Tajemný svět

Anotace: Děti z našeho světa se ocitnou v jiném světě a musí ho zachránit od tyranie. Zvládnou to? Kdyby jste chtěli, určitě mi napiště komentář, jakýkoliv. Budu za to rád.

Kapitola první
Útěk a podivný muž

K
atrina seděla na autobusové zastávce. Četla si časopis. Myslela však na svoji dlouho vytouženou cestu za světem. Černé hedvábné vlasy na dotek sahající ke krku, lemovali oválný obličej s velkými modrými oči. Boltec uší se uhýbal od hlavy. Její třináctileté tělo mělo modrou mikinou a džíny.
Pohlédla kolem přístřešku, odložila časopis a mžikem odešla. Vedle ní se ukázala jabloňová alej. A hned za ní tříproudová silnice kde se to jen hemžilo dopravními prostředky. Na druhé straně se tyčili domy obklopené protihlukovou stěnou. Katrina přišla k malému bílému dřevěnému plotu. Za ním stála majestátní budova. Sedlová střecha byla tašková. S několika střešními okny. Zbytek domu zářil bílou barvou.
Katrin šla až k zápraží po kamenné cestičce.Chodník lemoval rozkvetlý ibišek.Vstup s kamenným portálem, již začínal opadávat na kráse. U stěn domu se nacházeli okna na jejímž parapetu kvetly krásné levandule.Katrina vytáhla klíč z kapsy u džin, strčila ho do klíčové dírky a vešla dále. Ocitla se na chodbě. Pod nohama měla červené kachličky. Zbytek místnosti se natíral žlutou barvou.
Zula si bílé tenisky, které vypadali nově koupené, s dvěmi šedivými pruhy na obou stranách a dala je do botníků. Naproti ní se nacházeli prosklené dveře se železnou klikou. Bosa otevřela dveře a ocitla se v prostoru kde se střetávali dvě cesty. Jedna, která byla vlevo šla chodbou až do kuchyně , následovně do obývacího pokoje. Druhá, která se ocitala přímo proti ní vedla po dřevěných lakovaných schodech se zábradlím do prvního patra ke Katrině do pokoje.Na stěnách místnosti byli umístěny obrazy s obrázky jarního a letního období. Na stropě se leskl stříbrný lustr se šesti vysoce svítivými žárovky. Na pravé straně místnosti stáli dvoje dveře.
Vyběhla po schodech do své světnice. Na jedné stěně u okna se leskl modrý stůl s černou otáčecí židlí s kolečky. Na posteli s modrými povlaky odpočíval černý batoh s naskládanými potřebami. Několik plátků chleba, pet láhev s vodou ,pár peněz a krabička se sirkami. Popadla jej a po napsání kratičkého dopisu odešla.
Už jen radostí vyběhla z domu na ulici a šla přímo až ke vzdálenému lesu. Prosekala se přes husté křoviny, i když si nevzala kudlu a usadila se k nejbližšímu stromu kde mohutně oddechovala. Její fyzická připravenost ji byla vhod a pokračovala dá.
Obešla malé jezírko. V tu chvíli přilétlo na jezero hejno labutí a kachen.Jezero pro ně bylo až moc drobné a tak začal boj na život a na smrt.
Pro Katrin to byla zajímavá podívaná než k ní začalo létat peří. Rozhněvala se, vzala poblíž klacek a mrštila s ním do středu rozbouřené války, kde nikdo neměl blízko k vítězství. Ptáci utichli a svými zobáky jí hnali jinam. Vzala bleskem nohy na ramena a utíkala co jí končetiny stačili. Spadla do jámy.Pokusila se zavolat o pomoc,ale nikdo se neozýval. Sedla si na bobek a chvíli si poplakala.
Otřela slzy o rukáv a zvedla hlavu. Tímto způsobem se nikam nedostanu. Zkusím se porozhlédnout, když už nic jiného. Vzápětí spatřila malý otvor. To zvládnu.Jsem přeci velká holka.A koneckonců hlíny už mám na sobě až dost. Povalila se na zem a ležíc vnikla do tunelu. Po chvíli namáhavého plahočení zahlédla cestu kolmo dolů.Katrina teď měla uzlíček nervů. Kam se dostanu? Umřu? Ale stejně bych musela ostat zde, než by mě někdo našel a to by jen tak druhý den nebylo. K sakru!! Zavřela oči a opatrně spadla z roury nohama napřed. Letěla nebem, ale než si něco uvědomila dopadla na velkou hordu sena. Několik vteřin zůstala nehybně ležet, než si to všechno uvědomila.Honilo se ji hlavou tolik otázek a ani na jednu z nich nedokázala odpovědět. Seskočila z usušené trávy a zbystřila oči. Kolem ní se rozprostírali plochy zeleně na níž se sušila tráva. Uprostřed stály domečky, nebo spíš chýše, chatrče… Na takovou vzdálenost od Katriny to bylo těžké zcela určit. Za ní pak protékal potůček, který přichází lesem a dále do něj opodál vtéká.
Přiklusala blíž k osadě. Vesnička byla sešikovaná do jedné přímky se vchody proti ní. Hliněné domky, střecha pokrytá svazky slámy, patřili do dávné minulosti. Katrina si všímala osob s dětmi. Ušpiněné látky přehozené přes těla, moc na kráse nepřidávali. Katriny si zprvu nevšímali, chodili zasmušile na louky a do košíků dávali seno. Najednou si jeden mladík všimnul koutkem oka jí, zakřičel s děsivým jekotem. Vesničané si ji prohlíželi s opovržením.
