Teome - kapitola druhá: Quisian

Anotace: Teome se seznamuje s darem od Morany... Budu vděčná za každý komentář:-)

Teome se probudila a jediné co si uvědomovala, byla ta hrozná bolest v hlavě. Zakryla si rukou oči, jako by jí to snad mohlo pomoci, a zhluboka se nadechla. Nepomáhalo to. Spustila ruku, aby se mohla rozhlédnout. Nacházela se ve svém pokoji. Poznávala ty důvěrné kamenné stěny, vlněný kobereček u postele a svůj dřevěný psací stůl.
Posadila se. To bych nedělal. Nevěděla kde se ten hlas vzal, ale neměla čas nad tím přemýšlet. Žaludek jí v břiše udělal kotrmelec a celý jeho obsah spočinul na tom krásném koberečku, který měla tak ráda. Já ti to říkal. Teome se zmateně rozhlédla. V pokoji nikdo kromě ní nebyl. Copak? Snad není naše malá holčička zmatená z neviditelného návštěvníka? K bolesti hlavy se přidal nepříjemný tlak na spáncích, který se rychle stupňoval.
Teome si vložila hlavu do dlaní a začala se houpat dopředu a dozadu. Neměla tušení jak se té bolesti zbavit a tlak se pořád zvětšoval. Hlava jí musela každou chvíli rupnout. Chtělo se jí vyřvat si svou bolest, ale to ona neměla ve zvyku a tak jen mlčky trpěla, ale nějaké ty neposlušné slzy bolesti jí přeci utekli. Holčičku bolí hlavička? Tak mě pust dovnitř, já se ti na tu tvou bolístku podívám. Vysmíval se jí hlas a tlak ve spáncích udeřil ještě dvakrát silněji.
„Dost!“ zařvala Teome zoufale v duchu a aniž by si to uvědomila, vykřikla i nahlas. Bolest zůstala, ale tlak polevil. Tak holčička se nám umí i bránit? Neměj strach. Jen mě pust dovnitř tvé mysli. Neublížím ti. Chci tě jen zbavit té bolesti. Hlas najednou zněl mile a konejšivě. Teome se chtělo znovu ulehnout do postele, uvolnit svou mysl a nechat ten neznámí krásný hlas pustit do své mysli, aby utlumil tu bolest. Byl přeci tak nádherný! Ten by jí nemohl ublížit... Teome polekaně zatřásla hlavou. Co jí to proboha jen napadlo? Hněvala se sama na sebe. Mělo jí hned dojít, že ten hlas patří duchovi, který jí Morana darovala a teď se jí snažil dostat do hlavy aby získal její tělo a ona sama mu sloužila. Kolikrát jen ji o tomhle vyprávěli? A ona stejně téměř podlehla!
„Teo? Stalo se něco? Slyšela jsem tě…“ dveře se otevřeli a do pokoje nakoukla máma. „To snad ne! Koukni na ten koberec! Kdo ho bude podle tebe prát?“ táta. Stačila si ještě v duchu odpovědět, než se jí zatmělo před očima.
„Areane, vyper ten koberec!“ křik, který se rozléhal po celém bytě, Teome opět vzkřísil. Oči však neotevřela, když její bratr vstoupil do pokoje. Cítila se příliš vyčerpaná a hlava jí ještě pořád třeštila, ale bolest už byla snesitelnější. Dokonce si i uvědomovala bolest na pravém zápěstí, které měla obvázané.
Arean potichu vyklouzl z pokoje s kobercem v ruce a opatrně za sebou zavřel dveře, aby Teome neprobudil. Ta si teď oddychla, neboť nestála momentálně o ničí pozornost. Jediné po čem toužila byl klid a možná doušek vody.
Jak dlouho se tu ještě hodláš válet? Teome se ušklíbla, když poznala ten hluboký sametový hlas, jenž jí lezl na nervy a to s ním strávila teprve pár minut. Nedovedla si představit, že s ním bude muset strávit celý život. Nikdy nepochopím, proč si ti muži od vás nechávají takhle poroučet. Kdybys byla v naší zemi, nejen že by sis ten koberec musela vydrhnout sama, a to okamžitě, ale ještě bych ti přidal pár ran bičem přes záda a dal ti nějakou hezkou práci navíc. Třeba… čistění kanalizace.
„Drž zobák!“ zakvílela a tiskla si ruce k uší.
Nedokážu pochopit jak si mohla dovolit, ta vaše „bohyně“, šáhnout na duši jako jsem já a takhle ji zotročit! Doufám, že mě nejmocnější z bohů pomstí. Triglav si nenechá takovou urážku líbit. Hořkost v jeho hlase se nedala přeslechnout. Víš kdo já vůbec jsem?
„Nevim a je mi to jedno.“ odpověděla.
