Teome - kapitola první: Vysvěcení

Anotace: Příběh ženy, která slouží své bohyni, stejně jako ostatní a přesto je svým lidem odsuzována, i když pro něj dává každý den svůj život v sázku...

Malá holčička, sotva osmiletá, se ze všech sil snažila protlačit přes proud žen vycházejících z jídelny, kde pracoval její otec a o dva roky starší bratr. Dámy, které ji nevěnovali ani špetku pozornosti, krom těch pár vzácných káravých pohledů, byli oblečeny v zdobených šatech a vlasy měli pečlivě sčesané do účesů vyrobenými předními kadeřnicemi ve městě. Nebylo pochyb o tom že to jsou vukanvys, nejdůležitější osoby ve městě.
Konečně se prosmýkla dovnitř. Jídelna už teď byla skoro prázdná. Přestávka na oběd právě skončila a tak tu zůstávali jen poslední opozdilci, kteří se už také pomalu zvedali k odchodu.
Se sklopenou hlavou prošla kolem malých stolků, jenž byli roztroušené po celé místnosti, ke dveřím vedoucích do kuchyně. Jak spěchala, aby se vyhnula další záplavě hladových krků, kterým právě nastala pauza na oběd, zakopla o jednu z židlí. S odevzdaným povzdechem se vyškrábala na nohy a zvedla židli. Hluk, který způsobila svou nešikovností, přilákal z kuchyně desetiletého chlapce s krátkými hnědými vlasy s nádechem zrzavé.
Jeho modrozelené oči hned utkvěli na ní a její odřené koleno. Popadl ji za ruku a táhl jí rychle z jídelny, kam už se pomalu začali scházet první vykanes, mezi kterými se mohla nacházet i její matka, jenž byla vykanes údržby čtvrtého obvodu.
V kuchyni se to hemžilo muži obíhající kolem ohně na kterém bublala polévka a peklo se malé jeskynní prase, jiní zas myli nádobí, nebo jej utíraly. Každý tu měl co dělat, na což dohlížel vysoký, ale poněkud tlustší muž se světle zrzavými řídkými vlasy a umaštěnou zástěrou, která kdysi bývala bílá.
„Ach, Teo!“ Teome se na muže usmála a běžela ho obejmout. „Říkal jsem si kdo by mohl nadělat takový hluk. Mohlo mi dojít, že to budeš ty.“ láskyplně jí pohladil po ramena dlouhých oříškově hnědých vlasech.
„Já jsem nechtěla.“ zahanbeně se začervenala. „Zakopla jsem.“
„Kdy už se konečně naučíš pohybovat svým vlastním tělem?“ zasmál se chlapec, jenž jí přivedl. „Nerad bych tě sbíral ze země celej život.“
„Nech toho, Areane!“ osopila se na svého bratra. „Víš že za to nemůžu.“ otočila se na něj a chtěla mu dát malý přátelský pohlavek, ale nechtěně zavadila o jeden z hrnců a ten se s neuvěřitelným hlukem zřítil na zem. Všichni v kuchyni se po ní ohlédly a Teome zrudla jako rajče. Když viděli kdo ten rámus způsobil, s úsměvem ji pozdravili, nebo se s bručením vrátili ke své práci.
„No jo, to bys nebyla ty, abys něco neshodila. Pojď, dáme si něco dobrého k obědu. Ještě jsme s Areanem nejedli.“ sedl si s jejím bratrem ke stolu do kouta, kde byl alespoň trochu klid a Teome se k nim přidala, jakmile zvedla hrnec, který shodila.
Jakmile se usadili, otec přinesl trochu polévky, která měla tmavě zelenou barvu a plavali v ní kousky hub se stejnou barvou. Tyto houby byli snad ve všech jídlech, které Teome znala, neboť tady, ve městě nacházející se hluboko v hoře jménem Lana, po které bylo pojmenováno i město, tyto jeskyní houby rostli skoro téměř všude. Živili se převážně světlem, které vycházelo z matně světélkujícího stříbrného kovu, rionu, jehož žíly se vinuli po všech stěnách města a dávali lidem v hoře dostatek světla, aby viděli, jelikož oči obyvatel si po staletí co zde žili navykli na šero, nepotřebovali si už svítit pochodněmi jako jejich předkové.
