Juliin deník - 53. díl

Anotace: Omlouvám se, ale nemohla jsem se dokopat... Děkuju vám za komentáře a tipy k minulému dílu, potěšily :) Snad se bude líbit i tentokrát...

Sbírka: Juliin deník

Zalapala jsem po dechu.
„Cože? On... on celou tu dobu... On věděl, co si myslím??“
Začala jsem pěnit vzteky. Můžu Juliovi říct, co chci, můžu se snažit lhát, ale bude to k ničemu. Nikdy ho neoklamu! Vždycky mi dokáže v hlavě vyčíst pravdu.
„Julie, uklidni se. Zvládneme to.“
„Prosím?!“ rozkřikla jsem se, ale pak jsem zmlkla, když jsem pomyslela na to, že temný by ještě mohl být poblíž a slyšet mě. Bylo by mu rozhodně víc než podezřelé, že mluvím sama se sebou. To by mi tak scházelo, aby k tomu všemu ještě odhalil mého mentora, mojí jedinou naději... Jo, nerada to přiznávám, ale bez něj bych evidentně byla v koncích.
„Neslyší tě,“ prohlásil mentor pevně.
Fajn. „Jak můžeš tvrdit, že to zvládneme?? Může si v mojí hlavě přečíst, co bude potřebovat! Proč já taky nedokážu číst jeho myšlenky?!“
Hořce si povzdechl. „Julie, musíš pochopit, že s temnými není nic jednoduché. Jsou mimořádně vynalézaví a navíc nevyzpytatelní. Obzvlášť tvůj děda. To, že našel způsob, jak proniknout do tvé hlavy a ještě navíc ovládat tvé myšlení, to jenom potvrzuje. Mysleli jsme, že jsme tě před ním dostatečně ochránili, ale naprosto jsme selhali, protože jsme nedokázali předvídat, jak důmyslné a připravené jeho plány budou.“
„Skvělý!“ zaprskala jsem. „A co já teď mám dělat? Jak se mám bránit?? Když je tak hrozně záludný a všechno to má promyšlený! Kdybych si vymyslela cokoliv a pokusila se nad ním nějak vyzrát, stejně budu mít přímo na čele napsáno, že lžu. Nemůžu mu ani říct nějaké falešné místo, kde je smaragd...“
„Nikdo neříká, že musíš lhát. Stačí se jen naučit ovládat svou mysl.“
„Bezva, jen kdybych věděla jak,“ zašklebila jsem se sarkasticky. „Mám si před ním vymést všechny myšlenky z hlavy? Jasně, žádný problém!“
„To nebude třeba,“ odpověděl klidně. „Nemusíš se myšlenek zbavovat, stačí, když je dokážeš zakrýt jinými.“
„Eh?“ zamrkala jsem na ponurou zeď naproti mně. „Copak je to tak jednoduchý? Nemůžu si myšlenky v hlavě přesouvat, jak se mi zachce! Když přijdou, tak přijdou, co nadělám.“
„Nesmíš dovolit, aby přišly ty myšlenky, na které Julius čeká. Moc dobře víš, jaké to jsou. Musíš se naučit myslet na něco neškodného.“
Povytáhla jsem obočí. „Jako například?“
„Já nevím. Ty určitě na něco přijdeš. Něco bezvýznamného, ale aby to zaměstnalo tvou mysl a aby ses na to dokázala soustředit. Třeba... co já vím. Něco z tvého oblíbeného pořadu v televizi nebo... nebo něco, co jsi se učila ve škole. Hlavně ať je to co nejvzdálenější od všech věcí okolo smaragdu, patronů a podobně. Nesmí tě to dovést zpátky k myšlenkám, které budeš chtít potlačit – mohlo by to být nebezpečné.“
Zamyslela jsem se. Něco, co by zaměstnalo mou mysl... Třeba bych se mohla pokusit cosi vyjmenovávat...
„Ano, to by mohlo pomoct,“ souhlasil mentor.
Snažila jsem se vzpomenout, co jsme brali naposled ve škole. Škola – na chvíli jsem se nad tím slovem pozastavila. Jako by mi už nic neříkalo... Bylo to jenom slovo. Prosté a... neznámé. Představovalo pro mě teď pouhou vzpomínku na cizí lidský svět, tak všední a na míle vzdálený. Usednu ještě vůbec někdy do školní lavice?