Kde to jsem?Nevypadá to tu moc dobře.Co když tady natáčejí film. Nevidím ovšem žádného kameramana, režiséra… Optám se a budu vědět na čem jsem.Přisunula se k nim blíž ač byla ve stejné vzdálenosti jako předtím, jelikož se o pár kroků posunuli dozadu.
,,Jmenuji se Katrina.nevím kde jsem a potřebovala bych si zatelefonovat.“
,,Nejsi nepřítel a nemáš styky s Démonem?!“,zeptali se s nejistotou vesničané.
,,To opravdu nejsem a nevím kdo jsou to démoni. Z těchto řečí my už naháníte husí kůži, raději my řekněte kde najdu vedoucího a taky nějaký příbytek.“
,, Nemáme ponětí o čem mluvíš. My se domluvíme zda-li tě k nám přijmeme.“Muž s sprořídlými vlasy a s krátkými vousy na bradě, přinutil vesničany k debatě. Katrina si nervozitou okousávala ret. Jsou to blázni,dočista zešíleli.
,,Přijímáme tě.“,zvolal radostně, „Ale jen na čas.Vše co budeš potřebovat si můžeš zjistit od našeho vůdce.Obývá nejvyšší dům ze všech. A tady tenhle muž tě dovede k tvému prozatímnímu obydlí, budou tam s tebou bydlet dvě osoby podobného stáří.“
Pohlédla na člověka s černými krátkými vlasy. Byl vysoký a hubený. Rty měl našpulený jako by čekal pusu.
„A jak víte, že tu chci zůstat?“
„ A nechceš snad?“ Pokrčila jen ramena a následovala onoho muže.
Dům náčelníka byl přesně uprostřed. Na vrcholu slaměný střechy ležela boudička s ornamentem modrého ptáka s červenou chocholkou a s černým dlouhým rozčepýřeným ocasem.
Přišli k poslední chalupě.
,,Tady to je.“, uklonil se téměř až k zemi a svými dlouhými kroky odešel. Katrina pocítila strach, když sahala na prohnilé dveře s velkými pavučinami. Překonala odpor a vešla dovnitř, kde byl jen jeden ošuntělý stůl s dvěmi židlemi. Seděli na nich dvě děti. Jedna dívka a kluk. Děvče mělo kulatý obličej s dlouhými blond vlasy a s hnědými oči. Nemohla být o mnoho starší než Katrina. Měla černou mikinu se zipem, na pravém rameni obrázek červeného draka chrlícího oheň. Pod ním byl latinský text. Nosila roztrhané džíny. Chlapec měl ořechově žluté vlasy, zelené oči, trochu baculatý obličej, spíš víc protáhlý.Měl zelenou mikinu taktéž se zipem a drakem, ale byl u levého ramene a jeho postavení vypadalo jako vytí vlků. Barvu měl žlutou kromě temně rudých očí. Na stole byla plná mísa hnědých placek s malými připáleninami.
,,Jak jste se sem dostali a co tady děláte?“
,,Asi co ty, nic.“,odpověděli a ukousli si placku držící v ruce. Katrin odhodila batoh na ušlapanou zem a přišla se představit.
,,Jsem Katrin.“Dívka se postavila, položila nedojedené jídlo na stůl a podala Katrin pravou ruku. Katrin si všimla, že v ní má šikmou jizvu.
,,Jsem Angela.A tohle je Mirek.“
,,Těší mě. Půjdete se mnou navštívit jak tady říkají pana vedoucího? Nemáte ponětí kde to vězíme? A co se ti to stalo s rukou?“
,,Ani nevím. Stalo se mi to někdy v pěti letech, moc si na to nepamatuji.“,zadívala se na prohnilé dveře. ,,Myslím, že jsme se dostali do jiné Země. Půjdeme?“
Katrin zkoprněla a váhavě souhlasila. Vzala si batoh a kráčeli ven.
Přišli k největší chalupě s ornamentem. Zaťukali a vstoupili dovnitř. Naproti nim bylo okno, do něhož vstupovali ostré paprsky slunce. Podlaha tvořena udusanou hlínou pokrytá slámou. Klečel na ní muž s dlouhými šedivými vlasy a vousy. Byl vyhublý, kostra nabývala na obrysech. Přes jeho bílou dlouhou košili. Na nohou měl bílé dlouhé kalhoty kam se vešli i chodidla.
Náhle se na ně s širokým udivením v obličeji podíval.
,,Vaše šaty?“ Postavil se, takže mu kolena trochu zasténala a prohlédl si jejich oblečení blíž.
,,Vy nejste zdejší, že?“
,,Ne-nejsme.“,zalapala po dechu Angela.
,,Musím vám tedy něco říct.“, posadil se do tureckého sedu a přiložil si dva prsty k ústům, které byli popraskané skoro po celé ploše
,, Dostali jste se na cizí Zeměkouli. Občas když je na naší planetě nejhůř otevře se tajemná roura a vybrané osoby to odnese sem. Upřímně gratuluji.“
,,A nazpátek to taky funguje, že?“, zeptala se s nejistotou Katrina.
