Qemérova šifra 2. kapitola

Anotace: mismylda.blog.cz

Morpi se chystal na dlouhou cestu do Senery. Podle podle pergamenu, který mu přišel před několika dny se měl dostavit do Senery do 10ti dnů, do hostince Pod Hradem. Pokud ten pergamen nelhal, tak měl na dosah poklad Pradávného Atienského národu! O tom by se mu ani v nejhlubších snech nezdálo, že se o pokladu dozví více a už vůbec ne, že někdy zří Šifru, podle které by se dalo rozšifrovat, kde poklad leží. O tom, že samotný poklad někdy uvidí, nevěřil ani za daných okolností. Poklad podle starých atienských bájí poklad byl ukryt kdesi v horách daleko na severu, odkud národ pocházel a byl střežen dávnou magií Eietenských mágů, kteří vyhynuli už alespoň před deseti staletími.
Morpi vzal do ruky hůl a pomalu vyšel z dveří. Naposledy se otočil. Podle dopisu by se měl vrátit zpět až za tři až čtyři roky, jestli vůbec. Pohlédl na svůj domov v podzemí. Těžké bylo loučení. Celá léta tu pracoval a teď náhle má odejít! Bylo to pro něj hodně náročné. Na tak dlouhou dobu pryč ještě nebyl. Zvířectvo a pole svěřil do péče sousedům, i když jim moc nevěřil, tak byli snad jediní ochotní vzít to na sebe.
Trpaslík vzal do ruky sekyru, jako opěrnou hůl a vyšel. Jeho příští zastávka byla příští vesnice Rideandron, trpasličí osada, vzniklá asi před dvaceti lety. První den cesty ubíhal rychle a vesele. Kráčel středně rychlou chůzí trpasličí pahorkatinou, a směřoval na jih, čímž začínalo být tepleji, což se ale brzy změní, protože mezi Senerou a Trpasličí pahorkatinou je Ukfunalská vysočina, kde je podnebí chladnější a vede tam pouze jedna cesta směřujícído Senery, která bývala nejistá. A proto si Morpi užíval teplejší a jistějsí krajiny zde v pahorkatině.
Po skromném obědě, který tvořil kus masa a chleba, začlo trochu poprchávat, což Morpimu ani moc nevadilo. A tak podle plánu večer došel do Rieandronské osady. Ubydlel se v první hostinci co uviděl a po ubytování na noc se šel porozhlédnout do lokálu v přízemí. Moc se tu nezměnilo od doby, co tu byl naposledy. Šel si pro polévku a kus chleba na zahřátí. Hlad ani neměl. Tak se usadil k nejbližšímu stolu, u kterého seděli dva trpaslíci a hraničář.
,,Brý večer'' pozdravil Morpi a spolustolující mu pozdrav oplatili.
,,O čem tu tak horlivě diskutujete?'' zeptal se s vtipem Morpi.
,,Říkám tady pánům trpaslíkům o tom jak celá naše, ale i sousední země divočí. Piráti z jihu neustále zmocňují svoji zemi a kují pikle s nestřeženým Bearnerským hvozdem. Říkám vám pánové, dokud je ten hvozd náš, měl by se více střežit. Skřeti se v něm nekontrolovatelně množí a entové v lese se přidávají ke straně skřetů. Toto nemůže dopadnout dobře. I já jsem nedávno šel starou stezkou přez hvozd a hory, dělící nás od sousední země a to nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Skřeti se teď dokonce začínají rozlézat z hvozdu, což by nebylo pro krále zrovna nejlepší zpráva.'' dokončil diskuzi hraničář ,,a teď mě omluvte, jdu si lehnout, zítra jedu přes pahorkatinu do Osilneru na východ, a musím se na to vyspat.'' domluvil hraničář a odešel.
Na trpaslíky to hodně zapůsobilo, hlavně na Morpiho, který měl za pár dní jít po vysočině, nedaleko hvozdu. Morpi byl po dnešním pochodu také unavený a tak si šel jako hraničář lehnout.
Příští ráno Morpiho vzbudil motýl, který omylem přistál na jeho nosu. Morpi ho jemě vzal, pootevřel okna vypustil ho ven. Pohlédl ven. Dnes byl vynikající den k putování. Nebylo teplo, ani zima a také nepršelo. Mraky občas připluly k slunci a zakryli ho, ale po chvilce zase pluli bezohroženě dál.
