Invisible ( 27. )

Anotace: Omlouvám se že to tak trvalo, ale nějak neni nálada a hlavně čas :(

Sbírka: Invisible

Po chvíli, kdy jsem si ho k sobě bez uzardění vší silou tiskla se mi lehce vymanil, hodil mi knihu zpátky na klín a zvedl se z gauče. Připadala jsem si jako feťáček, když jsem rychle nasála zbytek jeho vůně, která se kolem vznášela a zabořila se zády do měkký sedačky. S povzdechem jsem znovu začala pročítat zápisky z tý knížky, co mě tak neurvale tlačila do stehen. Byla jsem trochu zklamaná z toho, co tam senior – nejspíš s fanatickym nadšenim – zapsal. Jiný schopnosti, než na který jsem přišla Videre nejspíš neměli a pročítat si jeho zamordování a utopení desítek duchů mě moc nebralo. On svůj Videráckej život bral nejspíš dost vážně a nebo to byl prostě jen sadista a kat Mydlář v jednom. Mě každopádně myšlenka na popravování nijak zvlášť neinteresovala, k čemuž značně dopomáhal fakt, že jsem se až po uši zamilovala právě do ducha.
„O čem přemýšlíš?“ ozvalo se tiše od okna, ale i přes tichost těch slov jsem sebou polekaně trhla.
„No…říkám si, že ten chlap byl magor a zabijácká mašina v jednom. Zabil hrozně moc duchů. Já vim, že bych se na to měla koukat spíš v tom smyslu, že jim pomohl, ale nějak si nemůžu pomoct. Proč prostě nemůžu říct nějakou kouzelnou formulku a puf! Duch by odešel tam kam patří?! Proč je musim zabíjet? Navíc tak debilně jako je utopení nebo zopakování jejich sebevraždy…je to divný, zvrhlý a nelidský!“
„Asi se na to díváš ze špatného úhlu,“ zamyslel se Daniel, ale znělo to, jako by se snažil přesvědčit sám sebe.
„Bojíš se smrti? Mám na mysli…teď. Předtím ses asi moc nebál…“
Chvíli bylo ticho. Matně jsem rozeznávala občasné zachvění červeného vzduchu u okna, ale nebyl moc zřetelný.
„Vlastně…se teď bojím víc, než před svojí sebevraždou. Zní to asi divně, ale když už vim, že existuje něco jako posmrtnej život pro sebevrahy…co když mě po něm čeká ještě něco horšího? Navíc, teď se cítim relativně šťastný a chci si to ještě chvilku užít.“
Ta fráze „relativně šťastný“ mě potěšila a vyděsila zároveň. Takže předtím byl nešťastný, ale teď se cítí dobře kvůli mně…ale proč sakra relativně? Proč ne „dokonale šťastný“? Nebo „neuvěřitelně šťastný“?
„Tváříš se hrozně vtipně, když nad něčim usilovně přemýšlíš a nemůžeš se dobrat ke správnýmu výsledku nebo odpovědi,“ zasmál se pobaveně a já jen opovržlivě prskla.
„Jo…k popukání!“
Naštvaně jsem hodila knížku na stůl a schoulila se na tom špinavym gauči do klubíčka. Pod hlavu jsem si přitáhla jeden ze zašlých polštářků a zavřela oči.
Probudil mě tichý hovor. Musela jsem usnout jako špalek, jelikož potom, co jsem horko těžko odlepila jedno oko, bylo v celém obýváku šero a za okny se zrovna začínaly rozsvěcet pouliční lampy.
„Takže proto jsi spáchal sebevraždu?“ zašeptal odkudsi z křesla Holan a mojí pozornost upoutala propiska, která sama jezdila po papíře. Chvíli jsem dumala nad tím, jak dlouho už si takhle dopisujou, ale nakonec mi to bylo docela jedno. Teprve po chvilce jsem začala rozeznávat Danielovo stříbrně zářící tělo. Svítilo jen velmi slabě, jelikož v pokoji bylo zatím pouze přítmí a ne dokonalá tma, ale i tak jsem si ten pohled vychutnávala.
Těžkopádně jsem se zvedla a prokřupala si záda.
„Ááá už jsi zhůru? Bezva, vem si něco k jídlu a já vás pak zavezu na nádraží. Moc jsme toho dneska neprobrali že? To nevadí, rozhodl jsem se najít si dočasně práci a byt ve vašem městě, abych tě měl nablízku.“
Informace který do mě hustil se mi míchali jedna přes druhou. Holan v našem městě? Ale néééé!! Moje známosti se budou točit kolem mrtvol a vagabundskejch ožralů! Super!!
Neměla jsem sílu něco mu na to odpovědět, zvlášť když se Daniela začal znovu vyptávat na jeho posmrtnej život, takže jsem si přitáhla z prostřed stolu tác s obloženými chleby a zhnuseně z nich stáhla salám. Rychle jsem do sebe natlačila dva a vypila si hrnek studenýho čaje.
V půl devátý jsem stáhla mokrý triko ze studenýho radiátoru, kam jsem ho provizorně hodila a rychle se obula. Tričko Holanovi bejvalky jsem si bez zeptání nechala. No co, pokud mistr Holan není transvestita nebo fetišista –a ne že bych se tomu moc divila – tak mu určitě scházet nebude.
Teprve ve starym rozvrzanym Fordu jsem si vzpomněla na to, že Holan má prošlej řidičák. Vyděšeně jsem se připoutala a zběsile nahmatala Danielovu ruku.
„Co je?“
„On nemá přeci řidičák!“ sykla jsem koutkem úst a se značnou skepsí sledovala, jak Jendova ruka otáčí klíčkem v zapalování a kroutí volantem, aby se vymotal z uličky na hlavní třídu.
Jeho jízda mi trochu připomínala týpka z filmu Taxi, jen ty blicí pytlíky mi jaksi scházely. Na nádraží jsme dorazili s patnáctiminutovym předstihem a muj žaludek se kourtil, jako by mi do něj někdo naházel červy se žížalama a ty se právě dost masivně bitkařili.
Byla jsem neuvěřitelně šťastná když konečně přistavili náš vlak a my se s Holanem srdečně rozloučili. Toho pošuka jsem se začínala fakt bát a představa, že se mi nakvartýruje do mýho novýho bydliště, nebyla moc optimistická.
Nevim jak se mi to povedlo, ale sotva pár minut po vyjetí ze stanice, jsem opět usnula. S naprostou samozřejmostí jsem se schoulila k Danielovi a s nádhernou myšlenkou na to, že si ho doma posadim na postel a zkusim do něj uvolnit část tý svý samozvaný „síly“ abych uviděla jeho tvář, mě rychle ukolébala do spánku.