,,Možná.“, muž zachrchlal, ,, Každopádně nás nyní musíte zachránit. Naším protivníkem je Erozan, který je naším královským diktátorem. Hlídají ho Gušemberkové, kteří přitáhli ze severu s ním. Jsou to dosti mohutní lidé od hor, kteří sice mnoho rozumu nepobrali,ale síly mají jak za sto mužů.Jestli byste si to s nimi chtěli rozdat, musíte být velice chytří, pružní a vytrvalí. Ale máte naději, věřte tomu.Čekají vás sice velké překážky, ale vy je určitě zvládnete.Běžte k nejbližšímu městu.Snad se tam dozvíte víc.“,znovu upřel pohled na jejich šaty. ,,Ty šaty musíte někam schovat a ten batoh taky. Abyste příliš neupoutávali pozornost. Naši lidé vám dají ruksak s pitím a občerstvením.
,, Nikdo neví o našem příchodu? A Proč my se musíme pouštět do velkého nebezpečí, když jsme jenom děti a o vaší zemi nic nevíme, to je trochu divné ne?! Můžete použít silnější a odhodlanější osoby.“,Katrina chtěla sice zažít dobrodružství na které by vzpomínala nadosmrti. Teď se jí otevřely dveře dokořán,ale bála se. Do čeho se pouštějí je hodně riskantní a neuvědomovali si jaké to může mít následky.
„Nezkoumej proč, na to ti nemohu dát odpovědi dřív než na ni sama narazíš. Přijdete na ni věřte tomu. Ale už běžte.“Děti s rozpaky odešli. Vzápětí Katrina zavolala na muže, který se k nim s hráběmi stejně blížil. Vlasy mu trčely ze všech stran a ukazovaly se pod nimi stébla slámy.
,, Pane, prý si máme vyzvednout ruksak a potřebovali bychom nějaké oblečení.“, říkali uštěpačně Katrina s Mirkem a Angelou.
,,Ale jistě. Už to máte připravené ve svém obydlí.“
,,Opravdu?“ Muž přikývl a s hráběmi pokračoval na lán. Děti doběhli do své budovy. Vydlabaný dřevěný talíř s plackami se vytratil ze stolu kde ho vystřídali šedohnědý batoh ovázaný několika provázky se šaty. Bylo to stejné oděvy jako měli všichni tady okolo. Katrin odstranila šněrování a nakoukla do batohu. Bylo v něm pár placek s bílým mastně keramickým džbánem s vodou. Byl uzavřen poklicí, která však moc přesvědčivě nevypadala. Katrin s přáteli se Převlékli a strčili zamuchlané vlastní hadry i boty do staromódního báglu. Katrin ještě vyndala ze svého batohu co se jí doposud lebedil na zádech plátky chleba a ponořila je hloub do druhého. Ten svůj uklidila, ač nerada, do rohu místnosti. Katrin si nasadila na záda stávající ruksak, byl lehčí než se zdál a po chvíli se rozhlédla jestli je vše jak má být.
,,Můžeme?“
,,Ale jo“ odpověděla Angela i Mirek.
Když opouštěli osadu, vesničané kolem nich začali pobíhat, zpívat a radovat se. Malá holčička s blond vlasy sahající až po pás a s černýma očima k nim bosky přiběhla a ověnčila je květinovými věnečky.
„Děkujeme.“,řekli smutně, když se koukli do holčičích očí. Zamávali a odešli.
Došli z dosahu osady a porozhlédli se kudy dál. Nevěděli jakým směrem se mají vydat a proto doufali, že ten kterým se vydali je správný.
,,Měla bych se lépe představit.“, začala Katrina. ,,Je mi třináct let a do této zemi jsem se dostala úplně omylem. Spadla jsem do jámy, tam se vyskytoval tunel a tím jsem se dostala až sem. Náhoda a nebo, že by to byl osud? A taková drobná otázka jak jste byli dlouho v osadě než jsem dorazila?“
,,Zhruba deset minut a skutečně jsi se sem takhle vyskytla?“,žasli sourozenci.
,,Ano.“
,,My jsme taktéž prohlubní spadli do téhle země.A s tím věkem jsme na tom stejně teda skoro.Mirkovi sice bylo včera čtrnáct ale mě je sotva třináct let.“
,,Blahopřeji k tvým včerejším narozeninám.“popřála Katrina srdečně Mirkovi.
,,Dík.“
Začalo se stmívat a proto si sedli na suchou trávu a založili tábořiště na louce. Mirek přinesl z nedalekého lesa pár suchých větví. Mezitím Katrina s Angelou po louce po sháněly kameny a vytvořili ohniště. Katrin zahmatala rukou v batohu a vytáhla ze spod slámu a vložila je do ohniště.
,, Jak, ale vytvoříme oheň?“, tápaly zadumavě dívky.
,, Nechal jsem si krabičku od zápalek.“, řekl Mirek a odložil větývky a odfrkl si. ,, nechal jsem si je ve svých hadrech, takže bych si je potřeboval vzít.“ Mirek se bystrým zrakem koukl do ruksaku, natáhl ruku a hned na to vylezla s malou bílou krabičkou se slunečnicí na povrch. Otevřel ji a zjistil stav sirek.
,, Vidím dvě zápalky.“ Vzal jednu a škrtl s ním o stranu krabičky. Sirka vzplála. Mirek ji opatrně přenesl do ohniště. Vítr se však zvedl a přelétl nad ohništěm, takže zhasla. ,, Ale ne. Máme poslední.“ Mirek s obavou aby se nevyskytl další vítr škrtl se sirkou přímo v ohništi. Po vzplanutí ji položil ke slámě. Začala hořet. Mirek Hodil do ohně krabičku od sirek a přikládal větve.