„Dnes večer je tvůj velký den.“ táta zas začínal. Teome se ušklíbla.

„Nevím proč. Morana si mě stejně nevybere. Kdo by chtěl takové nemehlo?“ usmála se a snažila se tak skrýt své tajné touhy. Každá dívka chtěla stanout před bohyní a ona nebyla výjimkou, ale znala své šance. Za poslední dvě tři generace se ani jedna z žen z jejich rodu nestala simargla, neboli služebnice bohyně Morany.
„Neztrácej naději. Jsi nejchytřejší holka, kterou znám. Kdyby si tě naše bohyně smrti nevybrala, tak by musela být pěkně hloupá.“ Teome se na bratra zamračila a otec ho hned napomenul.
„Takové věci neříkej Areane! Nechceš snad aby si tě Morana za trest vzala předčasně k sobě.“ Arean si pro sebe něco zamumlal, ale raději už byl zticha. Teome se zadívala do své polévky. Bratrova slova ji dodali trochu naděje. Možná by si ji bohyně přeci jen mohla… Ne! Přestaň si něco nalhávat. Kousla se do rtu. Chuť k jídlu jí opustila a žaludek se jí svíral úzkostí a nervozitou. Položila lžičku na stůl a zvedla se.
„Už půjdu. Musím se ještě připravit na obřad.“ otec i bratr se na ní překvapeně podívali.
„Vždyť začíná až za čtyři hodiny.“ namítl táta.
„Já vím, ale chci si zajít ještě do lázní a za Yssu.“ právě si vymyslela a rozhodla se že to i udělá. Byl to dobrý nápad. Yssu byla její nejlepší a jediná kamarádka. K tomu to byl hrozný nervák. Pokusí se jí trochu rozptýlit, nebo by se u obřadu složila. Teome nechtěla o své kamarádce smýšlet špatně, ale bohužel tohle byla pravda. Téměř pokaždé, když jí kněžka zkoušela, omdlela, nebo se přinejmenším pozvracela. Teome jí bylo líto.
„Pořád ještě omdlévá, když se na ní někdo ošklivě podívá?“ posmíval se Arean. Teome ho zpražila pohledem. Neodpověděla a rovnou odešla.
S hlavou skloněnou, tak aby jí vlasy skrývali tvář, a s rukama zaraženýma hluboko do kapes v sukni, se vydala přes náměstí k Yssui domu. Musela přejít přes říčku, která dělila náměstí na dvě částí, kolem fontány z bílého mramoru a do tunelu vedoucí do obytné části číslo dvanáct.
Obytná část dvanáct měla kruhovitý tvar a byla jedna z těch větších. Po stěnách jeskyně byli rozesety dveře k bytům desítek lidí. Bylo tu pět pater, ke kterým vedlo několik schodů. Prostranství uvnitř obytné části vyplňovalo jen jedno dětské hřiště, na kterém se prohánělo pár dětí, zbytek vyplňovali stalagmity a stalagnáty hrající různými barvami, neboť hora Lana ob-sahovala různé druhy kovů.
Teome se vyškrábala do pátého patra a hledala dveře s číslem 56. Když celá udýchaná stanula před dřevěnými dveřmi, zdobené rytinami ptáků a různých zvířat, zaklepala.
Dlouhou dobu se nic neozývalo a tak to zkusila ještě jednou. Tentokrát měla štěstí. Dveře se téměř okamžitě otevřeli a stanula v nich malá žena s černými kudrnatými vlasy na krátko ostříhanýma, takže jí hlavu dělali dvakrát větší, než doopravdy byla. Když Teome uviděla, vlídně se usmála.
„Ahoj Teo. Copak tě k nám přivádí?“ zeptala se, i když odpověď už dávno znala.
„Dobrý den paní Nefio. Je Yssu doma? Napadlo mě, že by jsem si měli zajít do lázní před obřadem.“ špitla Teome. Byla dost plachá.
