„Třeba je to člověk,“ nadhodila Cecil.
„Možná, ale držel se mě jako klíště. To lidé nedělají,“ zahlaholil jeden z těch, co přišel s ním. Upír stál v koutě a tvář schovával pod kloboukem. Pohlédla jsem na toho, co promluvil. Konečně svlékl těžkopádný kabát a já poznala, co je zač. Ještěří muž. Popravdě viděla jsem někoho takového poprvé. Místo kůže se mu táhla zrohovatělá šupinatá kůže zbarvená do zelena, jako krokodýl. Oči měl velké a při mrknutí bylo vidět, že se mu zvedají obě víčka, horní i dolní. A když znovu promluvil, místo normálních zubů, měl jen takové perličky, ale pěkně ostré.
„To jistě chápete, že to není normální,“ pokrčil rameny a všichni mu dali zapravdu.
„A neřekl něco? Aspoň jméno?“ Starala se Cecil. Vždycky měla slabost pro děti. Do této doby byla nejmladší tím pádem i nejoblíbenější Nika.
„Už je na cestě,“ ohlásil příchod doktora Mistr a stoupl si přímo k dalšímu upírovi. Zkoumavě jsem na něj pohlédla, celou tu dobu mě nespustil z očí. Nevím proč. Asi jsem ho naštvala svou nevědomostí.
„Jsem doma!“ Přední dveře se rozrazily a v nich se objevila hubená postava našeho doktora. Na nose měl usazené sluneční brýle, ačkoliv se schylovalo k večeru a celý den bylo zataženo. Rozhlédl se po místnosti a při pohledu na chlapce se mu tvář roztáhla do širokého úsměvu. Popošel k němu. „A kdopak jsi ty?“
„Nevím, co s ním je, přišel tady s panem Temhopem a jeho společníkem,“ ukázala na upíra, který udělal krok do místnosti, stále si zahalujíc tvář.
„Cevik, pan Cevik,“ nepatrně se uklonil a opět zapadl do kouta.
„Tak se na tebe podíváme, ty klučino,“ vzal ho za ruku a vedl do dveřích vedoucích z obývacího pokoje do jeho pracovny.
„Mám jít s vámi?“ Cecil se nejspíš nechtěla od chlapce jen tak vzdálit.
„Myslím, že to zvládnou sami, miláčku,“ vzal ji za ruku Stan a donutil jí si sednout.
„Na co myslíš?“ Šťouchl do mě Don.
„Na moji první prohlídku,“ přiznala jsem se. Doktor Bee byl mimořádně hodný člověk. Pravda zvláštní člověk. Doktora defakto vystudoval sám, protože se svým zrakem nemohl mezi lidi. Jeho oči měly mnoho využití. Byly jakousi malou laboratoří a rentgenem. V podstatě jeho oko tvořilo pouze bělmo, i když to nebyla pravda. Jeho zorničky splývaly s okolní bílou barvou, takže to vypadalo, že žádné nemá.
Co se týče toho, jak se k nám dostal, fascinovali ho ostatní zvláštnosti. Narazil v jedné hospodě na jiného z našich, upíra. Dal mu echo, kde nás hledat. A tak skončil tady, ještě dřív, než jsem sem přišla já. Studoval různou literaturu, i v řeckých bájí, aby vypátral, jak fungujeme, co potřebujeme. Jedině tak mohl pochopit, jak nás v případě potřeby léčit.
Když mě sem přivedl Stan, který mě našel v jedné opuštěné hale za městem, doktor Bee mě musel vyšetřit. Nebylo těžký zjistit, co se mi stalo. Že se na mě vrhl nějaký upír a jen tak pro zábavu mě pokousal, hned několikrát. A ještě se k tomu napil. Tenhle povedený doktůrek mě ošetřil.
Všichni jsme se sedli na pohovky a čekali. Jen ostatní dva upíři v místnosti stáli v rohu a já slyšela jejich šepot. O něčem zaníceně diskutovali. Ten pan Cevik se mi vůbec nelíbil. Šel z něj strach, ne jako z Mistra. To byla moje autorita, kterou jsem ctila. Ne, z něho šel opravdový strach. Jako z většiny tak zvaných divokých upírů.
„Tak,“ dveře se otevřely a v nich stály dvě postavy. „Jsme hotovi.“
„A?“ Cecil se zvedla.
„Je to lycan,“ všichni až na mě vyjekli a zůstali zaraženě stát. Netušila jsem proč? Co je za problém? A vzápětí jsem se to měla dozvědět.