Forsaken - 164. díl

Anotace: Marcell vypráví Izabele o jisté legendě...

Sbírka: Forsaken

„Ty snad máš nějaký podezření?“ otázala jsem se Marcella a nervózně jsem žmoulala lem svý halenky.
Docela jsem se obávala, co by mi tenhle upír mohl sdělit. Zatím mi moc dobrejch zpráv nepřinesl. Navíc jsem stále netušila, co si o něm vlastně myslet. Někdy byl neuvěřitelně chápavej a milej, jindy zase odtažitej až nepřátelskej. Tam v bytě Rielovy sestry mi připadalo, že se mu líbím, ale teď už jsem takovej pocit neměla. Ale třeba za to mohlo i moje chování, protože jsem se přestala namáhat mluvit spisovně a chovat způsobně, s čímž se podle všeho dost těžce vyrovnával.
„Možná… První jsem se ovšem ptal já. Na ty stromy, vzpomínáš?“ trval nyní na svým.
„Ale jo… A co chceš vlastně vědět?“ rezignovala jsem, protože jsem tušila, že by to beztak nevzdal.
„Jak jsi to udělala.“
„Normálně.“ Neurčitě jsem trhnula rameny. „Bleskem.“
„Tak normálně…“ zopakoval po mně Marcell poněkud rozladěně. „Připadá ti snad tohle normální?“
„Ani ne,“ připustila jsem. „Ale poslední dobou se kolem mě dějou takový věci, že mě to už ani moc nepřekvapuje. Navíc táta se zmínil, že už tu jednou byl někdo, kdo takový schopnosti měl.“
Marcell přikývnul. „To ano, je to zapsáno v kronikách, jenže žádný svědek už, jak se zdá, nežije a tudíž se posléze usoudilo, že je to pouze legenda.“
„Táta mi toho moc neřekl, tvrdil, že si nejdřív musí promluvit s Nejvyššíma,“ prozradila jsem mu, protože jsem tomuhle fakt chtěla přijít na kloub. „Co o tom vlastně víš ty?“
„Nic moc. Kroniky našeho druhu jsou natolik rozsáhlé, že se v nich nedá zacházet do přílišných podrobností. A tohle navíc ve své době bylo zřejmě natolik všeobecně známou věcí, že jsem o tom nalezl jen pár zmínek. Možná je to i proto, že jeden svazek v knihovně chybí docela. Knihovník ovšem tvrdí, že se tehdy pouze kronikáři spletli v číslování, protože si nikdo nepamatuje, že by ho vůbec kdy viděl…“
„Něco ale víš…“ konstatovala jsem s netrpělivým výrazem.
„Nu, jak jsem vyrozuměl, kdysi tu žil mocný temný anděl jménem Ezechiel. Byl to zakladatel a první vůdce našeho rodu. Co se s ním ale stalo je obestřeno tajemstvím. Zřejmé nicméně je, že tenhle upír disponoval značnou mocí… Viděl do budoucnosti a dokázal ovládat síly elementů… Jako ty.“ Marcell dokončil své malé vyprávění a zkoumavě se na mě zadíval. „Umíš nahlédnout do budoucnosti?“
„Trochu…“ připustila jsem po krátkým přemítání. „Nejdřív jsi ho nazval temným andělem… proč?“ podivovala jsem se.
„Dřív se takhle říkalo upírům, nikdy jsem ale nezjistil proč. Vlastně na tom ani nesejde.“
„Je možný, že byli upíři původně taky andělé? Kteří ale kvůli nějakýmu zločinu byli odsouzeni k takovýmuhle údělu?“ navrhla jsem a moje fantazie jela v tu chvíli na plný obrátky.
„Kroť trochu svou představivost, Izabelo,“ zchladil mne však okamžitě Marcell. „Tohle není žádný román.“
„Fajn,“ udělala jsem na něho obličej. „Ale řekni mi… jak vlastně ta válka mezi anděly a upíry začala? Čím? Proč?“
Marcell se zatvářil rozpačitě. „To už neví ani zástupci těch nejstarších rodů. Všichni si pamatují, že už trvala, když se narodili. Nikdo nepoznal nic jiného.“
„A co ti Nejvyšší? Ti také nic neví? Vždyť táta doufal, že od nich něco zjistí!“
„Já už s nimi mluvil. Ale nic nového mi neřekli. Pochybuji, že Alexander pochodí o něco lépe.“
„Kde jsi s nima mluvil? V tom jejich sídle?“ zajímala jsem se, protože mě napadlo, že bych se od Marcella konečně mohla dozvědět něco víc o tom, kde leží.
„Ano, před pár dny. Měl jsem štěstí, protože uspořádali mimořádné shromáždění, a tak jsem mohl mluvit se všemi najednou. Obvykle aby jeden procestoval půlku světa, když s nimi chce něco probrat…“ postěžoval si mi.
„Jako třeba Německo a Francii?“ tipla jsem si. „Kde ses s nima teda setkal?“
Pousmál se. „Bystrá… Ale stejně ti to nepovím. Tohle je informace, kterou smí vědět jen čistokrevní upíři. A to ty, bez urážky, nejsi.“
„No, jasně,“ zašklebila jsem se dotčeně. „Víš, že tohle je tak trochu rasistický? Protože když se to tak vezme, tak jsem vlastně míšenec.“
„Lituji, ale taková jsou pravidla. Já si je nevymyslel, jen se jimi řídím.“
Povzdechla jsem si. „Život je o dost jednodušší, když máš někde svý místo, co? Ale já… mám pocit, že i když můj test bude pozitivní, stejně k vám nikdy skutečně patřit nebudu.“
„V tom máš, obávám se, pravdu. I když jeden způsob by tu byl…“
„Jo? A jakej? Mám si snad nechat vypumpovat všechnu svou krev a nahradit ji nějakou od čistokrevnýho upíra?“ prohodila jsem kysele.
„To zní sice zajímavě, ale měl jsem na mysli něco méně drastického. Jako například sňatek.“