Katrina vyndala každému krajíc chleba a džbán s vodou, který položila doprostřed. Mirek se pokusil napít. Koutky úst mu voda stékala po bradě.
,, Co jste dělali než jste se zde objevili?“, načala téma Katrina a dychtivě čekala na odpověď. Mirek s Angelou k sobě otočili hlavy a zasmáli se.
,,Než začneme, možná jsi si v našich tvářích zpozorovala trochu stejné obrysy.My jsme sourozenci.A Jelikož jsme měli prázdniny, vydali jsme se prošmejdit okolí. Rodiče o našem plánu neměli ani potuchy. Sice to mělo být na jeden den, starosti rodičů by nám dělali problémy, ale hodně jsme od toho očekávali.“ Sourozenci internátní školy ve které je taková nuda, že je z toho člověk otrávený. Dodržují se přísná pravidla. Nesmí se na budově chodit po desáté hodině večer. Máme přesně stanovený čas na snídani na oběd na večeři. Vstávat z postele musíme ještě před příchodem slunce. Koho přistihnou v posteli dostane rákoskou pár ran na zadek. Moc legrace si tam neužijeme a navíc dostáváme takový hordy domácích úkolů, že na dobrodružství na škole nemáme náladu. Strašně moc se těšíme na den kdy opouštíme bránu a jedeme na prázdniny domů, ale víme, že se tam zase vrátíme.“
,, Úkol co jsme zde vyfasovali bude složitý. Můžeme na něj zapomenout a prostě najít řešení jak se dostat pryč z tohohle světa. Ale takové dobrodružství, ač velmi nebezpečné se nám na škole nikdy nepřihodí. Měli bychom toho využít.“, Angela zívla a schoulila se před oheň. ,, Jsem už unavená.“Odložila věneček do ruksaku a usnula. Ostatní ji následovali. Nevěděli o spoustě komárů, kteří jsou pro tuto oblast postrachem. Nejsou sice škodlivý, ale toho bzučení a píchání, že by se nikdo pořádně nevyspal. Oheň dohasínal a děti se stávali terčem nekompromisního létajícího hmyzu. Není teda divu, že se probudili s východem slunce.Na obličejích dětí se vyrojili červené tečky, které svěděli. I přesto dala Katrin do ruksaku džbán a pokračovali v cestě.Všichni si zasténali nad ohavnými komáry a zahlédli opodál les.
Panoval zde velký klid.Jediné co zde rušilo pohodu bylo šumění stromů.
Uviděli křišťálově průzračný potůček, nenechali se dlouho pobízet a popíjeli z plna hrdla.
Umyli si ruce, ale když se do vody koukli pořádněji spatřili ještě jednoho neznámého člověka. Lekli se a pohlédli na jeho tvář. Stál dva metry od nich.
Nebyl to zrovna mladík.Jeho šedé prořídlé krátké vlasy a vrásky skoro po celém obličeji s výjimkou několika málo míst to dokazovali. Muž měl na sobě široký černý kabát s kapucí, kterou zrovna neměl na hlavě.Ve své pravé ruce držel ohnutou hůl, kde byli uprostřed přidělány dva kameny. Boty s centimetrovou podrážkou se srstí uvnitř a s dvěmi úchyty na chodidlo vypadali velmi ochozené.
,,Co chcete?!“,zeptali se velmi bojácně a levou nohu raději natáhli pomalu, ale sebejistě dozadu v případě nejvyššího nebezpečí.
,,Ti komáři jsou opravdu experti na špatné spaní, sami to nepochybně znáte.“, Muž se pousmál , když si všiml jejich poštípaných rukou a lící. „Ale k věci,vím co máte za úkol nebo alespoň za úmysl a já vám pomůžu. A budu také ochoten pomoci vám zbavit se těch pupínků.“
,,My to poslání vyřídíme bez přispění. My si poradíme, takže už zmizte.“, Zdůraznila Katrin rázně, ale přeci jen s menší obavou, když pohlédla do rozzuřené tváře starce.
,,Vím jakým směrem se dostanete ke králi.“Mirek nešťastně šlápl na větývku, která praskla a všichni pohlédli na něj. Několik vteřin na něho zírali až mu to přišlo jako věčnost.
,,Nevíme jestli vám máme věřit.“, ohradili se děti.
,,Myslím, že vám nic jiného nezbývá.“ Odpověděl stařec. Započala mezi dětmi diskuse, která přeci jenom na jeho nabídku přistoupila.
,,Dobrá tedy, můžeme vyrazit.“ Přešli říčku a pokračovali dál za ní.
,,Mohu se vás na něco zeptat? Myslím, že v tomhle jiném světě jistě existují kouzla a i různá divná stvoření, že ano?“, zeptal se Mirek, který doufal, že odpověď bude ano. Muž mu pohlédl přímo do jeho očí.
,,Když to tak víš, proč se mě ptáš? .“ Rozzlobil se stařec.
„Já nevím, pouze se domnívám, že by to mohla být pravda.“ Omlouval se Mirek.
„ Na to ti nejsem ochoten odpovědět.“ Odvětil rezolutně stařec.
„ A proč ne?“, snažil se zoufale z něj něco dostat.