„To je výborný nápad! Alespoň naše paní Morana nebude muset zadržovat dech až před ní naše malá Yssu přijde. Ne že by se nemyla, ale do lázní nechce chodit, protože se bojí tolika lidí najednou. Je trochu střelená, ale nestůj tady tak! Pojď dál.“ uvolnila jí dveře aby mohla vejít dovnitř. „Posaď se.“ nakázala jí, když vstoupili do kuchyně. Teome se poslušně posadila ke stolu. „Vezmi si koláčky. Já zatím skočím za Yssu.“ Teome si ze slušnosti vzala jeden z koláčků, které byli dochucené různými bylinkami co v jeskyních rostli.
Ztěžka se nadechla a nabrala odvahu. Koláčky paní Nefie sice krásně voněli, ale chutnali odporně. Pak si celý jeden koláček nacpala do pusy, třikrát kousla a polkla. A měla to za sebou, jen té odporné hořké chuti se nezbavila.
„Čus Teo!“ do kuchyně vešla o něco málo vyšší dívenka se stejně kudrnatými vlasy v barvě havraních křídel, jako její matka, Nefia. „Jsem tak ráda, že půjdeš se mnou do lázní. Nemohla jsem se k tomu donutit.“ usmála se Yssu. Teome se zvedla k odchodu.
„Mě se taky samotné nechtělo a tak mě napadlo, že bychom mohli jít spolu.“ u dveří se ještě zarazila a zavolala do bytu. „Nashledanou, paní Nefio, a ať Morana bdí nad vámi i vaší rodinou.“ vzpomněla si na slušně chování.
„I nad tebou, Teo.“ ozvala se odpověď z vedlejšího pokoje, kde byl, jak Teome věděla, obývák. Vyšli ven a pomalým loudavým krokem se vydali k východu z této obytné části.
„Teo!“ zvolala Yssu až sebou Teome polekaně trhla. „Já jsem tak strašně nervózní! Co když mě Morana neuzná za vhodnou jí spatřit?“ kamarádka dala průchod svým citům které, jak Teome odhadovala, krotila do doby než byli z doslechu její matky. „Já bych se tak chtěla stát simarglou, ale zároveň se toho strašně bojím. Co když řeknu něco nevhodného a Morana se urazí? Myslíš, že by uvěznila za trast mojí duši abych nemohla zemřít, ale ani se vrátit do svého těla? Nebo co když mě přecení a připoutá ke mně nějakého příliš silného ducha a ten mě pak ovládne?“ Yssu se celá klepala a kousala si nehty. Teome si nemohla pomoct, ale její strach jí nakazil. Vždyť i jí tyto myšlenky už několik týdnu nenechali spát.
Zastavila se a čekala až si toho Yssu všimne, ale ta pokračovala bez ní a dál si kladla otázky typu, co kdyby. Nakonec Teome zakašláním na sebe upozornila. Yssu se zmateně rozhlédla až ji našla pár metrů za sebou. Rychle k ní přispěchala.
„Co se děje?“ zeptala se. Teome se jí podívala do očí, které měli o něco tmavší odstín hnědé, než ty její a neměli u zorniček nádech žluté. Chvíli jen tak stála a dívala se na ní a snažila se uklidnit, aby pak mohla uklidnit i ji.
„Yssu, řekni mi, kolik členů z tvé rodiny se stalo simarglou?“ snažila se přitom uvěznit její oči ve svých, neboť každou chvíli těkala pohledem sem a pak tam… což Teome hrozně rozčilovalo. „Moc jich nebylo, viď? U mě poslední a snad i první simarglou byla má pra-pra-pra-babička. Jaká je tedy naše šance? Téměř nulová!“ odmlčela se aby si Yssui roztěkaná mysl uvědomila význam slov, jenž právě pronesla. „Tak proč se zabýváš takovými otázkami? My si s nimi dělat hlavu nemusíme. To ať si řeší má namyšlená sestřenka Kesia.“
„Myslíš si že by Morana udělala simarglou Kesiu? Vždyť je nesnesitelná!“ zatvářila se pochybovačně Yssu.
„Ne, ale ona si to myslí. Protože je mojí sestřenicí, tak má zhruba stejnou šanci jako já.“ škodolibě se pousmála a promnula si ruce. „Už se nemůžu dočkat až se na tom jejím krásným obličejíčku zatřpytí slzičky vzteku a začne dupat tou svou nožičkou, jak považuje má tetička za roztomilé, když se vzteká.“ obě se rozesmáli. Dobrá nálada však Yssue nevydržela dlouho.
