Východ slunce 37. díl, I. část

Anotace: Jelikož teď není moc času, přidávám sem aspoň první část kapitoli. Nechci prodlužovat dobu příspěvků na měsíc a víc. Už kvůli těm, kteří se mnou vydrželi tak dlouho.

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. V hlavě jsem měla prázdno. Vymeteno. Všechno ke mně připlouvalo jako z veliké dálky. Nemohla jsem uvěřit, že se něco takového mohlo stát. Že se to stalo. Tak to byl plán Belieb? Hodit na mě špínu? Udělat ze mě zbabělce? Pomoct nepříteli? Ne, to nemůže být ten pravý důvod. Maneaterovi by nikdy nepomohla. Musí si tedy být vědoma toho, že obléhání zvládneme. V jakém stavu, to ji ale zřejmě nezajímalo. Vsadila bych se.
Anseth hýbal pusou. Zřejmě na mě něco mluvil. Jeho slova ke mně nedoléhala. Byla jsem za to vděčná. Styděla jsem se za to, že jsem naletěla. Že jsem ztrácela čas s tou ženštinou a že za to zaplatilo mnoho mužů životem. Samozřejmě, že já jediná bitvu nevybojuji, ale mohla jsem aspoň pomoct!
Z transu jsem znovu zaostřila na Ansethovu nepříčetnou tvář. Pak jsem si vzpomněla. Strhla jsem mu ruku z mého ramene a rozeběhla se na ochoz, jako by mi šlo o život. Něco za mnou řval, ale nedolehlo to ke mně v plném znění. Nadával mi. Plášť za mnou vlál, musela jsem odstrčit dva vojáky, kteří se snažili přenést zraněného mezi nimi někam do klidu. Neotáčela jsem se. Vyběhla jsem schody po dvou, div se nepřerazila o kluzký povrch. Raději nevědět čím. Zastavila jsem se až nastavenou dlaní o kamennou zídku. Nedívala jsem se nalevo ani napravo, jen jsem se soustředila. Hromadila jsem sílu do své pravé ruky, v níž jsem držela meč. Když jsem byla připravena, napřáhla jsem hrot k nebi a vypustila do noci temně rudou čáru, která se vysoko na obloze rozprskla v rej jisker.
Vysílala jsem znamení. Jízda na něj stále čekala. Jestli přijedou pozdě, bude to jen má vina. Já měla obstarat jejich příchod. Pokud by to nevyšlo, mohli by na mě kromě zbabělosti hodit ještě něco horšího.
Něco se však muselo dát zachránit! Nemohla jsem se smířit s vědomím, že jsem to propásla. Jako na znamení se mi po zátylku rozlil chlad. Okamžitě jsem se přestala starat o neovlivnitelné a raději dávala pozor. Opatrně jsem vyhlédla za hradbu a spatřila, odkud krom příležitostných ohňů vprostřed pevnosti jde ten nedýchatelný kouř. V příkopu hořela smůla, kterou obránci nalili kolem zdí. Znemožňovala tak přístup nepřátelům, oděných v černých zbrojích. Zář plamenů je alespoň trochu osvětlovala a dávala nepatrně tušit, odkud můžeme čekat největší nebezpečí. I tak nám ale jejich tmavá zbroj v nastalé noci nepomohla. Lukostřelci mžourali do tmy. Podle pohybů a chabého zdroje světla z hranice posílali své šípy dolů.
Jednomu z nepřátelské strany jsem se vyhnula na poslední chvíli. Přikrčila jsem se za tlustou zeď a vyčkala. Všimla jsem si zhrouceného mladíka, jenž úpěl nedaleko u mě. V ruce měl zabodnutý šíp. Přešla jsem opatrně k němu.
Zvedla jsem mu jemně hlavu a optala se ho: „Jak dlouho už to takhle trvá?“
Chvíli mžoural do mé tváře bez reakce, v očích vepsanou bolest. Lehce jsem jím zatřásla. Vzpamatoval se. „Ani si nepamatuju na setmění. Prostě najednou někdo křičel, že už jsou tady. Neviděli jsme, kolik jich v té tmě bylo. Neměli pochodně. Prozradil je první šíp, co zasáhl neopatrného na hlídce. Od té doby je tu takové peklo. Člověk nikdy neví, odkud může šíp přiletět.“ Mumlal otřeseným hlasem horečně.
„A co ostatní?“ trápila jsem ho dál. Rozhlížela jsem se kolem. Na hradbách skoro nikdo nebyl. Nerozuměla jsem tomu. Kromě toho zbloudilého šípu, co jistojistě mířil na mě, nevšimla jsem si venku nikoho. Noc tedy využívali bravurně. Lépe, než jsem čekala.
„Nevím. Nestačil jsem je sledovat. Pak mě zasáhli.“ Odpověděl mdle. Neměl daleko k omdlení.
