Na scestí 3.

Anotace: Bože na chyby vážně nejsem expert, tak mi je prosím shovívavě promiňte..

Kapitola 3. – Lycan

„To není možné,“ zalapal po dechu Stan.
„Ale je,“ přikývl doktor nepouštěje klukovu ruku.
„Nemohl jste se splést?“ I Mistr se zdál vyvedený z míry. Znepokojivě si chlapce prohlížel.
„Dovolte!“ Odfrkl si naštvaně. „Já se nikdy nemýlím.“ A poklepal na své brýle.
„A řekl aspoň něco?“ Cecil se zadívala na chlapce.
„Ani slovo, je z toho dost vedle.“
„Nevypadá jako lycan,“ měřil si ho Brandin zkoumavým pohledem.
„A jak vypadá lycan?“ Ptala jsem se zvědavě, protože jsem nikdy žádného neviděla.
„Takhle ne,“ zašeptal mi do ucha.
„Jaká nestvůra mohla pokousat dítě?“ Hlesla Cecil.
„Je to proti jejich přesvědčení,“ namítl zuřivě Stan.
„Nikdo tady netvrdil, že byl pokousán,“ doktor Bee to pronesl, jako by se jednalo o nějakou senzaci. A nejspíš tomu tak i bylo, protože všichni v místnosti ztuhli podruhé a ještě víc než předtím.
„Přestávám vnímat,“ špitla jsem k Brandimu.
„Já taky,“ přiznal.
„Pak tedy nechápu, jak?“ Stan povytáhl obočí.
„Ten chlapec nemá žádné zranění nebo jizvy, které by nasvědčovaly útoku lycana. Když jsem ho ovšem prohlédl důkladně, něco jsem objevil. Tady na zátylku má malou červenou ťupku. Po přesném přezkoumání,“ opět poklepal na brýle (koneckonců byl to jeho zvyk, dělal to poměrně často). „Zjistil jsem, že mu někdo vstříkl jed pocházející z lycana přímo do těla.“
„Cože?“ Zalapala Cecil po dechu. „Jak? Kdo?“
„Nemám tušení,“ zvolal bezstarostně. „Nějakou chvilku bude trvat, než se začne měnit. Tak zhruba půl roku než na něj začne mít období kolem úplňku vliv. Do té doby bude vykazovat trochu jiný apetit.“ Usmál se na kluka.
„V tom případě zatím není nebezpečný,“ přemýšlel Stan nahlas. „Může tu zůstat, však potom něco vymyslíme.“
„Tak pojď,“ Cecil ho vzala za ruku a odvedla do kuchyně.
„My už radši vypadnem,“ prohlásil pan Temhop a kývl na svého společníka. Bez dalšího slova se sebrali a odešli.
„O co tu jde?“ Posadil se zvědavě Brandin. Do pokoje se nenápadně vmísil pan Stepen, Brandinův učitel. Uměl se přeměňovat stejně jako můj kamarád. Na nějaký vzácný druh tygra.
„Tohle vypadá na zajímavý příběh,“ nadhodil Tommy a vyzývavě mrkl na Stana.
„Myslíte o lycanech?“
„Jasně,“ přikývl horlivě Don. „Proč jsou obestřeni tajemstvím? Jak je to s těmi dětmi?“
„Je to jednoduché,“ povzdychl si Stan. „Lycani jsou děsně nenápadná stvoření. Mezi lidmi si jich nepovšimnete, pokud zrovna nemáte čich jako upíři. Ti jediní je snad v davu poznají podle pachu, který připomíná zmoklého psa. V kolektivu nevynikají, stahují se do sebe, málo mluví. Je toho mnoho, co se o nich povídá a většina jsou pěkné nesmyly.
Opravdu se v noci kolem úplňků mění v opravdového krvelačného vlka, který uloví cokoliv se mu namane. Trvá to tak pět dní každý měsíc, kdy o sobě v noci neví a ve dne jsou vyčerpanější než obvykle. Na druhou stranu, každý lycan, co má všech pět pohromadě se před každou přeměnou uchýlí do tak zvaného svého rajonu. Je to jeho místo, které si vyhlédne, kam nikdo nechodí. Je to opatření, aby náhodou nezabil nějakého člověka. Jen málokdy se stane, že dojde k nehodě.“
„A co ty děti?“ Don začal být dotěrný.
„Děti mají podle lycanů, jiný pach než dospělí, pach který je odpuzuje. To jim brání je pokousat, pokud by snad došlo k nehodě a nějaký lycan se v době přeměny ocitl poblíž lidí. Nikdy za celou jejich existenci se na světě neobjevil dětský lycan. Je to něco mimořádného.“
„Nikdy?“ Povytáhla jsem obočí.
„Nikdy,“ zavrtěl hlavou.
„A co s tím hodláme dělat?“ Zeptal se opatrně pan Stepen.