Morpi si navlékl kalhoty, sesbíral pár věcí, které večer vybalil, vše napěchoval do své objemné trosny, kterou využíval pouze na věčí pochody, na kterém zrovna byl. Vydal se do přízemí a zaplatil za noc 12 kyrtů, připlatil ještě za skromnější snídani a rozhlédl se po větší síni hostince. Dnes po ránu tu byl docela provoz, což Morpi za posledních pár návštěv neviděl. Proč tu bylo tolik lidí? A hlavně potulných lidí, jako hraničářů a obyčejných lidí? Morpi tuto otázku pustil z hlavy, a rozhodl se na to přijít jindy.
Na snídani si sedl k tomu trpaslíkovi, kterého znal ze včerejška a pozdravil ho. Trpaslík pozdrav oplatil. Morpi se zakousl do housky s kusem slaniny. Hraničář ze včerejška tu už nebyl. Zřejmě odjel hodně brzo ráno, což bylo hraničářům podobné. Morpi dojedl housku, vzal tornu a vykročil ke dveřím. Ve dveřích však do chudáka Morpiho narazil jakýsi malý chlapec a naštvaný trpaslík chlapce odstrčil a vyšel ven. Morpi se vyšel z osady a poté se vydal klikatou cestou směrem k Seneře.
Morpimu dny ubíhaly poměrně rychle. Na noci přespával většinou v osadách a vesnicích, založenými trpaslíky nejdříve Morpimu známými, ale postupem času už neznámými. Kopcovitý reliéf krajiny se pomalu začínal měnit na skalnatý a travnatý porost se měnil v občasné trsy trávy a malé keře. Toto znamenalo jedno: Morpi se dostával do Ukfunalské vysočiny. O vysočině však nebyly zrovna nejlepší zvěsti, jak také slyšel od hraničáře v hostinci, ale zatím tu bylo pár vesnic, kde se dalo přespat a doplnit jídlo s pitím. Po pár dnech však k trpaslíkovu zděšení už poblíž nebyla vesnice a tak se musel utábořit v menším lesíku, připomínající spíše velké křovisko. Noc byla studená, kvůly studenému větru, vějícímu z hor odsud však dalekých. Najednou ve větru cosi zaslechl. Potichý řev, pocházející ze západu od Bearnerského hvozdu. Trpaslík měl na trpaslíka vynikající sluch.
Ráno po bezesné noci se skromě nasnídal a se sekyrou v ruce pokračoval v cestě. Opět procházel nehostinnou vysočinou, ale dnes podle mapy tou nejneosídlenější částí vysočiny. Morpi se chumlal ve svým plášti, kvůli ukrutnému větru. Ale najednou před sebou uviděl jakýsi stín a po chvilce se už proti němu hnal ohavný skřet středního vzrůstu s honosně vypoulenýma očima a v ruce třímal dlouhou skřetí šavli. Morpi se nejprve ukrutně lekl, ale po chvilce si uvědomil, že skřet neví, že je trpaslík dobrým bojovníkem a tak začal předstírat zděšení, ale jek se k němu skřet přiblížil, tak mu hravě usekl hlavu přychystanou sekerou, která se odkutálela z cesty do příkopu. Krvavé bezhlavé tělo se zhroutilo v křečích k zemi. Morpi se už radoval nad snadnou výhrou, když ho najednou ze zadu chytl za krk jiný skřet, který se zřejmě mezitím nenápadně připlížil, což skřetům moc nejde, ale tento to zvládl dokonale. Morpi se začal svíjet na zem, ale nakonec se mu podařilo skřetovi servat tlusté dlaně ze svého krku a zlomit v rychlosti skřetovi vaz. Ale teď ho ještě ze zadu začal urputně svírat úplňě jiný skřet, který tu dřív nebyl. Toto už bylo na obyčejného trpaslíka moc. Tento skřet byl hrozně silný a měl převahu. Morpi se už loučil se životem, když tu ruce náhle uvolnili a skřet mrtvý padl k zemi. Morpi nejdříve začal lapat po dechu, nýbrž ho skřet málem uškrtil. Po chvíli, když už měl opět prokysličené plíce, tak se podíval na skřeta. Skřet měl v sobě zabodlý šíp. Trpaslík se zahleděl do dáli za skřeta a uviděl asi 50 stop za skřetem stát mladého elfa...