„Máš pravdu. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že mám nějakou šanci, ale když máma do mě pořád hučí, že každý má šanci stejnou bez ohledu na rodinu… Ach jo.“ povzdechla si. Teome s ní cítila, neboť i když se to snažila popírat, cítila se úplně stejně.
„Možná že nebudeme Moraninýma rukama, ale za to budeme moct být vždy spolu. Můžeme si dobrovolně zvolit co se z nás stane a jít na stejnou školu. Představ si, že by jsem se stali obě simargly a jedna se stala kněžkou a druhá třeba…“ zalovila v paměti po povolání simargly, které se jí nejmíň zamlouvalo. „Fasiantkou!“ ušklíbli se. Fasiantky byli snad jediné simargly, které společnost odsuzovala, neboť byli neustále mimo území Morany a dělali špiony v cizích zemích, zejména v Triglavských Planinách. Většinou byli i nuceny uctívat jiné bohy, neboť by je nepřátele hned poznali, což bylo něco co lidé neskousli, i když věděli, že v hlouby srdce měli pouze Moranu, neměli Fasiantky v lásce.
„Asi je to tak lepší. Být fasiantou…“ otřásla se Yssu odporem. „to bych nesnesla. Výš v jakým musejí pořád žít strachu, aby je někdo neodhalil? A večer musejí chodit kolem domů vojáků a vyzvídat, jestli se nechystá nějaká válka a když se nějaká připravuje, zabijí toho, kdo jí chtějí organizovat. To by nebyl život pro mě. Nedokážu ani zabít pavouka, jak se ho bojím!“ Teome se usmála, neboť ona na tom byla hodně podobně.
„Tak vidíš. Když se budeme hodně snažit dotáhneme to třeba i na vukanvys!“ snažila se povzbudit ji i samu sebe.
„Hm, to by se mi líbilo, být jediná osoba, která rozhoduje o celém městě.“ zasnila se.
„Jo, budeš vukanvys údržby a budeš rozhodovat o veškerým smetí ve městě.“ neudržela se Teome, aby ji nepoškádlila. Yssu se na ni zašklebila.
„Zrovna tuhle vukanvys jsem nemyslela.“ ohradila se a obě už uvolněné, nemyslíc na obřad který, jak si byli jisté, pro ně nechystal nic jiného než zklamání, běželi smějíc se k lázním.
Lázně byli přecpané, neboť všechna děvčata, ve věku sedmi až osmi let, se musely vejít do dvou lázní. Žádná matka totiž nechtěla svou dceru mít, při takovém důležitém okamžiku jako je vysvěcení, špinavou.
Jakmile u vstupu zaplatili každá po jedné zlatce, dostali osušku a malý voňavý mýdlo. Pak přešli do šatny, kde se svlékli a pokračovali dál k jeskynnímu jezeru kde uprostřed vyvěral horký pramen. Celá jeskynně s jezerem byla zahalena v mlze, jak z průzračné vody stoupala pára, a vzduch byl prosycen vůní bylinek a vonných hub, které po hodině byli do vody přihazovány.
Teome s Yssu odložili své osušky na jedné z kamenných laviček a s mýdlem v ruce se ponořili do vlažně vody. Pořádně se namydlili a rychle ze sebe mýdlo smyli, aby už mohli vpadnout, neboť do nich každou chvíli někdo strčil a byl tu takový hluk, že nebylo slyšet vlastního slova.

„Kolik ještě máme času?“ zeptala se Teome sedíc na okraji fontány. Yssu se podívala na hodiny, které vyseli nad vchodem do radnice.
„Jsou čtyři hodiny a pět minut. Máme zhruba hodinu.“ odpověděla a stísněná nálada se jim vrátila. Seděli a koukali před sebe, ztrácející se každá ve svých myšlenkách a pocitech.
„Hm, měli by jsem si skočit domů pro šaty.“ prohodila po chvíli tich Teome.
„To je fakt. Sejdem se tady?“ zeptala se Yssu aniž by odtrhla oči od podlahy, kterou již nějakou dobu hypnotizovali.
