Invisible ( 29. )

Anotace: Celý jsem to spáchala ve škole, takže se omlouvám za chyby, je to datlovaný narychlo ;) mimochodem, tu písničku co tam mám najdete tady: http://www.youtube.com/watch?v=Pmqi21YMJP4 ( kdyby si jí teda někdo zatoužil poslechnout xD )

Sbírka: Invisible

Nepříjemný zvuk, který se mi vloudil do snu, mě donutil otevřít oči. Trvalo neskutečně dlouho, než jsem rukou nahmatala okraj stolku a se znechuceným a trochu zmateným plácáním našla mobil a vypnula budík. Teprve potom jsem si uvědomila silný stisk okolo pasu a tiché nespokojené zabručení. Pokusila jsem se jemně vymanit, ale stisk ještě zesílil a bez větší námahy mě přitiskl zpět k Danielovu tělu. Jemně si mě otočil čelem k sobě a spokojeně přes nás přetáhl deku.
„To neni dobrej nápad,“ usmála jsem se trochu káravě, ale spontánně jsem se k němu schoulila. Připadala jsem si trochu jako plyšovej méďa na spaní, ale v tý chvíli mě to zrovna dvakrát neuráželo.
„Ale je…usnul jsem zhruba před hodinou, tak buď hodná holčička a spinkej,“ zabručel mi do ucha rozespale.
„Před hodinou?“
„Jo. To omdlívání mi neudělalo moc dobře!“
„Vždyť jsem omdlela já?“
„No právě…“
Pobaveně jsem se zasmála a srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem si horko těžko rozpomněla, co se vlastně večer stalo.
Políbila jsem ho! Jako já vim, že nijak moc extra, spíš jsem na něj tou pusou omylem upadla, páč jsem zrovna solidně pozbývala vědomí ale…ALE!!
Polilo mě horko.
„Říkala jsem ti, že sebou seknu…“
„Nebral jsem to moc vážně,“ zazíval rozmrzele.
„Tak pro příště. Teď mě pusť ty mačkátko, jinak přijdu pozdě do školy.“
Citoslovce „hmf“ co z něj naštvaně vyšlo, mě znovu rozesmálo.
Odploužila jsem se do koupelny. Po ránu jsem většinou vypadala jako pár měsíců prošlej jogurt, ale dneska jsem měla červené tváře a podivnej lesk v očích. Poťouchle jsem na holku v zrcadle vyplázla jazyk a začala se trochu zkulturňovat. Horní vlasy jsem sčesala dozadu a připíchla pinetkama, rychle se nasoukala do džínů a fialovýho trička, navrch hodila černý sáčko s kostkatým fialovým šátkem okolo krku a trochu nejistě jsem si sedla na okraj postele.
Danielovo tělo jsem neviděla, tudíž jsem konečky prstů nahmatala jeho paži a pomalu se po ní sunula výš, až k jeho obličeji. S hlubokým nádechem jsem se naklonila a zlehka ho políbila na pootevřené rty.
Škubnul sebou jako by dostal ránu elektrickým proudem. Pobaveně jsem se zasmála.
„Tak se pěkně vyspi,“ zatrylkovala jsem a vypadla z pokoje jako cukrář. Nevím teda, jestli cukráři utíkaj tak rychle jak se o nich tvrdí, ale já si dala sakra záležet, aby mě Daniel nezavolal nebo nestáhl zpátky. Nechtělo se mi zrovna dvakrát vysvětlovat, proč se po něm posledních pár dní s oblibou tak plazim.
Rychle jsem seskála ze schodů do haly a upřímně mě vyšikovalo, že v kuchyni byl jen táta. Že by se na mě Erik naštval?
Přestala jsem se tim trápit hned, jak jsem si udělala hrnek kafe a nasoukala do sebe jeden koblížek politý mléčnou čokoládou. Druhý, který ležel v pytlíku na stole, jsem si přibalila sebou do školy a ještě s plnou pusou se rozloučila s tátou. Opožděně jsem si uvědomila, že Erikovo ranní obtěžování přeci jen nebylo na škodu. Nemusela jsem utíkat do školy pěšky.