Takže, vezmeme to popořadě. Matika. Nepřipadá v úvahu. Kdybych se snažila vypočítat v hlavě nějaký příklad, asi bych tak dlouho přemýšlela nad výsledkem, až by se mi myšlenky zcela bez problémů rozutekly. Fyzika. Brr. Biologie. Ne, nikdy jsem nebyla schopná zapamatovat si názvy čehokoliv, co se hýbe a dýchá nebo snad má zelené listy a je to údajně „živé“. Dějepis. Ani omylem. Díky naší dějepisářce, titulované na nejnudnější na světě, mě nudí už jen pomyšlení na jakoukoliv historii, natož nějaké letopočty. Chemie. Hm, vyjmenovat prvky z periodické soustavy bych možná zvládla. Beru to jako možnou alternativu. Zeměpis. Vždycky mě bavil, takže by právě to mohla být ta správná volba... No jistě! Že mě to nenapadlo hned! V duchu jsem zajásala, protože jsem právě přišla na něco, co mě v případě potřeby určitě přivede na jiné myšlenky.
„Myslím, že se to dá považovat za rozumný nápad,“ konstatoval mentor. „Ale teď přejdeme ke složitější záležitosti a tou je skutečnost, že tě tvůj děda umí ovládat. Dost mě zneklidňuje, jak se mu to dnes dařilo. Na druhou stranu jsem rád, že jsem tě dokázal před jeho útokem ochránit. Ovšem nemůžu ti zaručit, že budeme mít takové štěstí vždycky – nedivil bych se, kdyby Julius použil nějaké silnější metody, proto budu potřebovat tvou spolupráci.“
Tupě jsem se dívala do země a pomalu přikývla.
„Dobrá. Netvrdím, že to bude snadné, ale musíš mít pořád na paměti, že temný není tvůj přítel a nechce ti pomáhat, má jen v úmyslu tě využít. Copak jsi zapomněla, že nikdy nemáš věřit temným? Ať se ti bude snažit namluvit cokoliv, nesmíš mu věřit! Slib mi, že se budeš alespoň snažit.“
Před očima se mi rychle promítla vzpomínka na to, jak se mě Julius pokoušel přesvědčit, abych s ním spolupracovala. Pamatovala jsem si ten pocit dobře – byl mi vnucen. Neměla jsem šanci ubránit se, prostě jsem najednou věřila, že bude správné, když mu prozradím, kde je smaragd. „No...“ zaváhala jsem. „Tak dobře, budu se snažit.“
Nějakou dobu jsme oba mlčeli. Využila jsem ten čas k přemýšlení.
Nastala chvíle zeptat se na tu nejzásadnější věc.
„A co bude teď? Jak se odsud dostanu?“ Trochu mi dodalo odvahy, že jsem to vyřkla nahlas a netřásl se mi hlas, ačkoliv to bylo poněkud zbytečné, protože mentor samozřejmě dávno věděl, co se mi honí hlavou.
„Abych byl upřímný, s tím si také dělám starosti,“ odpověděl váhavě.
„Kde že to vlastně jsem?“
„V podzemí – tam, kde přebývá většina temných.“
„Já vím,“ odbyla jsem ho netrpělivě. „Ale jak jsem daleko od... od Nicka?“
„Aha. Určitě jsi od něj až příliš daleko – Julius by nám to rozhodně usnadnil, kdyby tě nechal jen tak na místě, kde by tě ostatní mohli lehce najít. Ale nejsem si vůbec jistý, kde přesně se nacházíme,“ přiznal.
„Takže... to znamená, že mi nikdo nemůže přijít na pomoc?“ Zděšeně jsem si uvědomila, že se mi nyní v hlase ozývá panika.
„Těžko říct. Možná existuje nějaká šance, že by se to dalo obejít...“
„Obejít co?“ vypískla jsem.
„Ochranné pole,“ vysvětlil mentor neochotně.
„Máš na mysli takové, které můj děda použil, aby mě unesl?“ Zaťala jsem ruce v pěst a bezmyšlenkovitě jimi tlačila do země – cosi jako snaha vybít ze sebe vztek.
