Forsaken - 151. díl

Anotace: Idylka zdá se skončila...

Sbírka: Forsaken

Postávala jsem před zrcadlem a nejistě jsem si uhlazovala kombiné na bocích.
Bylo to spíš proto, abych si otřela nervozitou zvlhlé dlaně, než že by na něm byly nějaký záhyby. Natočila jsem se doprava a doleva a pořád jsem nevěděla, jestli se nemám radši převlíct. Rozhodně bylo lichotivý, ale taky skoro křičelo ´Sveď mě!´, což možná nebyl zrovna ten vzkaz, kterej jsem si přála vysílat.
Nerozhodně jsem se podívala na hodiny a pak zpátky do zrcadla. A polekaně jsem vyjekla. Nejdřív proto, že jsem měla pocit, jako kdybych v něm kromě sebe zahlédla ještě někoho, a vzápětí kvůli tomu, že se to zrcadlo samo od sebe roztříštilo na malý kousíčky. Dala jsem si ruce před sebe, abych si před těma ostrýma střepama chránila obličej, ale těsně předtím jsem si ještě stihla povšimnout něčeho, co mi nešlo na rozum. Protože to zrcadlo vypadalo, jako kdyby ho někdo rozbil zpoza něj!
Když všechno utichlo, sundala jsem si opatrně ruce z tváře a zírala jsem na střepy válející se všude po podlaze. A musela jsem si hned přitisknout dlaň na ústa, abych nevykřikla znovu. Namísto toho, aby se zbytky zrcadla válely hned pod rámem, byly pravidelně rozprostřený kolem mě v dokonalým kruhu.
„To není možný!“ hlesla jsem poplašeně a spěšně jsem se prohlížela, jestli nejsem pořezaná. Nikde jsem nic nenašla, ale příliš mě to neuklidnilo, jelikož jsem pořád ještě stála bosá uprostřed střepů. Pomalu jsem si sedla na bobek a opatrně jsem jich pár odstrčila stranou, abych mohla ten zbytek bezpečně překročit.
„Je to jenom náhoda… nic víc…“
Potřásla jsem odmítavě hlavou, když v tom se odněkud z chodby ozvaly hlasité rány a lomoz, jako když někdo štípe nábytek. Nerozhodně a spíš proti svýmu přesvědčení jsem ten zvuk následovala, až mě dovedl před Davidův pokoj. Nejistě jsem se rozhlédla kolem sebe, jako kdybych hledala někoho, kdo by se tam šel podívat místo mě, ale to bylo celkem zbytečný, neboť jsem dobře věděla, že tu dnes Davidovi rodiče nejsou. Mezitím ten hluk ještě zesílil a já s prudce bušícím srdcem vzala za kliku a pozvolna pootevřela dveře. Jako na povel vše utichlo a já bez dechu zírala na tu spoušť uvnitř.
Měla jsem pocit, že nic nezůstalo na svým místě. Dřevěný kusy nábytku byly rozlámaný na kousky, železná konstrukce postele zohýbaná, jako kdyby si s ní pohrávalo nějaký tornádo, počítač, přehrávač i televize se změnily ve změť střepů a pokroucenýho plastu, po zemi se povalovaly rozlámaný cédéčka a cáry textilií a nad tím vším se vznášela malá bílá pírka. Dokonalá zkáza.
Koukala jsem na to a stále jsem nedokázala pochopit, jak se to mohlo stát. Kdo to udělal? A jak? Proč? Bylo mi jasný, že teď už se žádnej romantickej večer konat nebude, a tak jsem se odebrala zpátky do svýho pokoje a spěšně jsem se převlíkla do kalhotovýho kostýmku. Znovu jsem zkontrolovala čas. Bylo něco před osmou.
Pospíšila jsem si před barák, abych Davida připravila na to, co ho uvnitř čeká. Akorát včas, protože zrovna přicházel po cestě ke vchodu. Když mě zahlídnul, potěšeně se usmál a já se k němu bez váhání rozběhla. Sevřel mě pevně v náruči a vtisknul mi sladkou pusu na rty.
„Tak jakpak ses měla, vílo?“ zajímal se. „Tohle nevypadá jako pohodlný oblečení pro masáž….“
Přinutila jsem se usmát. „Já… napadlo mě, že bychom si nejdřív mohli zajít někam na jídlo, co ty na to?“
Pokrčil rameny. „Proč ne. Ale nemysli si, že se z tý masáže vykroutíš!“ varoval mě ze srandy.
„To by mě ani nenapadlo,“ uklidňovala jsem ho.
„Fajn. Vezmu auto, ať jsme zpátky dřív. Dneska máme bejvák celej pro sebe a to by přece byla škoda nevyužít, ne?“
„To určitě jo…“ zamumlala jsem a snažila se nemyslet na ten jeho zdemolovanej pokoj. Co když ten, kdo to udělal, je ještě uvnitř? Z tý myšlenky mě zamrazilo. Možná jsem měla zavolat policajty. Možná bych to měla Davidovi hned říct a měl by je zavolat on…
„Tak pojď, Annie,“ pobídnul mě David už od otevřených dveří u spolujezdce. „Někdy mi připadá, že seš v nějakým docela jiným světě…“ poznamenal s pousmáním.
„Samozřejmě… ve světě víl přece!“ vrátila jsem mu to a poslušně jsem nasedla.
Pás jsem zvládala už zcela bez pomoci, a tak jsem ho zaklapla a čekala, až se David usadí vedle mě a nastartuje. Obratně otočil auto na příjezdový cestě, aniž by nějak poškodil stromky, který ji lemovaly, a vyrazil na silnici.
Se zalíbením jsem pozorovala jeho ruce na volantu, byly silný a přesto tak krásně tvarovaný… dokonalý ruce chirurga… napadlo mě a hořce jsem se pousmála. I když mě zajímalo, co je s mámou, nezkoušela jsem ji nijak kontaktovat, ta rána, kterou mi způsobila, byla dosud až příliš živá. Možná později…
Na chvíli jsem odlepila oči od Davidových rukou a vyhlédla jsem místo toho z okna. Čtvrť, ve který jsme bydleli, byla na samým okraji města, a já jsem automaticky předpokládala, že zamíříme do centra. David ale namísto toho opustil město docela a zanedlouho sjel na nějakou málo frekventovanou silnici, která vedla bůhví kam.
„Nezabloudili jsme, že ne?“ špitla jsem trochu nervózně.
„Určitě ne. Kousek odsud je jedna vesnická hospůdka, kde dobře vaří a navíc je tam příjemná atmosféra. Bude se ti tam líbit, uvidíš,“ sliboval David a já mu věřila.
Spokojeně jsem se zabořila do měkkýho polstrování a zavřela jsem oči. V duchu jsem se snažila vymyslet, jak mu sdělím, že je z jeho pokoje z neznámýho důvodu kůlnička na dříví, ovšem pak mě přemohla únava. Ještě jsem mlhavě vnímala, jak přese mě David přehazuje svou bundu, a pak už jsem nevěděla vůbec o ničem.
Tedy aspoň do toho okamžiku, než prudce strhnul volant vpravo, a já byla za ohlušujícího třesku vržena kamsi dopředu.