„Hm.“ na víc se nezmohla. Ještě chvíli seděli a pak, jako by jí píchla vosa, Teome vyskočila. „Nebudeme tu sedět jako by se chystal konec světa! Vždyť se zas nic tak hrozného neděje. Přežila to spousta generací před námi, tak mi taky.“ rozohnila se.
„Co přežilo?“ zamrkala Yssu, která byla ještě trochu mimo.
„Zklamání, co jiného?“ odsekla Teome.
„Aha.“ pípla Yssu, která byla trochu polekaná Teomy ostřejším vystupováním. „Jo, to asi jo.“ trochu se vzpamatovala a taky vstala. „Tak za chvíli se tu sejdeme, jo?“ Teome přikývla a každá se vydala na opačnou stranu náměstí.

Když se obě sešli u fontány bosé a oděné jen ve volných černých po kolena dlouhých šatech a kolem pasu měli uvázaný bílí provázek, aby nevypadali, jako když přes ně hodí prostěradlo, zbývalo jim ještě deset minut do zahájení obřadu.
Pomalu se vydali směrem k chrámu, kde už se shromažďovali dívky, které většinou pocházeli z jejich třídy. Všichni na sobě měli to samé, aby bylo jasné, že před Moranou jsou si všichni rovni.
„Hele, není to naše malá Yssu? Divím se že jsi přišla. Myslela jsem si, že celej den ležíš v mdlobách.“ ozval se za nimi škodolibí smích. Ohlédli se a vůbec je nepřekvapilo koho viděli. Samozřejmě tam stála Kesia se svýma dvěma kamarádkami Gussou a Uruou.
„Jdi někam Kes.“ vyjela po své sestřenici Teome. Byla stejně vysoká jako ona, ale měla tmavě zrzavé vlasy, jako většina rodiny z matčiny strany, a výrazně zelené oči.
„Ale no tak Teo. Snad bys nebyla protivná na budoucí simarglu? První co udělám, až mě naše bohyně obdaruje, bude že pošlu duši, nad kterou mi dá moc, proti tobě a tvé omdlévající kamarádce.“ ušklíbla se. „Jsem si jistá, že Yssu už nebude jediná kdo omdlí.“ smála se s kamarádkami jak smyslů zbavená. Yssu zrudla a chtěla jim něco, určitě hezkého, odpovědět ale Teome si zachovala chladnou hlavu, neboť na Kesii řeči už byla zvyklá.
„Nevšímej si jí. Chce si jen na nás vylít svou nejistotu.“ naštěstí dřív než se jim mohla Kesia dál vysmívat, dveře do chrámu se otevřeli a ven vyšle jejich učitelka a kněžka Waloa. Všichni se nahrnuli pod schody z černého mramoru a s očima široko otevřenýma zírali na kněžku a čekali co bude dál.
„Vítám vás mé žákyně. Učím vás se již čtyři roky, mimo jiné, pokoře a poslušnosti k naší milované bohyni a ochránkyni Moraně. Nyní se některým z vás…“ přelétla pohledem všechny přítomně a zastavila se u své oblíbenkyně Kes. „dostane té pocty, že budou smět předstoupit přímo před ní aby vás obdarovala sluhou, jehož vědomosti vám budou nápomocny k vykonávání práce, kterou vám určí.“ na chvilku se odmlčela a kochala se těmi desítkami nedočkavých dětských tvářiček, než ustoupila stranou k jednomu z šesti sloupů, které se táhli podél přední strany chrámu, které jako jediná vyčuhovala ze stěny jeskyně. „Pojďte dál a zjistěte zda se stanete jednou z těch vyvolených, jenž budou smět spatřit tvář bohyně smrti.“
Všichni se začali cpát dovnitř, až na Teome a Yssu, které se raději stáhli trochu stranou a šli jako poslední. Modřiny a pošlapané nohy nestáli za to zklamání, jenž bylo pro ně přichystané, i když malá jiskřička naděje v nich přeci jen byla, ale nechtěli si jí připustit, natož ji dávat na najevo, neboť je nesmírně zraňovala.