„Zatím nic mimořádného,“ podmračil se Stan. „Nemůžeme ho vyhodit zpátky na ulici, bůh ví, co by za půl roku vyvedl.“ Dveře z kuchyně se otevřely a z nich vyběhla rozradostněná Cecil. Za ní pobíhal klučina.
„Myslím, že mu budeme říkat Tim!“ Sehnula se a vlepila mu pusu na tvář.
„Jak jsi na to přišla?“ Zeptal se znepokojeně Stan.
„Miluje křupky Timkee!“ Zvolala a popadla ho za ruku a vlekla zpátky do kuchyně. My tak zvaní „děti“ jsem na ní civěly s otevřenou tlamou.
„Niko,“ šťouchl do ní Alec. „Už nejsi nejoblíbenější mazánek naší Cecil!“ Kluci se k němu přidali a začali se děsně smát. Nika se naštvala. Vymrštila se z pohovky jedním ze svým složitých přemetů a přistála ladně na okenním parapetu. Skrčená a připravená kdykoliv uskočit. „Ale no tak si to tak neber!“
„Tss,“ zasyčela. „Běžte se vycpat!“ Proskočila otevřeným oknem a byla fuč. Z kuchyně se ozval hlasitý smích.
„Tak s těmi si ještě něco užijeme,“ zamrmlal Stan a zamířil ven zapálit si doutník na uklidnění.
„Konečně nebudeme středem pozornosti,“ mrkl na mě Brandin. S pohledem na Mistra, který ze mě po celou dobu nespouštěl oči, jsem o tom dost pochybovala.
„Rád bych si s tebou promluvil,“ Mistr najednou stál úplně u mě a pronikavě mě rentgenoval. Přikývla jsem a on mě zavedl do svého sklepení. Zavřel za námi dveře a posadil mě na rozvrzanou židli. Byl to úmysl, alespoň měl přehled, kdy nedávám pozor a z nudy sebou šiju na židli.
„Tak o čem,“ radši jsem zmlkla, opět po mě hodil ten svůj zamračený rozzlobený pohled.
„Nečekám, že budeš vědět, jaké vztahy panují mezi lycany a námi,“ zahleděl se na několik poliček a po chvilce vytáhl jednu ze svých knih. „Upíři už od nepaměti s lycany válčí o potravu. Obě strany si potrpí na čerstvou krev, v jejich případě maso. Nejdřív to byli především lidé, až pak jsme se začali stahovat a lovit i zvířata. Někdy se stalo, že se lycan a upír potkali na lovu a navzájem se zabili. Jed toho druhého je smrtící. Pokud se někdy popereme s těmi druhými a oni nás kousnou a vypustí lycanský jed, prakticky je po nás. A naopak.“ Chvíli počkal, aby se ujistil, že jsem pochopila.
„V této knížce je zmínka o lycanských dětech. Je to pouze teorie, která nikdy nebyla potvrzena. Důvod jsi slyšela nahoře. Nebudu ti to převyprávět, chci, aby sis to přečetla. Máš na to dva dny, pak si tě prozkouším. Je to nesmírně důležité, jasné!“ Přísně si počkal, až kývnu a pak mi svěřil knížku do rukou. Četla jsem nápis Mýty a pravdy o lycanech.
„Vy jste se už někdy setkal s lycanem?“
„Ano,“ zamračil se. „Naše pachy se navzájem přitahují, přímo nás svádí k boji.“
„Ale ten chlapec,“ nechápala jsem, nic nenasvědčovalo tomu, že by se na nás chtěl vrhnout.
„Začne to, až se začne přeměňovat. Zatím nevykazuje ani typický pach pro lycany. Tenkrát došlo k boji. Musel jsem ho zabít, aby on nezabil mě.“
„Co pak budeme dělat?“ Zeptala jsem se úzkostně.
„Oni si budou muset vybrat,“ zavrčel. „Mezi námi a tím chlapcem. Nemůžeme zůstat v jednom domě. Přichází neklidný čas,“
„To bude zlé,“ vydechla jsem.
„To už je zlé,“ chvíli mlčel, než se opět obrátil ke mě. „Můžeš odejít. Úkol máš zadaný. Odpočiň si, zítra tě naučím to, co jsem chtěl dneska.“ Vlídně mě doprovodil ke dveřím a sám zůstal.
„Dobrou noc,“ usmála jsem se a odešla.
„Dávej pozorrr!“ Vyjekla na mě madame Teschová. Vůbec jsem si jí v tom rohu nevšimla. Něco mě zachytilo za mikinu a odmítalo pustit.
„Omlouvám se,“ snažila jsem se vyprostit z jejích rozevlátých vlasů tvrdých jako malé drobné větvičky. Teď na podzim už ztratila všechno svoje listí, takže bývala docela nevrlá. Z hlavy jí trčelo jen jakési podivně rozcuchanékoště.
