Qemérova šifra - kapitola 3

Anotace: mismylda.blog.cz ... opravdu to pokračuje

Společníci se vyšplhali na mírný kopeček a před nimi se rozprostřelo ohromné město, vysoké hradby se vypínaly nad menšímy domy, stavěné převážně tangorskou technikou. Mimo hradby stály první rozsáhlé manufaktury, z jejichž komínů se valil podsaditý dusivý kouř, ničící vše, ocitající se v jeho okolí. Uprostřed města se tyčila ohromná nedobytná pevnost, vedle níž stál přilehlý majestátný palác. V paláci sídlila převážně královská rodina, popřípadě šlechta. Senera bylo opravdu mohutné město hýbající s celým královstvím.
,,Proč si vůbec vybrali Seneru! To je nemohlo napadnout, že zde elfy nemají rádi?!'' zaskuhral elf a přehodil si kápii z pláštěnky přes hlavu. ,,Kdo to vybral?? O čem to tu mluvíš??'' zeptal se popudivě Morpi, neboť ani jeden nechtěl druhému říct, proč jde do Senery. ,,Ale nic'' řekl už mírněji Anest. Společníci přešli z úzké kamenité cesty na hlavní cestu, vedoucí z Unevalu ústící do severní brány. Po široké přívozdní cestě se nešlo tak bezstarostně, jako na předchozí. Chůzi bránily kaluže, prohnědlé behnem, rozpouštící se ve vodě. Nohy společníků se bořili do bahna. Cesta také nebyla pro cestující pěšky, ale převážně pro vozy a drožky z Unevalu a Cyhwekou. Pomalým klopýtavým krokem přešli k severní bráně. Elf se zachumlal ještě více, aby ho strážníci otupěle civějící na osoby procházeící bránou nepoznali. Dnes byl poměrně chladný a deštivý den. Neustále šlehaly dešťové kapky společníky do tváří a ze severu na ně proudil ledový vítr. Nebylo divu, když byla už polovina podzimu. Probelhali se bránou a rozhlédli se po nikdy neusínající Seneře. Nebyl to zrovna potěšivý pohled na hlavní město. Zde blízko u hradeb se také nedalo nic jiného čekat. Neustále na elfa a trpaslíka dotírali bezmajetní žebráci a prosili je o almužnu. Za společníky se nenápadně plížili mladí chlapci s nadějí, že se jim podaří okrást tyto dvě postavy. Blízko u domů, s nahnutou střechou a opadávající omítkou stály poměrně mladá děvčata, která si z nouze nechávali platit za vyspání se s jakýmkoli mužem v okolí. Takto to bylo ve všech jižních městech Senerského království, pomyslel Anest, když praštil jednoho hocha, který se mu snažil vzít vak na peníze přes ruku. Po pár minutách chůze přestali žebráci vydírat a tak Morpi usoudil, že už budou v klidnější čtvrti. O tom také svědčily lépe postavené domy Tangorskou technikou, což byly domy z kamení, prokládané dřevěnými trámy, které udržovaly dům ve stabilitě. V této čtvrti také nebylo takové rušno a také si společníci všimli, že ulice jsou dlážděné ohromnými kameny. Morpi těžkopádně shodil kolosální tornu a nanápadně vyndal pergamen, usídlený v boční kapse. Elf se na něj nedůvěřivě poohlédl, ale nic neřekl. Věděl, že by mu Morpi na to stejně nic neřekl. Trpaslík po padesáté otevřel pergamen a podíval se na název hospody: ,,Pod hradem'', bylo krasopisně napsané kdesi v sleti písmenek. Pohlédl na Anesta. Elf také držel v ruce podobný pergamen o výšce asi patnácti palců. ,,Co to máš za pergamen?'' zeptal se s nechápajícím podtónem Morpi. ,,Ukážu ti ho, pokud mi ty ukážeš svůj..'' začal dětinsky smlouvat elf. Morpi na znamení kývl hlavou a obezřetně podal svůj pergamen Anestovi. Elf beztvárně podal svůj pergamen Morpimu. Chvíli se prokousávali textem a pak oboum bylo vše jasné. Chvitku na sebe tiše zírali a pak trpaslík vyslovil, co oboum provrtávalo mysl: ,,Takže ty jsi ten elf, o kterým se píše, že půjde také...'' ,,Jo, a ty jsi ten trpaslík, o kterm jsem si myslel, že mi neustále poleze na nervy...'' Morpi se zasmál. ,,Tak proto ses tvářil, jakoby to bylo šílené tajemství...'' dokončil tuto debatu Morpi a pevnou rukou vrátil pergamen svému majiteli. ,,Tak a teď ješt najít hrad. Byl jsi už někdy v Seneře Morpi?'' zeptal se ulehčeně Anest. ,,Nebyl. Nikdy.'' odpověděl brunátně Morpi. ,,A ty?'' zeptal se naoplátku Anesta. ,,Jenom, když jsem byl malé dítě. Když ještě nebyly hádky kvůli majetku s elfy.'' vyhrkl zbrkle elf na vysvětlenou. Vyšli tedy zkusmo řadami domů ke středu města, kde očekávali nalézt hrad a dotyčný hostinec. Procházeli řadami domů, a neustále se před nimi ojevovali nová náměstí a tržiště. Po několika půlhodinách pátrání se před nimi rozevřel pohled na ohromný hrad. Ohromná pevnost, které se nedaly spočítat věže a na nich plápolaly ve větru různé vlajky. Malé středověké okýnka byly jako vstřelené do hladké kamenné zdi hradu. ,,Tak tady to někde musí bejt..'' zakuckal se v úžasu trpaslík. Párkrát obešli hrad, až po pátém kole si Anest všiml malinké krčmy, na které se nevinně houpal malý zašlý vývěšní štít s vybledlou kresbou hradu (která se opravdu nepodobala hradu). Společníci párkrát zakopli o vysoké schody dovnitř, ale pak se jim podařilo dostat se dovnitř.