„ Nech toho, nejsem dnes ve své kůži. Pospěšme si.“ Popoháněl je ke spěchu.
Došli na mýtinku. Postřehli jezírko s labutěmi a dům uprostřed mýtiny.Stařec vybudoval svoje obydlí z dubových mladých stromů, ta jemná hebkost to dokazovala. Střecha byla pokryta listím, jehličím a mechem. Malá okénka vložená do domu se již neobešla bez skla.
Chlap přidal na kroku a děti ho jen tak, tak stíhali.Strčil do dveří s přitesanými parohy a ty se rozlétli. Vešli do chodby. Místnost kde se cesty rozcházejí a scházejí. Na podlaze odpočíval rákosový koberec, byl již vyčerpán a notně potřeboval vyměnit. Naproti nim se postavili prosklené dveře, které kdyby uměli mluvit, povídali by si se vchodovými a napravo od dětí dveřmi. Byli tvořené velkými smrkovými kůly.
,,Kdo je to?“, tázala se Katrin jelikož si na druhé straně všimla namalovaného obrazu chlapíka a i když vypadal velmi mladě, poznala, že nejde o zde přítomného. Vlasy blonďaté a velice učesané. Ani jedna vráska. Srostlé obočí s Havraními oči a s vystouplou žílou nevypadali moc úchvatně. Všechno zachraňovaly dlouhé řasy.
Pán neudržel svou hlavu vzpřímeně a zhoupla se mu po krku: ,,Tento muž je naším panovníkem.“
,,Erozan!“, vykřikla Katrin.
,,Velice správná trefa“
,,Teda, myslela jsem si, že je o dost ošklivější. A proč jste si ho zde vystavil?“,zeptala se s podporou Angely a Mirka.
,,Je to dosti dlouhá historie a já vás tím nechci zatěžovat, máte složitější úkol a navíc by vás můj příběh znudil.“,vymlouval se.
,,Určitě nám trocha vašeho povídání neuškodí. A taky byste nás měl zbavit těch otravných červených pupínků.“Zakroutil hlavou, trochu zakřupaly obratle, a vytratil se za dveře. Přinesl jim dřevěnou krabičku a podal ji Katrina.
„ Tohle je krém na komáří pupínky. Směs bylin z okolí. Jedno nebo dvě namazání a budou pryč. A s tím vyprávěním na mě počkejte do zítřejšího rána, dneska nemám náladu a navíc se musím prospat.“
,, Je těžká, ale velice děkujeme a smíme-li se zeptat pane starče kam se máme uložit ke spánku?“
„ Jak si mě to nazval!“, zvedl paži snažící se udělat dojem zuřivosti a hněvu.
„ Pardon.“,vyštěkl Mirek a sklonil hlavu k hrudi.
„Ale vlastně máš pravdu jsem stařec a člověk s tím nic nenadělá.“Paže mu klesla dolů. Koukl se na dveře s dlouhým výřezem .
,,Vidíte ty dveře?“ zeptal se.
,,Ovšem.“
,,Vedou do prvního patra rovnou do místnůstky.“Děti vyrazili vpřed. Otevřeli je, trochu zaskřípali a vydali se po točitých dřevěných schodech nahoru. Špína se tu lepila na paty. Přešli poslední schod a naproti nim se jim rozprostřela místnost se dvěmi postelemi v šikmé poloze, značící pomyslný trojúhelník. Malý stůl se třemi židlemi bez opěrátek byl v blízkosti nich. A na stole leželi tři dřevěné talíře s dřevěnými lžícemi.Uprostřed stolu byl velký keramický hrnec s hrachovou kaší. Angela a Mirek si hupsli do postele a přikryli se bílou dekou a snažili se odpočívat. Katrina si mezitím sedla na prkennou podlahu a začala o něčem dlouho a zarputile přemýšlet.
Po úvaze vstala od stolu a probudila Mirka a Angelu.
,,Co je?!“, vykřikli rozespalým hlasem.Katrin vzala židli a přisedla si k nim blíže.
,,Mám za to,že tento muž je spojencem Erozana. Přišla jsem na to až teď, kdy jsem si všechno dala dohromady.“Angela s Mirkem si sedli. Promnuli si oči: ,,Ale to nedává logiku. Proč by nám chtěl jinak pomoct?“ Katrin pokrčila rameny a dala se do mluvy.
,,Víte když jsme byli ještě ve vesničce, tak nám přeci zarostlý mužík pověděl, abychom se dostali k blízkému městu.Pan vedoucí nemluvil o žádném muži, který na nás má čekat. Sice na to mohl zapomenout . Jenže tenhle pán nemohl vědět jestli mi půjdeme.Takže musel být ve vesnici, pronásledoval nás až na místo kde jsme se setkali. A navíc jsem si všimla, jak se trošičku zasmál jako by měl radost. Dneska chci zjistit, jestli mám pravdu.
,,Budeme ho špehovat?“, vykřiknul udiveně Mirek.
,,Pšššššt, ale jinak máš pravdu a já se vás chci zeptat jestli do toho se mnou jdete?Ale bude to jistě velmi nebezpečné.“ Zeptala se Katrin.
,,Přeci držíme za jeden provaz a tohle nebude vyjímka.“,řekl rozhodnutý Mirek. Angela ho podpořila usměvavým výrazem ve tváři.