„Sakra!“ zamračila jsem se. „Bolí to, o tom nepochybuju. Ale jsi snad chlap! Tak něco vydrž a spolupracuj! Potřebuju informace. Jakou jste měli taktiku? Jak proti nim bojujete? Odpověz mi ještě, pak tě nechám.“ Slibovala jsem mu. Začínala jsem být netrpělivá. Kdo ví, co zatím venku vymýšleli.
„Taktiku? Žádná nebyla. Prostě nám řekli, že zaútočí za setmění a dál se o nás nestarali. Ani nevím, kde je náš velitel. Každý si tu dělá, co chce. Většina zdrhla při prvních mrtvých někam dolů. Moc jim to nepomohlo. Za chvíli přiletěly hořící šípy.“ Zarazil se. Dál jsem ho nechala na pokoji. Řekl mi vše, co jsem potřebovala. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám být šťastná anebo raději zuřit nepříčetností.
Jak je možné, že se tu o to nikdo nestaral? Kam všichni zmizeli? Co dělali? Vypadalo to tu jako v pevnosti duchů. Když tu živí nikoho neodnášeli, krčili se všichni v tmavém koutu a doufali, že si na ně nikdo neposvítí. A Anseth se mi snažil namluvit, že jsem zbaběle utekla! Tak proto!
„Jak se jmenuješ?“ vyhrkla jsem ještě na toho zhrouceného vojáka a čekala, až se vzpamatuje natolik, aby z něj něco vyšlo. Za dobu, co jsem přemýšlela, zase upadl do malátnosti.
„Damián, pane.“ Zamumlal tiše, jako by své jméno neměl už nikdy slyšet. Jako by snad umíral.
„Výborně, Damiáne. Teď se seber a opatrně běž za tmavovlasým elfem. Bude někde dole ošetřovat raněné. Poznáš ho. Vyřiď, že tě posílám. Jakmile tě ošetří, vrať se sem a bojuj. Tohle není smrtelné zranění. Najdu si tě.“ Zašeptala jsem ještě a skrčeně doběhla nazpět ke schodům. Dole už jsem si nedávala pozor a okamžitě začala pozorovat ostatní.
V rozích postávala spousta skupinek. Muži necvičení v lukostřelbě neměli celou dobu co dělat. Pomáhali, kde se dalo, anebo prostě stáli a čekali. To se muselo napravit.
Zpozorovala jsem Ansetha, který se akorát hádal s Ivanem. Oba dva divoce gestikulovali a toho, že jsou uprostřed obléhání, si zřejmě nevšímali. Šlo to docela snadno. Kdyby ranění neúpěli, kouř nás pomalu nedusil a vystrašené a netrpělivé pohledy nepopostrkovali kupředu, vypadalo by to tu zcela normálně. Došla jsem rychlým krokem až k nim a okamžitě spustila.
„Co se to tady, zatraceně, děje?“ obrátila jsem se nejdřív na jednoho a pak na druhého. Na nějaké zdvořilosti jsem neměla dostatek trpělivosti. Měla jsem akorát tak chuť na oba se vrhnout a srazit jim ten klid a netečnost z obličejů.
„Kdes byl celou dobu?“ začal na mě Anseth zase řvát, jakmile mě zaznamenal. Ivan se na mě nechápavě obrátil.
´Kde jsem byl? To bys chtěl vědět, ty parchante! Mluvila jsem s tvojí povedenou matkou a už chápu, proč se z tebe stalo, co se z tebe stalo! Krása a vznešenost nutně neznamená ušlechtilou povahu, jak jsem se mohla právě přesvědčit. A ty se ještě ptáš?´ Měla jsem chuť omlátit mu to o hlavu, ublížit mu, ale musela jsem to spolknout. Pokud bych mu pověděla o svém setkání, mé utajení by rázem pozbylo platnosti. A i tak by mi těžko uvěřil. Čemu vlastně? Že jeho matka nejspíš zabila svou sestru? Že není o nic lepší než Maneater, který se chce jen pomstít a zjistit, jak to tehdy doopravdy bylo? Ne. To nepůjde.
„Na tom nezáleží. Teď jsem tady a nemůžu se přestat divit! Kde máte vojáky? Kde jsou všichni? Kde jsou lukostřelci? Vždyť na těch hradbách nikdo není!“ křičela jsem na něj a nevšímala si vzrůstající zlosti, jež mu tepala v žilách.
„Nikdo neví, co má dělat a vy si tu klidně stojíte a o něčem se hádáte. Můžete mi to laskavě vysvětlit? Právě jsem dal znamení jízdě. Bude tu do půl hodiny. Musíme s tím něco udělat, nebo právě jedou na smrt.“
„Kdo ti dal oprávnění něco vysílat? Vždyť jsme se na tom nedomluvili!“ obořil se na mě Ivan.
