Forsaken - 157. díl

Anotace: Izabela se snaží přesvědčit Marcella, aby zavolal Rielovi. Navíc se dozvídá, že její otec... no, však si to přečtěte sami ;-)

Sbírka: Forsaken

Nechtěla jsem zbytečně hysterčit, ale ani podcenit případný nebezpečí, který by Rielovi mohlo hrozit, a tak jsem zuřivě dumala, jak se ujistit, že je v pořádku. Jediná cesta vedla přes Marcella, jenže zrovna tomu se mi nějak nechtělo vyprávět, že jsem měla divnej sen, ve kterým jsem viděla Riela na kresbě mý mámy, jak leží v kaluži krve. Opravdu senzační tyhle vidiny... Sice člověk nemusí sledovat televizi, ale někdy bych taky ráda snila, aniž bych přitom viděla někoho těsně před a nebo rovnou po smrti.
Poočku jsem se zadívala na Marcella, kterej nenuceně popíjel svý kafe, a přemítala jsem, jak začít. Vzhledem k tomu, že jsem věděla o averzi, kterou tihle dva upíři vůči sobě chovají, připadalo mi to dost těžký. Naštěstí pro mě byl můj výraz asi dost výmluvnej, protože se na mě Marcell přívětivě pousmál a zeptal se mě, co se děje.
„No, jenom mi přišlo celkem divný, že se Riel ještě neobjevil... Už ti říkal, kdy se vrátí?“ plácla jsem naoko lhostejně.
„Zatím ne,“ odvětil stručně.
„Ale mluvili jste spolu, ne? Volal ti?“ vyzvídala jsem dál.
„Vlastně ne. Asi mu do toho něco přišlo,“ konstatoval Marcell bez zájmu. „Ale my také nemáme ve zvyku si hlásit každý pohyb.“
„A co když se mu něco stalo?“
„Jako co?“
„Nevím... cokoli... Třeba nějaký potíže s Arielem...“ navrhla jsem s neurčitým pokrčením rameny.
„To by těch Arielů muselo být přinejmenším tucet, aby Riela nějak ohrozili. Na to, že není čistokrevný upír, se tou svou katanou ohání až nepříjemně hbitě...“ uklidňoval mě Marcell a já jsem mu radši ani nepředhazovala to, že jen před pár dny tvrdil tomu samýmu Rielovi, že je naprosto neschopnej.
„Tak třeba mohl mít bouračku na motorce, co já vím. Mám prostě jenom blbej pocit. Nemůžeš mu zavolat? Prosím?“
Marcell si mě chvilku pátravě prohlížel, než pomalu přikývnul. „Pokud tě to uklidní...“ Odložil hrnek s kafem a místo toho z vnitřní kapsy kabátu vytáhnul tenkej černej mobil.
Netrpělivě jsem čekala, až se mu Riel ozve, ale zřejmě marně, protože po chvilce to Marcell vzdal.
„Asi zrovna nemá čas,“ sdělil mi a znovu se napil kafe, mobil přitom položil na stůl.
„Třeba to jenom neslyšel... zkus to znova!“ nabádala jsem ho úzkostlivě.
„Třeba má zrovna nějakou návštěvu...“ nadhodil mnohoznačně. „Když mi nezavolá zpátky, tak se s ním zkusím spojit večer, slibuji.“
„Ale dej mi pak vědět, jo?“ vymiňovala jsem si.
Přisvědčil. „Máš nějaké číslo, kam ti můžu zavolat?“
„Ne,“ zamračila jsem se na něho. „Nemám mobil ani doklady a ani mě už nebaví bejt tady zavřená!“ vyjela jsem na něho, i když jsem si uvědomovala, že on na mý současný nepříznivý situaci nenese žádnou vinu.
„Pak ti nějaký telefon opatříme. A o doklady se nestrachuj, do zítřejšího dne ti je seženu,“ sdělil mi věcně.
„Ale jak dlouho tady mám ještě trčet?! Nelíbí se mi to tu! Mám divný sny a... nechci tu bejt pořád sama! Copak nemůžu aspoň na čas zůstat u táty? Aspoň než se Riel vrátí?“
Marcell zamítavě potřásl hlavou. „To by teď nebylo příliš moudré, Izabelo. Lepší bude, když se budeš ještě nějaký čas držet v ústraní. Tedy přinejmenším do té doby, než budou hotovy rozbory tvé krve. Podle nich se pak rozhodneme, jak budeme postupovat dál.“
„A mohla bych aspoň tátovi zavolat? Potřebovala bych s ním něco probrat...“ požádala jsem ho a v duchu jsem si znovu promítala, co všechno se mi v mým snu vyjevilo.
Chudák máma, pomyslela jsem si, neměla vůbec lehkej život... Překvapilo mě, že byla v mládí úplně stejně nejistá jako já teď. A doufala jsem, že se mi ještě poštěstí vidět, jak se vlastně seznámila s tátou. Rodiče o tom nikdy nemluvili a na mý dotěrný dotazy vždy odpovídali, že se prostě jednoho dne potkali venku.
Jo, narušovala jsem takhle vlastně jejich soukromí, ale nikomu jsem tím přece neubližovala, takže jsem se ani žádnýma výčitkama svědomí netrápila. Díky těm představám jsem aspoň měla možnost bejt zas s mámou... konečně ji poznat... Ačkoli to bylo dost absurdní, měla jsem pocit, jako kdybychom byly kamarádky.
„To asi nepůjde, Izabelo,“ oznámil mi Marcell a tvářil se tak nějak posmutněle. „Alexander se znovu ujal svých povinností Nejvyššího a tudíž by nebylo bezpečné, abyste vy dva byli v jakémkoli kontaktu…“