Návštěvnost
Forsaken - 156. díl
Forsaken - 156. díl
„Izabelo?“
Někdo se mnou jemně zatřásl a já jsem neochotně otevřela oči. A hned jsem je zase s procítěným zaskřehotáním zavřela, protože ostrý světlo, který pronikalo do místnosti, mi fakt nedělalo moc dobře.
„Jsi v pořádku?“
Chtěla jsem odpovědět, ale nějak mi ty potřebný slova uvízly mezi rozpraskanými rty. O tom, jakou pachuť jsem měla v puse, se už radši ani zmiňovat nebudu. Zkusmo jsem si odkašlala a s bolestí staženou tváří jsem polkla. Hrůza. Připadalo mi, že mám v krku asi tak tunu kamení a co se nevešlo tam, tak zjevně někdo rozemlel na štěrk a nasypal mi to do očí. Možná, že jsem byla zaživa pohřbená a právě mě vytáhli… To, jak jsem se cítila, by tomu odpovídalo.
„Chceš napít?“
Pomalu jsem přikývla a škvírkama mezi víčkama jsem zamžourala na Marcella, kterej seděl na okraji posteli a s ustaraným výrazem mě sledoval.
„Dobře. Tak vydrž.“
Otupěle jsem sledovala, jak mizí ve dveřích a o chvilku později se zase objevuje se sklenicí vody, kterou mi opatrně přitiskl ke rtům.
„Pomalu...“ nabádal mě a já jsem s obtížema polkla pár doušků. Byla to učiněná lahoda. A konečně se mi jazyk přestal tak protivně lepit na patro.
„Vypadáš, jako kdybys měla chřipku nebo něco podobného...“ prohodil mezitím Marcell a já si pomyslela, že na mě musí bejt asi fakt strašnej pohled, když i on se snížil k podobný poznámce.
„Hm...“ zachroptěla jsem a on mi dal opět napít. Pak mi pomohl se posadit a já jsem si teprve v tu chvíli uvědomila, že se nacházíme v mý ložnici. Což bylo divný, protože jsem si jasně vybavovala, že jsem se uvelebovala na pohovce dole v hale. I když oblečená jsem byla pořád ještě do županu, kterej kupodivu dosud zakrýval vše, co měl, a to mě aspoň trochu uklidnilo.
„Máš hlad?“ zajímal se Marcell a s nechutí mi odhrnul dotěrný prameny vlasů, který mi sklouzávaly do tváře. I když... prameny zní až moc honosně na ten chuchvalec zacuchanejch a nepříliš čistejch vlasů, který jsem měla na hlavě. A mý svaly a klouby protestovaly proti jakýmukoli pohybu s takovou vervou, jako kdybych přinejmenším několik století hibernovala.
„Mě unesli ufouni?“ vypravila jsem ze sebe připitoměle a značně nesrozumitelně, takže jsem považovala za úspěch, že to Marcell přesto zachytil. Holt asi ten upírskej sluch...
„O tom nic nevím. Stavil jsem se tu předevčírem, abych tě zase zásobil čerstvým jídlem. Našel jsem tě spící u vchodu a jelikož jsi vypadala značně unaveně, ani jsem tě nebudil a jen jsem tě odnesl sem nahoru. V jídelně jsem ti zanechal vzkaz, že přijedu až dnes. Ale tys ho očividně nečetla... a ani ses nedotkla žádného z pokrmů...“ sděloval mi Marcell znepokojeně.
Docela jsem jeho pocity sdílela, protože jsem si vážně nevzpomínala na to, co se dělo od tý chvíle, kdy jsem se natáhla na ten gauč, až doteď. Zato jsem si začala uvědomovat, že se mi chce děsně na záchod.
„Ehm.... Omluv mě na okamžik...“ zamumlala jsem rozpačitě a začala jsem se hrabat z postele. Jenže mý svaly byly jako ochrnutý, ne a ne spolupracovat. Nakonec mě musel Marcell do tý koupelny skoro donést. Bylo to dost potupný, ale on se přitom choval natolik nenuceně a mile, že jsem to kupodivu i přežila.
Když jsem se osvěžila tím, že jsem si do obličeje nastříkala asi tak hektolitr ledový vody a opakovaně jsem si vykloktala ústní vodou, pomohl mi Marcell do jídelny, kde mi naservíroval čerstvý kafe a nějaký croissanty. Skoro jsem z tý vůně slintala. Hrnek jsem vyprázdnila na jeden zátah, přičemž jsem s povděkem zaznamenala, že se to i bez mlíka dá pít, a Marcell mi ho okamžitě pozorně doplnil. I to sladký pečivo ve mně mizelo skoro nadsvětelnou rychlostí, a to jsem se ještě dost krotila, abych před Marcellem nehltala jako prase. Přece jen jeho uhlazenej zjev působil značně moralizujícím dojmem. To s Rielem jsem mohla bejt víc sama sebou...
Myšlenka na něho mě přinutila se zamračit. Podle toho, co Marcell říkal, se zdálo, že se ještě nevrátil. Že by se přece jen pokoušel najít svou sestru sám? A nebo ho snad někde dostal Ariel?
Samozřejmě, existovala i spousta naprosto nevinnejch věcí, který ho mohly zdržet, jenže při vzpomínce na ten obraz z mýho snu, jsem se nemohla ubránit neblahýmu tušení.
