Forsaken - 172. díl

Anotace: Přesvědčí Iz Marcella, že k ní má Riela přivézt?

Sbírka: Forsaken

„Co tím míníš, Izabelo?“ otázal se mne Marcell a jeho hlas zněl dost výhružně. Přímo mě nabádal, aby mě ani nenapadlo si s ním zahrávat. Ale k čertu s tím vším! Co jsem vlastně ještě mohla ztratit?! Jedině Riela... a o něho jsem byla odhodlaná bojovat!
„Jenom to, že se táta dozví, že ses na Riela vykašlal! Kdoví... možná už ti pak nebude tolik věřit!“ pronesla jsem jízlivě.
„Ale prosím tě! Myslíš si snad, že mu na Rielově životě sejde?!“ zasmál se, jako kdybych právě řekla nějakej báječnej vtip. Já jsem se tím však nenechala zviklat.
„Pokud ne, pak je všechno v pořádku! Odvez si ho, kam jen chceš! Možná ale ani ty netušíš, jak moc pro tátu Riel znamená... Protože jsi neviděl to, co já...“ dodala jsem tajuplně.
Musela jsem sama sebe pochválit za to, jak ho nenápadně zpracovávám. Teď jen aby mi to zbaštil.
„A co jsi viděla?“ zeptal se Marcell skoro okamžitě.
„Promiň, ale nesmím o tom mluvit. Táta mi to prozatím zakázal. Ale věř mi, že bys byl sám dost překvapenej... já teda rozhodně byla!“ mlžila jsem dál.
„Vymýšlíš si!“ obvinil mne znenadání s důrazností, která mě měla zřejmě přimět padnout na kolena a chvějícím se hlasem se přiznat k hanebné lži. Smůla ale pro něho, že ani na mě nějaký desatero neplatilo. Natož pak ty jeho namachrovaný řeči.
„Nemusíš mi věřit... to je ostatně tvoje věc. Jenom si pak nestěžuj, že jsem tě nevarovala,“ sdělila jsem mu s notnou dávkou samolibosti. Drzá a sebevědomá, to byl můj klíč k úspěchu. A nebo aspoň vstupenka do říše mrtvých…
„A ty si myslíš, že když se Alexander dozví, že jsem tě nechal docela samotnou s pološíleným upírem, o kterém měl už předtím své pochybnosti, že mě za to pochválí?“
„Jak by se mohl dozvědět, že měl Riel nějaký potíže, když o tom my oba pomlčíme?“ navrhla jsem spiklenecky.
„To je sice hezké, ale pokud mu budu muset vysvětlovat, proč jsi mrtvá, pak pochybuji, že s podobným přístupem uspěji!“ namítl Marcell, ale připadalo mi, že už trochu měkne. Jen tak dál...
„Já se o sebe dokážu postarat, neboj! A nebo jsi už zapomněl...? Kdyby se náhodou o něco pokoušel, tak ho zchladím bleskem!“ uklidňovala jsem ho siláckýma řečma.
„Zchladíš? Leda tak uškvaříš!“ opravil mě, ale bylo patrný, že mý slova fakt zvažuje. Dumala jsem horečnatě, jestli ještě rychle něco plesknout a nebo radši mlčet, abych v něm nevzbudila nějaký podezření, a nakonec jsem radši byla zticha.
„Dobrá...“ rezignoval po delší odmlce. „Vsadím se, že až ho uvidíš, sama si to rozmyslíš!“
Něco nesrozumitelnýho jsem zamumlala a i přes starosti o Riela jsem se neubránila širokýmu vítězoslavnýmu úsměvu. Jo!
Nemohla jsem se dočkat, až zase Riela spatřím, a bylo mi naprosto ukradený, v jakým bude stavu. Hlavně, že je naživu! A já už se postarám o to, aby mu bylo co nejdřív zas líp.
Rychle jsem ukončila hovor a pospíšila jsem si, abych pro něho připravila ložnici. Podle všeho se totiž zdálo, že se během naší první noci tady ani nenamáhal někde zabydlet. Vybrala jsem pokoj co nejblíž tomu svýmu a během rekordně krátký doby jsem měla odklizený veškerý prostěradla chránící nábytek proti prachu, vyvětráno a povlečeno do čistýho. Jediný, co tu ještě chybělo, byl můj pacient.
Sešla jsem zase do přízemí a prozkoumala zbytky zásob v lednici, jenže jsem mezi nima neshledala nic, co by mi připadalo aspoň trochu vhodný pro nemocnýho upíra. Nejlepší by byl pořádnej vývar... Až se tu objeví Marcell, musím ho přesvědčit, aby mi zajel pro nějaký maso a zeleninu. V náhlý inspiraci jsem si sedla a sepsala poměrně dlouhej seznam věcí, který bych mohla během péče o Riela potřebovat. Radši toho mít víc, než aby něco chybělo, že jo?
Spokojená s tím, jak mám všechno nachystáno a promyšleno, jsem se i s notebookem přemístila dolů do obejváku, to byly ty dveře z haly napravo, který jsem pro všechny případy nechala radši otevřený, abych nepropásla jejich příjezd. Taky jsem se mohla Marcella zeptat, kdy sem asi tak dorazí, abych měla představu, kolik mám do tý doby času, ale volat znova jsem mu nechtěla. Ještě by si to třeba mohl rozmyslet.
Pohodlně jsem se uvelebila na pohovce, notes na kolenou, a pak už jenom vím, že mě probralo bouchnutí dveří.