„Ale samozřejmě, že jsme se na tom domluvili.“ Nedělejte ze mě vola, chtělo se mi dodat. „Kdy jindy chcete, aby přijeli? Až ti na druhé straně postřílí všechny, co se jen odhodlají vzít do ruky luk? To už nebude mít cenu něco tady bránit.“ Rozhazovala jsem rozčíleně rukama.
„A, vidíš, máš pravdu. Už si vzpomínám. Jsem teď trochu zmatený.“ Omlouval se spěšně Ivan a vypadal opravdu, že neví, co si počít.
„Vy jste přeci zkušení.“ Začala jsem smířlivě. „Víte, jak by vše mělo probíhat. Proč je tu tedy takový zmatek a úpadek morálky?“ Divila jsem se. Přestože mě Anseth štval nyní už i z jiného důvodu, musela jsem uznat, že v boji byl vždycky výborný. Věřila jsem i jeho pověsti, co jsem pochytila od vojáků tady v pevnosti. Musel mít nějakou taktiku, nějaký systém. Tento nejistý postoj se k němu nehodil.
„Neinformovanost. Nestihli jsme vysvětlit to, co jsme potřebovali. Raději jsme rozmísťovali, zásobovali, chystali. No a najednou se setmělo a první muži padli. V uzavřeném místě se rychle šíří strach. Ti zpanikaření dokonce začali pořvávat, že nás Portmon se svou jízdou opustil, protože si myslí, že nemáme šanci.“ Povzdechl si Anseth. „Takovou moc má strach. Přitom kdyby se na to podívali z reálné stránky, nejsme na tom nijak špatně. Jsme pořád chráněni hradbami. Problém je tu akorát ta neviditelnost. Chtělo by to pozdržet a nechat je tu do rána, ale to si určitě nenechají líbit. Teď je klid. Zase začnou. Cítím to v kostech.“
„Je to jisté, jako když ráno vychází slunce. Přišli sem s nějakým cílem. Nezastraší je heká obrana, na kterou tu narazili. Ba naopak, spíš to tu vypadá jako bychom je sami od sebe vítali. Nikdo z nás to tak nezamýšlel.“ Promlouval potichu Ivan, za tragický podtón jeho hlasu jsem ho v tu chvíli nenáviděla.
„No a co? Tak ať si myslí, že je vítáme! Můžeme jim mezitím přichystat překvapení…“ začala jsem.

Z prokopaného tunelu jsme vylezli po několika dlouhých minutách lezení v úzkém prostoru. S těžkou zbrojí, mečem v ruce a nulovou viditelností nebyl postup kupředu nijak lehký. Důležité bylo utajení. Aby náš zákrok měl nějakou úspěšnost, museli jsme využít momentu překvapení. Pokud ovšem vystoupíme přímo doprostřed vosího hnízda, nebude nám tohle tajné lopocení k ničemu dobré. Měla jsem to na paměti, když jsem dospěla ke konci hliněné chodby. Zarazila jsem se o valovou zeď a zašátrala rukama kolem sebe. Cesta jednoznačně mířila přímo vzhůru.
Pomalu jsem se krčila a z kleku se opatrně zvedala. Nerada bych se praštila do hlavy těsně před bitkou. Stoupla jsem si do své plné výše, rukama jsem lehce dosáhla vrcholu. Pod prsty jsem ucítila navlhlé dřevo obalené vrstvami hlíny. Jemně jsem uvolňovala jedno prkno za druhým a probojovávala se na povrch. Prostřední příčka šla snadno. Nad hlavou mi prosvitla černá obloha posetá hvězdami. Zvláštní, že odtud byly vidět. Možná jsem si jich nad pevností prostě nevšimla.
S obezřetností jsem odsunula další příčku a nakoukla nad zem. Nic kolem v bezprostřední blízkosti nebylo. Necítila jsem žádné číhající nebezpečí. Odstranila jsem tedy poslední překážku ke vzduchu nahoře a zase se sehnula.
Zapátrala jsem dlaněmi před sebou, až jsem nahmatala zbroj Mesteana, který šel hned za mnou. Přitáhla jsem si k sobě podle hmatu jeho obličej a zašeptala mu: „Jsme na místě, půjdeme na povrch. Předejte si znamení. Vše v nejvyšší tichosti.“
Na znamení, že mi rozuměl, co nejzřetelněji kývnul. Po srozumění jsem se narovnala a opatrně se vyzdvihla z podzemní chodbičky. Pod sebou jsem mohla jen tušit nepatrný pohyb, jak se zpráva šířila hmatovými posunky dál do nitra prokopané linie.