,,Dobře.“Všichni vstali ze svého místa a šli ke schodišti. Katrin je rázně zarazila: ,,Musíme být velmi opatrní, ty schody jistojistě budou trochu rupat, sami jste to mohli slyšet. Já teda půjdu první a vy se přidávejte po pěti až šesti schodech.“ Uposlechli příkazu a Katrin se opatrně šourala po schodech. Následovně Angela a Mirek. Nejdřív šlo vše hladce, jenže pod Mirkem najednou křupl schod. Podíval se udiveně na své společnice a dodal: ,,Jejda.“ Angela rozjasnila svůj výraz, ale vzápětí její obličej zkameněl, když ji očima přelétla Katrin. ,,Né.“,zavýskla nešťastně Katrin, a dodala:,,Rychle nahoru!“.Muž, který byl trochu nedoslýchavý by si nějakého popraskávání schodů nevšiml, ale výskot Katriny ho přiměl aby se na ně přišel podívat. Děti zmateně koukali do tváře starce, který právě otevřel dveře. Na jeho vzezření patrný vztek. Děti raději očima uhýbali jinam.
,,Co tohle má znamenat. Takhle mi tu po domě chodit!.“ Katrin chtěla něco říct ale s pusy se ji vydralo jen pár nejasných slov ,kterým nebylo rozumět.
,,My jsme hledali,kde tu máte WC?“, řekl neočekávaně a rozvážně Mirek.
,,WC,co to je?“, řekl urážlivě muž jelikož toto slovo neznal.
„Ach vy nevíte co to je“, Mirek se odmlčel a spolknul sliny, „to je záchod. Místo kam si člověk odběhne když to na něj přijde.“
„Já vím co to je.“ udivil se stařec a nadzdvihl obočí.
„ Tak fajn, tedy nám řeknete kde ho máte nebo za sebe neručíme“Angela mu přikývla.
„My doma nevedeme záchod,ale můžete si dojít ven.“,odpověděl muž.
,,Děkujeme“,řekli děti a přešli přes muže až k hlavním dveřím. Otevřeli je a vyšli ven. Mirek je zavřel.Skrčili se a přišli k oknu, které bylo na levé stěně od nich. Bylo pootevřené.Chvíli se nic nedělo,pak,ale k oknu přišel muž s hrníčkem,který držel v pravé ruce a začal potichu mluvit:,,Ty děti mě zavedou do záhuby,proč jsem je bral.Ale stalo se a já je musím odstranit,aby mému králi už nestálo nic v cestě.Otázka je jak je zneškodnit“.Chvíli si lámal nad tím hlavu,potom si usrkl čaje:,,Možná bych jim mohl nalít do čaje jed. Doufám,že něco vymyslím.Ať žije na dlouhé časy můj král Erozan.“Potom všechno utichlo. Stařec si vychutnával poslední doušek čaje a stáhl okno k sobě.
Děti vystrašeně vyběhli schody. Když byli v hořejším pokoji,všichni si sedli na své místo, pak Katrina s hlubokým nádechem,nemyslela si, že to zajde se starcem tak daleko,řekla:,,Teď musíme vymyslet plán jak uprchnout.
,,Zdrhnout?“ tázala se Angela.
,, Pochopitelně. Nesmíme mu dovolit aby nás jakoukoli léčkou zabil. To prostě ne.“
„No jo,já jsem si to neuvědomila“,řekla stydlivě Angela a připadala si tak hloupě.
,,Ale jak mu unikneme? Přece si nemůže myslet, že jsme mu skočili na špek.“,zeptal se drsně a s přímou otázkou Mirek.
,,Prozatím ještě nemám nic vymyšleného.Zkusím,ale na to co nejdřív přijít.Ale hlavně až přijdeme na ten jeho příběh,nic od něj neberte.“
„Možná ten krém je taky nějak otrávený.“,upozornil je Mirek.
„To si nemyslím. A když jsme u toho jdu se tím namazat.“, řekla Katrin. Hotova podala mazadlo Angele,která si to dlouhou dobu zamlouvala před Mirkem.
,,Jdu se prospat“,pronesla nakonec Katrin a lehla si na hřejivý rákosový koberec a schoulila se do klubka..

Ze zdola se otevřeli dveře a v nich se rýsovala postava muže a svým brblavým stařeckým hlasem se pokusil přivolání dětí:,,Pojďte na ten příběh je už čas.“Dveře se zavřeli a zase na chvíli to v místnosti utichlo.Mirek vylezl z postele s ospalými oči. Otřel si je rukama a horlivě usiloval o zbuzení holek. Z Angely sundal peřinu jež ji doposud hřála. Angela zakřičela a rychle se schoulila a znova usnula.Mirek jí teď sáhl pod krk,poněvadž svoji sestru znal natolik dobře, že vyleze z postele jako rychle utíkající vězeň.Angela tu ruku, která ji přispívá, k tomu aby se zavřenou hubou se chechtala cítila a levá ruka jí automaticky vyletěla a trefila Mirkův obličej.Tím se svalil a přinutil aby obě dívky vstali.
„ Jsi v pořádku?“,vylekala se Angela.
„To je dobrý.“Dívky mu pomohli vstát a sám se dobelhal dolů.Otevřeli dveře a vyšli do chodby,kterou pak pokračovali ke dveřím.Všichni na ně symbolicky zabušili a šli dovnitř.