Někdo se mnou jemně zatřásl a já jsem neochotně otevřela oči. A hned jsem je zase s procítěným zaskřehotáním zavřela, protože ostrý světlo, který pronikalo do místnosti, mi fakt nedělalo moc dobře.
„Jsi v pořádku?“
Chtěla jsem odpovědět, ale nějak mi ty potřebný slova uvízly mezi rozpraskanými rty. O tom, jakou pachuť jsem měla v puse, se už radši ani zmiňovat nebudu. Zkusmo jsem si odkašlala a s bolestí staženou tváří jsem polkla. Hrůza. Připadalo mi, že mám v krku asi tak tunu kamení a co se nevešlo tam, tak zjevně někdo rozemlel na štěrk a nasypal mi to do očí. Možná, že jsem byla zaživa pohřbená a právě mě vytáhli… To, jak jsem se cítila, by tomu odpovídalo.
„Chceš napít?“
Pomalu jsem přikývla a škvírkama mezi víčkama jsem zamžourala na Marcella, kterej seděl na okraji posteli a s ustaraným výrazem mě sledoval.
„Dobře. Tak vydrž.“
Otupěle jsem sledovala, jak mizí ve dveřích a o chvilku později se zase objevuje se sklenicí vody, kterou mi opatrně přitiskl ke rtům.
„Pomalu...“ nabádal mě a já jsem s obtížema polkla pár doušků. Byla to učiněná lahoda. A konečně se mi jazyk přestal tak protivně lepit na patro.
„Vypadáš, jako kdybys měla chřipku nebo něco podobného...“ prohodil mezitím Marcell a já si pomyslela, že na mě musí bejt asi fakt strašnej pohled, když i on se snížil k podobný poznámce.
„Hm...“ zachroptěla jsem a on mi dal opět napít. Pak mi pomohl se posadit a já jsem si teprve v tu chvíli uvědomila, že se nacházíme v mý ložnici. Což bylo divný, protože jsem si jasně vybavovala, že jsem se uvelebovala na pohovce dole v hale. I když oblečená jsem byla pořád ještě do županu, kterej kupodivu dosud zakrýval vše, co měl, a to mě aspoň trochu uklidnilo.
„Máš hlad?“ zajímal se Marcell a s nechutí mi odhrnul dotěrný prameny vlasů, který mi sklouzávaly do tváře. I když... prameny zní až moc honosně na ten chuchvalec zacuchanejch a nepříliš čistejch vlasů, který jsem měla na hlavě. A mý svaly a klouby protestovaly proti jakýmukoli pohybu s takovou vervou, jako kdybych přinejmenším několik století hibernovala.
„Mě unesli ufouni?“ vypravila jsem ze sebe připitoměle a značně nesrozumitelně, takže jsem považovala za úspěch, že to Marcell přesto zachytil. Holt asi ten upírskej sluch...
„O tom nic nevím. Stavil jsem se tu předevčírem, abych tě zase zásobil čerstvým jídlem. Našel jsem tě spící u vchodu a jelikož jsi vypadala značně unaveně, ani jsem tě nebudil a jen jsem tě odnesl sem nahoru. V jídelně jsem ti zanechal vzkaz, že přijedu až dnes. Ale tys ho očividně nečetla... a ani ses nedotkla žádného z pokrmů...“ sděloval mi Marcell znepokojeně.
Docela jsem jeho pocity sdílela, protože jsem si vážně nevzpomínala na to, co se dělo od tý chvíle, kdy jsem se natáhla na ten gauč, až doteď. Zato jsem si začala uvědomovat, že se mi chce děsně na záchod.
„Ehm.... Omluv mě na okamžik...“ zamumlala jsem rozpačitě a začala jsem se hrabat z postele. Jenže mý svaly byly jako ochrnutý, ne a ne spolupracovat. Nakonec mě musel Marcell do tý koupelny skoro donést. Bylo to dost potupný, ale on se přitom choval natolik nenuceně a mile, že jsem to kupodivu i přežila.
Když jsem se osvěžila tím, že jsem si do obličeje nastříkala asi tak hektolitr ledový vody a opakovaně jsem si vykloktala ústní vodou, pomohl mi Marcell do jídelny, kde mi naservíroval čerstvý kafe a nějaký croissanty. Skoro jsem z tý vůně slintala. Hrnek jsem vyprázdnila na jeden zátah, přičemž jsem s povděkem zaznamenala, že se to i bez mlíka dá pít, a Marcell mi ho okamžitě pozorně doplnil. I to sladký pečivo ve mně mizelo skoro nadsvětelnou rychlostí, a to jsem se ještě dost krotila, abych před Marcellem nehltala jako prase. Přece jen jeho uhlazenej zjev působil značně moralizujícím dojmem. To s Rielem jsem mohla bejt víc sama sebou...
Myšlenka na něho mě přinutila se zamračit. Podle toho, co Marcell říkal, se zdálo, že se ještě nevrátil. Že by se přece jen pokoušel najít svou sestru sám? A nebo ho snad někde dostal Ariel?
Samozřejmě, existovala i spousta naprosto nevinnejch věcí, který ho mohly zdržet, jenže při vzpomínce na ten obraz z mýho snu, jsem se nemohla ubránit neblahýmu tušení.
Komentáře (4)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk