Savoy Place - 4. díl

Anotace: ...pokračování "imaginární" hádky

„Tím, že jsi odešla se nic nezměnilo. Nezastavíš to. Máš to v krvi. Mysli na to, narodila jsi se tak.“
,Ale já nechci. Řekni, proč zrovna já? Nejsem nejstarší, tak proč? Sakra, proč?‘ rozčilovala jsem se.
_______________________________________________________

„Nikdo se tě neptá. Tvůj osud byl dávno napsán. Nezměníš ho. Představ si tlustou a starou knihu. Ty jsi v ní jen jedna nicotná kapitola zabírající pár stránek. Děj se odehrává dále, nikdo kvůli tobě nebude dělat jiné vydání. Vše je zapsáno černé na bílém. Ty jsi jen jedna figurka na šachovém poli, tak se s tím už neper.
Taky jsem se s tím nemohl ze začátku smířit, ale ty máš celou rodinu, aby ti pomohli. Já byl sám. Musel jsem si tím projít a nikdo mi nic nevysvětlil. A zvládl jsem to. A ty určitě taky, jen si nech trochu pomoc.“
,I obyčejný pěšák může vyhrát partii. Moc mě podceňuješ, já se nehodlám vzdát tak rychle. Vím, že už utíkám několik let, ale věřím, že to nebylo zbytečné.
Vysvětli mi, čím přesně jsi prošel, prosím. Jak to, že si nikoho neměl?‘
„Musíš to zažít a rozpoznat sama. Možná to potrvá dny, možná měsíce, ale přijde to, tím si buď jistá. Nebudu se s tebou bavit o svém soukromé životě, takže nemá cenu, se mě dál ptát.“
,Tak to ti děkuju.‘ Byla jsem už vážně naštvaná a začala jsem na něj křičet, no v rámci možností, ono řvát v myšlenkách ve vlastní hlavě není moc snadno realizovatelné. Ale určitě pochopil, že jsem se rozzlobila.
,Pán se se mnou nechce bavit o jeho životě. Pořád mi tady něco vyprávíš. Ale vše jen v hádankách a náznacích, že pak několik nocí neusnu a jen přemýšlím nad kravinami, co jsi mi řekl. Ty o mně víš všechno, vidíš mi do hlavy, a to doslova. Nevím, jak je to možné a asi ani nechci vědět, ale nezasloužím si teda aspoň trochu pochopení a pár rad od někoho, kdo si tím prošel? Nepřijde ti to trochu sobecký? Víš, jak mi poradit, dokážeš objasnit hodně věcí, odpovědět na mé otázky. Ale ty ne, ty si zrovna teď držíš odstup.
Myslíš si, kdovíjak jsem neměla lehkej život, krásný dětství. Já vím, dcera jedné z nejbohatších rodin v celé Anglii má všechno, o čem kdy snila, má obrovský pokoj přetékající hračkami, později drahým oblečením, knížkami, prostě vším. Má vlastní chůvu a několik služek, rodiče jí pořádají samé večírky, chodí s ní do divadla a nevím, co všechno ještě. Ale já nic z toho nechtěla. Jediný, po čem jsem celé dětství toužila, byla rodičovská láska a trocha pozornosti. Když jsem si třeba rozbila koleno, nepřišla za mnou máma, neobjala mě a neutěšovala mě, že to bude dobrý. Ne. Oni poslali chůvu a ještě na ni křičeli, ať jsem zticha, že pracují, nebo mají důležitou návštěvu.
To Elena byla vždy ta hodná, vzorná, dokonalá dceruška. Na mně matka viděla jen chyby a nedostatky. Za vše mě jen kritizovala, nic nebylo správně. A otec? Přiznávám, že mě měl asi radši než sestru, ale k čemu mi to bylo. Nikdy se mě nezastal, nikdy se neodvažoval matce odporovat. Ale i přesto všechno patří vzpomínky na večery strávené s ním v knihovně, když mi předčítal různé knížky, k těm nejkrásnějším.
Jediné dvě osoby, kterým na mě záleželo, už tu nejsou. Odešli a nechali mě tu samotnou.‘
„Já vím, jaký to bylo. Procházel jsem si tvé vzpomínky. Chápu, žes to tam neměla lehký a měla jsi hodně důvodů odejít. Ale myslím, že právě nastala doba, kdy se přes všechno musíš přenést a odpustit jim to. Oni ti dokážou pomoct. Vysvětlíte si to a tobě se uleví.
Elizabeth ani Richard neodešli, cítím je tu, nechala jsi jim místo ve svém srdci a to se nezmění. Oni jsou pořád s tebou. Jen je čas pustit tam i někoho dalšího. Tohle sama nezvládneš a já tu taky nemůžu být pořád.“
Zasmál se, ale neznělo to upřímně, přetvařoval se a já to věděla.
,Já ale nevím, jestli jsem připravená, je znovu vidět, neviděla jsem je několik let, takže …‘
„Neboj se. Jsi připravená, vím to. Oni tě přijmou zpět a všechno se zlepší, jen musíš mít dost odvahy.“
,Ale právě…‘
„Ticho.“
Už dost. Tyhle hádky musí přestat a hned. Já už nemůžu dál. Už nemůžu.
Po tvářích mi začali stékat první slzy. Tak strašně to bolelo.
„To vůbec není pravda, celý svět se ti nehroutí. Ztratila jsi milovaného člověka, ale od té nehody uplynuly roky a Richard by jako tvůj nejlepší přítel rozhodně nechtěl, aby ses kvůli němu tak dlouho trápila a babička Elizabeth taky ne. Nebreč ani kvůli Viktorovi. Za to ti nestojí. Když tě podvedl, přišel o to nejcennější, o co mohl. O tebe.“
Neuvědomovala jsem si, co ve mně jeho jméno stále vyvolává. Už ani ne hněv a rozčilení, jako spíš samotu, ztrátu důvěry a hořkou chuť nejhorší zrady. Nevím, jestli jsem ho opravdu milovala, ale cítila jsme se s ním šťastná. Ideálního kluka si teda představuji jinak, ale nikdo není dokonalý.
Kdyby mi řekl, že už se mnou nechce být, a že si našel někoho, koho miluje, tak bych to akceptovala. Vadilo by mi to, ale pokusila bych se mu to přát. Ne, to by bylo moc jednoduchý a snadný pro můj život. On mě musí podvést s mojí nejlepší kamarádkou druhý den po mém představení jeho rodině, kdy jsme jim oznámili, že jsme více než měsíc zasnoubení. Ještě mi klidně přizná, že mi několik týdnů lže do očí a podvádí téměř na každém kroku. Potůčky slané vody na mé tváři se stále nezastavovaly.
,To není kvůli němu. A co mi vůbec lezeš do vzpomínek. Jdi pryč.‘
„Copak můžu jinak, když na mě přímo křičí? Ne, nemůžu. A stejně to kvůli němu je. Já to vím nejlíp. Copak se nikdy nepoučíš?“
,Z čeho se mám poučit? To si mám změnit jméno, aby mě nikdo nespojoval s mojí rodinou? Měla jsem to udělat už před lety. Stačilo jedno jediný příjmení a hned druhý den mě požádal o ruku. Vše jenom kvůli nim a jejich penězům. Konečně jsem někomu začala zase důvěřovat a oba mě zradili. Milovala jsem ho, tak mi neříkej, jak se teď mám chovat.‘
„Zase si jen užil a odešel. Zase. To ti nevadí tohle využívání? Zapomeň i na Richarda. Víš nejlíp, že…“
,Přestaň! Buď už zticha! Prosím.‘
„Pořád tě to strašně bolí. Cítím to.“
,Dobře, přiznávám. Ale já se snažím…“
„Snažíš se co? Kdy si uvědomíš, že…“
,No? Že to není moje chyba? A kdy ty pochopíš, že vše jsem to způsobila já! Jenom já. Kdybych nebyla naštvaná na rodiče a nechtěla po něm, aby přišel v té příšerné bouřce do stájí, nic se nemuselo stát. Nebo stačilo poslouchat rodiče a hrát si na vzornou dcerušku a dokázala bych mu pomoct, mohla jsem zachránit všechny. Jak jsem to ale měla vědět.‘
Vztek se ve mně mísil s lítostí, smutkem a obrovskou bolestí. Byla jsem sama překvapená, jak mi to pořád ubližuje. Po tolika letech. Rukou jsem omylem shodila několik svíček, ale vůbec jsem to nezaregistrovala.