V místnosti byl naproti nim u stěny malý dřevěný stůl kde byli připraveny tři hrníčky s čajem.U stolu byli tři židle s velkým opěradlem a jedno křeslo s vyrytou zlatou korunou posázenou diamanty.Na zemi ležel koberec v tomto domě,který jako jediný byl utkán ze lna a pokrýval celou místnost. Na levé straně byla stála skříň, z níž si stařec vzal chleba. Nad ní visely usušené bylinky zavěšené na trámu.
Muž seděl v křesle a s velkorysostí promluvil:,,Posaďte se a podle libosti si dopřejte můj báječný šípkový čajíček,který jsem vám srdečně připravil“.Děti se rozpačitě posadili ke stolu. Než začal muž vyprávět zahleděl se do dětských tváří a napil se čaje.
,,Všechno to začalo jednoho krásného letního dne.To jsem byl ještě takový mladší pán než jsem teď.Moje milá rodina…“,zastavil se,otřel si rukama oči od začínajícího plakání a naříkání.Nakonec uhodil pěstí do stolu tak masivně, že si ji musel pár sekund rozhýbat.
„Promiňte“,podíval se z okna a začal pokračovat. „Byli jsme písemně požádáni abychom se vydali do města Cotrdam. V dopise se nijak neskrývalo, že nás chtějí uvěznit. Přesunuli jsme teda raději do lesa. Vybudovali zde malou chatrč, počítali jsme s tím, že se situace uklidní. Ale mýlili jsme se. Po dvou týdnech života v lese nás obklíčili ti strašlivý velcí obři Gušemberkové.Už pohled na jejich stékající sliny po zelené bradě vypadající jako břečka mě šokoval a to byl jen začátek. Pod krutým nátlakem jsme se museli vydat na dalekou cestu. Sužoval mě pocit prázdnoty, když jsem se s plných sil beznadějně snažil vyvléct tvrdému stisku obrovi ruky.Po půldenní procházce jsme přišli ke vchodu do města Cotrdam kde si král vystavěl na pahorku vladařský hrad. Po jeho levici byly dveře do země.Kopl nás do nich a my jsme spadli na tvrdou podlahu jako hrušky.Ihned jsme si uvědomily, že jsme v maléru a nedopadne to s námi dobře.Tři dny jsme byli o hladu.Už na nás a na několik ostatních lidí přichystali popraviště s kopími vpředu kam se měli bezpochyby zapíchnout naše hlavy.Lidi kolem nás začali šílet, naříkat.Do poslední naděje se snažili nějakým zázrakem dostat ven.Jediná škvíra byla však u dveří, které byly tři metry od nás.Lidi skákali jak postřelený jen aby unikli hrozící smrti.Se zármutkem všech přišel smutný den, kdy bylo nejspíš rozhodnuto o našich životech.Utěšoval sem svoje děti za záchranu.Ale tím víc jsem je dostal k pláči. Otevřeli se dveře a k nám klesal žebřík u jehož vrcholu stáli dva vojáci.Přiměly nás abychom vylezli ven.Pak s připravenými halapartnami zabili kohokoli kdo jim byl na odpor.Stalo se to jednomu mladému hochu,který v poslední naději chtěl utéct a jemuž se halapartna zabodla do srdce.
„K čertu s vámi a vaším králem.“, řekl a spadl na zem. Nezbyla mi už jiná možnost než pracovat na vlastní pěst.V neopatrnosti vojáka jsem mu z rukou stáhl halapartnu, kterou si zatím nesl vznešeně na rameni.Ostatní se na něj vrhli až měl zpřelámané všechny kosti.Druhý zahodil halapartnu a bleskem prchal do hradu oznámit strašnou novinu o úniku zajatců.Neměli jsme čas ho zastavit.Seběhli jsme z vrcholku města a spatřili jsme dva koně v potemělé uličce, kteří snad jen na nás trpělivě čekali.Nemohli jsme se dlouho dobu rozmýšlet v sázce byl náš život a tak jsme na ně nasedli. Moje žena,jelikož na koni byla po prvý v životě,z něj omylem spadla a my jsme ji nemohli pomoct.Tak jsme už byli já a synové.Jenže v tom městě začal být rozruch.Všude vojáci, kteří se nás snažili nahánět až se kůň postavil na zadní, že se synové neudrželi a spadli na vydlážděnou zem.Vojáci už byli nepříjemně blízko než abych jim mohl pomoci.Otočil jsem koně směrem k bráně.Jen tak tak jsem se dostal z brány a pelášil jsem pryč.Avšak mě tížila otázka co mým synům a ženě udělají.Budou je mučit až prozradí vše o mém tajném úkrytu?Sevřel se mi žaludek při pomyšlení na tu hrůzu.“,Opět mu slítli z očí slzy.Upřeně, bezmyšlenkově koukal svými pohaslými oči na stůl.Zmužil se a dovyprávěl strašlivý příběh.Všem okolo se taktéž začali ronit z očí slzy, byly tím králem znechuceni.
„Já jsem pak byl osamocen bez své rodiny a hledal jsem nejlepší místo na žití.Postupem času jsem si vynahrazoval děti a ženu tím,že jsem si začal povídat s koněm,oni tomu rozumí co říkáme.Hladil jsem ho po hřbetu,snažil jsem mu dávat ty nejlepší pastviny na pasení.Stali se z nás velcí kamarádi a jedno,že to byl kůň.Když jsme pak objevili tuto mýtinku,řekl jsem si,že to je dobrá skrýš a tak jsem zde zbudoval tento dům.Po jednom roku,my však odešel i kůň a já jsem teď byl zcela sám.A proto jsem si namaloval jeho tvář abych v něm mohl zabodávat moje touhy a tužby.A zdrcující je,že Erozan vládne dodnes.“
„To tedy jo“.,řekl nelítostně Mirek a na několik vteřin se zamračeně na všechny podíval.