Už v poklusu jsem rozmotala sluchátka a napíchla je na mobil. V tak pěkný ráno se mi nechtělo poslouchat nic depresivního, tudíž jsem namačkala písničku Ultraviolet a pobaveně si změřila v jednom odrazu stojícího auta svojí image.
„Ultrafialová…to sedí.“
Ultraviolet mi jela celou cestu asi v pěti reprízách a když jsem konečně dosupěla před školu, připadala jsem si jak uhnanej fialovej úchyláček, kterýho přepadla nemoc jménem optimismus.
Podmračeně jsem si změřila černýho civika, zaparkovanýho před školou. Že bych Erika fakt tak namíchla? Zadumaně jsem vběhla do školy a v šatnách se srazila přesně s tim, s kym jsem se chtěla srazit nejmíň.
„Ahoj krásko,“ usmál se na mě Jackův das Gesicht, jak by řekli v německu a pomalu mě následoval k části šatny, která patřila mé třídě.
„Co chceš?“ zeptala jsem se odměřeně, aniž bych mu věnovala jediný pohled.
S úsměvem se opřel o zeď a ležérně zabořil ruce do kapes odrbaných džínů.
„Chtěl jsem si jen promluvit…“
„Fakt? A o čem konkrétně?“
„Erik ti ukázal Gabrielu?“
Strnule jsme se narovnala a překvapeně zamrkala.
„Gabrielu. Ta holka co se odpráskla nahoře ve starym kabinetu.“
„Jo…“
„Seš dobrá,“ přerušil mě, dřív než jsem stačila cokoliv doříct. „Já z ní byl vyklepanej ještě dva dny a ty si dneska v pohodě nakráčíš do školy.“
Nechtělo se mi vysvětlovat, že ten hnusnej zážitek s Gabrielou přetloukly naprosto jiný a daleko příjemnější zážitky. No, i když…nemůžu tvrdit, že by rande s Holanem byla nějaká příjemná věc. Každopádně, byla jsem celý den s Danielem a už dvakrát jsem se mu přisála na rty, což je úspěch. Navíc, probouzet se v jeho neviditelný náruči taky neni k zahození.
„Mám silný nervy.“
„A taky silnou oporu co?“ dodal posměšně.
Podezřívavě jsem si ho změřila. Pořád se mi nechtělo věřit, že by mě chtěl Jack zabít, ale jiný vysvětlení, proč se u mě zjevila ta mrtvá pani, jsem neměla.
„Jak to myslíš?“
Důvěrně se ke mně nahnul a rty se mi otřel o tvář, odkud sklouzl k uchu. Husí kůže mi vyskočila po celém těle.
„Viděl jsem vás…včera jak jste odcházeli. Bylo to moc dojemný, ale sama víš, že by ses ho měla zbavit!“
Prudce jsem ho od sebe odstrčila.
„Zkus se ho dotknout ty malej bastarde!“
Pobaveně vyprsknul smíchy.
„Klídek, tomu tvýmu krasavci nic neudělám. Jen mě tak napadá…kam jste jeli?“
„Do toho ti nic není!“ vylítla jsem prudce, ale to už mi pevně svíral zápěstí a tiskl k studené mříži, která od sebe oddělovala jednotlivé kóje šatny.
„No tak, nebuď jak malá. Stačí mi jen slušně opovědět Amando.“
„Nech mě napokoji sakra!“
S povzdechem zakroutil hlavou.
„Amando já to s tebou myslim dobře, chci ti pomoct. Jedeme v tom společně víš? Mohl bych přehlídnout to, že se zahazuješ s duchem, ale tvoje nevědomost o našich možnostech je alarmující!“
„Vim toho dost!“
Skepticky si mě prohlédl a ironicky opět zakroutil hlavou.
„Neříkej, že jsi jela za tim potrhlym alkoholikem!“
Vyjeveně jsem zamrkala. Jak sakra o Holanovi ví? Ten přeci tvrdil, že jsem byla první Videre, kterej za nim přišel?!
„Jak to víš?“
„Říkal mi o něm jeden známej. Prej je z něj dobrá troska.“
„Jakej známej?!“
Tiše se zasmál a znovu mi přitiskl rty k uchu.
„Můžu ti říct všechno. To co ti Holan zamlčel i to co sám neví. Mám dobrej zdroj a mohl bych se s tebou o všechno podělit. Byla by škoda mrhat takovým talentem jako seš ty. Takže o tom uvažuj.“
Pustil mě a dřív než jsem si stačila uvědomit, že se v celé šatně rozléhá zvonek oznamující vyučování, byl pryč.