Vampire

Anotace: část VII.... Trošku oddechovej díl. No snad mu to na hodnotě neubere:D

* Tak můj první hudební typ :D.... z Naruta - Sadness and Sorrow ...... Prostě jsem na tu píšničku dneska měla náladu:D

VII.

„Koraneeeeeeeee,“ zaúpěla jsem znuděně. Odmítl cestovat mým způsobem a tak jsme se ploužili celou tu cestu pěšky! K tomu ještě jeho stav extrémně zpomaloval i chůzi. „Já už to nevydržim! Přežiju i koně, ale takhle se sunout nemá smysl! Dojdeme tam asi tak v příštím století!“ protestovala jsem dál.
„Už moc dlouho nepudem,“ odsekl na odpověď a dál se vytrvale vlekl.
Zhluboka jsem vydechla a svěsila ramena. „Tohle je beznadějný! Bože co timhle sleduje?“ říkala jsem si sama pro sebe a sem tam mi vyklouzly jízlivé komentáře.
„Věříš mi?“ zeptal se naivně.
„Musim odpovídat?“ koukla jsem po něm podezíravě a nevěřícně.
„Ne,“ uznal moje pochyby. „No v každym případě bys ve mně měla mít důvěru,“ ušklíbnul se a na mě a vzápětí jsme se ocitli před velkým předělem. Málem bych spadla dolů, kdyby mě předem nevaroval. Bylo divné, že z lesa jsem si ho vůbec nevšimla. Já si nečeho nevšimla…. Musím být hodně mimo, zvlášť když přehlídnu tohle…. Dole v obrovské hloubce se vinula řeka, svíjela svá ramena jako had. Lemovaly ji řady stromů a spousty obrovských balvanů, čnících občas ze středu vody a tvořících malé ostrůvky. Spád toho toku byl ohromný a nedaleko jsem z druhé strany viděla dokonce pár malých vodopádů. V zapadajícím slunci házely třpytivé odlesky.
„Fajn. A co chceš jako dělat tady?“ otočila jsem se ke Koranovi a nedala znát svůj úžas.
„Přejít to,“ odpověděl klidně a díval se do dálky se zvláštním zasněným pohledem.
„Cože chceš udělat?“
„Přejít to. Je to nejrychlejší cesta.“ Opáčil klidně, jako by to byla ta nejsnazší věc na světě. Polkla jsem a podívala se dolů. Sešup pokrývaly skály a čněl kolmo k zemi, cesta dolů nepřicházela v úvahu.
„Hele já vim, že máš ty sebevražedný sklony, ale tohle je moc i na mě,“ zírala jsem nepřítomně pod sebe.
„Kdo říká, že půjdeme dolů?“ zeptal se doprovázený tím svým typickým veselým smíchem. Já ho nechápu. Jde po něm houf chlapů a on se stíhá smát. Normální člověk by měl po zábavě.
„No a jak to teda chceš udělat?“ zabručela jsem zaskočeně.
„Přejdem to, jak už sem řek,“ uchechtnul se. Na nic dalšího nečekal, jemně mě odstrčil dozadu a stoupl si přede mě. Čekala jsem těsně za ním a vdechovala tu zvláštní vůni, měla jsem jí plnou hlavu. Koran se celý podivně napjal, svěsil hlavu a dal dohromady ruce. Něco zamumlal a já ho jen s nechápavým obličejem pozorovala.
„A je to, jdi první,“ otočil se na mě.
„Jestli se mě chceš zbavit, tohle není zrovna nejchytřejší způsob!...A navíc je dost brutální.“
„Ne, nechci se tě zbavit. Ptal sem se přece, jestli mi věříš. Musím jít za tebou a cesta se tak bude uzavírat.“ Vysvětloval mi rozjařeně.
Chvíli jsem na něj jen zírala a ani na okamžik jsem nepomyslela, že bych něco tak bláznivého udělala. Síla jeho očí však byla neúprosná.Věřila jsem mu a moc dobře věděla, že je to to nejhorší, co se mohlo stát.
Zavřela jsem oči a zvedla nohu. Bylo mi jasné, že chci stoupnout do prázdna. Donutila jsem své tělo došlápnout a pode mnou se nacházela pevná zem. Překvapeně jsem otevřela oči a málem vyjekla. Chodidlo se mi sice zarazilo, ale nic pod ním nebylo. Jen vzduch a pak v ohromné hloubce skály. I když jsem se přesvědčila o pravdivosti Koranových slov, automaticky jsem zasunula svou dlaň do jeho. Dávalo mi to pocit bezpečí. Pak následovaly další váhavé kroky a výkřiky údivu. Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký se dá zažít. Koran se mi co chvíli smál a já se k němu s radostí přidala.