To jsem mohl tušit. Jsem Quisian! Nejlepší z bojovník a špion nejvznešenějšího boha Triglava. Zabil jsem přes desítky vašich moranejů, nebo jak to říkáte vašim generálům, aniž by mě odhalili!
„V tom případě bych asi měla být poctěna, že mě Morana obdarovala takovou významnou duší, i když…“ uchechtla se. „Pravděpodobně jsme tě přeci jen jednou odhalily.“
Takže jsi o mě slyšela? To je dobře, musela jsem vám nahnat pořádný strach. Nebýt té slídivé krysy, fasiantky, byl bych ještě teď mezi vámi a roznášel strach do vašich srdcí!
„Mýlíš se. V životě jsem o tobě neslyšela.“ ušklíbla se Teome na strop.
Lžeš. Jak jinak by jsi věděla, že mě chytili? Jeho hlas byl ostrý jak břitva.
„No, jsi tady ne?“
No a? Byl zmatený.
„To znamená, že jsi mrtví a musel jsi Moranu nějak hodně namíchnout, že z tebe udělala mého otroka.“ zauvažovala. „A z tvého vychloubání jsem si odvodila zbytek. My s takovými jako jsi ty nemáme slitování. Jakmile je chytíme, tak je mučíme, abychom z nich dostali co nejvíc informací, a pak je popravíme a hlavy napíchneme na kůl před bránu města pro výstrahu ostatním.“ nastalo ticho. Teome bylo jasné, že ho její slova zabolela. Mrzelo jí to, což jí vylekalo, neboť s nepřítelem by nikdy neměla soucítit. „Jak to…“ uvědomila si Teome náhle, až ji z totho zamrazilo. „že jsi neuposlechl můj příkaz? Neměl by jsi mě na slovo poslouchat?“ nechtěně se jí do hlasu vkradla panika.
Jaký příkaz? Zeptal se Quisian a v tónu jeho hlasu již nebyla ani stopa po namyšlenosti. Byl to jen hlas životem unaveného vojáka, smiřující se svým osudem.
„Řekla jsem ti abys držel zobák.“ připomněla mu.
Co pak mám nějaká zobák abych ho mohl držet? Smutně se zasmál. Teome si nemohla pomoci, ale jeho hlas jí byl nesmírně příjemný.
„Teo?“ ozvalo se za dveřmi. „S kým si to tam povídáš?“ matka, jeden z lidí, které právě teď vidět nechtěla, vstoupila.
„S…“ Teome zaváhala. „Vlastně s nikým.“ nechtělo se jí mluvit o duchovi padlého vojáka, jenž se právě nacházel někde v jejím pokojíčku a mluvil s ní v myšlenkách.
„Aha.“ nemusela nic vysvětlovat. Matka si hned uvědomila s kým tak asi mohla mluvit v prázdném pokoji. „No…“ Teome ještě nikdy neviděla svou matku takhle nejistou. „Večeře je už na hotová. Nejdřív si ale běž vypláchnout pusu.“ rychle zas nabyla svého rozkazovačného tónu, který měla speciálně vyhraněný pro ni, Areina, svého manžela a všechny kdo byli menšího společenského postavení.
Teome si často kladla otázku proč se k ní tak chová. Vždyť ve škole nebyla o tolik horší než její mladší sestra Merea. Byla pravda, že nebyla tak společenská a ambiciózní. Možná pro ni neviděla žádnou velkou budoucnost, ale to, že se stala Simarglou jí udělalo čáru přes rozpočet. Teome si představila jak překvapeně se musela tvářit, když jí přinesli domů. Škoda, že jí nemohla vidět. Určitě tomu nechtěly věřit.
Posadila se na postel a sykla bolestí, neboť hlava tak rána ruce jí zabolely. Pohlédla na krví nasáklí obvaz co měla omotaný kolem zápěstí. Ani kněžky tomu nechtěli uvěřit. Pomyslela si. Zajímalo by mě, který z těch dvou babizen mě tak důkladně řízla. Tvář se jí zkřivila odporem. Stejně, jako Yssu, nemohla ani jednu z nich vystát. Chudák Yssu! Vzpomněla si Teome na svou kamarádku. Tak moc se chtěla stát simarglou. Ušklíbla se. A chudák já. Kdybych si směla vybrat, jestli chci být fasiantkou nebo se simarglou vůbec nestát, zvolila bych si druhou možnost. Proklínala se, že do toho zatraceného chrámu vůbec vešla a zlobila se i na Moranu, že jí připravila takový osud.

Všichni členové rodiny už seděli na polštářích a z po kolena vysokého dřevěného stolku si brali jídlo, které se skládalo z netopýra pečeného v dračí smetaně a k tomu byli houbové placky. Teome se zbíhali sliny nad tou lahodnou vůní. Netopýr ve smetaně byl její oblíbenou pochoutkou a otec to věděl.