Teome přejela zrakem po vnitřku chrámu. Byl stejný jako všechny dlouhé hodiny, které zde musela trávit a poslouchat výklad kněžky Waloi, nebo její kolegyně kněžky Norie. Obě tyto starší dámy, jenž pro ni byli ztělesněním všeho zlého, teď stáli u nohou sochy bohyně Morany, která byla vysoká něco málo přes tři metry a dosahovala až ke stropu.
Stěny chrámu zobrazovali dějiny této země, když ženy ještě dělali otroky mužům a jejich bohu Triglavovi, který ještě vládně v Triglavských Planinách. Pak přišla Morana a podařilo se jí osvobodit část žen, jenž ukryla sem do hor. Od té doby se jim říká Moranské Velehory. Naučila nás žít v těchto větrem do hladka obroušených skalách, kde vládne nekonečná zima. A to vše tu bylo znázorněno ve stříbrných malbách.
Teome s Yssu se posadili do pravého zadního rohu na bílé polštáře, které se nacházeli po celé místnosti, jenž sloužili jak žákům, tak přicházejícím věřícím, protože zem byla tvrdá a studená. Člověk by mohl rychle nastydnout.
„Vítejte.“ pronesla pisklavým hlasem Norie a přehodila si cop bílých vlasů na záda. „Posaďte se a modlete se k Moraně. Dnes přivoláme naši bohyni, aby nakoukla do vašich duší a vybrala si ty, co se stanou jejíma očima, ušima a rukama.“ společně s Walou si sedli stejně jako děti před nimi na bílé polštáře a začali pronášet pevným a silným hlasem motlitbu.
„Ó mocná bohyně smrti, ty jenž přinášíš klid duši. Voláme tě, neboť ti chceme sloužit. Přijď mezi nás velká Morano.“ tyto slova zopakovali ještě třikrát a dívky je opakovali šeptem po nich. Když kněžky přestali, děti pokračovali dál v odříkávání, ale jen ve svých myslích.
Teome stejně jako ostatní klečela na kolenou a v duchu odříkávala motlitbu s hlavou skloněnou až na kolena a rukama zkříženými na prsou, jen občas zvedla hlavu aby se podívala na hodiny, které držela sochy Morany v rukou. Musela hodinu vydržet v této poloze a pořád do kola omílat motlitbu. Občas také střelila pohledem i k Yssu, která stejně jako ona po dvaceti minutách odříkání definitivně uhasila jiskřičku naděje a jen čekali až budou moct odejít.
Ta hodina se neskutečně vlekla a i přes měkký polštář jí začínala nesnesitelně bolet kolena. Nejhorší bylo, že se vůbec nic nedělo a ani nemělo, neboť Morana vstupovala do myslí jednotlivců a mluvila k nim. Jedinec, kterého si vybrala se poznal jedině tak, když hodina uběhla a on se ani nepohnul, pak jej odnesli domů a zhruba po další půl hodině se probral. Ale aby někdo nešvindloval a jen nepředstíral, že se stal simarglou, řízli ho přes zápěstí a pokud se pohnul, dostal deset ran bičem. Co se týče Morany, nesnesli se žádné podvody. Stejně by se na to přišlo, neboť by nedostal svého ducha, který mu má sloužit, ale to říznutí už bylo část trestu.
Teome opatrně zvedla hlavu, aby jí některá z kněžek neviděla a byla by radši, kdyby to nedělala. Měla před sebou ještě čtvrt hodiny! Potichu si povzdechla a podívala se na Yssu. Ta sebou zrovna podivně trhla a ztuhla. Teome téměř přestalo být srdce, když jí pozorovala. Do Yssu právě vstoupila Morana. Yssu zůstala chvíli napjatá a pak se stejně náhle, jako když ztuhla, uvolnila a smutně se podívala na Teome. Morana si jí nevybrala.
Nejdříve Teome nevěděla kde se ten chlad vzal. Podívala se za sebe, jestli kněžky nenechali otevřené dveře chrámu. Byli zavřené a pak to pocítila. Bolest, jako by jí někdo provrtával spánky, ji téměř ochromila. Trvalo to neskutečně dlouho. Cítila Yssui pohled. Boles zesílila, chtělo se jí vykřiknout a pak, když už to nemohla skoro vydržet, se jí setmělo před očima.