,,A proč vás chtěli popravit?“, zeptala se Katrin.
„Možná to bude tím, že když na nás útočil Erozan, my jsme byli jeho odpůrci a tím, že se stal králem nás do stal do situace ho zneškodnit a dosadit lepšího vládce. Jemu došlo a proto s námi chtěl takto zatočit.Ale proč bral celou moji rodinu, já jsem za to mohl ne moje rodina.Nikdy ho nepochopím.“
,,jestli to je všechno, odebereme se do pokoje.“,Děti opatrně vstali ze židlí.
,,Ano ovšem. Ale moc jste se nenapili mého dobrého čaje.No když se koukám na vaše šálky, vidím, že jste se vůbec nenapili.Jste velmi nezdvořilé děti abyste to věděli!“, pohrozil a podotkl.
„My jsme byli tak unešeni vašim příběhem, že jsme na váš výtečný čaj úplně zapoměli a nyní již jsme opustili stůl a dokud si znova nesedneme nemůžeme se čaje napít což bude až zítra.To jsou naše zvyky.Takže kdybyste nás omluvil.“,řekla improvizovaně Katrin, i když zprvu hledala valný důvod.
„A jak víte, že je ten čaj dobrý?“
„Přeci jste nám to upřímně říkal.“
„No jo ovšem.“ Děti vyrazili vpřed.Když byli zády k muži,muž dal na stůl hrníček a nelítostně na ně pohlédl.Katrin se neočekávaně zastavila a otočila se za sebe a k muži se zeptala:,,Jak se vlastně jmenujete?“Muž se zalekl touto otázkou,protože se ho nikdo na to neptal.
„A jak se jmenujete vy?“Katrin nečekala tuhle otázku a přemýšlela jestli má říct svoje jméno nebo ne.Tady ji zatím nikdo nezná, takže se nemusela ničeho bát.
„Katrin.“
„A vy?“,tázal se dychtivě a lpěl na odpovědi.
„Angela“
„Mirek.“Stařec přemýšlel jestli jim má své jméno vyzradit.
,,Jsem Edvard“, prohlásil.
,,Dobře. Děkujeme.“,pronesla skrz polootevřené rty Katrin a pokračovala do své obytné části v tomhle Edvardově domě.
V pokojíčku chodila sem tam a přemýšlela jak utéct.
,,S tím čajem s mu to pořádně nandala.“,povzbudila jí Angela.
,,Dík.“,poděkovala Katrin a na chvíli se zastavila a začervenala se,ale zanedlouho dál chodila sem tam.
„Nevím jestli to byl dobrý nápad mu říct naše jména.Klidně bych do smrti nevěděl jeho jméno než aby znal naše.A vlastně nás docela krásně převezl. Zatímco my známe jedno on má o dvě navíc.“,zabručel si Mirek, který si hupsl do postele.
„Už je pozdě.S tím nic nenaděláš.“
,,Nevím jak vy,ale ten příběh na mě zapůsobil div jsem nebrečel.“,podotkla Angela při úžasném tichu.,,Musí být profesionál,protože takoví dojemný pocit a soucit nad ním jsem ještě nikdy neměla.“
,,Máš pravdu,protože na nás udělal velká zdání a iluze.Určitě na nás chtěl udělat dojem abychom mu věřili, že je náš přítel“,upozornila Katrin.
,,Dobrá tedy,jak,ale utečeme?“,zeptal se Mirek.
,,No uděláme to v noci.Půjdeme potichu jako myšky.A až budeme z domu,budeme utíkat jak to jen jde.Edvard je už starý muž a stává co nejdříve a tak si musíme udělat náskok.A přinejhorším bychom se rozešli.“,řekla Katrin.
„Ujde to,ale já v noci nic nevidím teda zezačátku a tak se bimcnu úplně o vše.“,řekl Mirek.
,,Budeš si muset dávat pozor a ruce mít před sebou.“
„Tedy dobrá.“,řekl Mirek.
,,No jestli všichni se vším souhlasíte,tak bychom se měli prospat a já připravím na cestu.“Angela s Mirkem zkusili usnout,za chvíli spali jako polena.Katrin sklidila džbán s vodou,dala si ho do baťohu,který položila na zem a lehla si na rákosový koberec a snažila se usnout,ale jen tak trochu.
Po několika hodinách se Katrin probudila a uviděla před sebou tmu.Dala ruce před sebe a snažila se vyhledat postele.Když je našla bylo už snadné probudit Mirka a Angelu.Když všichni byli probuzení,vzala Katrin ze země baťoh a šli po schodech dolů.Všichni se snažili dělat co nejmenší hluk a dali si ruce před sebe.Vyplatilo se.Zanedlouho opustili dům a pelášili ze všech sil z domu Edvarda do lesa.Po chvíli se unavili,ale stále vzdorovali přicházejícímu spánku.Bylo docela těžké orientovat se ve tmě a dávat pozor na stromy i když máte natáhnuté ruce..Po dlouhém chození v lese se přece unavili a lehli si pod stromy a začali schouleně k sobě spát.