Nikdo nepromluvil, když si k nim přisedla, ale každý se na ní usmíval, dokonce i matka. Otec na ní mrkl a nandal jí do dřevěné misky toho největšího netopýra co v pekáči zůstal a k tomu pár placiček.
Teome bylo líto, že jí tak bolela hlava, neboť jí kazila chuť k jídlu, ale i přes o si s chutí namočila placku do omáčky a k tomu si přikousla maso z nožičky, toho malého chutného tvorečka. Ostatní měli téměř už dojedeno, ale nikdo se nezvedal k odchodu, když dojedli. Místo toho seděli a čekali až dojí. Teome viděla na své šestileté sestřičce jak se nedočkavě vrtí na svém polštáři a jako by jí mohla očima popohnat.
Teome moc dobře věděla na co všichni čekají. Chtěli se dovědět co jí Morana přidělila za práci. Věděla, že je zklame a tak jedla co nejpomaleji ve snaze oddálit ten okamžik kdy jim bude muset říct co se z ní stane. Samozřejmě, stát se fasiantkou byla největší pocta, ale byla za to nejnepříjemnější pocta ze všech.
Odložila svou misku, v které nic nezbylo, a nejraději by utekla zpátky do svého pokoje. Kdybych si tak mohla vzít alespoň něco proti té bolesti. Zaúpěla v duchu.
„Chutnalo ti?“ zeptal se táta a uklidil nádobí ze stolu.
„Bylo to výborné, jako vždy.“ donutila se usmát.
„Hm, nezdáš se být zrovna nějak nadšená.“ podotkl Arean, který jí znal nejlíp. „Tak už to vyklop a nenapínej nás pořád. To tě nikdo nenaučil, že je to neslušné?“ matka se na něj zamračila, ale Teome jeho úsměv trochu uvolnil. „Bude z tebe vukanvel údržby?“ plácl první nejhorší povolání s nejnižší hodností, které ho napadlo a kterou jako simarhla mohla dostat a přitom se nechtěně dotkl matčiných citů, neboť ona pracovala v údržbě.
„Ne, to nebudu.“ pousmála se, pokračovat se jí však nechtělo.
„Tak co děláš? Nic horšího tě potkat nemohlo!“ zasmál se jejímu utrápenému výrazu. Všichni se na ní nedočkavě dívali a ona by se nejraději zakopala sto metrů pod zem.
„Morany přáním je…“ nadechla se. „abych se stala fasiantkou.“ vychrlila ze sebe. Nejdřív se obávala, že to bude muset zopakovat, neboť na ni pořád stejně civěli. Pozorovala jak se jejich nedočkavý výraz pomalu mění do nevěřícného s pak s rozpaky sklopily oči.
Teome je chápala, ale přeci jen doufala, že se jí alespoň trochu budou snažit utěšit. Nikdo se však nemněl k tomu, aby promluvil.
„Tý krá…“ zarazil se Arean, když si uvědomil, že vedle něj sedí rodiče. „so.“ dokončil větu. Překvapeně se na něj podívala. Jako jediný na ní zíral z vytřeštěnýma očima. „A kvůli tomu děláš takové fóry? Dal bych nevím co, kdybych mohl být na tvém místě.“ všichni se na něj nechápavě podívali. „No jen si to představ. Takové výhody! Nikdo tě nebude moct žalovat, ani nejvyšší soudkyně bude na tebe krátká, vždyť budeš stát nad zákonem! Jedinému komu se budeš zodpovídat je Morana a pochybuji, že na tebe bude pořád dohlížet, jako by neměla nic jiného na práci.“ Teome se ušklíbla. Tohle bylo jedno z mála pozitiv, které zároveň přinášelo nelibost lidí. „Jen škoda, že tě nebudu moct navštěvovat, ale až sem zas zavítáš, budeš mi muset vyprávět jak to tam za těmi horami vypadá.“ Arean se dál rozplýval nad tím, jaké má štěstí, až se Teome fasiantky nezdáli tak špatné. Nebyla z toho zrovna nadšená, ale dokázala se s tím smířit. I otec se přidal k Areanovi a říkal: „Hlavně když budeš moci sloužit naší bohyni. To je ta největší pocta!“
Matka se uklidnila, neboť fasiantky považovala za něco opovrhování vhodného, a tím se ujistila, že Teome nedostane víc než Merea, kterou měla radši, a odešla. Teome pak ještě musela především Meree vyprávět o setkání s Moranou, která hltala každé její slovo, až se musela Teome rozesmát. Jakmile však došla řeč na dar od Morany, řekla k Quisianovi jen něco málo, neboť si o něm ještě nevytvořila žádné mínění. Nerada posuzovala lidi podle prvního dojmu a s Quisianem ještě neměli příležitost pořádně se poznat.