Tajný východ ústil z pevnosti mezi křoví v nedalekém lese. Mohla jsem se jen modlit, abych nějakým pohybem nevyvolala podezřelý hluk. Pořád jsem neměla tušení, kde všude se naši nepřátelé mohou nacházet. S přibývajícím časem vylézalo z nory stále větší množství mé družiny. Opatrně jsme se posunovali a dělali místo dalším příchozím. Když nás bylo přesně dvacet, začala jsem odpočítávat. Teď se někde pod loukou plazil Amic a šel předat pokyn k zahájení krycího manévru.
Klečeli jsme, seděli či leželi namačkaní na sebe ve svahu a ani nedutali. Každý měl našpicované uši, aby v případě hrozícího nebezpečí zaregistroval nepřátele co nejdříve. Napětí ze smrtelného dobrodružství tvořilo součást naší mlčící skupiny. Přímo jsem cítila mlhu pocitů, jež nás přikrývala a potajmu dusila. Já sama bojovala s neustálým nutkáním ošít se, stát a nečekat tu ve zranitelné pozici. Kdyby nás kdokoliv našel, byli bychom až příliš snadný cíl. V kleče, se zbraněmi v nepoužitelném úhlu. Krčili bychom se před útočníky jako děcka a čekali, že to nějak ustojíme.
Chápala jsem, když někdo nepatrně přesouval váhu z nohy na nohu, ale proklínala jsem ho za to. Už to nebude dlouho trvat. Tím jsem se utěšovala. Čekání je vždycky nejhorší.
Les jen nenápadně šuměl životem. Skoro jako by se bál projevit v tak temné noci. Cítily stromy to nebezpečí, jež je obestíralo? Klidila se zvěř díky nějakému mystickému varování? Nebo měla prostě vyvinutý smysl pro pořádek? Přemýšlela jsem, zatímco mi od klečení dřevěněly nohy. Jak ráda bych přivolala světlušky, aby nám posvítily v té temné chvilce! Ale musela jsem jim být vděčná, že nás svými lucerničkami neprozradily. I malinký stín podezření by stačil a vše by mohlo být zničeno.
Další náznak pochybností o mé schopnosti vést jednotku bych již tak snadno nepřešla. Stačil mi ten výraz v očích mých vojáků. Přestože jsme byli v obléhání, informace se šířily rychle. I ty nejméně užitečné. Jak jsem vypadala? Jak mě museli brát? Nedivila bych se, kdyby jim jednou došla trpělivost. Čelila bych rozzuřeným obviněním a neměla se jak bránit. Naštěstí to ještě nedospělo tak daleko, aby mi odmítli poslušnost. Anebo se prostě jen shodli na tom, že je lepší něco dělat než pouze nečinně sedět a přihlížet, jak jsou jejich druhové jeden po druhém z neopatrnosti zabíjeni.
Noc se pomalu vlekla. Z nudy jsem počítala údery svého lhostejného srdce. Tři sta dvacet tři. To se zdálo být dostatečně dlouhou dobou na to, aby byla krycí akce započata. Amic by se měl vrátit jako spojka. Zbývalo na něj jen počkat. Pak jsme mohli vstát ze svých potupných pozic a dát se do boje. Jo, kdyby to jen bylo tak snadné…
Kde asi teď byl Portmon se svými jezdci? Uplynulo už dost času na to, aby nebyli poblíž. Počítali jsme s tím při plánování naší léčky. Pokud se bude útočit na více frontách, jen to prospěje. Pokud se dokážeme shodnout a jezdci přizpůsobit nově vzniklé situaci, výhoda je na naší straně.
A Rianvelein…
Vedle mě něco zašumělo. Sehnula jsem se, tápala rukou pod sebou a nahmatala horké lidské tělo. Amic dorazil. Slyšela jsem udýchané vzdechy, které se mu bezděky draly z úst. Snažil se je potlačit. To znělo ještě více nepatřičně. Povzbudivě jsem mu stiskla rameno, aby se uklidnil.
Potichu jsem se zvedla. Mohli jsme vyrazit. Záhy kolem mě postávalo jednadvacet připravených mužů. V temném lese jsem viděla pouze obrysy mléčně šedé páry, jež se nám vznášela od úst. Ukrajovala a prozrazovala každý výdech. Zastavit šla jedině přerušením přísunu vzduchu. Nepřála jsem si, aby jeden proud života ustal. Ať naše životy pára vede dál, ať je neuhasí!
Modlila jsem se k nebesům touto podivnou myšlenkou a loučila se s dosud ztichlým večerem. Nebýt mrtvých v pevnosti a ohňů okolo hradeb, myslela bych si, že někdo žertoval. Po nějakých vetřelcích tu nebylo ani stopy. Vše se zdálo být perfektně sladěné v nadcházející jarní noc, kdyby se ovšem okolí nezahalilo do tichého vyčkávání a napětí.