Forsaken - 149. díl

Seděla jsem u Davida v pokoji a přes okraj hrnku s kafem jsem si ho nedůvěřivě přeměřovala.
„Fakt, Annie! Proč bych to dělal?“ snaží se mě přesvědčit už dobrou půl hodinu, že v tom telefonátu neměl prsty. A já se pomalu vzdávám. Buď opravdu nekecá a nebo je neskutečně dobrej lhář.
„Tak jo...“ povzdychla jsem si a znovu jsem se napila. Mám nutkání se ho zeptat, kam mám teď jít, ale cítím, že nemám právo ho tím zatěžovat. On se mě ale zeptal sám.
„Máma tě vážně vyhodila?“ znělo to naprosto užasle a já mlčky přikývla, protože jsem nedůvěřovala svýmu hlasu natolik, abych to vyslovila nahlas.
„A máš kam jít?“ vyptával se dál a já tentokrát zamítavě potřásla hlavou.
„Tak zůstaneš tady. Rodiče si toho skoro ani nevšimnou,“ rozhodnul a zmizel v koupelně, která patřila k jeho pokoji. Připadalo mi neuvěřitelný, že má někdo koupelnu jenom sám pro sebe.
Vrátil se skoro okamžitě s lahvičkou dezinfekce, vatou a náplastí.
„Podívám se ti na tu ránu...“ oznamuje mi a já se nebráním. Trochu syknu, když mě ta dezinfekce zaštípá, ale on mě volnou rukou konejšivě pohladí po rameni.
„Žádné strachy, slečno, jsem lékař,“ mrkne na mě laškovně a já se nemůžu neusmát.
„Spíš šašek,“ poznamenám, ale pak zvážním. „Je to od tebe laskavý, ale já tu přece nemůžu zůstat. Jak by to vypadalo?“
„Annie, ty mě máš nejspíš za děsnýho zvrhlíka, co? Nemyslel jsem, že si tě nacpu do svý postele, i když pokud nemáš námitky, tak ti je klidně k dispozici. Ale měl jsem v úmyslu ti nabídnout některej z volnejch pokojů.“
„Aha.“ Opět si připadám děsně trapně a určitě jsem rudá i za ušima.
„Máš hlad?“ zeptal se David, zatímco mi tu ranku starostlivě zakrýval náplastí, a pokud zaznamenal nějakou nezvyklou barvu mý tváře, tak to nekomentoval.
„Asi. Trochu.“
„A co by sis dala?“
„Pizzu?“ zkouším to, protože jsem si vzpomněla na tu svou představu.
„Proč ne.“
David se natáhl ke stolu pro telefon a objednal nám dvě velký pizzy.
„Doufám, že nečekáš, že ji sním celou!“ zaprotestuju, jakmile zavěsí.
„Noc je dlouhá,“ pronese významně a než se stihnu ohradit, požádá mě, abych mu řekla něco o sobě.
„Není co,“ snažím se vyhnout tomuhle tématu.
„Ale nepovídej,“ je David skeptický.
„Ne, vážně.“
„Tak to zkus.“
„A co tě vůbec zajímá?“ Pořád nechápu, proč kluk jako on marní čas se mnou.
„Všechno o tobě... Jakou máš ráda hudbu... filmy... Proč chceš být lékařkou... Já nevím... vyber si...“
Potřásla jsem hlavou. „Mám ráda vážnou hudbu... Vivaldiho... Mozarta... Filmů jsem moc neviděla... A lékařku chtěla mít doma máma.“
„Takže bys chtěla bejt něčím jiným?“
„Davide... neříkej, že tě zajímá, čím bych chtěla bejt?“
„Proč by nemohlo?“
„Protože seš kluk.“
„Dík že sis toho všimla,“ ušklíbnul se na mě rozverně.
„Fajn!“ vzdávám to. „Chtěla bych bejt malířkou. Občas maluju... aby to máma nevěděla...“
„A čemu dáváš přednost?“
Nechápavě povytáhnu obočí a on mi to hned ochotně vysvětluje.
„Ach tak... No, já mám k dispozici jenom obyčejný tužky, takže zatím netuším,“ přiznávám se.
„Tak to bychom ti zejtra měli nějakou tuš obstarat,“ chytne se toho hned David a já se znovu usmívám. „Křídy... čtvrtky... štětce... akryly... Vypleníme celej obchod a ty mi pak něco pěknýho namaluješ, jo?“
Už se ani nepokouším mu to rozmlouvat. „Jo, to by šlo.“
„Kdybys chtěla, tak ti i zapózuju nahej, pro umění cokoliv!“ nadhodil s dalším šibalským mrknutím, takže mě ten nemravnej návrh ani neznepokojil.
„To nevím, miniatury jsem zatím kreslit nezkoušela!“ zašklebím se na něho a je mi najednou moc dobře.