Savoy Place - 7. díl

Anotace: ... vzpomínky

Celý den jsem se na nic nedokázala soustředit. Po snídani jsem si sedla na pohovku ve snaze naučit se jindy tak zajímavou látku. Vůbec jsem nevnímala, co čtu.
Stále jsem ubíhala ke vzpomínkám, nejčastěji k těm bolestným. Vzpomínala jsem na své dětství, na rodiče, sestru. Jak teď asi vypadá? Elena byla už v útlém věku velmi podobná matce. Nikdy jsme si nebyli příliš blízké, přestože nás věkově dělí jen necelé dva roky. Snažila jsem se rozpomenout si na okamžiky strávené s Richardem. Byl mým jediným kamarádem, mým nejlepším přítelem. Proti své vůli jsem se rozbrečela.
Myslela jsem na všechny, které jsem kdy milovala. Všichni odešli. To jsem snad prokletá?
Prvně odešel Berty, můj maličký pejsek, a měsíc na to, odešel i Richard. Jako dnes jsem cítila ten žár plamenů, jejich oslnivé pohyby směřující k nebi. Znovu jsem pociťovala vše, co jsem tak dlouho potlačovala a na co jsem si zakázala jenom pomyslet. Dodnes mě v noci budí jejich volání o pomoc, když byli uvězněni v moci nedočkavých plamenů, které olizovaly stáje a šířily se neuvěřitelnou rychlostí dál. Poslední „výkřiky“ koní, kteří dobře věděli, že ze spárů ohně se nedá uniknout. Pamatuji se, jak mě správce držel a nechtěl mi dovolit cokoliv udělat, pomoci všem koním a hlavně Richardovi. Tu noc jsem ztratila veškeré naděje a důvěru v Boha, důvěru v cokoliv nebo kohokoliv. Jenom jsem tam klečela na promáčené zemi, kapky deště dopadaly na mé tváře, kde se mísily se slzami… slzami bezmoci, vzteku, prázdnoty.
Dolehla na mě další vlna výčitek. To kvůli mně tam tu noc přišel. Nedbal strašné bouřky, co venku řádila, a přišel za mnou a já mu nedokázala pomoct.
Měsíce jsem jen ležela ve svém pokoji, nikam nechodila, s nikým nemluvila. Vyhýbala jsem se slunci. Nesnášela jsem smích rozléhající se po chodbách, nesnášela jsem je, svou rodinu, že se dokáží smát tím bezstarostným smíchem. Jedinými světlými chvilkami byly návštěvy babičky Elizabeth. Nenutila mě do hovoru, jen jsme spolu seděli na posteli, nebo na venkovní lavičce a drželi se za ruce. Ona mě chápala a jenom díky ní jsem toto období přestála.
Nedlouho poté babička onemocněla a nemohla mě navštěvovat. Bydlela v nedalekém městě. I přes protesty rodičů jsem se k ní okamžitě nastěhovala a snažila se jí co nejvíce usnadnit život. Začala jsem chodit do jedné z místních škol. Byla to pro mě novinka, neboť do té doby, jsem se učila doma se soukromými učiteli. Babička mi dodávala odvahu a radovala se z mých úspěchů.
Asi po deseti měsících našeho společného života mi nemoc babičku odnesla. Navždy mě oddělila od posledního člověka v mém životě, kterého jsem milovala.
Protože jsem nebyla ještě plnoletá, zbytek studijních let, jsem strávila v internátě. S rodiči jsem neudržovala žádný kontakt. Ve skutečnosti jsem s nimi mluvila naposledy v den, kdy zemřel Richie. Snažili se o spojení, ale já je odmítala. Jediné, co jsem přijala byly peníze za školu, nyní ještě za byt. Poslední vzpomínku na ně mám z babiččina pohřbu. Nenáviděla jsem matku za to přehnané divadýlko, které tam zahrála. Na první pohled možná vypadala zdrceně, smutně. Ale já ji znala až moc dobře. Nevěřila jsem, že alespoň jedna slza byla pravá. Elizabeth byla maminka táty a matka ji nikdy neměla ráda. Vždy se k ní chovala akorát s určitou zdvořilostí, která se od ní očekávala.
Odložila jsem zmáčené poznámky na stolek a stulila se u okna, kde jsem se v tichosti vyplakala. Vyčerpáním jsem na chvíli usnula.
Probudila jsem se ztuhlá a se zarudlýma očima. Šla jsem si opláchnout obličej studenou vodou a dala se do pořádku, abych mohla vyjít mezi lidi. Byla jedna hodina odpoledne, takže jsem měla více než dvě hodiny čas, než budu muset jít do práce.
Rozhodla jsem se nahromaděnou bolest a smutek přenést na plátno.