„To jsou mórresy! Šlověk ssi tady nemůše ani poršádně sameditovat!“ Nadávala s jakýmsi podivným francouzským přízvukem, jako vždycky. Zvedla přísně svůj prst, ze kterého trčel jede z posledních letošních lístků a zamračeně se na mě podívala a jen tak mimochodem odmítala pustit. „A kterrápak ty jsi?“
„Alien,“ klidně jsem zůstala viset na jedné z jejích silnějších větví, jelikož nepatrně pozvedla hlavu, takže se mé nohy odlepily ze země. Když jsem byla malá, dělávala to ráda a často vždy, když jsem jí něco vyvedla. A nebrala na vědomí, že to bylo neúmyslné.
„Upírrka,“ zamyslela se. „Jisstě, še si tě pamatuji. Ty jsi to slobivé děvče.“
„Asi ano,“ nemělo cenu odporovat.
„Hm,“ odfrkla si. „Mysslíš, še když ssi tady v klidu sstojím, tak mě můšete pršehlíšet! Še nemám ssrdce!“ Zavzlykala plačtivě. „Všdyť vy ušš ani neberrete na vědomí, še tu ss vámi šiju! Já mám taky ssvé city!“ A rozvzlykala se úplně. Kdyby takový strom uměl plakat, jistě by to vydalo na opravdový potok.
„Ale madame Teschová,“ zvolal shovívavě pan Tibali a přiběhl k ní, aby mohl její kůrovitou pleť obejmout. „My vás přeci máme rádi.“
„To ršíkáte jen tak! Abych sse uklidnila a nedělala vám tady rrámus.“ A dlouze zakvílela tak, jak to jen stromy dovedou.
„Ale kdepak,“ utěšoval jí, a když konečně sklonila hlavu a mě se podařilo dostat ze spáru jejích vlasů, rychle jsem se ztratila. Když madame Teschová začala naříkat, trvalo vždycky dlouho, než ji někdo uklidnil. Nejhorší to bylo na podzim přes celou zimu, kdy byla prakticky holá a stranila se jakékoliv společnosti. Však to znáte, stromy jsou na své olistění nesmírně pyšní. Takže když na jaře zase obroste, je úplně jiná. Společenská, zábavná, ale i tak pořád přísná a pyšná.
„No ta má zase náladu,“ odfrkl si Tommy sedící na malém křesílku v chodbě. Povaloval se tam a pokuřoval Stanův doutník.
„Měl bys to típnout dřív, než na to přijde,“ radila jsem mu.
„Nestarej se,“ znovu nasál kouř a labužnicky ho vydechnul.
„Budeš mít malér,“ vytáhla jsem žebřík na půdu a vylezla nahoru.
„Hej,“ někdo mě chytl za paži,vyjekla jsem. „Pšt, buď zticha!“
„Co blbneš?“ Ohradila jsem se, ale on mi přitiskl ruku na pusu. „Já tě kousnu!“
„Dobrej vtip,“ zasyčel a vtáhnul mě k sobě do pokoje. „Sedni si a hlavně se nevylekej, jo?“ Prosil mě tajemně ve tmě jeho pokoje. I když jsem měla mnohem lepší zrak než lidé, viděla jsem jen jeho obrys a tajemné oči podobné šelmě.
„Jasně,“ byla jsem napjatá, co se děje. Rozsvítil, vyjekla jsem.
„Pšt!“ Zasyčel.
„Ty pitomče,“ vydechla jsem a vyskočila na nohy. Couvala jsem před ním dozadu až jsem narazila na jeho stůl. Bolestivě jsem sykla. „Kdy už konečně pochopíš, co smíš a co ne!“
„Co mám dělat?“ Ptal se nervózně a tlačil si rukou na ránu.
„Za mnou jsi s tím chodit neměl! Ty blbče, asi bys měl jít za panem Stepenem!“
„Ne! Neví, že jsem byl venku,“ prosebně se na mě podíval. „Co mám dělat?“
„Ale krvácíš! Sakra uvědomuješ si, kdo jsem?“ Vystrašeně jsem nemohla spustit oči z jeho krvácejícího boku.
„Dokud jsi tu krev neviděla, tak to bylo v pohodě. Já si spíš myslím, že tě děsí jen ta představa, že bys začala mít chutě.“
„Ale moje tělo se nedá v takovém případě poddat myšlence, že tě nechci vysát.“
„Nechci aby o tom někdo, kromě tebe věděl.“
„Já nevím,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Prosím,“ zaúpěl a ještě víc se předklonil.
„Lehni si,“ poradila jsem mu. Poslechl mě. „Fajn, ale nedávám žádný záruky.“
„Beru na vědomí,“ těžce vydechl a já se přiblížila k němu, snažíc se přesvědčit samu sebe, že ta velká skvrna na jeho tričku není krev.