'Teome se rozhlédla. Ne, nemohla se rozhlédnout, jelikož neměla oči. Už necítila bolest, necítila totiž vůbec nic. Nevěděla co se s ní děje. Chtěla pohnout rukama, nebo nohama, či otočit hlavou, ale nedokázala to. Zachvátila jí panika. Jen silou vůle si držela sebekontrolu.
„Zdravím tě Teome.“ ozvalo se od nikud a vlastně se to ani neozvalo, prostě ta slova byla.
„Co se to semnou děje?“ snažila se vyslovit, ale nemohla pohnout rty.
„Vyslyšela jsem tvou motlitbu. Teď jsi jen hluboko ve své mysli. Na takovém místě o kterým nevýš že v hlavě máš, ale přesto tušíš že je.“ odpověděl hlas, jako by otázku položila.
Teome si konečně uvědomila co se děje. Právě mluvila s Moranou! Nemohla tomu uvěřit, ale to co se kolem ní rozprostíralo, to nekonečné, co ji mohlo klidně rozdrtit, ale teď bylo něžné, to dokazovalo její přítomnost. To neidentifikovatelné kolem, co se dalo s velmi velkou a bujnou fantazii pojmenovat síla, byla Morana. Zachvěla by se, kdyby mohla.
„Je mi ctí s tebou mluvit.“ zarazila se, neboť nevěděla zda slovo mluvit je zrovna to pravé.
„Nemusíš mít strach.“ ta síla jako by ji něžně pohladila. Teome se trochu uklidnila.
„Velká bohyně smrti, jaké je tvém přáním? Čím se mám stát?“ konečně se trochu vzpamatovala a vzpomněla si na slova, které ji kněžky učili. „Jsem tvá oddaná služebnice a tvé přání je i mým.“ cítila kolem sebe jako by z té síly začalo vyzařovat teplo. Věděla, že je to pochvala.
„Jsi statečné dítě. Alespoň někdo si uvědomil, že nemám čas klábosit celou věčnost.“ odmlčela se a ta síla jako by ještě víc zhoustla. „Slyš tedy mé přání. Časy jsou zlé a můj bratr Triglav, kéž by jeho prokletá mysl byla roztrhána na kusy, každou chvíli vymýšlí jak by se zmocnit mého lidu. Dokonce i můj druhý bratr Prove, mi nechce nijak pomoci vás ochránit a proto potřebuji aby jsi pronikla k jeho lidu a stala se mýma očima a ušima, abych věděla co proti nám chystá, a v nejhorším případě budu potřebovat i tvé ruce k odstranění nežádoucích.“ Teome se zděsila, neboť věděla co bude následovat. „Staň se Fasiantkou, to jest mým přáním.“ její hlas zaburácel, v Teomy mysli, jak hrom.
Teome se zhrozila. Nebylo to jen tím, že neměla fusiantky ráda, ale především tím, že si byla jistá, že se na tuhle práci nehodí.
„Má paní…“ začala opatrně, neboť se bála jí urazit. „Nejsem si jistá…“ nestihla dokončit větu, neboť ji Morana přerušila.
„Cítím tvé pochybnosti, ale věř mi. Znám tě lépe než ty sama. Už teď jsme hovořili příliš dlouho. Tví rodiče o tebe budou mít strach. Je na čase aby ses vrátila.“
„Vždyť spolu mluvíme teprve tak krátce…“ Teome byla zmatená. Morana se zasmála a síla kolem jako by se zavlnila a ty vlny ji málem utopily.
„Čas tady ubíhá trochu jinak dítě. Ještě spolu budeme mluvit to mi věř a ne jen na tvé smrtelné posteli, ale teď se vrať, duch které ho jsem ti vybrala na tebe již čeká a musím tě varovat… Je velice mocný a chytrý. Dávej si na něj pozor.“ Morana musela pocítit něco z jejího strachu, neboť dodala. „Tvůj duch je také silný, jen ho musíš nechat rozvinou. Neměj strach. Tvá síla se objeví až budeš na svém úplném dně. A teď už JDI!“ to slovo bylo jak prásknutím bičem a Teome cítila jak se vzdaluje do prázdna bezvědomí.'