„Ano. Obávám se, že dokud jsi v uprostřed toho pole, ostatním bude dělat velké problémy se k tobě dostat.“
„Perfektní,“ zamumlala jsem a vložila ještě víc síly do provrtávání podlahy. „Takže i když mě hlídají skoro zástupy lidí, všichni mi jsou momentálně naprosto k ničemu, je to tak? Mám jen tebe... a Iris. Jako můj anděl je přece pořád u mě, nebo snad ne? Mám aspoň jistotu, že se mi nic vážného nestane, ať si se mnou temný bude dělat, co chce...“
„Samozřejmě, o Iris tě nikdo nepřipravil. Mám však za to, že Julius ti ublížit nechce – alespoň prozatím ne. Využije všechny své schopnosti, abys mu ,bezbolestně’ prozradila, co potřebuje vědět. Je si natolik jistý tím, že dokáže ovládnout tvou mysl, že nepomýšlí na žádný plán B.“
„Jenže co když mu to neřeknu? Co když se nenechám ovládnout...? Dojde mu trpělivost,“ zašeptala jsem přidušeně.
„Něco vymyslíme,“ uklidňoval mě mentor. Jeho hlas ovšem moc přesvědčivě nezněl. Zachvěla jsem se. To bude asi dost velký průšvih, když ani mentor neví, co dělat.
Slzy mi zničehonic začaly valit z očí. Chtěla jsem je otřít, ale dalo mi práci rozevřít zaťaté dlaně; klouby prstů jsem už měla celé zdřevěnělé a obalené vlhkou hlínou. Ale co na tom záleželo...
„Takže mi teď nezbývá nic jinýho, než sedět a čekat, až se ze mě Julius bude pokoušet vymámit, kde je smaragd, a doufat, že se mu to nepovede,“ zamumlala jsem spíš pro sebe.
Pomalu jsem rozhýbávala svoje prsty a zhluboka dýchala ve snaze nedat šanci dalším slzám.
„Musím mluvit s Nickem,“ šeptala jsem jako omámená.
Neposlouchala jsem mentora; nezajímalo mě, co mi na to odpoví. Nicka miluju a potřebuju slyšet jeho hlas. Jediná věc, která mě dokáže uklidnit...
„Nicku! Nicku! Nicku!!!“ volala jsem na něj v duchu.
Kdyby měl mentor tělo a podobu, viděla bych, jak nesouhlasně vrtí hlavou – i beztak mi bylo jasné, co si myslí.
„Nicku!“ křičela jsem zoufale dál. Telepatie přece musí fungovat! Mezi námi dvěma funguje vždycky! „Nicku, slyšíš mě?? Já vím, že mě slyšíš...“
Cítila jsem, že kdyby to jen šlo, hlas by se mi v duchu zlomil.
„Julie,“ konejšil mě mentor.
„Ne,“ odporovala jsem mu jako pětileté děcko a na tvářích mě opět pálily slzy. „Já tomu nevěřím!“
„Ale ano,“ řekl jemně. „Holčičko, Nick tě nemůže slyšet. Ochranné pole, vzpomínáš?“
„Nicku,“ vzlykala jsem potichu.
„Nick ví, že jsi v pořádku.“
„Ale já to nevím! Nevím, jestli je v pořádku on!“
„Samozřejmě, že je.“
Najednou jsem uprostřed hrudi pocítila náhlé teplo. Rozlévalo se postupně celým tělem... a uklidňovalo mě. Věděla jsem, co to je. Duševní podpora od mého anděla – přesně to, co jsem potřebovala, ačkoli Nickovu božskému hlasu se to samozřejmě nemohlo rovnat. I tak mi to pomohlo trochu se vzpamatovat.
„Všechny ty moje bezvadný schopnosti jsou mi nanic, když Julius jich má stokrát víc a dokáže je mnohem líp ovládat,“ povzdychla jsem si vyčerpaně. „Jsem prostě jen obyčejná lidská holka, zranitelná jako všichni ostatní. Nechápu, jak vůbec kdy mohlo někoho napadnout, že zrovna já mám být tou, která zachrání svět patronů. Najít smaragd se mi možná podařilo, ale nemám šanci uchránit ho před tím odporným temným...“
Opřela jsem si hlavu o zeď, bezmocně jsem se sesunula o několik centimetrů a zavřela oči. Nechala jsem černé myšlenky, aby mi dál vířily před očima, dokud mě nezačal přemáhat bezesný spánek. No, možná ne tak docela bezesný...